V Kuala Lumpuru (česky ve smyslu Ústí nad Bahnem) pokradmo okukuji rodinku nepochybně konzervativního muslima. Měl dlouhé, do obdélníku zastřižené vousy a vězel v druhu kaftanu, v němž se v Izraeli smaží fundamentalisté od konkurenčního světonázoru. Kolem něj seděly v černém hávu zabalené jeho čtyři ženy, pouze se skulinkou pro oči. A ty oči se dívaly bezostyšně přímočaře nám do očí. Jakoby jim černá škraboška dodávala na sebedůvěře, asi tak to bude.

          V novinách otiskli snímek z pakistánského Islámábádu, ženu pilotku v kabině u komplikovaných přístrojů, nikoliv v moderní uniformě, ale v tradičním hábitu s maskou cudnosti, anonymní jako Zorro Mstitel.

          Střety nového se starým čili nic se nemá příliš přehánět: May Chee, dvacetiletá studentka práv v Anglii, přijela domů na prázdniny a s kamarádem ruku v ruce si vyšla na procházku. Hlídač v ústřední tržnici oba zatkl pro nemravné počínání (ruka v ruce) a propustil teprve poté, až nemravové písemně přiznali svou vinu. Do novin se to dostalo jen proto, že matka studentky byla významný nomenklaturní kádr.

          Kráčel jsem za dvěma do sebe zaháknutými mládenci – Číňan a Malajec, že ti by si tak důvěrně až bratrsky mohli povídat? Předešel jsem je a zjistil, že jsou hluchoněmí. Tolik na sobě záviseli, doslova viseli. K toleranci, porozumění se asi nejspíš dá dojít bolestivými klikatými cestami.

          Vedru lze vždy uniknout horizontálně – odjezdem k severnímu či jižnímu pólu, například. Kuala Lumpur je jednou z metropolí v tropech s luxusem možnosti rychle, krátce, vertikálně za hodinku po silnici dorazit do výše Sněžky. Nejen to – tam ve výši trůní kasino vyhledávané zejména Čínany. Jim, jak již víme, jsou hazardní hry národní neřestí. S výjimkou jídla, na nic si nepotrpí víc. Hříšné místo se jmenuje Genting a posledních pár set metrů se zdolává lanovkou. Zatímco do některých mešit smí jen muslimové, do kasina je muslimům přístup zakázán. My nemohamedáni smíme dovnitř jen s kravatou nebo v national dress (strakatá košile postačí). Kdo nemá, může si na místě vypůjčit.

          Vzdálenější, známější a značně rozlehlejší jsou takzvané Hill Stations, britský vynález. Adresy s jmény Maxwell, Cameron a Frazer, místa pohody a oddechu ve výšinách, kde mrholí, může být dokonce i sychravo čili jako doma v Albionu.  Rozhodli jsme se pro Cameron, místo mysterie. Tam se totiž v březnu 1967 ztratil, jakoby se vypařil Američan Jim Thompson, proslulý zakladatel průmyslu s hedvábím v Thajsku, multimilionář, sběratel umění, jehož poklady jsme v Bangkoku kdysi obdivovali. Vyšlápl si před večeří na pravidelnou zdravotní procházku a  od té doby o něm není ani vidu ani slechu. Být to únos, únosci se zájmem o výkupné by se jistě byli ozvali. Zabili ho domorodci? Pozřel ho snad tygr? Fingovaná sebevražda, ale proč? Senzace subkontinentu a vzdor dlouhodobému úsilí vůbec nic se nevypátralo.

          Jsou to i končiny, kde žijí či živoří oni Orang asli, prapůvodní obyvatelé země. Nejsou malajského původu a malajská vláda je nemíní násilím asimilovat. Zákon jim zaručuje privilegium lovu s tzv.blowpipe, onou proslulou, dva až tři metry dlouhou trubicí. Tou vyfouknou patnáct centimetrů dlouhý šíp, jehož hrot je napuštěn po domácku vyrobeným jedem: výtažek z kůry stromu upas (antiaris toxicaria), sám o sobě neškodný, ale se smrtelným dopadem, když se v poměru 2 : 1 smíchá se šťávou z palmy pima. Neletí tak daleko a s takovou razancí jako lukem vysřelený šíp a nebude jím slon skolen, ale do vzdálenosti 25 metrů stačí k zásahu ptáků, opiček, menších zvířat. Pro boj muže proti muži lepší je puška, ale v džungli lovec či bojovník má výhodu, že se může neslyšně a téměř neviditelně pohybovat – přiblížit a ublížit. Podléhám skepci při představě, kolik zvěře asi lovci přinesou domů, zda raději nezaskočí pro TV dinner do nejbližšího supermarketu. Blowpipes budou už spíš pro kratochvíle turistů, na hraní, strefovat se do terče. Rovněž jsem to zkusil, zadul a cíl natolik minul, že šíp jsme už nenašli.

          Do kopců nás vezl autobus s nápisem JEBAT EKSPRES. Třásl se, obtížně funěl při zdolávání 640 zatáček a my měli pocit, že jich bylo desekrát tolik. Někteří pasažéři seznamovali okolí s obsahem svých žaludků. Za oknem se nám mihlo pár osad, dřevěných baráčků s praobyvateli. Bez televizních antén a též bez tajemna předcivilizačního věku. Jeden týral motorku, druhý se dloubal v nose, nikdo si k ústům nepřikládal trumpetu se smrtícím šípem. Na konečné stanici jsme z autobusu vylezli pořádně zpitomělí. Mžilo, teplota klesala, zebe nás, třeseme se zimou, oj, jaká to nádhera! Svetr přes Pacifik vezený teď přijde k užitku. Pouštěli jsme se na štrapáce do kopců,  v nichž se ztratil Jim Thompson. Do pralesa za nebezpečím by se muselo přes čajové plantáže, též plantáže s lahodou, nevídanou takhle blízko u rovníku – totiž se strawberries, zahradními jahodami. Troufli jsme si zajít na čaj do stále anglického, tradičního  establišmentu. Tam nás obsloužili s předpokládanou dávkou pohrdání.

          Čtvrtý červenec, americký národní svátek, v Americe nikdy neslavíme, poněvadž tam v té době nikdy nejsme. Takže i tentokrát jsme ochuzeni o patriotický spektákl vybuchujících rachejtlí. Sedíme u televize, hledíme na italsko-izraelský film “The Uranium Conspiracy” , o boji dobra proti zlu, proti mezinárodnímu terorismu. A to v zemi, do níž držitelům izraelského pasu je vstup zakázán. Jen co film skončil, z mešity se ozval lkavý hlas s Alláhovým poselstvím.

          Po pár dnech jsme se připravili k návratu do výhně v nížinách. Místo do autobusu jsme k zdolání oněch 640 či 6.400 zatáček vlezli do taxíka s trojcípým znakem mercedesu na kapotě a s datsunem pod kapotou. Přibrzďujeme u osad domorodých praobyvatel. Čím se živí tito Orang asli?
     “Ničím,”odpověděl Ind za volantem. Chtěl nás povozit celou zemí, ale my mu poručili zavést jen něco přes sto kilometrů do Ipohu, druhého největšího města země.
     Tam nic není, snažil se nám záměr rozmluvit. Tam že turisté ani nepáchnou. Však právě proto, trváme na svém.