Na rozlohu USA by se vešlo přes 116 Českých republik, takže příchozí má příležitost si vybírat mezi člověčími mraveništěmi a pustinami k uzouvání, podstoupit riziko být pozřen na Aljašce ledním medvědem či na Floridě aligátorem – nikoliv ovšem naopak. Američané, stěhující se v průměru jednou za pět let i do značných dálek, si mohou hlavu ukroutit nad mou informací o někdejších spolužácích, kteří celý život, od kolébky až po odvoz do krematoria, prožijí v tomtéž jednom jediném bytě. „Neurotické hledání lidí bez kořenů,“ odmávne jeden druh outsiderů, zatímco jiní usoudí, že lépe se pohybovat s ambicí za lepším, než nehybně bez kuráže  sedět, litovat se a čekat na spásu od státní moci. Může ale takové porovnávání mít nějaký smysl? Mobilita, ochota zvednout kotvy, přispívají ekonomickému zdraví země. Člověk, aby slušně žil, se tedy stěhuje za prací, příležitosti k živobytí, což ale těžko může realizovat Čech v podmínkách stále trvající a jakoby už nesmrtelné bytové nouze.

          Pravidelně vycházející publikace jako například Places Rated Almanach (Rand McNally) zveřejňují podrobné hodnotící tabulky, od nejvíce atraktivních adres po ty nejméně žádoucí, při hodnocení řady faktorů jako jsou možnosti zaměstnání, klima, kriminalita, bytová situace, veřejná doprava, zdravotnictví, kvalita škol, kulturní a rekreační příležitosti a v neposlední řadě i místní daně, postihující každého nabyvatel vlastního domu.

          Předvídat lze počasí, klimatické podmínky té které končiny, na rozdíl od stavu jejího hospodářského zdraví a všeobecné žádoucnosti. To se totiž může měnit způsobem, připomínajícím pohyb akcií na burze. Například podle časopisu Changing Times – The Kiplinger Magazine z prosince 1979 mezi městy, hodnocenými jako „Excellent“  bylo Buffalo, druhé největší ve státě New Yorku, které od té doby postihl značný úpadek  Z takové adresy se zejména hodně odjíždí. Kdysi zakouřený Pittsburgh s chátrající průmyslovou bází v Pennsylvánii se naopak proměnil v atraktivní končinu. Meteorologové přisoudili primát nejlepšího klimatu El Pasu v Texasu. Nejstudenějším místem je Grand Forks v Severní Dakotě, tím nejžhavějším je Yuma v Arizoně. Nejchudší je okres Tunica v Mississippi, nejdráže je v Honolulu na Havajských ostrovech. Nejbohatší nejsou Beverly Hills v Kalifornii, ale několik míst na Aljašce. Tvrdošíjně přežívají falešné generalizace, například o Seattlu, na pacifickém břehu ve státě Washingtonu, že je rekordně deštivý, ač tam prší méně než na opačném konci země, v Bostonu ve státě Massachusetts, též adrese těch nejhanebnějích městských oblastí v celonárodní tabulce. Takové tedy bylo hodnocení začátkem osmdesátých let. Počasí se od té doby nezměnilo, na rozdíl od případně zranitelného hospodářského zdraví Seattlu, jehož nejvýznamnějším zaměstnavatelem jsou firmy Microsoft a Boeing.

          Ač Florida zůstává magnetem neutuchajícího počtu seniorů  (např.v městě Port Charlotte víc než třetina obyvatel je nad 65 let), spěchajících tam na dožití v teplíčku s hodně sluncem  a bez dědické daně, experti tento stát, jakož ani populární Kalifornii a Arizonu nedoporučují pro jejich vysoké náklady s bydlením a též vysokou kriminalitou. Řada států jak třeba Louisiana, Jižní Karolina, Nové Mexiko, pobožný Utah jakož i hříšná Nevada, lákají stařečky různými daňovými úlevami.

          Americký census v roce 2000 napočítal 281,4 milionů obyvatel, což je údaj značně nepřesný v zemi, která nemá tušení, kolik asi milionů ilegálů  tam pobývá. V porovnání s předchozím sčítáním v roce 1990 přibylo 32,7 milionů – přírůstek větší, než byl počet všeho amerického obyvatelstva v době občanské války Severu proti Jihu v devatenáctém století. S výjimkou Filadelfie a Detroitu, nadále rostou ty největší metropole – New York, Los Angeles a Chicago, a po nich pak Houston, Phoenix a San Diego, centra v onom slunečním pásmu (sun belt). Nejvíc vzrostla západní a jižní oblast, nejméně náš severovýchod včetně celé Nové Anglie, naše málo přitažlivé pásmo sněžné (snow belt).

          Většina Američanů dává přednost pobytu v metropolitních oblastech s víc než milionem obyvatel. Ačkoliv dochází k občasnému pohybu směrem do rurálního prostředí (v období 1990-1995 tak učinil 1,6 milion lidí), vylidňování venkova pokračuje. V roce 1970 tam na čerstvém vzduchu a daleko od pokušení přecpané civilizace žilo 20 milionů Američanů, tedy zhruba jeden z deseti, kdežto v roce 1990 počet už klesl na míň než 16 milionů. Zůstávají tam zejména lidé starší, chudší, v zemi narození, zejména původu britského, německého a skandinávského, a závislejší na státní podpoře.

          To čemu se říká Midwest čili Střední Západ, získal víc obyvatelstva než naše severovýchodní končina. Jeho velké Chicago nadále mohutní a v růstu je překonávají centra jako Omaha v Nebrasce. Prosperují tam žírné oblasti rekordně úrodného zemědělství. Nikita Sergějevič Chruščov tam svého času zavítal obdivovat kukuřičné lány. Jenže součástí tohoto středozápadu jsou tzv.Great Plains – velké roviny, nížiny, rozsáhlá oblast, celá jedna pětina USA bez Aljašky, od Kanady k Mexiku, od úpatí Skalistých hor západním až po 98.poledník východním směrem. Je to součást deseti států (Colorado, Kansas, Montana, New Mexico, North Dakota, Oklahoma, South Dakota, Texas a Wyoming), stepi bez dostatečné vláhy, téměř bez stromů, s chudou vegetací, s málo úrodnou půdou, kde se jakž takž daří odolné pšenici, jen s třetinovým výnosem, v porovnání se šťastnějšími sousedy. V létě tam trýzní velké horko, v zimě kruté mrazy, častá jsou ničivá tornáda a ustavičný silný vitr k zbláznění. Rodný to kraj legendárních Siouxů.

          President Abraham Lincoln v roce 1862 podepsal tzv.Homestead Act, zákon, opravňující zájemce k získání 160 akrů půdy - což stačilo k slušné obživě v úrodné oblasti Iowy, ale ne dál západním směrem. „Co si počít s tak velikou bezcennou končinou?“ vznesl otázku moudrý Daniel Webster. Osídlenci v takovém prostředí obtížně přežívali, svá ubohá obydlí stavěli z bláta a trávy, neboť nebylo stavební dříví, ba ani hřebíků. Osídlování této oblasti někteří odborníci po téměř dvou stoletích považují za jeden z největších omylů země.

          Administrativní jednotkou v USA jsou counties (okresy, kraje), někde miniaturních českých rozměrů, jinde, jako v případě kalifornské San Bernardino county, větší, než celičké Nizozemské království. Celkem je jich 3.141 a poslední census v roce 2000 zjistil, že z nich 676 zaznamenalo úbytek obyvatelstva. Před sto lety Census Bureau označilo oblast za obydlenou, jestliže se mohla prokázat aspoň šesti obyvateli na čtvereční míli. Této mety již nedosahuje kolem 200 okresů. Přibývá tzv.frontier counties (okresy „pomezní, hraniční“), pouze s dvěma až šesti obyvateli na čtvereční míli. Mestečka hynou. Morland v Kansasu s 234 obyvateli (census 1990) se scvrkl na 164 (rok 2000). Osud okolních osad je nejiný. V Graham country každé dvě, tři míle stojí opuštěná farma. Počet pracovníků v zemědělství, včetně oněch statných kovbojů, během jednoho desetiletí klesl o víc než polovinu. Stejně pak klesal počet obchodů a služeb. Prý krásný kraj, ale nelze se tam uživit, tvrdí nadále přežívající mohykáni, jejichž děti již odešly, musely odejít.

          Ve Wyomingu na okrese Cheyenne, škola v místě Kit Carson má na starost výuku mládeže, žijící na rozloze 1.000 čtverečních mil. To pak vyžaduje čtyři hodiny denního trmácení školním autobusem. A jestliže dojde k zavření učiliště pro nedostatek žactva, rodiče s děmi aby se stěhovaly jinam. V tom případě by se mělo uvažovat o australském řešení tzv.School on the Air, šířící vzdělání étérem, kdy žactvo, roztroušené do velikých pouštních dálavách, poslouchá a odpovídá na krátkovlnné otázky nikdy nespatřených pedagogů. Bez jejich pomoci by ony Great Outback náležely samoukům a negramotům.

           Dost se zajímám o tzv.ghost towns („města duchů, přízraků“), usedlosti zcela odumřelé. Za tím účelem jsem koupil knihy s informacemi, kde je co a k nejedné výspě jsem se trmácel. Zpravidla to bývá skupinka opuštěných víc než míň se rozpadajících domovů někdejších obyvatel, dobyvatelů výnosných kovů a minerálů. Poté co zlatá žíla vyschla, místo se vylidnilo, zahynulo. Nebo teď je zrestaurováno pro potěchu turistů.

          Pro mě zajímavější však jsou končiny ještě jakž takž přežívající. Projet prérií a zastavit se u silničního ukazatele s jménem osady a počtem obyvatelstva: population pět a půl. Teď mě navnadil publicista Nicholas D. Kristof článkem v The New York Times (29.10.03) o své cestě Severní Dakotou a jejími nadále se vylidňujícími pláněmi, kde jsou na prodej domy za pakatel 3.000 dolarů, aniž by bylo kupujících. K pronajmutí jsou domy, v nichž jedinou činžovní povinností je trošku o majetek pečovat a trávu před prahem střihat. Kdysi prosperující město Rawson s dvěma obchody, hotelem, luteránským kostelem, školou, poštou a železniční stanicí, mívalo i noviny The Rawson Tribune“ s mottem „Rawson, kde příležitost na vás čeká.“ Teď tam zbyli čtyři rezidenti v dospělém věku. Ti si odhlasovali jednak zrušení daňové povinnosti za výlohy s udržováním sedmi pouličních luceren, a též zrušení města. Jak neobdivovat mentalitu, charakter někdejších pionýrů v usedlosti Sentinel Butte, která sice stále má v provozu čerpací benzinovou stanici, ale bez obsluhující osoby. Sousedé tedy dostali klíč, obsluhují se sami a splácejí pak účty na nikým neporušované čestné slovo.

          Co tedy s takovými končinami? Kristof doporučuje řešení, s nímž před lety přišli Frank a Deborah Popperovi, geografové na univerzitě Rutgers ve  státě New Jersey, a tehdy způsobili značný rozruch a nevoli: totiž přesídlit, odsunout zbývající obyvatele a vylidněnou oblast přejmenovat na Buffalo Commmons a navrátit přírodě, zvěři – buvolům, bizonům, mustangů, medvědům, vlkům. A turisté by přijížděli z daleka, oceňovat takovou autentickou krásu.

          Severní Dakota je víc něž dvakrát tak velká než Česká republika, ale s pouze 640.000 obyvatel: v naprosté většině tam narození běloši, černochů pranepatrně ( 0,6% v porovnání s národním průměrem 12,3%) a s hlavním městem jménem Bismarck. Několikrát jsem tudy bez přílišného zastavení projel, ale teď mám důvod podrobněji se porozhlédnout. Je to končina blízko hranice se svým západním sousedem, státem Montanou – ještě větším (ČR x 5), s necelým jedním milionem obyvatel, s ještě míň (0,3%) černochy, ale víc (6,2%) Indiány. Východní část tvoří tytéž prázdné, málo útěšné great plains, na rozdíl od západní části u Skalistých hor, kde hollywoodské hvězdy a všelijací kalifornští magnáti kupují velikánské ranče k občasnému rozptýlení.

          Vracím se k volbě správné adresy: Analýza ekonomického zdraví Ameriky, vypracovaná největší odborovou organizací A.F.L.-C.I.O a právě zveřejněná (NYT, 9.11.03), dává na úplně první místo v zemi tuto Montanu, největším tempem se rozmáhající už od roku 1984. (Dobře si též počínají Louisiana a Oklahoma, nejhůř na tom jsou Mississippi, Michigan a Severní Karolina.) Prozatím se mi nepodařilo zjistit, zda na úspěchu Montany se podílí bizární nápad tamější vlády v hlavním městě Helena napodobit Švýcarsko a Kajmanské ostrovy poskytováním týchž finančních služeb, stát se rájem s tajnými konty mimo dosah berních úřadů. Tato možnost se nabízí pouze cizincům s neposkvrněným trestním rejstříkem a s ochotou přinést sumu aspoň 200.000 dolarů. S takovou iniciativou ještě nikdo jiný v Severní Americe nepřišel.

          Je to nemravné? Dotázaní činitelé se odvolávají na změnu mravních hodnot. Donedávna kasina a loterie v zemi s tak puritánskou tradicí se považovala za velikánský hřích a teď už je legalizovala řada států, libujících si při pomyšlení na příliv peněz do veřejné pokladny. Funkcionáři v Heleně budou cizincům účtovat poplateček ve výši 1,5 procenta, čímž se uleví místním daňovým poplatníkům, šťastlivcům s montánskou trvalou adresou. Ti budou nápad velebit a nápadité hlavy znovu volit. Otázkou pouze zůstává, zda zazobaní cizinci se nechají nalákat, zda spíš než do Curychu, Ženevy či Svatého Mořice budou ochotni své nezřídka nekale získané fondy svěřovat do míst s jmény jako třeba Hungry Horse (Hladový kůň).