Jedná se rovněž o jakousi formu pirátství, jímž se  pachatel trošku obohacuje za cenu velkých škod přírodě a lidstvu. Máme teď už jedno Mrtvé moře, jedno víc než polomrtvé Aralské moře a jak to vypadá, moře Baltské a Středozemní třeba postihne týž pochmurný osud.

          Však proč se obtěžovat s transportem odpadků, když je lze snadno hodit přes palubu? Takto letí 450.000 čili téměř půl milionu plastických kontejnerů – denně letí. Rovněž den co den v mořích přibyde milion kilogramů všelijakých plastických obalů a oněch mnohakilometrových rybářských sítí, v nichž hynou statisíce mořských savců a miliony ptactva.

          Poprvé jsem byl v Africe před třiceti lety. V Keně, severně od Mombassy, jsem se povaloval na lahodné pláži a z vln se vracel polepen černou mázdrou – hle ropa, zdroj energie. Velmi energicky jsem si pak musel počínat, abych se ohavného nánosu zbavil. Mýdlo nepomůže, účinnější je seškrabovat škeblemi a pískem. Dobrá, tudy vedla tepna světového obchodu z olejem nasáklé arabské oblasti.  Jenže takto jsem se musel očisťovat i v Mikronésii, té nejodlehlejší končině.  I tam už dosahují ohavná chapadla moderního věku.

          Rok co rok se do moří bezohledně vypustí na 5 milionů tun oleje. Jestě větší škoda vznikne nedobrovolně, zejména z kolizí a jiných katastrof dopravních lodí.  Takto ve vlnách odhadem ročně končí 25 milionů tun oleje. Pár proslulých případů: Argo Merchant, v Libérii registrovaný tanker, se v blízkosti amerického břehu rozlomil v půl. Torrey Canyon, taktéž tanker s vlajkou Libérie, potřísnil britské břehy 30 miliony galonů oleje. Ještě větší škodu (68 milionů galonů) způsobila francouzským břehům loď Amoco Cadiz.

          V těchto případech šlo o lodi už v minulosti nedbale si počínající a pokutované.  Soudce v Chicagu odsoudil společnost Amoco k náhradě škody ve výši 85,2 milionů dolarů s úroky. Ještě větší účet obdržela společnost Exxon za spoušť, způsobenou její lodí u břehů Aljašky.

          Na  těchto katastrofách se valnou většinou podílejí plavidla s prapodivnými vlajkami, s výsledkem, který ocení příznivci absurdního divadla: měřeno velikostí celkové tonáže, největší námořní velmocí na světě je Libérie,  chudičká, dlouholetou občanskou válkou zdevastovaná africká země bez přístavu. Panama, Honduras, Kypr, Somálsko, a teď už i ex-lidožroutské ostrovy Vanuatu, bývalé kondominium Nové Hebridy, se rovněž staly takovými rejdařskými mocnostmi.

          Vysvětlení poskytne jedno jediné slovo: zisk. Registrace lodí a jejich provoz s takovou vlajkou přijde podstatně laciněji. Nižší jsou poplatky, daně a bezpečnostní kritéria. Obstarožní koráb, který by jinde na světě nedostal povolení zvednout kotvy, tam je dostane. Oči se přimhouří nad kvalitou kádrů. Například řecký kapitán zmíněné již lodi Argo Merchant, která způsobila značnou ekologickou spoušt, neuměl zacházet ani s radiem na vlastní palubě.

          Nižší výlohy, větší vykořisťování a profit ilustrují účetní knihy. Před časem provoz lodi s třicetičlennou posádkou přišel na 1,7 milionu dolarů při vyplácení amerických mezd. Když ale rejdař registroval pod „vlajkou pohodlnosti“ (flag of convenience), italská posádka ho přišla na 600.000, řecká na 325.000, filipínská na 250.000 a smíchaná (tvz. motley crew) na 200.000. Málo se pak lze spoléhat na loď s kapitánem, neschopným zacházet se svými instrumenty a domluvit se s vlastní posádkou.

          Lodě ovšem nejsou jediným zdrojem ničení moří. Dost pravidelně dochází k výbuchům při vrtech v pobřežních vodách, olejářské věže se kácí a olej se rozlézá všemi směry. Dolování minerálů na mořském dně je věc budocnosti,to nás teprve čeká.

          Zdaleka nejzkázonosnějším zdrojem jsou dodávky ze souše, včetně nukleárního odpadu a jedovatých substancí. Organizace spojených národů se snaží získat přehled o tom, co se kde děje. V Ženevě existuje seznam zvaný International Register of Potentially Toxic Chemicals. Koncem osmdesátých let se pracovalo na formulaci smlouvy, regulující zacházení s toxickým odpadem, ale o jejím případném významu a dopadu nic nevím.

          „Kam s ním?“ ptejme se s Janem Nerudou. Již došlo k případům, že osud lodi s nevítaným nákladem napodobil trápení Wagnerova Bludného Holanďana. Americká pramice značného rozsahu (tzv.barge) putovala ze státu New Yorku do mexických vod, tam a zpátky, až jí nezbylo nic jiného, než se se svými odpadky vrátit do domovského přístavu.

          Anabáze australských oveček rovněž není záviděníhodná. Austrálie jich do arabských zemí ročně exportuje několik milionů. Italská loď El Cordero s nákladem 10.000 ovcí plula do Saudské Arábie, ale tam je odmítli převzít, prý pro jakousi veterinářskou závadu. Snaha najít jiného zákazníka neuspěla a tak nezbylo nic jiného, než nasadit masku štědrého nezištného dárce, sytícího hladové. Loď zamířila do jordánského přístavu Agaba, kde ale dar odmítli. Nikde ovečky nechtěli a kromě problémů hygienických a ekologických vznikly i komplikace právní – nedodržení smlouvy,náhrada škody, eventualita oprávnění hodit sporná zvířata přes palubu, atd.

          V USA výlohy za skládku odpadků se před časem zmnohonásobily z 15 na 250 dolarů za tunu a v případě jedovatých látek výlohy to jsou desetinásobné – 2.500 dolarů za tunu – a teď už to nepochybně budou částky ještě vyšší. Podobné tarify platí i v západní Evropě.

          Není tedy divu, že došlo k zájmu porozhlédnout se po méně nákladných adresách a zjistilo se, že mnohde v Africe se lze takových svistev zbavit za pouhé tři dolary.  Ale i takový poplateček se stane velkým jměním v pateticky chudobných zemích, i když ve Valném shromádění OSN disponují týmž hlasem jako ta nejvlivnější supervelmoc. Někde vyškemrají o něco víc. Západoafrická republika Guinea Bissau podepsala pětiletou smlouvu s evropskými farmaceutickými společnostmi a koželuhovnami na skládku 15 milionů tun jedovatého materiálu za cenu 120 milionů dolarů ročně – v zemi, kde hodnota celonárodního produktu nepřesahuje 150 milionů. Finančně tedy velmi výhodné řešení, které ovšem nepříspívá národnímu sebevědomí v časti světa, projevující snadno pochopitelné komplexy své neadekvátnosti. Již bují vášně a africký tisk píše o „toxickém terorismu“, nejnovější odnoži imperialismu.

          Obrovitost moří a oceánů se nabízí, aby si v nich člověk počínal bezohledně. Právě jsem na přídi dorazil láhev rumu a tedy ji bez zábran hodím přes palubu, však nikdo mi nic nedokáže, ať jdou flašku hledat s mými otisky prstů, ha ha ha.

          Kdybych ale do moře vypouštěl použitý olej, jak se velmi pravidelně stává, moje sebevědomí o nedosažitelnosi a beztrestnosti by nemuselo dlouho trvat. V praxi se teď už delší dobu používá výtečná metoda zvaná oil fingerprinting (doslova „olejové otisky prstů“), jíž se dá s určitostí zjistit zdroj způsobené škody.  Omyl je stejně nepravděpodobný jako v případě snímání otisků prstů.

          Jde o časově náročnou detektivní práci. Americké pobřežní službě například trvalo 16 týdnů, než objevila pachatele, který se zbavil 5.000 galonů oleje a tak způsobil zaneřádění pláží na nejjižnějším cípu Floridy.  Detektivové  vykonali prohlídku s odebráním vzorků na 247 lodích, než se strefili v přístavu New Orleans: provinilá loď jménem Garbis, jejíž řecký kapitán Vassilous Psarroulis putoval do vězení.