Není to dosud termín právní, ale v politice a ekonomii už způsobuje hodně zlé krve. Největším provinilcem v tomto počínání je Japonsko, následované bývalým Sovětským svazem, Jižní Koreou a Taiwanem. Též mnohé další státy včetně bratrského Polska si nezaslouží přiznání svatozáře.

          Lidí přibývá, přírodních zdrojů nikoliv. Nemohu přibývající živit dobytkem, nemám-li k dispozici pastviny. I kdybych je měl, snazší spíš bude rozhodit v moři síť, brzo se v ní bude třepetat plno ryb, zdroj proteinu jako z velkého stáda čtvernožců. Leckdo přišel k takovým závěrům, zvýšila se konkurence, došlo k nevraživostem, násilnostem včetně střelby z kanonů. Konflikt dokonce zasáhl NATO do vlastních řad. V roce 1971 Island vyhlásil tzv.konzervační zónu o šíři 50 mil podél svých břehů a v ní zakázal rybolov všem cizincům. Tak započala „Tresčí válka“ (Cod War, na rozdíl od Cold War, Studené války)  s Velkou Británií. Situace se natolik přiostřila mezi těmito dvěma členy Severoatlantského společenství, že docházelo k násilí, bárky popuzených rybářů do sebe vrážely, na intenzitě pak přidaly vládní lodě a Sovětský svaz přispěchal se zahraniční pomocí maličkému Islandu.

          Pobřežní vody jsou ve výlučném vlastnictví toho kterého státu. Tradiční šíře 3 mil se zvýšila na 12, Island se domáhal 50 a některé státy latinské Ameriky dokonce 200 mil. S tímto extravagantním vyhlášením výlučné suverenity přišly Peru, Ekvádor a Kolumbie, a popudem jim byl tuňák (tuna fish), ryba ve velkém množství konzumovaná v USA. Nejbohatší loviště je v pásu 20 až 60 mil od břehu čili v mezinárodních vodách, kam oprávněné mířily lovit cizí rybářské flotily. Došlo k mnohým aktům násilí a též k paradoxu, že jihoamerické vládní čluny, získané od Washingtonu v rámci zahraniční pomoci, střílely na americké rybáře, lodi zajaly a přitáhly do přístavu, tam posádky zmláceny, uvězněny, pokutovány. Postižená strana protestovala, kalifornská Tunaboat Association zabránila vyložení nákladu ekvádorských banánů, načež ekvádorští studenti sáhli k odvetě, totiž k banánům, jimiž bombardovali americké velvyslanectví. Media oznámila, že nedošlo k vážným zraněním.

          Svět neuznal nárok na 200 mil výlučného vlastnictví teritoriálních vod, ale v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let se dohodl na právoplatnosti tzv. výlučné hospodářské zóny (Exclusive Economic Zone – EEZ), rovněž o šíři 200 mil. Tato oblast pobřežnímu státu nepatří – ten v ní pouze vykonává určitá dohlížecí, regulující práva. Čili rybník nevlastním, ale patří mi právo kontrolovat, co se v něm děje. Následovalo vydání předpisů a kvot, kdo, co, jak a kolik smí ulovit, a pobřežní vládní flotily (v USA Coast Guard) dohlížejí na dodržování a provinilce  pokutují. Američanům nechutnají chobotničky, delikatesa to ve středomořských končinách. Ty tedy lze lovit bez omezení, ale běda tomu, kdo by se dotkl našich mořských raků, humrů (lobsters)! Ruská loď dostala pokutu 4.000 dolarů za každé kilo – účet ještě větší než v nejdražších restauracích v Japonsku. Nemá-li kapitán na zaplacení, z přístavu nesmí odjet, dokud pokutu za něj neuhradí jeho velvyslanectví či konzulát.

          Na ryby tou zcela nejbohatší oblastí jsou pacifické vody v Beringově moři v blízkosti Aljašky. Tam tedy míří většina zájemců a rovněž se i soustřeďuje ta největší pozornost pobřežních strážců. Kapitán sovětské lodi SRTM 8-413 při pokusu upláchnout s ilegálním úlovkem byl zatčen a přivezen k soudu na ostrově Kodiak. Marně se dovolával své nevinnosti, s tvrzením, že úlovek si přivezl z domova.

          Tehdejší metody práce detailně popsal kapitán V.Lysenko, který uprchl do Švédska na protest proti ekologické devastaci moří. „Naši reprezentanti podepsali jakékoliv závazky, slavnostně slíbili cokoliv a pak se smáli naivitě Západu,“ řekl a uváděl příklady: systém dvojí sítě – regulérní pro inspekci a husté pro lov. Mezinárodní předpisy dovolují ponořit sítě maximálně do hloubky 100 metrů. Sověti ale šli do 400 metrů a tak likvidovali mladičké generace, poněvadž výrobní plán se musel plnit. U Špitsbergských ostrovů se za tři roky podařilo kompletně vylovit mořské okouny (sea perch), že nezbyl ani jeden. Lysenko též prozradil, že došlo k zvýšení činnosti v oblasti ostrova Novaja Zemlja a nachytání mnoha velmi radioaktivních ryb. Lysenko za své tehdejší zásluhy obdržel Leninův řád.

          Největšími provinilci byli a nadále jsou Japonci, jak též dokazují záznamy videokamer z helikoptér a letadel pobřežní služby. Pachatelé se obhajují s poukazem na stravovací zvyklosti svého lidu. Nikde jinde se nekonzumuje tolik darů moře na osobu.

          Japonci nadále porušují zákaz lovení velryb a když jsou přistiženi, tak tvrdí, že tak činili z důvodů vědeckého výzkumu. Poté, co jalová obhajoba nepomůže, vyrukují s protiobviněním o rasové diskriminaci.

          Jedním z velmi hanebných prohřešků je používání sítí jednak příliš hustých, jednak příliš dlouhých. V japonských domácích vodách je to zakázáno, ale o to víc se používají v mezinárodních vodách. Do sítí v délce 50 kilometrů se ročně zaplete a zahyne sto tisíc mořských savců a dva miliony ptáků. V severním Pacifiku si tak každodenně počíná 700 lodí zejména japonských, korejských a čínských. Valné shromážděné OSN odhlasovalo rezoluci, zakazující tyto praktiky. Žel, rezoluce není právně závazná, záleží jen na dobré vůli, jíž je nedostatek.

          Existuje zajímavá mezinárodní dohoda o lososech (salmon). Ať jsou, kde jsou, v teritoriálních či mezinárodních vodách, nadále patří zemi původu, kam se pravidelně vrací, proti proudu dravých toků se trmácí. Jakoby tedy měli státní občanství a zůstávají mimo legální dosah kterékoliv cizí rybářské lodě.

          Po provinilcích se přísně jde, jak ilustruje incident, který se udál 500 mil od Aleutských ostrovů, patřících Spojeným státům americkým. Pobřežní helikoptéra na videu zaznamenala taiwanskou loď, jak se snažila zbavit ilegálního úlovku lososů, než k ní dorazí americká inspekční loď. Když dorazila, Taiwanci se pokusili velící důstojníky poplatit penězi, zlatem a dokonce i sexem. Značná pak pokuta postihla nemravné pytláky.

          Ke konfliktům dochází na všemožných místech a ne všude se s provinilci zachází šetrně. Argentinská vojenská plavidla již nejednou zahájila palbu na taiwanské rybáře.

          Po první světové válce na mírové konferenci ve Versailles, Edvard Beneš se prý domáhal, aby byl Československu přidělen do koloniální správy studený ostrov Jan Mayen, ještě hodně na sever za Islandem. Mohli jsme tak mít svou vzdálenou Sibiř s teritoriálními vodami a rybami. Nevyhověli nám a tak nás ušetřili zde komentovaných starostí. Jsme nadále bezpečně suchozemští, žádní rybářští agresoři určitě nebudou pronikat na třeboňské rybníky loupit kapry.