Zde nutno potlačit představu hrůzostrašného korzára s dřevěnou nohou a černou záplatou přes vydloubnuté oko, jak za vlnobití mává bambitkou na palubě. Tento pirát nového typu, vkusně oděný, sedí u mahagonového stolu s mnoha telefony a faxem a bez osobního rizika si přijde k velikým penězům. V jeho počinech papírového pirátství nezmizí jen zboží, ale celé lodi – v průměru jedno zaoceánské plavidlo týdně. Některé dostane nový nátěr, jiné jméno, registrační papíry a vlajku a vytratí se neméně permanentně jako její sestřičky, které putují ke dnu s dírou v břiše.

          Vymýšlí triky, jak touž kartou vysolit několik trumfů najednou. Opatřit si loď, zralou do sběru starého železa, trošku ji ocídit, přehnaně pojistit, naložit zbožím ve výši, přesahující hodnotu plavidla, cestou pak prodat náklad straně třetí, prázdnou loď poslat ke dnu a inkasovat od pojišťovny jednak za náhradu neexistujícího zboží, jednak za předražený vrak. Nejpopulárnější lokací pro takové účely je tzv.pohřebiště Atlantiku, 500 mil západně od Senegalu.

          K zahájení byznysu se nepotřebuje příliš velký kapitál. Loď se nekupuje, ale většinou jen najímá – takzvaný charter, pokud možno z vypůjčených peněz. Takový charterista (tedy nikoliv chartista) naloží zboží na stařičkou loď, obé hodně pojistí a zamíří do jiného přístavu, než měl oficiálně namířeno. Tam zboží prodá a posádku nahradí takzvanou scuttling crew, která loď potopí. Tak například loď Averilla na cestě ze Singapuru do Bombaje s nákladem šactva a hrozinek údajně utonula u ceylonského břehu. Pojišťovna platila jak za loď, tak za zboží. Trik výtečně výnosný, leč s rizikem: do plánu s potápěním musí být zasvěceno hodně lidí a vzniká nebezpečí, že někdo se podřekne či dokonce půjde žalovat úřadům.

          Podvodníci využívají tradičních praktik tohoto byznysu, že totiž zákazník platí provozovateli lodi v bance, na níž ze dohodli, v okamžiku, kdy je zboží na loď naloženo a nikoliv až ve zdraví dorazí do cíle své cesty a je vyloženo. Zdánlivě nelogická praxe, ale dává smysl: tím se totiž provozovateli umožňuje, aby měl peníze právě na tento provoz - na pohon, výplaty, poplatky, všelijaké výdaje. Podvodník tedy v bance předloží podvodné papíry, ta vyplatí dohodnutou sumu a je to.

          Identitu ve švindlu použité lodi a její registraci lze změnit několikrát dokola, že  třeba nové jméno na přídi překrývá předchozí, dosud pořádně neoschlou firmu. Rovněž lze okrást téhož zákazníka víc než jednou. Podfuky, podrazy pirátů s bílými límečky se uskutečňují v mnoha podobách a těmi nejčastěji ošizenými bývají země Třetího světa, bez dostatku jak potřebných zkušeností, tak vlastních fondů. Snadno naletí na sliby hodně muziky za málo peněz. V Lisabonu žijící Manuel José Perez a jeho madridský, v Polsku narozený partner Mario Rogowski okradli angolskou vládu třikrát. Začalo to smlouvou o přepravu tisíce tun palmového oleje, s podmínkou, že v okamžiku, kdy bude zboží naloženo, v Union bance v Curychu jim bude deponována suma 560.000 dolarů. Partneři se mezitím v Kodani spojili s dánským rejdařem Pierem Maagefeldtem, který jim vystavil doklady, stvrzující onen náklad oleje na lodi jménem Cool Girl („Studená dívka“ nikoliv ve smyslu, že frigidní, ale chladnokrevná, sebevědomá). Banka sumu vyplatila, aniž se někdo obtěžoval zalistovat v Lloyd´s Register, v němž by byl zjistil, že Cool Girl právě dlí v opravě v docích Rotterdamu. Dřív než Angolany něco trklo, Perez a Rogowski s nimi dojednali další obchod o dodávce 1.500 tun hovězího masa lodí Maco Viking, v Norsku dosud nedostavěnou. V Union bance tentokrát inkasovali přes 1,5 milionu dolarů. Do třetice všeho ztrátového, Anglolané s nimi dojednali dodávku 13.400 tun burských oříšků a Union banku pověřili výplatou dolarů 6,844.200. Žalostný závěr: když z Mozambiku konečně připluly v Řecku registrované lodě Pistis a Saronicos Gulf s nákladem 170.000 pytlů, nebyl v nich ani jeden burský oříšek – pouze prázdné burské skořápky, slupky.

          Ze spoluúčasti na trojnásobném podtrhu důvěřivých Afričanů nelze podezírat švýcarské bankéře. Jak je ale možné, že vyplácejí obrovské sumy bez mrknutí oka, zatímco budou bedlivě studovat šek na deset franků? Dotyční se brání poukazem na předpisy, vydané Mezinárodní obchodní komorou v dávném již roce 1933. Ty totiž od banky nevyžadují, aby se obtěžovala důkladnějším zjišťováním pravého stavu věcí.

          Na hůl byl vzat i Fidél Castro, el lider maximo. O jeho potupnou zkušenost, která kubánskou státní pokladnu stála 8,7 milionu dolarů, se zasloužil západoněmecký obchodník Karl Fessler, muž světa, žijící na vysoké noze. Jak známo, někdejší Sovětský subvencoval Kubu dodávkami laciné ropy a nákupem cukru, kávy a tabáku za vyšší než světové ceny. Poněvadž Sověti skoupili všechnu úrodu kávy, Castro se rozhlížel, kde co nejlaciněji koupit kávu pro domácí potřebu. I objevil se Fessler s lákavou nabídkou dodat za 10 procent pod světovou cenou 3.000 tun kávy arabské odrůdy „Barahona“, rostoucí v Dominikánské republice. Smlouva uzavřena na karibském ostrově St.Martin.  Kubánci se zpočátku pídili po vzorku zboží, ale Fessler jim jejich zájem rozmluvil. Fessler totiž neměl ani jedno zrnko. Se svými kumpány koupil za 700.000 dolarů obstarožní nákladní loď, registrovanou v Panamě. Ta se pak vydala ze Santa Dominga do Havany, s tím, že cestou ztroskotá a podvodníci budou inkasovat plno peněz, jak od ošálených Kubánců, tak od pojišťovny za přepojištěnou loď a neexistující náklad. Jakmile loď zvedla kotvy, Kuba dala instrukce bance v Torontu vyplatit Fesslerovi plnou částku 8,7 milionů, jak se též stalo.

          Došlo ale k nemilému zádrhelu. Švidlíři zapomněli podplatit jednoho z přístavních úředníků, který se pak pomstil tím, že znemožnil výměnu původní posádky onou scuttling crew, pověřenou odborně poslat loď ke dnu. Na moři se původní posádka dovtípila, že něco zřejmě není v pořádku, a než přijet bez nákladu a riskovat Castrovu nevoli, raději odpluli do bezpečí přístavu Puerto Limon v Kostarice a do Havany poslali telex, že se jim porouchal motor. Po pár dnech čekání Castro poslal své lidi do Kostariky a ti se  vrátili s hanebnou zvěstí. Mezitím si Fessler v Miami na Floridě tuze luxusně užíval, jako by se snad blížil konec světa. Se svým počínáním se netajil, za předpokladu, že v USA nic nezákonného neprovedl. Jenže provedl v Torontu, kde se dopustil podvodu, a kanadské úřady podaly žádost o vydání Fesslera do jejich péče. Američané ho vzali do vazby, kde se začal značně obávat, že z Kanady by v klepetech byl dodán na Kubu a rozlícený Fidél by ho dal zastřelit i se vším příbuzenstvem. Castro se pokusil zmocnit jeho zbylých peněz na Floridě, ale zabránily mu v tom protipohledávky vyvlastněných a rozkulačených kubánských exulantů.

          Podvodů se dopouštějí nejen provozovatelé tohoto charter byznysu, ale i vlastníci lodí. Nejednou se již stalo, že nájemce udělal bankrot a loď uvízla někde v limbu. Bankrot londýnské společnosti African Overseas Maritime Ltd. způsobil, že osmnáct lodí zůstalo  vězet před vjezdem do suezkého průplavu: nebylo na poplatky. I vlastník poctivec, zavalený pak účty za zdržení, zpoždění, mzdy, pohonné hmoty a údržbu, aby pak obtížně odolával pokušení někde svůj majetek raději potopit a dostat se tak z dluhů.

          Světovým centrem tohoto druhu podvodného počínání v mnoha jeho variantách bývala Paříž Východu – kdysi tak francouzsky elegantní, atraktivní Bejrut. Po výpuku občanské války v Libanonu se činnost přesunula zejména do Řecka. Však Řekové, oni Onassisové, Niarchosové, vlastní největší komerční flotilu na světě, víc než 4.500 lodí. Tato mocná lobby se úspěšně brání občasným pokusům vlád proti tomuto druhu pirátství smysluplně zasáhnout.