Verbální inflace, terminologická rozplizlost, učinily z neurvalých řidičů piráty silnic, z Viktora Koženého, někdejší kuponové hvězdy a tenisového partnera pana prezidenta, se stal pirát z bahamských ostrovů. Neoprávněné kopírování knih, hudebních záznamů v jakékoliv formě, imitace zboží, od náramkových hodinek po podprsenky s falešnou cedulkou světových domů módy, je rovněž takto charakterizováno. Podle klasické definice, pirátství je však pouze „násilný akt v mezinárodních vodách soukromým plavidlem proti jinému plavidlu za účelem lupu (animus furandi)“.  Pirátství jako zcela první bylo prohlášeno za mezinárodní zločin (druhým pak bylo otrokářství), jeho provozovatelé se stali „vyvrheli, psanci lidstva“ a kterákoli země je mohla pravomocně soudit. I Mongolsko, Nepál, Česká republika, všechny suchozemské státy.

          Vůbec se nejedná o činnost na vymření, o níž se lze pouze dočíst v ohmataných dobrodružných knížkách dávného data. Piráti nebrázdí vody ve škunerech, kde by na stěžni plápolal černý prápor s lebkou a zkříženými hnáty. Zmodernizovali se, jsou vybaveni automatickými zbraněmi, minomety, i protipancéřovými kanony. Často mají lepší radary a víc koňských sil pod palubou než jejich pronásledovatelé.

          Za pobytu na Filipínách a v Malajsii jsem se nejednou dočítal o pirátských přepadech s lupem a vražděním. Že třeba došlo k přepadení vesnice a likvidaci obyvatelstva; že konkurenční korzáři se nepohodli o rozdělení výkupného od rybářů a uspořádali v malacké úžině mezi Indonézií a Singapurem pořádnou bitvu. Zprávy to byly objektivní, nekomentované, bez mravního rozhořčení – tak jako se píše o tajfúnech, sopečném výbuchu a jiných přírodních katastrofách.

          Piráti značně zamořili vody v jihovýchodní Asii. Mnohé rejdařské společnosti se oněm oblastem vyhýbají velkou oklikou. Jachtám na trase Hongkong – Bali se nedoporučuje plout celebeským mořem. Celebes (Sulawesi), moře Sulu a thajský záliv jsou patrně ty nejnebezpečnější. Jen na západním pobřeží Thajska dojde ročně k dvěma stům pirátských přepadení – těch hlášených. Otázkou zůstává počet neoznámených činů, kdy často není kdo by přežil a hlásil.

          Proč zrovna tam? Důvodů popularity je několik. Jednak je to věc tradice, živnost dědičná. Otec i děd se jí věnovali a proto syn nezklame a bude pokračovat.  Generace si um předávají. Na zvýšení hrdlořezné činnosti se podílejí i politicko-ekonomické faktory. Američané zanechali ve Vietnamu hory zbraní a ty jsou snadno k mání. Piráti nesahají po malorážkách. Například se jim podařilo proděravět a málem zajmout transoceánskou loď Rio Colorad o výtlaku téměř pěti tisíc tun. Připočtěme inflaci – celosvětový fenomén. Ceny ryb rovněž značně vzrostly a leckdo si spočítal, že je lacinější ryby krást než se plahočit se sítěmi, napichovat ponravy a čekat na Neptunovu přízeň.

          V thajském zálivu na prostoře 18.000 čtverečních mil se snaží živobytí uhájit 200.000 rybářů za podmínek rostoucích nákladů (zejména ceny pohonných hmot) a klesajících úlovků. Načež se zásluhou politických vývinů ve Vietnamu nabízel náhradní úlovek – uprchlíci od budování socialismu. Tak započala nová krutá kapitola moderního pirátství, o němž se ve světě občas napsalo pár řádek.

          V roce 1989, zrovna v době, kdy Milouš Zlatoústý obohacoval stranické kádry svými rozumy v Červeném Hrádku u mé rodné Plzně, jsem se s rodinou potuloval podél břehů onoho zálivu, konečné stanice vietnamských ubožáků. Od domorodce jsem se dozvěděl, že předchozího dne padesát jich dorazilo na lodičce hned tam pár kroků od nás. Šli jsme si ji prohlédnout: bárka deset metrů dlouhá, pod stříškou míst tak pro pět pasažérů. Kolik dní se asi plahočili, čím se živili? Postřehl jsem pár zrníček rýže na prosakujícím dnu. Kde jsou teď ti přeživší? Támhle v dáli v lágru, kde blikala světélka mezi strážními věžemi. A že zítra je všechny odvezou do velkého koncentráku na ostrově Bidong.

          Nikdo je nechce a od břehu se je snaží odstrkávat. Nikdo se rovněž do té doby nezajímal o počínání pirátů. Zatím co obětí přibývalo do tisíců,  neslyšel jsem, že by někdo z lupičů a vrahů se byl dostal za mříže.

          Aspoň polovina těchto tzv. boat people jich cestou zahyne jako oběti živlů přírodních a lidských či spíš nelidských. Několik těch přeživších, včetně dívky teď studující na naší univerzitě, jsem vyzpovídal a vždy slyšel totéž: Piráti šli hlavně po zlatě, prsten ušmikli i s prstem, náhrdelník získán i s uříznutím hrdla. A pak se hodovalo. Děti musely přihlížet znásilňování svých matek nebo i vlastnímu znásilňování. Nebo se lupič cítil na měkko, děcku dal cukroví, ale zato odhodil tatínka mezi žraloky. „Krutost, brutalita, je nepředstavitelná,“ charakterizoval Paul Hartling, komisař pro uprchlíky při OSN.

          Posléze, pod tlakem Washingtonu, vláda v Bangkoku se přece jen pohnula k akci, čímž špatná situace se ještě zhoršila. Jak to? Takto: dřív piráti loupili, znásilňovali, sem tam někoho odpravili, s vědomím, že jim nic nehrozí. Teď za nových podmínek možného trestního postihu musejí být opatrnější, tedy i krutější, aby nikde nepřežil ani jeden svědek.

          Týden před naším příjezdem došlo k zveřejnění takového incidentu. Bárku se 130 uprchlíky zastavily dvě thajské rybářské lodě. Následoval lup, znásilňování a likvidace svědků jak na palubě, tak těch, kteří skočili do vln.  Třiadvacetiletý Pham Ngoc Minh Hung ale přežil, držel se bobtnajících mrtvol, s tímto apokalyptickým vorem plul, až ho zachránila jiná uprchlická loď. S tou se dostal do bezpečí a s jeho svědectvím se podařilo identifikovat pirátská plavidla. Jejich domovským přístavem byla Songkhla, naše dočasná adresa.  Některé již pochytali, jiné nikoliv.

          Teď my tam po břehu bloumáme, na paluby koukáme a občas nám z nich někdo přátelsky zamával. Vánkem se neslo cinkání zvonečků. Hle, průvod mnichů v šafránových róbách, na brabenečka by nešlápli, však tohle je svět něžných buddhistů. Náš kluk oznámil, že se mu z toho chce zvracet. Otrlý otec doporučil, ať jen si zvyká, takový že je život.

          K úhoně lze přijít i v jiných končinách. Vlastníte-li jachtu v Kalifornii či pozve-li vás vlastník na výlet Pacifikem směrem ke Kolumbii, třeba to nebude expedice příliš pacifická. To je též mínění pojišťovacích společností, jež vypovídají pojistky pošetilců, odváživších se do tak problematických vod.

          Na atlantské straně Ameriky je ještě živěji. Karibské moře se stalo pilným přepravištěm drog – marihuány v hodnotě přemnoha miliard dolarů ročně a kokainu v hodnotě ještě větší. Vládní pobřežní lodě pochytají jen deset procent tohoto zboží. Populární turistickou oblast brázdí tisíce soukromých lodí a lodiček a je téměř na denním pořádku, že dojde k přepadení a zabití posádky. Oběti letí přes palubu a jachta, nikým nepodezíraná, se vydá za dalším výnosným obchodem.

          V roce 1982 došlo ke krádeži 23.761 lodí čili téměř tři za každou hodinu v roce. Rostoucí trend pokračuje. Po datech čerstvejšího data jsem raději nepídil.

          Když dojde k přepadu v pobřežních vodách nebo v přístavu,  pirátství zůstává pirátsvím, ale už to není mezinárodní zločin, s nímž bychom mohli obtěžovat prokurátora ve Vsetíně. Je to jen porušení místního zákona a případem se budou – či aspoň by se měly – zabývat místní orgány jako v případě každého jiného lupiče, suchozemského či sladkovodního. K incidentům tohoto druhu často dochází v manilském zálivu. Zdaleka nejznamenitějším šampionem pobřežního pirátství je Nigérie, nejpočetnější africká země, nasáklá ropou, a lodi se do jejích přístavů (Lagos, Port Harcourt, Calabar) jen hrnou.

          Vlastně hrnout se moc nelze, zásluhou neschopnosti, tolik smutně typické pro většinu zemí Třetího světa. Lodě musejí někdy čekat na odbavení i dlouhé měsíce, než na ně přijde řada a přístav jejich zboží zvládne. Nabízí se tak vynikající příležitost pro piráty, dostavivší se na rychlých člunech, jimiž pak zmizí v labyrintech lagun k nenalezení. Pokud se kdy někdo obtěžuje je hledat.

          Pirátská tlupa se dostala na palubu dánské lodi, loď zběsile hodinu a půl troubila o pomoc, střílela poplašné rakety, aniž ale získala pozornost přístavní policie. „Co není přibité, všechno zmizí,“ zhodnotil německý kapitán. V tomto dánském případě piráti mínili odnést i dvacetiletou plavovlasou kuchařku.

          Pojišťovny zvyšují své sazby, lodní společnosti lamentují, vlády postižených rejdařů protestují, posádky hrozí vzpourami, že tam už nikdy nepoplují, a vládnoucí nigerští potentáti krčí rameny a odvolávají se na potíže růstu. Policie s piráty spíš spolupracuje než nespolupracuje. Jde o výtečně zorganizovaný byznys. Za pár hodin je uloupené zboží už k mání v ulicích Lagosu. Tunely prý od břehu vedou přímo do městských skladíšť. Občas s piráty spolupracují i posádky postižených lodí, jak se například stalo ghánské lodi, z níž zmizelo osm tisíc beden německého piva.

          Na soumrak se nečeká, i ve dne dochází k přepadu lodí všech vlajek – až na jednu: tu ruskou a dříve sovětskou se srpem a kladivem. Někdejší molodci si v místních pirátských kruzích získali zasloužený respekt. Loupežníci se jednou totiž šeredně spletli: vyšplhali se na palubu a matrosové byli připraveni. Netroubili o pomoc, ale pořádně zmáčkli samopaly a vetřelce proměnili v mrtvá řešeta.