V článku „Velebení nevysvětlitelného“ (NP, 24.9.03) jsem si pochvaloval skutečnost, že nikoliv všemu v naší pozemské existenci lze zcela rozumět, že mystérie, jakkoliv se jejich počet zmenšuje, nadále přetrvávají. Dosud nedešifrován například  zůstává úkaz na fidžanském ostrově Koro u vesnice Nathamaki, kde na lkavý a zřejmě i lákavý chorál tamějšího mužského sboru se z hlubin vynoří obrovité želvy a připlují k mořskému břehu. Proč v tamějším fidžanském souostroví někteří domorodci se procházejí po žhavých kamenech, aniž by se popálili, proč některým mrzáčkům se po takovém pochodu navrátilo zdraví.

          Neméně se lze ale radovat z pokroku při rozluštění dosud sveřepě odolávajících záhad, při realizaci vizí, které by normálního smrtelníka nenapadly – a proto zůstávají doménou abnormálních geniů. Takovým byl Rus Konstantin E. Tsiolkovsky (takto psán v angličtině), který už koncem devatenáctého století, desítky let před jinými mysliteli, se zabýval budoucí skutečností meziplanetárních raket a jejich pronikání do vesmíru. Též to byl jeho nápad vybudovat tisíc mil vysokou věž a k ní připevnit nebeský zámek (celestial castle) v orbitu, oběžné dráze kolem naší zeměkoule. K takové ideji se pak pravidelně vraceli další fantastové, mezi nimi Arthur C. Clarke, titán sci-fi, stále mezi námi, jehož některé vize – například použití satelitů ke komunikaci se již podařilo realizovat k všeobecnému obohacení lidstva.

          Tento Clarke se v románu The Fountains of Paradise („Prameny ráje,“ 1978)  zabývá možností vybudovat výtah do vesmíru. V satelitním přenosu, jím kdysi předvídaným, ze svého již dlouholetého domova v Colombu, na ostrově Srí Lanka, byl v září 2003 hlavním řečníkem na konferenci v Santa Fe, ve státě New Mexico, též adrese nejednoho českého, tam si libujícího emigranta. Konferenci sponzorovala Los Alamos National Laboratory, rodiště atomového věku, tam došlo k sestrojení první neblahé bomby.

          O konferenci podrobně informovaly The New York Times („No Science Fiction: An Elevator 60,000 Miles Into Space“, 23.9.2003). Je to můj jediný zdroj informací, obtížně uvěřitelných, o nichž jsem se v českých zdrojích nic nedočetl. Natolik však zajímavých, že se o nich chci zmínit, předem smířen s nadávkami, že jsem ignoramus, který se plete oboru, o němž nemá zbla ponětí. Ano, jsem přímo beznadějný technický neumětel, teď tedy fušující do tak náročného tématu. Můj pokus třeba vyzní nemotorně, mám potíže s českou terminologií, takže občas nechám původní anglický výraz. Zde tedy informace pro čtenáře, pokud ještě nějaký setrval:

          Konference trvala tři dny a zúčastnilo se jí šedesát vědců, inženýrů, fanoušků, fantastů. Týden před jejím začátkem Dr.Steven E.Patamia, pracovník ve výzkumu v Los Alamos, pověřen vypracováním kalkulace takového „nebeského výtahu“, prohlásil: „Poté co se do toho pustíte, začíná to dávat smysl. Je u toho celá řada technických problémů. Ty všechny jsou však překonatelné.“ Takovému optimismu předcházel v roce 1991 vynález takzvaných nanotubes – válcovitých molekul uhlíku o mnohonásobně větší síle, odolnosti, než jakou má sebeušlechtilejší ocel. Jakákoliv konstrukce z oceli by byla příliš těžká a nedostatečně pevná. Vynález měnil ideu z „fantastické nemožnosti“ (fantastical impossibility) v „netušenou, úchvatnou možnost“ (intriguing possibility).

          Z tohoto materiálu zhotovený pruh, necelý jeden metr (tři stopy) široký a tenčí než papír, postačí, aby unesl stoupající zátěž o váze 13 tun. Další předností takového výtahu, v porovnání s dosud používanými raketoplány při výzkumu vesmíru, jsou vynaložené náklady. Ty se totiž odhadují na pouhou setinu: z dosavadních 10.000 USD za každou jednu libru čehokoliv do kosmu dopraveného, jak si prozatím vyžádá expedice satelitu do orbitu, na pouhých 100 USD. A takto zlevněný, zjednodušený přístup do vzdáleného prostoru by umožnil praktický zrod jiných, dosud jen bájných nápadů jako například družic zužitkujících sluneční energii k prospěchu naší planety.

          Procedura by vypadala takto: vyslat kosmickou loď (spacecraft) do oběžné dráhy 22.300 mil nad rovníkem (geosynchronous orbit – o český ekvivalent, pokud vůbec existuje, se nepokouším). Z této výše by se spustil onen pás, pruh, z veleodolného materiálu, až by dosáhl na zemský povrch, kde by byl připevněn k tzv.base station.

          V roce 1999 skupina výzkumníků u NASA předložila návrh na zhotovení kabelů, po nichž by se nahoru a dolů magnetickou silou pohybovaly vozy s nákladem (magnetically levitated cars). Jenže realizace nápadu by si vyžádala mnohá desetiletí, ne-li století. S praktičnější alternativou přišel Dr.Bradley C. Edwards, tehdy pracující v Los Alamos, nyní ředitel výzkumného centra Institute for Scientific Research ve Fairmont, stát West Virigina. Svému zjednodušenému řešení říká, že je to verze bratří Wrightů, vynálezců letadla (jejichž první let byl kratší než je rozpětí křídel nynějšího boeingu). S nápadem onoho necelý metr širokého pásu,  prodlouženého do výše 60.000 mil čili zhruba 100.000 kilometrů, se obrátil na NASA, od níž obdržel grant 570.000 dolarů a z toho vznikla kniha The Space Elevator („Vesmírný výtah“, nakladatelství Spageo, 2002).

          Místo oné magnetic levitation Edwards doporučuje zřízení aparatury, která jako tank by se pohybovala, stoupala s nákladem 13 tun na onom pásu, poháněna laserovými paprsky, vysílanými ze zemské báze a ve větších výškách pak sluneční energií na zhotovených terasách. Výstup by trval jeden týden než by se dosáhlo výše 22.300 mil, k oběžné dráze kolem naší planety, což satelit absolvuje jednou denně.

          Je teď nutno se vypořádat s řadou technických překážek. Onen nanotube pruh byl prozatím zhotoven jen v délce pouhých pár metrů. Existuje předpoklad, že se během několika roků podaří vyrobit dostatečně dlouhý a odolný polymérový komposit. Družice rozvine a spustí onen pruh. Jakmile bude zajištěn, upevněn na zemské základně, družice bude dál stoupat, spustí další 10.000 mil dlouhý pruh, až dosáhne výše 50.000 mil. To si celkem vyžádá zřízení asi 230 stanovišť, též za účelem  přibývající pruhy sešít,umně zcelovat. Předběžný odhad výloh: 6 miliard dolarů za první výtah, dvě miliardy za každý další. Finančně je to pakatel, v porovnání s výstavbou a údržbou mezinárodní mimoplanetární stanice (International Space Station) za 100 miliard USD.

          Uvažuje se o zřízení terasy, platformy ve východní části Pacifického oceánu. Taková lokace má několik výhod. Je stovky mil vzdálená od tras leteckých společností, byla by v bezpečí před útokem teroristů ( budoucnost zde se snoubící s problémy současnosti), není to oblast hurikánů a rovněž se tam jen velmi zřídka metají blesky.

          Kdy asi by mohlo dojít k realizaci projektu, prozatím jen obtížně představitelného? Dr.Edwards (který nevylučuje eventualitu  takového spojení až na Měsíc či dokonce s Marsem) svůj časový odhad však nevyslovil. Legendární Arthur C. Clarke, teď ve věku 86 roků, to odhaduje na dvacet let, kdy mu bude 106 roků,  takže by se něčeho tak velkolepého mohl docela dobře dožít.