Organizace Transparency International vydala své hodnocení za rok 2003 a mezi komentáři se ozvaly ach tak typicky české hlasy podezíravců, co že to je asi za podnik, kdo ho platí, za čí peníze kydá takový hnůj.

          Jedná se o cosi s písmeny NGO (Non-Governmental Organization), nevládní mezinárodní instituci, zabývající se stavem korupce ve světě. Není v žoldu žádné vlády, existenci jí umožňují privátní zdroje. Činnost zahájila v roce 1995 a každý rok zveřejňuje svá hodnocení. Toto prozatím nejposlednější (2003) vychází ze 17 průzkumů, uskutečněných 13 různými organizacemi. Je to vyhodnocování tzv.perception („vnímání, představ, pojmů“) byznysmanů, podnikatelů, investorů,  příslušníků akademické obce a analytiků rizika podnikání v té které zemi. Jsou to jednak lidé v příslušných končinách sídlící nebo je posuzující z povzdálí. Výsledky průzkumu zpracovává skupina odborníků a závěrečné statistické práce koordinuje aristokratický Prof.Dr. Johann Graf Lambsdorff na univerzitě v Pasově.

          Výsledky sice neposkytují perfektní obrázek světa, nicméně  to nejlepší, co je kde k dispozici. Jestliže máme téměř 200 členských států OSN, ve zprávě Transparency Corruption Perception Index 2003 je hodnoceno států jen 133 – těch, v nichž se daly uskutečnit aspoň tři na sobě nezávislé průzkumy. (V případě České republiky jich bylo dvanáct.)

          Na seznamu hodnocených států je dosud neexistující suverénní Palestina,  ale není tam například nepřístupná totalitní Severní Korea, není tam ubožácký, nekonečným válčením týraný Afghánistán. V karibské oblasti chybí Antigua a Barbuda, Bahamy, Barbados, Dominica, St.Lucia, St.Vincent, St.Kitts a Nevis. V Pacifiku jsou zastoupeny jen Austrálie, Nový Zéland a Papua Nová Guinea, ale  nikoliv republičky Kiribati, Tuvalu, Nauru, Vanuatu, federace Mikronésie, ostrovy Marshallovy a Šalamounovy, či království Tonga. Na africkém kontinentě zůstává dlouhá řada otazníků (Burkina Faso, Burundi, Džibuti, Gabun, Gambia, Kapverdské ostrovy, atd.). V těchto všech případech nebyla k dispozici dostatečná data k odpovědnému vyhodnocování a vysloven byl chmurný předpoklad, že v řadě takových států korupce bují, místo aby vysychala.

          Je to hodnocení na škále od optimálních 10 (perfektní poctivost, totální integrita) po 0 (absolutní korupce). Tristní zjištění: 7 z 10 zemích nedocílilo průměru 5 a v případě zemí tzv.rozvojových, těchto provinilců je velikánská, devadesátiprocentní většina, a polovina jich ani nedosáhla ke stupni 3.

          Nejlepší výsledky má Evropa severní (1.Finsko (9,7); 2.Island (9,6); 3.Dánsko (9,5), dost v kontrastu s jižní částí kontinentu (Portugalsko(6,6), Itálie (5,3), Řecko(4,3).

          Turecko (3,1) do Evropy nepočítám, vzdor takovým snahám tamějších politiků.

          Nejbídněji dopadá Afrika, kde nejlepší výsledky má pouštní Botswana (6,6) a zcela nejhorší má ropou oplývající Nigérie (1,4). Černému kontinentu v této soutěži se docela dobře vyrovnává oblast bývalé rudé sovětské říše. Jedenáct hodnocených států obdrželo průměrnou známku pouhých 2,4. Nejlíp si kupodivu vedla Belarus (4.2), druhá byla Arménie (3,0), ostatní dosáhly ještě míň, s Gruzínskem a Tadžikistánem (oba 1,8)) úplně na konci tabulky.

          Hanebné výsledky nelze jen tak šmahem vysvětlit a omlouvat bídou, vykořisťováním či někdejším koloniálním jhem. Sice zcela poslední (133.) je ubožácká Bangladeš, někdejší država britského impéria, končina bez přírodních zdrojů, pravidelně trestaná zabijáckými cyklóny, ale na druhém nejhorším místě máme již zmíněnou,  tekutým bohatstvím nasáklou Nigérii, v České republice již též proslulou neutuchajícím množstvím dopisů, slibujících bájné získy, za oprávněného předpokladu, že někteří lakotní hlupáci se dají nachytat. Mezi zeměmi potenciálně bohatými, se značnými ropnými zásobami a neméně značnou korupcí jsou africká Angola a Libyje, ex-sovětský Azerbájdžán a Kazachstán, a jihoamerická Venezuela s ostudným hodnocením 2,4.

          Česká republika v porovnání jejího hodnocení za rok 2002 si teď polepšila – popolezla z 3,7 na 3,9 – stále nikterak úchvatný výkon, ale tím se dostala do prostředku peletonu, na 54. až 56. místo, spolu s Brazilií a Bulharskem.

          Zemí východoevropských, včetně tří baltských republik,je ve zprávě 15.  Nejlepší výsledky docílily Slovinsko (5,9), Estonsko (5,5) a Maďarsko (4,8). My tedy s 3,9 jsme o plné dva stupně za nejzdatnější Ljubljanou, ale podařilo se nám předběhnout Slovensko o jednu desetinku a Polsko o dvě desetinky. A o víc než celý bod jsme před Rumunskem, což by ale nemělo překvapovat. Připomeňme si rčení, že kdokoliv na Balkáně prodá i vlastní matku, ale Rumun ji navíc ani nedodá. V hodnocení této regionální kategorie nejhůř dopadly Albánie (2,5), Makedonie (2,3) a Srbsko (2,3), blížící se stavu  tzv.failed states – států na propadnutí a případnému i zrušení.

          Slavně jsme nedopadli, my dědicové Masarykova odkazu, někdejší to pomyslné Švýcarsko v srdci Evropy. Příliš hákliví patrioté se budou čepejřit, takové známkování  automaticky odmítnou jako subjektivní, zaujaté, to si přece nenecháme líbit! Leč ruku na srdce, odložme jak optimistovy růžové, tak slepcovy černé brýle. Přiznejme si neprůhlednost počínání finančního trhu, nepružnost byrokracie, aroganci úředníků a jejich úplatnost. Počínání a zejména nepočínání justičních orgánů, zametání pod koberec zapomnění i do nebe volajících skandálů, a donedávna i udělování sametových amnestií.

          Moje přímá zkušenost jako outsidera  vyznívá vlastně optimisticky. Všech dědictví v České republice jsem se totiž zřekl, o žádné restituce neusiloval a tím se ušetřil potupností, jimž jsou vystaveni žadatelé z řad zrádné emigrace. Nemusím uplácet úředníky a řemeslníky, a zacházení se zákazníky ve službách se očividně lepší. Když jsem v roce 1990 poprvé odvážil přijet do rodné země, tehdejší počínání finančních ústavů nedosahovalo úrovně Ugandy. Teď již změny k lepšímu jsou nepřehlédnutelné.

          Transparency International se ve zprávě pro rok 2003 také zmiňuje o průzkumu mínění veřejnosti (ne tedy expertů či outsiderů) ve 48 zemích o tamější situaci a doporučení těch nejpotřebnějších reforem. Jako nejakutnější shledána je potřeba změn v počínání politických stran, soudů a policie. Neměl jsem možnost zjistit, zda na tomto průzkumu se rovněž podílela česká veřejnost. V jejím případě bych předpokládal také nelibost s počínáním státní správy, byrokracie jako takové.

          TI též publikuje tzv.Bribe Payers Index – černou listinu společností, které si vypomáhají v hospodářské soutěži nabízením úplatků. Nejčileji se takto projevují firmy ruské, čínské, taiwanské a jihokorejské, a v nekalosti se jim téměř vyrovnají zájemci z Itálie, Hongkongu, Malaysie, Japonska, USA a Francie. Mnozí z těchto provinilců patří ke státům, které podepsaly protikorupční konvenci OECD (Organization for Economic Cooperation and Development). Vešla v platnost v roce 1999 a prozatím žádný z celkem 35 signatářů se nepohnul k postihu aspoň jednoho provinilce.

          TI  nabízí dvě nápravná doporučení: Jednak zarazit všechnu zahraniční pomoc vládám, korupci příliš tolerujícím čí dokonce se na ní podílejícím. Jednak dát na černou listinu provinilé firmy. Realizace takové iniciativy zůstává ovšem v nedohlednu.

          Poněvadž během posledních třiceti let jsem měl možnost aspoň trošku nahlédnout do většiny států světa, snažil jsem se porovnávat zveřejněná hodnocení se svou zkušeností. Nepřekvapilo bídné umístění ubožácké Haiti či korupcí prolezlé Indonésie. Mexiko bych hodnotil hůř než jeho dosažených 3,6. Nelze než zírat na disproporci dvou sousedů: Chile (7,4 – nejlepší výkon v latinské Americe) a Argentiny (2,5 – jeden z nejhorších). Dvě země s nepříliš odlišným složením obyvatelstva a přitom Argentina bývala a potenciálně stále je bohatší (ropa v Patagonii a jeden ze čtyř exportérů obilí na světě), leč od čtyřicátých let výkon zejména Peronistů zprasit zemi se povedl způsobem tak unikátním, který se ani žádnému z vědeckých socialistů nepodařil. Zklamala mě Keňa (1,9), nepřekvapily sklony ke korupci mezi něžnými buddhisty v Thajsku (3,3) , překvapilo mě téměř lichotivé hodnocení ostrova Mauritiu (4,4 – jednoho ze zdrojů financování ODS, že ano), kde jsem měl možnost se seznámit s trápením českého inženýra dát tam do provozu vlastní továrnu.

          Ale vůbec nepřekvapuje výtečný (9,4) výsledek Singapuru, na 5.místě tohoto světového žebříčku, výš než Švédsko, Holandsko, Norsko, Švýcarsko. Ostrůveček (42km x 23km - vzdálenost Plzeň-Klatovy krát Plzeň-Rokycany), necelé tři miliony obyvatel, z nichž tři čtvrtiny tvoří Číňané. Poprvé jsem do Singapuru přijel v roce 1967, ještě před nezávislostí, když to byla smrdutá, nevábná, nebezpečná, malariální stoka na rovníku. A z té se podařilo udělat perfektně čistou, atraktivní metropoli, kam se jezdí inspirovat urbanisté ze zámoří. Teď to je výtečně fungující stát a hospodářský gigant. Správa veřejných služeb nezápolí s deficitem a naopak vykazuje zisk. Elektřina nevysadí, telefon funguje v každé domácnosti, z vodovodu nevytéká nic nahnědlého, páchnoucího. Netísní tam pocit nebezpečí, úzkostlivého střehu po soumraku. Neexistují tam bandy agresivních výrostků. Zatímco v Praze už téměř nezbývá zeď, aniž by byla vandalsky zhyzděna,  nic takového v Singapuru: tam provinilce trestají jednak vězením, jednak nářesem přes prdel (tzv.caning, výprask holí). Správně, výborně – není nad názornou agitaci. A ještě dřív, než se zadek zhojí, provinilým rukám je poručeno pracovat, hodně se tužit. (Tato pedagogicky přeužitečná praxe vedla k mezinárodnímu incidentu. Michael Fay, osmnáctiletý americký spratek z buržoazní rodiny, sprejem poznamenal osmnáct automobilů, měnil jejich poznávací značky a vrhal vejce. Soud vynesl rozsudek ve výši pokuty více než dvou tisíc dolarů, čtyř měsíců pobytu za mřížemi a šesti ran holí na vandalovu zadnici. Představa poškození těchto hyždí přiměla americké diplomaty k okamžitému protestu předsedovi Nejvyššího soudu, a komentátoři, jindy rozumní, se rozvřeštěli o jakémsi blíže nespecifikovaném porušení mezinárodního práva a že Singapur je lawless – končina bez jakéhokoliv práva. Ha ha ha.)

          Tam pořádek, jistota, prosperita, kdežto v sousedství spíš chaos, špína a dost bídy. Veřejné záchody zejména v zemích třetího světa bývají ve stavu, který potřebnou osobu spíš přiměje odskočit si do buše, s rizikem setkání s nepříjemným hmyzem či dokonce s hladovou šelmou. V čisťoučkém Singapuru i pouhé nespláchutí mušle přijde močícího pána na tisícidolarovou pokutu. Totéž inkasuje nepodplatitelný policista od provinilce, odhodivšího na ulici papírek. Doprava plyne harmonicky, v kontrastu třeba s Bangkokem či Manilou, kde stát už de facto odumřel a anarchističtí chodci si počínají zcela po svém.

          Architektem této nikterak bezbřehé  demokracie je Lee Kuan Yew – Otec vlasti, s pověstí člověka skromného, velmi schopného a nepodplatitelného, s autoritativními sklony. Početní zahraniční žabaři a tyrani pokládají mimořádně úspěšné počínání Singapuru za neprominutelnou urážku. Pokrokové živly v západním světě se rovněž značně zlobí. Socialistická internacionála vyloučila Singapur ze svých řad. Ale ani ti nejpřísnější prokurátoři nemohou popřít úspěchy tohoto paternalistického systému, kde prosperitou co největšího počtu obyvatelstva se uniká přílišným sociálním kontrastům a potencionálně revolučnímu napětí. Vláda se postarala o zbudování solidního školství, zdravotnictví a infrastrultury – silnice, kanalizace, telefony, odvoz odpadků, atd. Probudila byrokracii do té míry, že úřadování, které dříve trvalo měsíce, se vyřídí za pár hodin. To pak je prostředí, do něhož zahraniční investor rád stoupí a peníze vloží. A to, prosím, bylo docíleno ve státě s čínskou, malajskou, indickou a bělošskou populací, se čtverým náboženstvím (buddhismus, islám, hinduismus,křesťanství) a čtyřmi oficiálními jazyky (čínština, s prosazováním její mandarinské verze, angličtina, malajština a tamilština, jazyk z jižní Indie).

          Porovnejme s pranepatrnými problémy České republiky, prozatím hodnocené cifrou 3,9.