„Bushova válka je kolosální katastrofa“ (colossal disaster) tvrdí Richard Gebhardt, jeden z uchazečů o nominaci kandidáta Demokratické strany, který by vystrnadil nynějšího nájemníka z Bílého domu. Ostatních devět zájemců se vyjadřuje nejinak – však to jsou politici, mají to v popisu práce.

          Kim Gandyová, prezidentka ženské organizace  National Organization for Women, americká verze Kábrhelky, nerozlišuje mezi diktátorem Saddamem a diktátorem Bushem, ač pouze jeden z nich posílal speciální týmy znásilňovatelů žen a jejich počínání zaznamenával na video, dodávané rodinám postižených, a rovněž poručil ukončit život více než 200 ženám utnutím hlavy, poté přibité na dveře jejich obydlí. Ovšem i takové vyjadřování patří do popisu práce zarputilé ultrafeministky.

          Jinak ale tomu u velikánské většiny zatracovatelů včetně těch v naší rodné zemi, řídící se principem, že neznalost věci je přímo úměrná ochotě o ní vynášet definitivní, autoritativní soudy: „Čím míň vím, tím víc jsem si jist neotřesitelnou pravdivostí svého mála“. Ignoranství k podpoře sebevědomí plus přesvědčení o vlastní morální převaze. Myšlení bolí, což bývá nepříjemné a též dovede způsobit nepříjemnosti při příliš hlasitém zapochybování, například o tvrzení, že Bush se pustil do zločinné agrese, poněvadž to je krvelačný primitiv, chtěl se pomstít Saddamovi za jeho někdejší pokus zavraždit otce Bushe, vždyť je to tažení kvůli ropě, ziskům, arogantní to impulzy vůdce zbylé supervelmoci, jeho snaha odvracet pozornost od domácích politických potíží, od nepříliš robusního stavu hospodářství. Taková pak „closed mind“ se nezajímá o jiné informace, jejich existenci nepřipouští, důkazy sebevíc logické pokládá za nehoráznou drzost, za provokaci.

          Poněvadž demokracie je – či, přesněji, měla by být – diskuse, začněme třeba výrokem senátora Pete Domeniciho, že válka v Iráku není válka Bushova, ale amerického Kongresu, však ten pro ni hlasoval.

          Zopakujme si, co jí předcházelo. V roce 1981 izraelská letadla porušila irácký vzdušný prostor, aby zcela zničila nukleární reaktor, téměř již dostavěný, zejména s pomocí přátelské Francie. Většina světa hlasitě protestovala a v tichu si oddychla. Saddam Hussein nelenil, ve svém zbrojním programu tuze pokračoval a při té příležitosti zahájil válku proti Iránu, s obrovskými ztrátami na obou stranách. Utkání skončilo nerozhodně, na rozdíl od další války – invaze Kuvajtu v roce 1991,  Saddámem iniciované, leč zásluhou zejména americké vojenské síly s mandátem OSN svižně a důkladně prohrané. Ale nedovršené smetením Saddamovy vlády. Ten pokračoval  s výzkumem a výrobou zbraní hromadného ničení. Program  získání zbraní A (atomových) se mu  nezdařil, na rozdíl od zbraní B (bakteriologických) a C (chemických), jejichž vlastnictví nepopíral, ba je účinně použil v jím zahájené válce proti Iránu a též k hubení vlastního kurdského obyvatelstva. Mezinárodní inspektory ze země v roce 1995 vyhnal a víc než tucet rezolucí OSN ignoroval.

          „Jestliže nebudeme jednat, Saddam si zbuduje arzenál nebezpečného rozsahu (to rebuild an arsenal of devastating destruction) a já vám zaručuji, že ten arzenál použije,“ v roce 1988 prohlásil Bill Clinton, aniž ale byl jednal. George W. Bush, jeho nástupce v úřadě, nechtěl déle – zejména po 11.září 2001 – čekat, až Saddam zhotoví svou první atomovou bombu, tak jak se stalo v Severní Koreji,  až by své již vlastněné zbraně B a C poskytl mezinárodním teroristům, fundamentalistickým fanatikům, přesvědčeným, že vražděním zejména, ale ne výlučně, Američanů, vykonávají vůli Alláha. Teroristický stát a mezinárodní terorismus ruku v ruce - z toho Bushovi plynul závěr, že je v životním zájmu bezpečnosti USA Saddama odzbrojit a zbavit moci. Bylo by nebezpečnější nejednat než jednat, prohlásil viceprezident Dick Cheney.

          Rada bezpečnosti přikázala Iráku odzbrojit, nevlastnit zbraně hromadného ničení (jak již bez donucení učinily Jižní Afrika, Ukrajina a Kazachstán) a umožnit práci mezinárodních inspektorů. Irák dodal zprávu v mamutím rozsahu 12.000 stran, částečně lživou a podstatně neúplnou. Chyběla v ní například informace, kam že se podělo 2.160 kg anthraxu, co se stalo s produkcí jedovatého plynu VX.  Australan Richard Butler, bývalý šéf inspektorů OSN, odhaduje, že jedna raketa s náloží materiálu VX je schopna zabít milion lidí.

          Válka je hrozná, ale bez poskytnutí racionálních alternativ není tím úplně nejhroznějším řešením. Dokonce i liberální The  New York Times, vládě ve Washingtonu nikterak nakloněné, ve svém dlouhém úvodníku (23.2.2003) vyjádřily přesvědčení, že v tomto případě válka má své ospravedlnění – ale pouze se širokou mezinárodní podporou.

          Té se Bush domáhal, aniž uspěl. Poslední, v pořadí již sedmnáctá, jednomyslně přijatá Rezoluce 1441 Rady bezpečnosti pohrozila radikálním postihem, Saddam hrozbu ignoroval a zase se nic nedělo. Systém s takovou páteří se pak začínal podobat irelevantní debatní společnosti, připomínající svou předchůdkyni, neblaze skončivší Ligu národů v Ženevě. Což pohnulo Bushe k nikterak snadnému a též politicky riskantnímu kroku, totiž odzbrojení Saddama i bez mandátu OSN.  Při nástupu do úřadu přísahal dodržovat ústavu a starat se o bezpečnost země. Nepřísahal mezinárodní organizaci, neexistující světové vládě. Po zkušenosti na Balkáně, kde evropská pasivita zavinila zbytečné ztráty desítek tisíc životů, kde jednotky OSN nečinně přihlížely k tamějším jatečním obřadům (Srebrenica), pak měli Američané k dispozici i tento precedent: v roce 1999, za předpokladu, že Rusové budou v Radě bezpečnosti vetovat vojenský zásah proti Srbům, USA (Clinton, nikoliv Bush) v úmyslu zabránit genocidě v Kosovu, kompletně pominuly OSN a akce se uskutečnila jen v rámci NATO.

          V Bushově administrativě ve Washingtonu navíc převládalo přesvědčení, že fundamentální příčinou destabilizace ve světě jsou nefunkční, nedemokratické režimy v islámských zemích. Když bude smeten Saddam, vyskytla by se příležitost demokratizace Iráku, která by mohla odstartovat obdobný trend modernizace a stability v okolních arabských státech.

          Žádná  válka ještě neproběhla a zřejmě nikdy neproběhne přesně podle plánu. Je pak na velitelích, jak pružně budou reagovat, jak se přizpůsobí nepředvídaným podmínkám, prohlásil Colin Powell, ministr zahraničí a bývalý velící generál.

          Nikdo nepředpokládal, že válka potrvá pouhé tři týdny, s minimálnímu ztrátami na životech, s pobytím Bagdádu, s rozplynutím elitních Saddamových divizí do ztracena. Že nedojde k opakování ekonomické a ekologické katastrofy z roku 1991 – totiž zapálení ropných polí, a že také nedošlo k tuze obávanému použití zbraní B a C. Okolnosti v pozadí tak výtečného výkonu se teprve dozvídáme. Mezi nimi byly účinné americké kontakty na irácké velitelské kádry, jejich podplácení, výtečně honorované sabotáže a též účinné přerušení komunikací mezi centrem a komandanty v poli.

          Z plusu rozplynutí armády, tak ve značné své většině se vyhnuvší americkému zajetí, se pak stal minus – jeden z většího počtu nepředpokládaných minusů poválečné rekonstrukce. Napřed však zmínka o dosažených pozitivech:
    Průzkumy iráckého veřejného mínění různými organizacemi včetně solidní reputaci se těšícího Gallupova ústavu (zveřejněno 24.9.2003) potvrzují většinovou podporu pro nový stav věcí: téměř dvě třetiny respondentů se radují ze svržení Saddamova režimu, i za cenu nastavších hospodářských potíží. Velká většina (80%) souhlasí se setrváním  okupačních vojsk po příští dva roky. V hodnocení cizích osobností Chirac dopadl lépe (42%) než Bush (29%) a Blair (20%), ale tyto tři v popularitě předčil hlavní americký okupační administrátor Paul Bremmer: 47% pozitivních proti 22% negativních hlasů.

          Bush nevyhověl tlaku z řad irácké emigrace - představované zejména oblíbencem Pentagonu Ahmadem Chalabim, který odešel z rodné země ještě jako chlapeček – vytvořit exilovou vládu. Důraz byl naopak na reprezentaci všech etnických a náboženských skupin. V červnu 2003 začal fungovat 25-členný irácký vládní výbor. Jeho činnost chválí 40% respondentů a nepříznivě se jich vyjadřuje 13%. Ve všech městech větších a v 85 procentech těch ostatních již funguje samospráva. Nemocnice, školy včetně všech universit jsou opět v provozu a v zemi již vychází víc než 100 novin a časopisů všemožné orientace.

          Na severu země, v kurdské oblasti, se míru daří. Tamější dvě dominantní politické strany, vzdor dlouhodobé tradici vzájemné rivality, se dohodly na spolupráci a místo volání po nezávislosti Kurdistánu se ztotožňují s pozitivním programem federalizace Iráku.

          Též na jihu země s nejpočetnějším šíitským obyvatelstvem vesměs převládá klid. Tamější náboženští představitelé a na ně napojené politické strany vyjádřili podporu pro „druh demokracie respektující islámské hodnoty“, nikoli však pro obdobu vlády mullahů v sousedním Iránu. Západními medii zviditelňovaný ultraradikál Maktada al-Sadr byl na domácí půdě zmenšen do nepatrnosti. (To způsobeno nejen jeho plamennými apely, ale též jeho mladičkým věkem, v kultuře, kde teprve slova čtyřicetiletých mužů začínají něco znamenat. Tento al-Sadr o sobě tvrdí, že je mu dvacet devět roků, ač je to teprve třiadvacetiletý mladíček.)

          V udržováním veřejného pořádku a zajišťování klidu úspěšnější než Američané jsou Britové, se svou koloniální tradicí, jak zacházet s nepokojnými domorodci a též s aktuálnější zkušeností z občanské války v Severním Irsku. I Američané se učí: velitel divize námořní pěchoty, nasazené v oblasti Bagdadu včetně Tikritu, Saddamova rodného města, za celou dobu svého nasazení neztratil ani jednoho vojáka. Svým jednotkám vydal podrobné rozkazy jako například nenosit brýle proti slunci a tak bránit pohledu z očí do očí (eye contact). Když se davy začaly rotit a vřít, vojáci jejich směrem vykročili ne s namířenou zbraní, ale s láhvemi vody, rozdávat je k ochlazení v tepelných podmínkách přesahujících 45 stupňů Celsia.

          Po plusech teď přijdou minusy, jejichž druh a někdy též intenzita zaskočila washingtonské stratégy, i když mnozí z nich nevěřili ujišťování exulantů, že vděčný národ bude jásat a květinami obsypovat osvoboditele - leč rovněž okupanta, jakkoliv by se mu taková role nelíbila a chtěl se jí co nejrychleji zbavit. Pyšný Iráčan se nemůže těšit skutečností, že v ulicích se mu tam pohybují cizí uniformy. K pocitu potupy, že to museli být cizáci, bezvěrci, aby svrhli tyrana, což se tyranizovanému národu nepodařilo, ještě intenzivnější mezi šíity a Kurdy byl pocit oprávněné trpkosti při vzpomínce na povstání v roce 1991, kdy Washington bez speciálního pověření od OSN odmítl zasáhnout a tak zabránit přemnohému masakru. Poučení přeživší Iráčané, po více než třiceti letech zkušenosti, si rovněž netroufali vyloučit, že vláda se již určitě nevrátí do Saddamových krvavých rukou.

          Stratégové podcenili úpadek infrastruklury – elektrické a vodovodní sítě – jíž jinými porioritami motivovaný Saddam nechal žalostně zchátrat. Kolaps tak základních služeb doprovázel kolaps veřejného pořádku. Ten za předchozího režimu víc než uniformovaná policie zajištoval strach ze Saddamovy tajné policie, a nyní v ulicích beztrestně řádily desetitisíce jím z kriminálů najednou vypuštěných zločinců. Občanům bez vody a elektřiny přibyl oprávněný strach o život.

          Elitní revoluční gardy si proti agresorům příliš nezabojovaly a zmizely v anonymitě. Někteří se ale začali angažovat v onom guerilla warfare, s čímž plánovači poválečného pořádku zřejmě příliš nepočítali. Jde o nekonvenční střety, lokalizované v trojúhelníku kolem Bagdadu, bázi sunnitů, dosud vládnoucí, dominantní menšiny, odhadem jen 15 procent všeho obyvatelstva. Mezi nimi však jen malé procento je ochotno vzít do ruky zbraň. S větším počtem ochotných bojovníků nedocházelo by denně jen k jednomu, dvěma incidentům, byly by jich spíš tisíce.

          Jejich řady ale zmnožují fundamentalisté z blízkého i vzdáleného okolí, čímž tak dochází k oné self-fulfilling prophesy: jedním z důvodů k zahájení této války byla údajná spolupráce, propojení sekulárního Saddama a nábožensky motivovaných fanatiků. Teď našli společnou platformu v boji proti okupantům. Též zabíjejí Iráčany, ochotné podílet se na obnově země, brání humanitárním iniciativám OSN, a prosazováním strategie „čím hůř,tím líp“ ničí beztoho již chatrnou infrastrukturu, sabotují eletrickou síť, vyhazují do povětří vodovod, ropovod, a tím ještě víc popudit obyvatelstvo proti okupantům, poněvadž nedovedou zajistit plynulý přísun služeb. A zabít aspoň jednoho Američana denně, v očekávání, že pod tlakem znechucené americké veřejnosti (vietnamský to precedent) okupanti ze země odejdou. V Iráku pak vypukne chaos a otěže se buď vrátí do rukou Saddamovy sekulární diktatury nebo - ještě raději - je převezmou náboženští fundamentalisté, usilující o zavedení středověkých pořádků.

          Synové a zlosynové Uday a Kusay se již sice smaží v pekle a většina předáků na privilegovaném seznamu (onen deck of cards) byla lapena, ale Saddam mezi nimi dosud není. Stále uniká, skrýván patrně v rodném Tikritu přepočetnými příbuznými. Se zpožděním teď washingtonští myslitelé doceňují dopad skutečnosti, že téměř polovina Iráčanů vstupuje do manželství s bratranci a sestřenicemi. Rodinná loajalita nade vše. Ta nepřesahuje příslušnost k vlastnímu kmeni, a jakési vzdálené motto „nic než národ“ pro ně pramálo znamená. Prosazování příbuzenstva do rolí mocenských, hospodářských, onen nepotismus – slovo neznámé v české řeči, ale, žel, tuze známé v českém každodenním životě - není proti zákonu, ale naopak je naprosto přirozenou,  tamější morálce odpovídající normou.

          Ani vidina 30 milionů dolarů za informaci, která by vedla k dopadení Saddama, nepostačí. Převládá totiž přesvědčení, že případnému Jidáši by odměna byla za přítomnosti medií předána, načež on pak byl odvezen do pouště, tam zavražděn a Američané by si mezi sebou lup rozdělili.

          Výtečně rychle proběhla válka, v neposlední řadě zásluhou ministra obrany Donalda Rumsfelda a jeho důrazu na armádě pohyblivé, moderní a nepříliš početné. Což ale po oficiálním ukončení konfliktu nestačilo k zajištění veřejného pořádku v poražené zemi. A tuto nepěknou situaci zhoršilo tuze omylné rozhodnutí (disastrous decision) jinak velmi schopného a úspěšného administrátora Paula Bremera  iráckou armádu rozpustit. Tím se sice zbavil politicky podezřelých kádrů, z nichž mnozí se ale uchýlili do ilegality, kam je následoval nejeden Saddamovi nikterak oddaný veterán, teď však bez žoldu a perspektiv.

          Většina potentátů poraženého režimu již byla pochytána, ale zbraně hromadného ničení (weapons of mass destruction –WMD) – onen casus belli, dominantní  zdůvodňování vojenského zásahu – zůstává dosud v nedohlednu. Bush si tyto WMD nevymyslel: snad všechny zpravodajské služby světa, včetně zemí, které odmítaly válku jako řešení, se shodly na jistotě či aspoň na předpokladu, že Saddam je vlastní. Francouzský prezident Chirac o iráckém vlastnictví zbraní B (bakteriologických) a C (chemických) mluvil jako o „pravděpodobném“. S větší jistotou se vyjadřovali představitelé OSN, taktéž naše Madeleine Albrightová-Korbelová. Senátor Edward Kennedy, Bushův nemilosrdný kritik, 27.září 2002, tedy v době značně již vypjaté krizové situace, prohlásil, že již řadu let je známo trvající Saddamovo WMD úsilí.

          Však ani Saddam nepředstíral nevinnost, vždyť se tak genocidálně projevil proti vlastnímu obyvatelstvu a ve válce proti Iránu. Po první válce (1991) v Perském zálivu se Saddam snažil jejich další existenci zatajit mezinárodním inspektorům OSN. Ti až do roku 1998 dohlíželi na zničení značného množství zakázaného válečného materiálu, ale nikdy nezískali dokumentaci kompletního inventáře. Přetrvávalo důvodné podezření, měnící se v jistotu, že při oné likvidaci B a C zbraní, menší část každé smrtelné série byla dána stranou a zachována  pro eventuální budoucí potřebu. Týdeník Time cituje (6.10.2003) bývalého iráckého ministra průmyslu, který připouští pravdivost obvinění ze strany inspektorů OSN o snaze zatajovat skutečný stav věcí, a tvrdí, že Irák měl právo na svá vojenská tajemství, byla to věc jeho národní bezpečnosti. Rovněž nelze vyloučit eventualitu včasného přesunu některých odborníků, jejich laboratoří, vybavení a dokumentace do příznivé ciziny, Sýrie zejména.

          Irácká poušť je rozsáhlá, lze v ní ledacos skrýt. Došlo tam například k nálezu v písku zahrabaných bojových letadel sovětské výroby. V prosince 2002, tedy krátce před zahájením války, inspektoři OSN objevili tuze podezřelou výrobnu, o níž prohlásili, že je currently inoperative – v současně době deaktivovaná, mimo provoz, ale bez záruky, že provoz by nemohl být obnoven. Po válce pátrání pokračovalo. Občas došlo k objevu toho kterého důkazu (například pojízdných  laboratoří bakteriologických zbraní v Mosulu, duben 2003). Početný tým 1.200 expertů po čtyřech měsících pátrání objevil dílčí důkazy, ale nikdy to nebyl kardinální, naprosto přesvědčivý objev ve velkém – ona tzv.smoking gun, kouřící pistole v ruce zlosyna. Šéf týmu David Kay předložil (2.10.2003) prozatímní zprávu Kongresu za zavřenými dveřmi a veřejnost se prozatím dozvěděla jen toto: Na Saddamově programu WMD v trvání minimálně dvaceti roků se podilely tisíce lidí, z nichž mnozí se dodnes bojí promluvit. Inspektoři objevili rozsáhlou síť laboratoří a v nich nové, dřív nezaznamenané B materiály. Našli důkazy o úsilí produkovat druh zbraní, jejichž existenci Saddam popíral. Kay prohlásil, že bude ještě trvat šest až devět měsíců, než dojde k vypracování závěrečné zprávy. Do té doby třeba ještě dojde k nálezu oné smoking gun. V televizním interview téhož dne rovněž prohlásil, že Iráčanům bude trvat 100 let, než se jim podaří objevit toto veškeré Saddamovo neblahé dědictví.

          Nabízí se ovšem otázka, proč Saddam, který neváhal takovými zbraněmi zabíjet vlastní obyvatelstvo, je během invaze své země nepoužil proti nepříteli. K dispozici je  řada ne vždy se vylučujících vysvětlení. Že to jsou zbraně háklivé, jejichž účinnost časem snadno vyprchá, že vyžadují odborné zacházení, že došlo ke komunikačnímu kolapsu mezi centrem, rozkazy vydávajícím, a komandanty v poli, kteří je měli vykonat, že mnohé generály se Američanům podařilo koupit (což určitě není jen pouhá teorie), aby nebojovali. Američané útočili na Bagdad v tuze nepříjemném oblečení protichemické ochrany. Zmíněný Time cituje iráckého důstojníka, tvrdícího, že irácká armáda mít takové zbraně, určitě by je byla použila, zejména v kritické bitvě o bagdadské letiště.

          Většina iráckých vědců, podílejících se na WMD, byla lapena a vyslýchána. Je to celkem malá skupina lidí, kteří se vzájemně znají ještě z dob studií a pak ze společné práce. Ti všichni shodně tvrdí, že masivní program nekonvenčních zbraní A, B, C byl opuštěn a zbraně zničeny v devadesátých letech – žel, též se zničením dokumentace a tudíž bez důkazu, že se tak skutečně stalo. Saddam prý mátl inspektory ve snaze před nimi tajit pokrok ve vývoji konvenčních zbraní - raket, radaru, protivzdušné obrany.

          Hans Blix, předchozí šéf mezinárodních inspektorů, použil analogii s nápisem POZOR ZLÝ PES na vratech. Takové CAVE CANEM varování mohlo mít dostatečně odstrašující účinek i při neexistenci běsnící bestie. Co ale když šálící Saddam byl sám šálen? Byl přece posedlý vizí nových zbraní a mohl sedat na lep slibům, báchorkám svých expertů, takto si nadále zajišťujícím štědré financování. S výsledkem, že nevěděl, co všechno má či nemá. A tím spíš to nevěděly zahraniční zpravodajské služby.

          Z čehož nám vyplývá hodně ironický závěr: Saddam dal přednost OSN uvaleným sankcím, které Iráku způsobily miliardové škody, dovedl svou zemi do války a svůj režim k zániku, aby ochránil zbraně, které neměl, které neexistovaly.

          A poté, co Rada bezpečnosti jednomyslně Rezolucí 1441 odsoudila jeho počínání, ale odmítla jednat, Bush tedy jednal, dříve než mohlo být - a třeba by nikdy nebylo – pozdě.
Na sklonku roku 2002 Bush ve svém  projevu k Valnému shromáždění OSN přednesl důvody k akutní akci, leč vzdor tehdy vřelému potlesku delegátů dopadl nevalně. Světová organizace odmítla rázně zareagovat a tedy Bush bez jejího pověření učinil preventivní a jako precedent potenciálně  nebezpečný krok – ale ne tolik nebezpečný jakým byla neochota OSN kritickou situaci řešit, odpovídali zastánci akce: zasáhli jsme, protože vy jste odmítli jednat.

          Značně chladnějšího přijetí se Bushovi dostalo rok poté, v září 2003, po válce v rekordním čase vyhrané, ale s dodatečným zjištěním, že poválečná obnova Iráku bude daleko obtížnější a dražší, než se původně předpokládalo. Nikoliv příliš jásající davy v osvobozené zemi, kde ropa bude bohatě prýštit a demokracie kvapem rozkvete. Značně byl podceněn úpadek infrastruktury a produkce ropy, místo aby se zmnohonásobila a tak přispěla k úhradě válečných výdajů, je naopak pouze poloviční, v porovnání s předválečným stavem.

          Iluze o vstřícnosti OSN si Bush určitě nedělal. Však tamější pocit satisfakce, potěšení z obtíží, které si arogantní Amerika zavinila, byl příliš očividný.  Bush však k OSN nepřišel jako prosebník s omluvami a čepicí v ruce. Se slovy, že „dobré úmysly budou oceněny pouze dobrými výsledky“  určitě neočekával veřejně projevený dík za svržení nebezpečné diktatury, ani ochotu jiných států otevřít měšce a poslat vlastní vojáky k výpomoci v obtížných podmínkách. Bush se neomlouval za iniciativu, o jejíž správnosti byl přesvědčen, a nenadšeným posluchačům došlo, že by ji byl ochoten opakovat. Přišel však s ústupkem, aby se OSN podílela nejen na humanitární, ale i politické roli při tvorbě nové irácké ústavy - aniž by se ale Washington vzdal celkové politické kontroly, podpořené vojenskou mocí. O takovou odpovědnost by OSN ovšem neměla zájem, natož schopnosti ji úspěšně zvládnout. Světová organizace je v oné win-win situaci, kdy nemůže tratit. Jestliže Bush v Iráku uspěje, ostatní na tom zadarmo vydělají. Když neuspěje, bude to jeho výlučná odpovědnost.

          K rozhodnutí oslovit forum OSN vedly především důvody vnitropolitické, snaha ovlivnit Kongres, aby poskytl obrovskou sumu 87 miliard dolarů, z toho 20 miliard na obnovu Iráku, kterou podle původních představ měl hradit výnos irácké ropy. A zatím Bush teď žádá dvě miliardy na investice do infrastruktury olejářského průmyslu - což nezasvěceným dává smysl, na rozdíl od požadavku na výlohy dovozu ropy do země, která bývala a perspektivně stále je druhým největším zdrojem této suroviny na světě. Zákonodárci pochybují o oprávněnosti řady položek: proč například utratit 400 milionů dolarů na výstavbu dvou věznic, což pak vychází na 50.000 dolarů na každého kriminálníka, v zemi, kde průměrný roční příjem je pouhým zlomkem takového obnosu.

          Nejen Tony Blair podstoupil značné riziko podporou americké politiky. Taktéž u médií, většiny národa a všech intelektuálů hodně riskoval Jose Maria Aznar, španělský předák (v tisku titulovaný jako prezident, což v případě království, jímž Španělsko nepochybně stále je, se mi zdá být zcestné – tedy spíš, že premiér). „Mám své principy, své přesvědčení, znovu bych udělal takový krok“, prohlásil v televizním interview. S odkazem na rezoluci Rady bezpečnosti 1441, která dala Saddamovi ultimatum, po jehož vypršení odmítla jednat, Aznar zareagoval otázkou, proč po nejposlednější šanci provinilé straně se musí dávat možnosti ještě víc nejposlednější. Evropskou módu kritizovat Ameriku za jakékoliv její počínání Aznar považuje za břemeno, postihující dominantní světovou velmoc. V předchozí éře britské impérium na tom nebylo příliš líp.

          Po tuze vlažném přijetí Bushe u OSN, projev franzouzského prezidenta Chiraca byl přijat bouřlivým potleskem. Po druhé světové válce se Francie jako velmoc nevzpamatovala, vzdor svému problematicky zaslouženému  permanentnímu členství v Radě bezpečnosti. Francie již několikrát vojensky zasáhla v různých místech Afriky, aniž by se obtěžovala vyžádat předchozí souhlas OSN. K nepříjemnému počínání může vést nejen vlastní velká síla, ale i slabost, nezřídka prezentovaná v hávu morální superiority. Po konci studené války a rozpadu SSSR, příležitost pro Francii hrát roli arbitra mezi Washingtonem a Moskvou pominula. Velmocenský impuls se tedy projevuje jednak na evropském kontinentě, který spolu s Německem dominovat a Velkou Británii odříznout, a jednak zaujímat principiálně opoziční postoj proti jakémukoliv počínání USA. Víc energie se spotřebovalo zabránit Americe, aby jednala, než na donucení Saddama, aby přestal ignorovat celkem 17 rezolucí Rady bezpečnosti. Francie se stala advokátem, obráncem Saddama a úspěšně blokovala v OSN použití jakékoliv síly proti jeho porušování mezinárodních závazků. Nešlo tu o zkrocení Bagdadu, ale Washingtonu. Škodit zájmům USA a prosazovat ekonomické zájmy Francie bez ohledu na prospěch či škodu iráckému lidu. Starat se o svého nejlepšího nejen zákazníka, ale zejména dlužníka Saddama a zabránit, aby mu bylo ublíženo. Však Chirac v devadesátých letech - v době opětovného porušování mezinárodních závazků a proto na Irák uvalených sankcí - se o Saddamovi vyjádřil jako o svém příteli, spojenci. Francie, značný investor a věřitel, se právem obávala, že  s pádem Saddamova režimu se vytratí naděje na splacení převelikých pohledávek.

          V Radě bezpečnosti Francie znemožňovala prosazení ultimata, v řadě afrických zemích úspěšně lobbovala sháněním hlasů zabránit přijetí rezoluce, která by legitimovala zásah proti Saddamovi. Úsilí Francie v OSN uspělo, jenže Bushe nezastavilo. Během války francouzský ministr zahraničí Dominique de Villepin odmítl odpovědět na otázku, zda si přeje, aby zvítězil buď Bush nebo Saddam.  Válka, kterou se Francii nepodařilo zabránit, proběhla nečekaně svižným tempem a americké vítězství se stalo i francouzským debaklem. Teď s poválečnými potížemi se karty obrátily, americký neúspěch začíná být nejen v Paříži vnímán jako francouzský úspěch. A snaha ho docílit je patrná. Táž Francie, která usilovala zabránit prosazení sankcí proti Saddamovi, po jeho pádu neméně značně usilovala, aby sankce, jí dřív tolik kritizované, zůstaly v platnosti. Teď se Francie domáhá okamžitého „symbolického předání suverenity“ do rukou iráckého vládního výboru (o němž se  před několika měsíci vyjadřovala jako o amerických loutkách), tak se přičinit, aby americký záměr pozvolné rekonstrukce země se určitě nepodařil. Pramálo přesvědčivé je tvrzení, že takový okamžitý přesun suverenity by prospěl míru: vždyť zdrojem tamějšího násilí jsou jednak Saddamovi loajalisté, jednak náboženští fundamentalisté, obě skupiny nepřátelské vůči jakémukoliv novému vládnímu uspořádání.

          Po tak frankofóbních jeremiádách aspoň toto pozitivní sdělení: Francie a USA zdárně spolupracují v tažení proti mezinárodnímu terorismu, mají vojska v Afghánistánu, Bosně a Kosovu. Nelze též pominout skutečnost, že ve Francii žije 5,5 milionu muslimů – každý desátý obyvatel země. Severní Afrika s přemnoha Araby je nepříjemně blízko. V Alžírsku Francie dlouhé roky vedla neúspěšnou válku (v níž Chirac, tehdy mladý důstojník, utrpěl zranění).  Francie nikdy neprojevila zájem na prosazování demokracie v arabském světě. Má s ním dost zkušeností, víc mu rozumí, iluze si o něm nedělá.

          Nelze pominout tuto ironii: Víc než se svým nominálním západním spojencem Francií, Amerika si teď rozumí s Ruskem, bývalou supervelmocí, v posledních deseti letech traumatizované ztrátou poloviny svého území a dvoutřetinovým poklesem průměrného příjmu obyvatelstva.(Tak tvrdí Robert McFarlane, bývalý Reaganův poradce v otázkách národní bezpečnosti, The New York Times, 26.9.2003.)  Vzdor některým dost závažným neshodám (Severní Korea, Irán), obě země  nacházejí společné porozumění v řadě jiných otázek, Rusko vypomáhá v tažení proti Talibánu a Al-Kajdě, Putin vyslovil souhlas s Bushovým tvrzením, že Saddam byl značně destabilizující nepříjemností na Blízkém východě. Putin dokonce vyslovil svou podporu pro zřízení mezinárodních vojenských jednotek se schválením Rady bezpečnosti a pod komandem USA – čili něco před několika měsici ještě nepředstavitelného. Současně se však domáhá záruk, že dojde k dodržení závazků, které ruské olejářské společnosti získaly v době Saddamova režimu.

          Evropané již začínají lovit ve zčeřených iráckých vodách, se zálusky se v blízké budoucnosti obohatit výnosnými kontrakty. Zejména Kurdové se podílejí na zamíchání francouzských a německých karet. Též jsou patrny sklony některých členů iráckého vládního výboru odhodit teď již nepotřebné berličky a jimi zasáhnout ošetřující lékaře. I Ahmad Chalabi se tak snaží, zbavit se hanlivého předpokladu, že je americkou loutkou.

          Tak jako se Američanům nedostane veřejné pochvaly za jejich iniciativu v Iráku,  rovněž ale odnikud nezaznívají veřejné nářky nad Saddamovým pádem. Ale určitě se neradují – nemohou se radovat – všelijací despotové v sousedství, právem nenadšení představou, že by něco podobného mohlo infikovat jejich národy.

          Většina členů OSN by patrně chtěla potrestat USA za opovážlivost akce, k níž se světová organizace sama neodhodlala, nějak zkrotit poslední jedinou supervelmoc, ale ne natolik, aby ve znechucené Americe převládl neo-izolacionismus, odvrácení od problému zády, a ať si mírutvorci v OSN  s takovým Irákem, jeho chaosem, poradí sami. Rezoluce OSN, která bude patrně přijata, aniž by ji Francie vetovala, až po dopsání těchto řádků, určitě nepochválí USA za iniciativu v Iráku, ale rovněž se nebude domáhat návratu řezníka Saddama. OSN projeví ochotu angažovat se v humanitární oblasti, v přípravě voleb a dohledu na jejich provedení,  rovněž při tvorbě civilní služby, výcviku byrokratů. Ale co do mrhání penězi a také občas i krví, to ať zůstane Američanům.

          V Madridu se bude 23. a 24. října konat konference dárců pro obnovu Iráku, jehož potřeby ekonomové OSN a Světové banky odhadují ve výši 55 miliard dolarů.  Naděje Washingtonu na štědrost bohatých se právem rozplývají. Evropská unie projevuje ochotu poskytnout 250 milionů čili něco málo přes polovinu jednoho procenta potřebného obnosu.

          Rovněž pramálo viditelná je ochota členských států poslat své vojáky do tak nepříjemného prostředí, tím ulevit americkému břemenu a dodatečně legitimizovat celý ten válečný počin. Američané se vskutku potýkají s příliš mnoha úkoly na příliš početných místech, ale jejich generálové v Iráku vůbec nejsou nadšeni představou komplikací, které by s takovou výpomocí nastaly: koordinace, komunikace mezi jednotkami různých národností a s místním obyvatelstvem, určitě méně znalým třeba bulharštiny než angličtiny. (O případných potížích početného kontingentu polského se však západní media prozatím nezmiňují.)

          Rovněž problematický by mohl být přísun vojsk ze zemí s mohamedánskou vírou. Turky by určitě nevítali Kurdové na severu a zřejmě ani šíité na jihu země. Nelze vyloučit, že v pakistánských jednotkách by se též dostavili prosazovatelé fundamentalistického wahhabismu. A vlády Saudské Arábie, Sýrie, Egypta a dalších arabských států nepošlou své ozbrojené muže do pluralistickými novotami infikovaného Iráku, aby se pak s nevhodnými nápady vrátili do vlasti.

          Problémy země nevyřeší cizinci, ať už by přišli odkudkoliv, ale pouze sami Iráčané – ti jediní v celé mohamedánské oblasti, jimž záleží na úspěchu transformace.  Arabští sousedé si to nepřejí, tak jako si nepřáli pád Saddamova režimu, který si u nich kupoval popularitu a kupovaní předstírali slepotu a hluchotu při konfrontaci s jeho hrůzovládou. Což si irácký lid pamatuje, jak je značně patrné z jeho teď již čilého pluralistického tisku. Zatímco Saddam vyplácel přeštědré odměny rodinám sebevražedných atentátníků, ožebračovanému vlastnímu obyvatelstvu se dostávalo pár haléřů. V této sousvislosti pak příliš nepřekvapuje, že Irák je dnes ta jediná arabská země, v níž arabsko-izraelský konflikt není hlavním konverzačním tématem.

          Harmonogram  Bushova prokonzula Paula Bremera vypadá zhruba takto: 1.obnova hospodářského života a veřejného pořádku, pacifikace, vymýcení zbývajícího ozbrojeného odporu; 2. Ústavní suverenita; 3. Volby, ani příliš uspěchané, ani zbytečně zpožděné; 4. Touto změnou získat nejen legitimitu, ale být příkladem i pro jiné arabské země.

          Pouze Iráčané se mohou efektivně vypořádat se zbytky obhájců padlého režimu v této urban guerilla warfare. Se zpožděním se rozběhl výcvik policejních a vojenských jednotek, jejichž počet v polovině příštího roku dosáhne 200.000. Zájmy Američanů a naprosté většiny iráckého obyvatelstva se neliší. Iráčané mají životní zájem na úspěchu změny, zaslouží si ocenění za úspěchy, ale též odpovědnost, když se něco nepovede.

          I když se vyřešil Saddam, nevyřešen zůstává Irán, Severní Korea, mezinárodní terorismus – zapeklité úkoly k nevyčerpání. Nadále se nám bude splňovat ono pošetilé blahopřání, jak že velké štěstí máme žít v tak zajímavých časech, v nichž se vskutku nelze nudit.