Mnohdy se říkává, že jsme tím, co předstíráme, že jsme. Však to vypomáhá k vysvětlení hvězdných kariér mnohých celebrit. Též se ale vyskytují případy s opačným dopadem, že totiž podceňování se může stát plusem a podceňovaný pak sklízí přemnoho ovoce.

          Ve světě, včetně toho evropského, George W. Bush, 43. prezident USA, získal pověst nebezpečného, primitivního kovboje. Mnozí Francouzové včetně nejvyšších předáků neváhali přiznat, že před tímto Texasanem dávají přednost Saddamu Husseinovi, velkořezníku z nejznamenitějších. Střízlivěji uvažujícími hlavami je však Bush přirovnáván ke svému značně odlišnému krajanovi z jiné doby, prezidentskému předchůdci Woodrow Wilsonovi, bývalému profesoru filozofie na univerzitě v Princetonu. Ten se v roce 1919 na mírové konferenci ve Versailles snažil zabránit opakování jatečních obřadů první světové války, nepříliš úspěšně prosazoval princip sebeurčení národů a demokracii jako záruku univerzálního míru. O realizaci takové vize teď Bush usiluje v hanebně spravovaných arabských zemích. (Nevěřící nechť se seznámí s podrobným rozborem OSN z roku 2002: Arab Human Development Report.) Též si zaslouží dodat, že Bush je tím prvním americkým prezidentem, který se vyslovil pro vytvoření nezávislého palestinského státu.

          Než se svým otcem Bushem, 41. prezidentem země, syn má víc společného se 40. prezidentem Ronaldem Reaganem. Oba jsou bývalí guvernéři velkého státu (Texas a Kaliforie ), oba jsou typy neintelektuálské, ochotní na sebe vzít značná rizika (Irák a SSSR, konflikt naštěstí jen ve fázi studené války). Přímočaře, ne vždy diplomaticky se vyjadřující, jeden označil svého odpůrce jako Říši zla, druhý jako Osu zla. Bushův styl, rozhled, motivace, temperament, přiměly některé komentátory charakterizovat jeho působení v Bílém domě jako Reaganovo třetí, ústavou nedovolené vládní období.

          V roce 1980 jsem přivítal Reaganovo volební vítězství nad svatouškem Carterem, s Brežněvem se dychtivě líbajícím, ale zázraky jsem si nesliboval od hollywoodského herce, jehož partnerem v jednom filmu byla opice jménem Bozo. Posléze se ale projevil jako úspěšný guvernér Kalifornie, státu se sedmým největším ekonomickým výkonem na světě.

          V Bílém domě Reagan nezřídka pochrupával na vládních poradách, jeho schopnost koncentrace byla údajně minimální, mě potíže rozlišovat realitu od fikce, některé filmové situace převyprávěl jako autentické zážitky ze života. Na prstech jedné ruky bych spočítal americké intelektuály, kteří by se o něm nevyjadřovali s pohrdáním – primitivní že showman, bez citu pro potřeby potřebných, se sklony k agresivnímu počínání (Grenada, Libye) a jak on tu Ameriku ekonomicky ruinoval.

          Že by se byl přičinil o zruinování Sovětského svazu? Kdepak, s tím on přece neměl nic společného. Tak například tvrdil Strove Talbott, někdejší Clintonův spolužák, jím povýšený na náměstka ministra zahraničních věcí. A že komunistické vádnutí chřadlo až se rozpadlo v době Reaganova prezidentsví, to přece byla jen náhoda, dumb luck – „hloupé štěstí“ doslova. („Dejte mi hodně takto hloupě šťastných generálů!“ traduje se o Napoleonovi.)

          V Moskvě zánik vlastní říše interpretovali jinak. „Americká politika osmdesátých let byla katalyzátorem, přivodivším kolaps Sovětského svazu,“ potvrdil Oleg Kalugin, bývalý generál KGB. Strategická Obranná Iniciativa – čili ony tolik vysmívané „Star Wars“, Hvězdné války – urychlila rozpad supervelmoci.

          Doporučuji k přečtení a produmání knihu Petera Schweitzera s titulem VICTORY a podtitulkem The Reagan Administration´s Secret Strategy That Hastened the Collapse of the Soviet Union (Atlantic Monthly Press,1994) čili jak se Reagan přičinil o rozpad SSSR. Autor získal přístup k doposud utajeným dokumentům a též měl možnost vyzpovídat přední strůjce této historicky tak úspěšné strategie.

          Reagan odmítal názor, že komunistické režimy jsou „prostě jinou vládní formou“ (slova  experta nestora George Kennana), a naopak byl přesvědčen, že je to ona Říše zla, které je nutno nejen zabránit v jejím dalším rozpínání – ono tzv. containment, oficiální doktrína předchozích prezidentů. Druh utkání na hřišti, kde jedno mužstvo brání soupeři proniknout na svou polovinu, aniž by se samo snažilo zaútočit opačným směrem a střelit branku. Západ si tak pořádně svázal ruce.

          S takto defenzivní strategií mínil Reagan skončit. Nikoliv tedy pouhá koexistence, ale změna, o to šlo. Do Bílého domu se nastěhoval v lednu 1981 a ještě týž měsíc se pustil do uskutečňování likvidace bolševického impéria, jemuž tehdy předsedal již podstatně vetchý Leonid Brežněv (zemřel v listopadu 1982). Na spoluautorství se zejména podíleli William Casey, šéf CIA, původu irského tak jako Reagan, a Caspar Weinberger, ministr obrany, s kořeny českými.

          Bylo dohodnuto se soustředit na slabosti Sovětského svazu a pořádně je využít, což znamenalo: podporu Solidarity v Polsku; podporu bojovníků v Afghánistánu; všemožné kroky oslabit Moskvu ekonomicky – zejména snížením světové ceny ropy,  možnostmi získávat zahraniční úvěry, zpřísněním embarga na vývoz technologie, zobtížněním přístupu na západní trhy, a zbrojením, na něž SSSR nebude stačit. A navrch desinformace, včetně dojmu, že ten Reagan je nebezpečně nevypočitatelný válečný štváč.

          V Polsku došlo k vyhlášení stanného práva v prosinci 1981. Velká vlna zatýkání přeťala většinu kontaktů, pouze zbyl plukovník Kuklinski na generální štábu armády. Vysychala izraelská konexe a Vatikán, vzdor dobrému osobnímu vztahu mezi papežem a Reaganem (oba terčem atentátu ve stejné době), se ostýchal angažovat. Reagan suspendoval Jaruzelskému doložku nejvyšších výhod, tarif na dovážené polské zboží tak povyskočil až na 400 procent. Decimovaná, ale stále prežívající Solidarita potřebovala jak fondy, tak technické vybavení (komunikace). Přísun peněz zařídil bankéř Casey přes pobočky v Polsku fungujících amerických společností a převody zašmodrchal tak zdatně, že jejich skutečný zdroj byl k nevypátrání.. Velkou zásluhu na nejenom tomto antikomunistickém úsilí měl Lane Kirkland, předseda největší americké odborové organizace AFL-CIO (jehož manželka, s níž jsem měl příležitost se v Ženevě setkat, byla česká emigrantka). V zahraničí nejlépe fungovala složka Solidarity v Bruselu. Přes ní putovalo potřebné technické vybavení do neutrálního Švédska, kde přibaleno k nevinnému zboží dorazilo do přístavu v Gdansku a pak ke správnému adresátovi. Hlas Ameriky rovněž vypomáhal se správnými zprávami ve svém vysílání.

          V Afghánistánu Casey zásoboval domorodce sovětskými zbraněmi, zakoupenými v Egyptě. Rovněž Číňané prodávali požadovaný tovar. Zásadní obrat způsobily zásilky protileteckých raket Stinger, jejichž zásluhou sovětský vzdušný ruch kvapně ustával. Američané si v Pakistánu při monitorování komunikací sovětských pilotů ověřovali psychologický dopad novoty.

          Tím se Caseyho nekalé záměry nevyčerpaly. S notnou pakistánskou podporou se postaral o rozšíření konfliktu severním směrem, na sovětské území. Tam partyzáni začali pronikat a činit neplechu: přepady posádek, minování cest, to vše a ještě více za podpory místního neruského obyvatelstva. Tak se tedy stejnou mincí odplácelo za dřívější sovětskou podporu komunistům ve Vietnamu.

          Jak známo, po válce Yom Kippur v roce 1973 na Blízkém východě, došlo ke zrodu kartelu OPEC a devastujícímu zmnohanásobení cen ropy. Z 10 USD na 35 USD za barel a každý vzrůst o jeden jediný dolar znamenal extra příjem jedné miliardy dolarů ročně do kremelských kufrů. S takovými pomlázkami se pak daly financovat všelijaké nepravosti kdekoliv ve světě.

          Rovněž bylo ve značném zájmu Washingtonu sovětské záměry s výstavbou ropovodu a plynovodu nezjednodušovat. Potřebné turbíny vyráběla americká firma General Electric. Mohla ji nahradit jedna francouzská a jedná britská firma, jimž však Washingtonu zarazil použití americké technologie. Produkce potřebného potrubí v Sovětském svazu vázla. Rovněž začaly vysychat příznivé zahraniční úvěry, což Moskvu přinutilo ke zvýšenému prodeji zásob zlata, což pak vedlo k poklesu jeho ceny na světových trzích.

          Veledůležitým bodem Reaganovy rozkladné ekonomické strategie bylo úsilí přimět Saudskou Arábii ke značnému zvýšení produkce ropy a tím i radikálnímu poklesu její ceny. Tento ošemetný úkol měl na starost Casey, těšící se osobní přízni krále Fahda. Casey argumentoval skutečností, že z vysokých cen mají zejména užitek nepřátelé saudské monarchie – Kaddáfí v Libyji, Chomejni v Iránu a zejména ovšem Moskva. Roku 1985 Fahd konečně souhlasil a produkci pořádně rozjel: ze 2 milionů barelů denně na 9 barelů, a během pěti měsíců cena za barel klesla z 35 na 12 dolarů. Moskvě se tak kvapem vypařily miliardy tvrdých příjmů, pětiletý plán investic  a rozvoje v háji. Druhým největším exportním zbožím byly zbraně, jejichž odběratelé – zejména arabské země – najednou neměly čím platit.

          Sovětský svaz od prvopočátku své existence se důkladně věnoval průmyslové špionáži. Ledacos se podařilo ukradnout a ještě víc se získávalo z veřejně přístupných zdrojů. Odhaduje se, že stotisícová armáda pracovníků se plně věnovala překladům zahraničních materiálů. Francouzům se podařilo zrekrutovat vysoce postaveného důstojníka KGB v oddělení technické dokumentace. Od něj se pak Západ dozvídal, po čem Sověti co nejakutněji baží.

          CIA se pustila do práce. Koordinovala zhotovování nepřesných plánů, falešných podkladů, úchylných specifikací, které přes všelijaké prostředníky Sovětům podstrkovala a též prodávala. Radost pak byla pohledět na úrodu takového ovoce. V Omsku byl vybudován gigant chemického průmyslu k nepoužití. Zautomatizovaná výroba traktorů na Ukrajině se pozdržela o rok a půl, než se inženýrům podařilo vymést všechny mouchy. Nejvíc patálií způsobily zesabotované computer chips, problém k nerozmotání.

          Tím se Reaganovy nevlídné novoty ještě nevyčerpaly. Zvýšil vojenský rozpočet o čtvrtinu a soustředil se na moderní technologii, pověstnou to Achillovu patu bolševiků. A korunu tomu všemu nasadil projekt SDI – ony „Hvězdné války.“ Zda Washington doopravdy věřil v uskutečnitelnost ochranné klenby nad Amerikou, do níž by nepronikly nepřátelské rakety, nebylo tolik důležité jako byl předpoklad, že si Moskva touto možností nemohla být jista a proto se musela pustit do protiopatření, která jí přišla na miliardy, akutně potřebné jinde.  Vznikla nová byrokratická struktura jménem Glavkosmus, 16 komplikovaných odvětví, řada nových výzkumných ústavů se pustila do úmorné práce problematických hodnot. „USA chtějí Sovětský svaz ekonomicky vyčerpat v soutěži o nejnovější a nejdražší zbraně,“ v televizi prohlásil Gorbačov a měl svatou pravdu.

          Mudrcové se budou ještě hodně dlouho přít o všech příčinách, jež přivedly k zániku  komunistický experiment, onu hanebnou zkušenost dvacátého století. Snad historie pochopí a ocení Reaganovy nikoliv nepodstatné zásluhy, ty, jež mu  svět včetně jeho vlastní země prozatím vesměs upírá.

          Winston Churchill se svého času vyjádřil o svém předním politickém odpůrci Clementu Attleem, že je to skromný člověk, který ke své skromnosti má výtečné důvody. Reagan podporoval o něm rozšiřovaná nelichotivá hodnocení, že je „light weight“ –lehká, velmi lehká váha, tvor povrchní, mozek si pramálo namáhající. Teď už se dožil 92 let. Naposledy na veřejnosti promluvil v roce 1994. Zasažen potupnou Alzheimerovou chorobou, dožívá na svém rozsáhlém kalifornském ranči a nerozpoznává návštěvníky včetně svých někdejších nejbližších spolupracovníků.

          Teď se nám ale se značným zpožděním objevuje v nečekaném světle, o něž se zasloužila profesorka Kiron K. Skinnerová z pennsylvánské  Carnegie Mellon univerzity. Při pátrání po pramenech pro svou knihu o konci studené války totiž objevila bedny, obsahující dřív neznámé Reaganovy dopisy – prozatím jich je pět tisíc, další se nalézají, ještě jim není konec. Nakladatelství The Free Press vydá v příštím roce 2004 jejich výběr, knihu s názvem Reagan: A Life in Letters, na 900 stranách textu Reaganova písemná sdělení po dobu půl století. Tato událost se stala hlavním tématem týdeníku Time ve vydání 29.září 2003. V době, kdy se zotavoval z útoku na svůj život, psal Brežněvovi způsobem, který od tak údajného válečného stváče určitě nečekal. Psal přátelům, známým, dlouze odpovídal na dopisy osob neznámých, vlastní rukou se pouštěl do témat o smyslu života, lásce, manželství, osudu. Takto si počínal přemnohá léta, jako mladý sportovní reportér, jako herec v Hollywoodu, z guvernérského sídla v Sacramentu, z prezidentského Bílého domu, až do následných let penzisty. Perfekcionisté se všímají jeho nedokonalosti v gramatice a syntaxu. Mě po přečtení pár ukázek ale nejvíc překvapila jeho erudice a smysl pro humor.

          I jeho odpůrci mrzutě připouštěli existenci Reaganova talentu komunikátora, jeho schopnosti sdělovat. Brilantní ústní projevy, to zdaleka není Bushův případ, jenž jen s námahou ze sebe vymáčkne věty na jakkoliv jednoduché téma. Letos měl ale odvahu pustit se do riskantního konfliktu, proti vůli velké většiny světa. Jestliže mu ale wilsonovský idealistický záměr s demokracií v arabské oblasti vyjde, zaslouží si stejně značné uznání jako Reagan, ač ve vší pravděpodobnosti, upřeno bude oběma. Budu se poněkud divit, ale rozhodně nebudu želet, jestliže se Bushovi podaří zopakovat Reaganův triumf.