A pokud možno nevysvětlitelného. V mysli se občas vybaví indický fakir, který si hoví na hřebíky vyztuženém loži, který se nechá pohřbít, zahrabat a po vyhrabání nadále nebýt mrtvolou. Nebudu se ale zmiňovat o Indii, v jejímž horku, vlhku, pachu, množství člověčiny, s kontrasty bohatství a bídy, náboženského zápalu v ne vždy kompatibilních verzích jsem se příjemně necítil a nikdy jsem neměl potíže odolávat jejímu údajnému půvabu.

          Nahlédněme do Jižního Pacifiku na ostrovy Fidži na půl cesty mezi Novou Kaledonií a Samoou. Celkem asi 300 ostrovů, z nichž 100 je obydlených - všeho všudy jen 7000 čtverečních mil. Jménu Fidži, evropské to zpotvořenině domorodého výrazu Viti, předcházelo značně realistické pojmenování Cannibal Islands. Největší z ostrovů je Viti Levu, o velikosti 4000 čtverečních mil, na místní poměry gigant a žije tam 80 procent všech domorodců. Některým tamějším vesničkám se dostává rozkošného pojmenování jako například Rukurukulevu a Volivoli.

          Na ostrově Koro je vesnice Nathamaki, jejíž mužské obyvatelstvo proslulo zvláštní schopností, - „turtle calling“, tak ji definovala někdejší britská koloniální správa.

          Stojí muži na břehu moře a spustí lkavý a též lákavý chorál. Z hlubin se vynoří obrovité želvy a na takové sborové komando plují ke břehu. Žádný zoolog  tento úkaz dosud pořádně nevysvětlil.

          Specialitou rodáků ostrova Bequa je pobíhání bosou nohou po rozžhavených kamenech. Bohužel tento talent zkomerčněl, hotely pořádají turistická představení. Na pozemcích nóbl hotelu Hyatt Regency jsem byl svědkem tohoto: Napřed chorál, sborové zpívání, jehož délka mohla konkurovat se sovětskou hymnou. Poté chlapík, částečně zabalený do lupení, k nám promluvil v nesrozumitelné řeči. Kameny, několikakilové valouny, pokrývaly několikametrový prostor. Rozžhavené doběla zlověstně syčely, neboť nepřetržitě poněkud mrholilo. První účinkující šlápl bosou nohou do žároviště a dal se na pochod rozvážným krokem. Následovali ho mladíci a mladice rovněž nezvýšeným tempem. Někteří se zastavili, kameny zvedali a pohoupali v náručí. Jeden z nich na toto veležhavé Záhořovo lože ulehl.

          Byl jsem svědkem, stál od nich pár kroků. To přece není možné, čím nás tady asi zblbli? Stále mrholilo, kameny syčely, původní řečník nás pobídl, abychom se přiblížili a sáhli si. Žároviště sálalo, vykročil jsem v jeho směru, ale nedošel – mé sandály se začaly připalovat, doutnat, a velespěšně jsem se vzdálil. A vůbec neodjížděl s pocitem ošáleného naivky. Díky vám, ostrované, dovedete něco, co nám dává příležitost nadále pokládat toto slzavé údolí za ne zcela vyzkoumané, dešifrované, servírujete nám mystérii, obohacující  nevysvětlitelnost, a to je dobře.

          Tohle tedy byli Fidžané, rasa melanéská. Polovinu tamějších ostrovanů tvoří Indové, potomci Brity na plantáže přivezených pracovních sil, a ti umí v ohni chodit taky. Blízko města Lautoka je kostelík, zasvěcený zlé bohyni Kálí. Hinduistický farář jménem Irsapa, povoláním pradlena v místní nemocnici, pořádá naprosto nekomerční obřady. Má bubínek a bič, jímž zajišťuje respekt věřících. Ti si propíchnou jazyk či tváře trojzubcem a ani kapka krve se neobjeví. Kráčejí ohněm bez puchýře. Na rozdíl od Fidžanů z ostrova Bequa, kteří chodí po rožhaveném kamení sopečného původu, Indové si připraví oheň ze dřeva, jež do řeřava žhaví tři dny.

          K pochodu se kvalifikují osoby obojího pohlaví, jakéhokoliv věku, rasy, náboženství a politické inklinace. Vyžaduje se ale přísný režim po dobu jednadvaceti dní, setrvávat v izolaci na farním pozemku, s jednoduchou vegetariánskou stravou, denním modlením, zákazem tabáku, alkoholu a souložení. Kandidáti, kteří šidili, si to pak v ohni odskákali se šerednými popáleninami. Rovněž jsou zaznamenány, potvrzeny a naprosto nevysvětleny zůstávají případy mrzáčků, jimž se při žhavém pochodu vrátilo zdraví. (Např. solidní, věrohodný zdroj Pacific Islands Monthly, leden 1972, str.40-43,  případ tříleté, do pasu ochrnuté dívenky Nalini. Plešaté sedmileté divce Muniammě v ohni narostly vlasy.) Rovněž chci věřit svědeckým tvrzením, že při rituálu k poctě bohyně Kálí v ohni o tisíci stupních Celsia či Fahrenheita rozhazované kytičky nejsou ani trošku ožehlé.

          Končím s optimistickým předpokladem trvající nevysvětlitelnosti takových úkazů. Nechť aspoň některé mystérie setrvají. Nemyslím, že všichni dychtíme mít všechno rozuzleno. Přitom však salutuji vědcům, vynálezcům, objevitelům přemnohého dobrého. Právem se jim dostává vděku a slávy.