Britové přišli o svou nejpěknější zbylou državu. Hongkong se stal součástí velké rudé vlasti s ponecháním divného principu „jedna země, dva systémy.“ Systémy dosud se dost lišící. V bývalé kolonii s téměř 7 miliony obyvatel, jejíž správu Peking svěřil multimilionářovi jménem Tung Chee-hwa, majiteli britského a snad i amerického cestovního pasu, nadále existuje jiný právní systém a politických stran několik. Hnutí Falung Gong, v Číně postavené mimo zákon, je tam legální, jezdí se stále britsky na levé straně vozovky, kdežto ve velké vlasti je tomu naopak. A čínští občané do tého součásti své vlasti nemají přístup bez zvlášního povolení. Hongkong nadále ekonomicky prosperuje, výstavba tam kypí, demokratický pluralismus dosud není udušen, vzdor nikoliv neoprávněným chmurám pesimistů. Do náruče národa se v posledním roce minulého století vrátilo maličké (15 km2) portugalské Macao, proslulá výspa neřesti, vývozu opia a přemnoha mafiánských lumpáren včetně té nejbrutálnější zločinnosti. Vedení lidosprávy bylo svěřeno bankéři jménem Edmund Ho a policie již velmi efektivně kriminálníky přiškrtila.

          Na námi dříve navštíveném ostrově Quemoy (též zvaným Kinmen), který komunisté tuze bombardovali a kvůli němuž málem nukleárně vypukla třetí světová válka, se právě zavádí mírumilovná námořní doprava tam a zpět do přístavu Amoy (Xiamen). Tchaj-wan, toto nemilované dítě států světa, které dřív tuze trestalo jakékoliv styky s „rudými bandity“, teď u nich čile investuje – 30 miliard dolarů v roce 2000. Statisíce tchaj-wanských občanů tam dojíždí, pracují a mnozí permanentně pobývají. Ostrůvek o jen poloviční velikosti České republiky, ale s víc než s dvojnásobným počtem obyvatelstva, hospodářsky vztkvétá, má tu nejdynamičtějčí ekonomii v Asii, stala se nejobávanějším konkurentem elektronického prúmyslu v kalifornském Sillicon Valley. Přemnoho let vládnoucí čankajškovskou partaj KMT nahradila koalice, jejíž mnohé hlasy se domáhají vyhlášení nezávislosti.  Peking reaguje hrozbou, že v takovém případě bez váhání začne střelba, vypukne válka s potenciáoem nabýt hrůzných dimenzí.

          Zahraniční politické počínání ČLR není zrovna to neuváženější, delikátně řečeno. Vývoz zbraní, například – včetně těch hodně ošklivých (chemické zbraně, jedovaté plyny do Iránu), všelijaké dodávky hodně neatraktivním klientům. Zároveň však udržuje plné diplomatické styky s Izraelem, s velkým zájmem od něho získat tu nejmodernější západní technologii.

          I v České republice dost známý americký ekonom Jeffrey Sachs není ten jediný, kdo pokládá hospodářský vývoj Číny za ten nejznamenitější v dějinách: stovkám milionů lidí se již podařilo vymanit se z chudoby. Čína se stává nejvýznamnějším průmyslovým kolosem na světě, ženou se tam investoři, japonský gigant Sony tam teď vyrábí víc produktů než ve vlastni zemi. Čínské hospodářství zaznamenává osmiprocentní roční růst, zatímco japonská ekonomie stagnuje. Novoměsto Šenžen, necelou hodinku cesty z Hongkongu, se stalo světovým centrem oněch counterfeit goods – padělaného tovaru slavných firem, k mání za pakatel. Peking již do USA vyváží víc než dvojnásobek zboží, přicházejícího z Německa. Odhad z roku 2000: za příštích dvacet let se čínský národní produkt znásobí čtyřikrát.

          Jenže křišťálové sklo tak náramných prognóz znečisťují mnohé mouchy. Dochází k obrovské, nekontrolované a patrně již i nekontrolovatelné migraci z venkova do městských oblastí. Už aspoň 100 milionů vnitrozemského obyvatelstva se bez úředního povolení vydalo na cestu směrem k pobřeží hledat lepší budoucnost.  Číňan zvyklý na socio-ekonomické jistoty, které poskytovala dan-wei, přísná matka pečovatelka, tuto jistotu ztratil. Přemnozí jsou teď bez nezaměstnání, živoří ve vakuu, a když t živořících jsou pak miliony, spoléhat na stabilitu takového stavu věcí by nebylo příliš rozumné.

          Prosperují pobřežní oblasti, zatímco značná bida mnohde převládá ve vnitrozemí.

          Šanghaj, někdejší citadela přemnohých neřestí a nynější industriální báze nového režimu, se teď snaží znovudobýt svůj bývalý primát jako finanční centrum východní Asie. Rozsah současné výstavby je prý větší než ve zbytku světa dohromady – k nevíře. Přibývá mrakodrapů, ten prozatím nejkolosánější jménem Žin Mao dosahuje výše 1.380 stop. Město se snaží imitovat New York City, jednu z nejpilnějších křižovatek si tam dokonce přejmenovali na Times Square. Šanghaj rovněž drží primát v největším počtu elegantních krasavic. „Kdo byl Mao?“ zeptal se korespondent Yilu Zhao (The New York Times, 17.11.2002) své čtrnáctileté sestřenky a ona nevěděla, stejně jako žádná z jejích kamarádek. Velmi častým tématem je získání amerického vstupního viza.  Domorodci čtou čínské překlady výtvorů autorky Danielle Steele a zbožňují dlouhána Qiao Dan, jinde ve světě známého jako Michael Jordan. Pro materialisticky stále víc posedlé Číňany, americký životní styl je symbolem, důkazem úspěchu, na odiv celému okolí. V centru Pekingu vzniklo kondominium s jménem Palm Spreings. V severním předměstí se zrodila luxusní enkláva Orange County. Kalifornie = náš vzor.

          Fundamentální otázkou zůstává, jak může tak energická expanze země pokračovat v režii jedné politické partaje. S tuze ošidným dilematem zápolí vládkyně, komunistická strana ČLR s 65 miliony majiteli rudého členského průkazu - moloch bez obsahu, identity, legitimity. Tamější „komunismus“ je systém autoritářský, státem to kontrolovaný kapitalismus, v němž ruka ruku myje a ono to docela dobře funguje, jak rovněž dokazují výsledky v sousedství – v Jižní Koreji, Malajsii, Thajsku. A všude tam je korupce vazelínou hospodářského pokroku. Organizace Transparency International zařazuje Čínu, spolu s Indonésií, mezi světové šampiony korupce (v kontrastu k nejpoctivějším zemím, jimiž jsou Dánsko, Nový Zéland a Singapur – s převážně čínským etnikem). Občas si s doprovodem značné mediální publicity vybraného provinilce odstřelí a jede se dál v těchže kolejích.

          V listopadu 2002 se konal údajně historický 16.sjezd strany, na němž došlo k důkladnému omlazení, výměně i těch  nejvyšších funkcionářů zejména opatrnými technokraty. Rozhodně nebudou apelovat irelevatními moudry vousatých evropských proroků z předminulého století, ale  nacionalismem, výzvou k zachování národní jednoty, zabránění chaosu, který v minulosti nejednou zemi šeredně ublížil. Třídnímu boji je odzvoněno, strana do svých řad vítá novodobé milionáře, které ujišťuje o nedotknutelnosti jejich bohatství, ať už získaného prací svou nebo jiných nebo jinak.            Umožnit rozvoj hospodářských sil a přitom držet národ na hodně krátké uzdě je zdrojem dilemat k nezvládnutí. 

          Počet Číňanů s přístupem k internetu  v roce 1996 se odhadoval na 1 milion. V roce 2000 jich již bylo 5 milionů a v roce 2005 už budou ti druzí nejpočetnější (po USA) na světě. Jinde by takové perspektivy vítali, ale vládnoucí partajní funkcionáři se právem trápí problémem, jak modernizovat a přitom nepopustit otěže mocenského monopolu.  Jak hospodářsky mohutnit díky informační revoluci bez revoluce.

          Inu, bude to, a vlastně již je, tuze zajímavé.