Poslední dobou mám zvláštní zvyk. Když se potkám s příliš politicky korektní osobou, ať zdejším domorodcem či cizinci, soptícími na Ameriku jako zdroj, prapříčinu všeho utrpení světa, vznesu požadavek, aby mi dali aspoň jeden příklad, kdy tu kterou hanebnost by nebyla zavinila. Taková otázka, myslí jim dřív neprošlá, je zpravidla mate, málo ji chápou.

          „Co třeba lidožrout Idi Amin, teď v srpnu do pekla konečně odexpedovaný? Na rozdíl od evropských zemí, USA na jeho hanebný ugandský režim uvalily sankce,“ snažím se vypomoct. “Nepřípustné vměšování do vnitřních záležitostí, flagrantní porušování mezinárodního práva!“ je mi odseknuto.. Dozvím se o americké odpovědnosti za počínání každého despoty v sebevzdálenější Tramtárii. A co miliardy zahraniční pomoci? Ty přece dával Washington proto, aby udržel proradné režimy u moci, odvrátil zavedení potřebných reforem, uplatňoval svůj vliv v době studené války, aby v zárodku uškrtil místní industriální vývoj potupnými takzvanými dary přebytků na americkém trhu neprodejného zboží.

          Co třeba Marshallův plán, Korea, Vietnam, Balkán, tam se Washington hrnul s lačným očekáváním vykořisťovatelského dravce, nebo tam mohl být jiný, méně satanský motiv? Ovšemže nebyl.

          Jiný pokus: co třeba Severní Korea s jejími nukleárními ambicemi, hrozba tamějšímu okolí - v tomto případě jak značná je vina Ameriky? Vina je to ovšem výlučná. Severní Korea pod tlakem ohrožení z Washingtonu se takto musí legitimně bránit.

          Imperialismus, kolonialismus. „Které kolonie, prosím? Filipíny spadly Washingtonu do klína v roce 1898 jako výsledek americko-španělské války a v roce 1946, hned po druhé světové válce, dostaly nezávislost. Portoriko už mělo a stále má příležitost volit si nezávislost a naprostá většina ostrovanů se nemíní vydat na cestu do Třetího světa.“ Odpovědí je důraz na vykořisťování, globalizaci, hegemonii.

          Co třeba americká odpovědnost za výskyt rakoviny? Odpovědnost to je jednoznačná. Na otázku se mi dostane přednášky o ekologii, ničení vzduchu, vod, luk a strání, že  USA (stejně jako i jiné státy) nepřistoupily k dohodě v Kjótu.

          Teď události nejsoučasnější. V posledním týdnu srpna došlo v Bagdádu k útoku na hlavní úřad OSN, k značnému poškození budovy a početným ztrátám na životech.

          Nepřátelům obnovy post-Saddamova Iráku se podařila výhružná iniciativa zasáhnout proti komukoliv s jakkoliv humanitární agendou. Američané neúspěšně varovali OSN, že budova je na nechráněném, snadno zranitelném místě, že ve strážní službě jsou nadále zaměstnáváni příslušníci někdejší Saddamovy tajné policie. Nabídka Američanů poskytnout ochranu před případným útokem byla odmítnuta – držet si tak viditelný, politicky prospěšný odstup od okupantů. Teď tedy se stalo, co se stalo, odpovědnost ovšem americká.

          Američané potřebují co nejvíc pomoci k zvládnutí veleobtížného úkolu pacifikovat zemi. Prozatím se neuskutečnily obávané střety mezi příslušníky islámské větve Sunnitů a Šíitů. V témže posledním týdnu srpna, v šíitském  posvátném centru Najaf  došlo k explozi, při níž zhaslo víc než sto životů včetně významného náboženského hodnostáře. Ajatolláh Muhammad Bakr al-Hakim strávil dvacet let v exilu. Stoupenec umírněnosti, podporoval demokratizaci země a tím i uspíšení odchodu okupantů. Američany nabídnutá ochrana v Najafu při velikém pátečním  shromáždění věřících 29.srpna byla rovněž odmítnuta. Pak tedy došlo k masakru a z ajatolláha nezbylo nic víc, než cár černého turbanu, distinkce potvrzující, že jeho někdejší nositel byl přímým potomkem proroka Mohameda.

          Stal se obětí hrdlořezů Saddama, který zabil dvacet sedm příslušníků jeho rodiny, nebo šíitských extrémistů skupiny Sadriyyin, vedené mladým náboženským radikálem Moktada al-Sadrem, obávajícím se, že úspěch demokracie by vedl k zániku jejich politického vlivu? Ani ten, ani onen, milovaného al-Hakima zabili Američané! Tak vykřikoval dav, nad hlavami nesoucí jeho prázdnou rakev 31.srpna, den před tím, než české děti jdou (nebo letos nejdou) do školy.

          Dobrá, dalo by se vysvětlit vášněmi okamžiku. Jenže téhož dne v dáli, v egyptské Káhiře, vládní deník Al-Ahram v úvodníku potvrdil pravidlo, tristní zkušenost, že žádný dobrý čin nesmí zůstat nepotrestán. Egypt je nejštědřeji obdarovávaným příjemcem americké zahraniční pomoci na africkém kontinentě – víc než dvě miliary dolarů rok co rok – a neméně pravidelně v OSN hlasujícím proti USA. Tato vláda v úvodníku sdělila svému početnému národu, že Amerika zaútočila na budovu OSN, poněvadž její generální tajemník kritizoval invazi Iráku. Američané zaútočili v Najafu, poněvadž ajatolláh al-Hakim měl tak značný vliv mezi svými souvěrci. Okupanti tímto svým teroristickým aktem se snaží svalovat vinu na islámské teroristy a svou propagandou očerňovat všechny muslimy. „Odpovědnost za tyto akty terorismu je odpovědnost Západu, především Ameriky.“ A je to.

          Snaha uplatnit logiku nemá šanci proti oné tzv.closed mind – mysli uzavřené, o svých premisách, dogmatech nepochybující, s oním pak nepopiratelným plusem, jak že je vysvětlování všech strastí světa vlastně jednoduché.