V rodné Plzni jsem se s chutí začítal do knihy Zločinná role amerických okupantů v západních Čechách - o hrůze, teroru imperialistických žoldáků, rozbíjejících pažbami pušek hlavičky českých dětí. Dílo stvořil či spáchal kolektiv historiků, z nichž časem jeden zvolil exil oním západním směrem a jiný se podrobil politické kosmetice s úmyslem pořídit si lidskou tvář. Dialektika doby způsobuje všelijaké kotrmelce, přepisování srovnatelná s výměnou uličních nápisů třídy Fochovy, Schwerinovy, Stalinovy na Vinohradech.

          Nejde ovšem o pouze český mrav/nemrav. S realitou se zachází všelijak na přemnohých adresách. Francouz Theirry Meyssan napsal knihu „Hrůzný podvod“, v níž tvrdí, že zničení mrakodrapů 11.září bylo dílem Američanů, se sionistickou asistencí. Kniha se stala bestsellerem v jeho rodné zemi, též v Saudské Arábii, Egyptě a třeba i jinde. Určitě již došlo ke zrodu publicistických výkonů o agresivním primitivním kovbojovi Bushovi, obklopeném poradci stejného kalibru. Dopustil se agrese proti Iráku, aby ukradl ropu (jíž se přece mohl zmocnit v roce 1991 v Kuvajtu či mohl výhodně kupovat od Saddama a ten by ji byl milerád prodal), začal válčit, aby zbohatl na agresi (jež stojí americké daňové poplatníky přemnohé miliardy), zvýšil pohádkové zisky zbrojařů (jejichž akcie se však pramálo zhodnotily), aby odvrátil pozornost od jiných problémů (jichž je vždy dost k odvracování), aby prosazoval zvlčilé choutky o dosažení světové hegemonie (ač to byl právě Bush, který během volební kampaně tuze kritizoval misionářské úsilí “budování národů“ a do nevděčné role globálního policajta se mu právem ani trošku nechtělo), aby znesnadňoval život svým spojencům, zastrašoval Třetí svět, uskutečňoval hanebné sionistické zálusky, a tak ještě dlouze dále.

          Pokud se někdo obtěžoval slyšet americkou stranu, dozvěděl se toto: Šli jsme snad bojovat do Koreje či Vietnamu ze zištných důvodů, táhli nás do Kosova vidiny pohádkového bohatství? Pak jsme ale zažili 11.září 2001 a on to je podstatný rozdíl být nakopnut mezkem nebo si o takovém nakopnutí jen něco přečíst.  Naprostá většina Američanů, na rozdíl od Evropanů, pokládá mezinárodní terorismus jako hlavní hrozbu a proto má tuze zájem, aby zbraně hromadného ničení se nedostaly do rukou Al-kajdy. Američané rovněž nechtějí čekat, až Saddam bude mít atomovou zbraň, kterou by případně poskytl fanatikům, přesvědčeným, že vražděním vykonávají vůli Allaha. Amerika je hlavním cílem jejich nenávisti, zbožné přání nemůže být odpovědným politickým programem, nemůžeme svěřit naši  bezpečnost do rukou OSN. Bush slíbil odzbrojení Saddama ať už s podporou či bez podpory Rady bepečnosti. Mezinárodní instituce se ocitly v největší krizi od konce studené války. Cyničtí Evropané versus moralizující Američané, k nimž se přidal proti hodně silnému proudu veřejného mínění plovoucí a třeba zanedlouho tonoucí Tony Blair.

          Bush na sebe vzal obrovské riziko, že válečná akce, která přece nikdy neprobíhá podle plánu generálního štábu, se nepovede. „Bylo by nebezpečnější nejednat, než jednat,“ prohlásil viceprezident Dick Cheney, ovšemže také kovboj a primitiv. Kde jsou zbraně hromadného ničení (jejichž existenci potvrdili mezinárodní inspektoři, ani Saddam ji nepopíral, leč tvrdil, že je zničil, bez podání důkazů o takovém zničení)? Není pochyb o společné nenávisti vůči USA, ale kde je důkaz o spolupráci fundamentalisty bin Ladina a sekularisty Saddama? Nebylo-li tomu tak dříve, teď se však Bagdád stává Mekkou teroristů.

          Nejen křik Arabů, kteří v OSN všechna leta mlčeli o Saddamově genocidálním počínání (však nikdo nezabil víc muslimů než právě on), protesty Francie a Ruska ochránit irácký režim, svého nejlepšího zákazníka, a též vlastní investice, ale plno nesouhlasu vypuklo v domácích amerických řadách. Na levici pravidelné uskupení politicky vždy úzkostlivě korektních postav, akademiků, aktivistů z řad církevních, z Hollywoodu, multimilionářských kritiků kapitalismu, milovníků míru za každou cenu – give a peace a chance! – tato šance Saddamovi odepřená v roce 1991, když dohotovoval svou atomovou bombu. Na pravici pak uskupení konzervativců, izolacionistů  a třeba i realistů, odmítajících vyhazovat peníze, cedit krev ve prospěch Arabů - této líné, lživé, převážně proradné pakáže, tu učit demokracii je stejně málo praktické jako předělávat kanibaly na vegetariány. Vděku se beztoho nikdy nedočkáme, svět nás bude dál nenávidět. Starejme se především o sebe, vlastních problémů máme habaděj.

          Neměl jsem potíže sympatizovat s jedním z těchto postojů. Když už ale teď v Iráku jsme, milerád se svým původním skeptickým postojem budu mýlit a přát úspěch optimistům v Bushově administrativě, kteří vsadili na kartu předpokladu, že se nejen podaří odstranit nebezpečí, které představoval Saddam, a bude aspoň zčásti neutralizován mezinárodní teror, ale je tu historická šance, že se zavedením demokracie, role zákona v Iráku, se dá popud k přeměně politického klimatu a všeobecného zlidštění v celém arabském regionu. Však proto tolik nevole v tamějších vládnoucího kruzích, aby se pokus nezdařil. 

          Vládu zákona se naposledy povedlo prosadit v tehdejší Mezopotámii za Chamurabiho před osmnácti stoletími, ale teď, už aspoň deset roků, slušná správa společnosti funguje mezi Kurdy za nejednoduchých podmínek Optimisté se též odvolávají na precedent poválečného Německa, kde v roce 1945 řádili werewolvové, a Japonska, sice bez takových sabotérů, ale též bez jakékoliv zkušenosti s demokracií. (Němci měli aspoň tu weimarskou, jakkoliv se nezdařivší republiku).

          Velký skandál nedávno postihl velevlivné The New York Times, nejsvětovější to formát, jejichž preferovaný černošský žurnalista si své reportáže vymýšlel a redakce jakoby trpěla slepotou a hluchotou. Víc než s vyloženým padoušstvím se v mediích, s časem, uzávěrkami zápolících, patrně k neodstranění uhnízdila uspěchanost, s ní i povrchnost, ochota přizpůsobit se módě, politické korektnosti toho kterého dne.

          Fleet Sheet´s Final Word, v Praze anglicky vycházející internetové zprávy pod titulkem „ODS ztrácí, Klaus vítězí v Iráku“  informovaly (29.8.03), že Bush, Blair a australský Howard se stále víc propadají do rostoucích problémů v Iráku, kdežto Klaus protiválečným postojem získává na velikosti. Jen on, spolu s komunisty, byl tak důsledný, na rozdíl od ODS, svého dítěte.

          Že by „stále rostoucí problémy“? Klid věru nepřevládá v Bagdádu a okolní oblasti donedávna politicky dominantních Sunnitů. Ze zahraničí se tam hrnou fundamentalisté, aby spolu se zbytkem Saddamových věrných vraždili Iráčany, ochotné podílet se na obnově země,  aby bránili humanitárním iniciativám OSN, prosazovali strategii „čím hůř, tím líp“ – sabotáž  beztoho chatrné infrastruktury, vyhazovat do povětří ropovod, vodovod, elektrickou síť a tím víc popudit domorodce proti Američanům, nezajišťujícím plynulý přísun služeb. A zabít aspoň jednoho denně, v očekávání, že pod tlakem znechucené americké veřejnosti okupanti odejdou, v zemi vznikne chaos a otěže se vrátí buď do původních rukou nebo, jestě raději, že je převezmou náboženští fundamentalisté, usilující o návrat středověku.

          Na severu v kurdské oblasti je klid, který ale zahraniční media nezajímá, proto se o něm nezmiňují, takže ve světovém povědomí neexistuje. Rovněž jih země s převážně šíitským obvatelstvem, tím nejpočetnějším v Iráku, je už do značné míry zpacifikován – vzdor srpnové explozi v Najafu s rekordním počtem mrtvol. Jen oklikou jsem se dostal k informaci o nedávných statistických údajích, potvrzujících, že 80 procent iráckého obyvatelstva souhlasí se setrváním okupačních vojsk po příští dva roky. V červnu 2003 se ustavil Irácký vládní výbor, ve všech městech větších a v 85 procentech měst ostatních již fungují místní výbory a domorodci po 35 letech tuhé diktatury si začínají zvykat na správu vlastních věcí, jakými jsou zdravotnictví, přísun vody a elektřiny.

          Zahraniční media se rovněž neobtěžují s informacemi, že školy včetně všech univerzit jsou znovu v provozu. Že v zemi vychází už na stopadesát deníků a časopisů, s všelijakou orientací, ale bez bažení po Saddamově návratu. Jednoznačně však kritizují arabské země za jejich vytrvalou podporu bývalého režimu, za zbabělou pokryteckou pasivitu v době hrůzovlády, bez pípnutí o uskutečňovaných hororech, o masových hrobech. Též se přetěžko lze v zahraničí dočíst o petici, kterou podepsalo přes 700 iráckých intelektuálů, domáhajících se pozastavení členství v Arabské lize, dokud ta  se nepřizná a neomluví za své dřívější hanebné počínání.

          Kolosální fiasko arabských zemí, jejich dosud důsledná neschopnost pohnout se smysluplně vpřed a neméně trvalé svádění odpovědnosti na satanské zahraniční úklady – to jsou témata, mezi nimiž již občas probleskne rozum, řízná kritika do vlastních řad.  Irácký intelektuál a publicista Khaled Al-Qishtini v londýnském deníku Al-Sharq Al-Awsat 20.7.03) otevřeně kritizuje zahraniční intelektuály, stále doufající v Saddamův návrat, jejich chválu teroristů, sebevražedných útočníků, do jejichž řad by vlastního syna ani jeden neposlal. Bez okolků se autor dotýká těch největších tabu - že hlavním problémem není Amerika či Izrael, ale vlastní neschopnost a zaostalost. I nejprimitivnější končiny Afriky se pohnuly vpřed. Studie OSN potvrdila, že ekonomický a vědecký vývoj Arabů zakrněl v porovnání s ostatním světem. Arabské režimy ale vedou v tabulce nákupu zbraní. Záminkou je jim boj za osvobození Palestiny, kdežto ve skutečnosti zbraně jim slouží k boji mezi sebou nebo proti vlastnímu obyvatelstvu.

          Důkladné produmání si zaslouží série článků z pera arabského diplomata v témže londýnském deníku (8.5.02 – 27.10.02). Podepsal se pseudonymem a jeho opatrnosti se nelze divit, neboť o kvalitě vládnutí v arabských zemích se vyjádřil značně nevřele. O jejich zdůrazňování palestinského problému jako toho úplně nejdůležitějšího na světě. Vášně, emoce, kdy není místa pro racionální uvažování, soutěž o popularitu rozběsněných, vřískajících davů, jalové, neuskutečnitelné sliby zničit Izrael, že taková chiméra je již na dosah. Co to je za priority? Arabská liga se ani jednou nesešla zabývat se problémem ubohé úrovně vzdělání, příčin arabské zaostalosti. Místo toho je slyšet lži, pokrytectví, prázdné deklarace, pokroucenou logiku. Posedlost vlastní minulostí dominuje arabskou mysl už po víc než deset století. Veškerou zaostalost svádět na kolonialismus a domnívat se, že v upnutí na náboženství se najde spása. Proti mentalitě Západu, zaměřeného k budoucnosti, arabská mentalita se soustřeďuje na minulost, na tužbu vracet se k jejím zvykům, rituálům, fantaziím. Nejinak se též vyjadřuje publicista Zuheir Abdallah (londýnský deník Al-Hayat, 8.8.03).
          Šíitská většina obyvatelstva, která bude mít značné, ne-li rozhodné slovo na příštím uspořádání Iráku, nekráčí sevřeně v jednom šiku. Jsou mezi nimi nejen radikální fanatici, ale i sekularisté, rovněž umírnění, smířliví náboženští  hodnostáři (jako byl 29.srpna zavražděný Al-Hakim). Jaký to rozdíl od sršících apelů ajatoláha Chomejniho před dvaceti lety v sousedním Iránu, jeho volání po totální kontrole společnosti, po dominantní politické roli mnichů v turbanech! Mnohé se od té doby přetváří v Iránu a doba je zralá pro další změny. Thomas L.Friedman, nyní snad již nejvlivnější americký publicista, zabývající se zahraničím, v srpnu 2003 v Bagdádu poseděl a poveřečel s Chomejniho vnukem jménem Sayyid Husseijn Khomeini a podal podrobnou zprávu (NYT, 10.8.03): „Chceme světskou, sekulární ústavu, s odlukou náboženství od státu, což bude znamenat konec despotismu. Islámského náboženství se ve čtrnáctém století zmocnil stát. Tyrani vládli,“ pravil vnuk. O arabské oblasti se vyjádřil takto: „Všichni naši sousedé mají tyranské režimy  a ty se obávají představy moderního liberálního Iráku. Však proto se tolik snaží zabránit Americe, aby se záměr zdařil.“

          Důležitější než střet zbraní bude střet idejí. Progresivní liberálové aby zvítězili nad despoty typu Saddama Husseina, jimž náboženství je jen záminkou udržet se u moci, a typu Osamy bin Ladina, fanatiků fundamentalistů, pro něž slovo Allahovo je ultimální autoritou.  A takovou válku si musejí muslimové vyhrát sami.

          Nejeden užitečný krok již byl učiněn. Pětadvacetičlenný vládní výbor, složený z reprezentantů všech etnických a náboženských skupin, již funguje, sepisuje novou ústavu, snaží se vytvořit novou administrativu země, aniž by  v tomto shromáždění – aspoň prozatím – docházelo k závažným konfliktům, kolapsům, vzájemnému hrdel podřezávání, jak leckdo předvídal. Tuze bude též záležet na postoji irácké veřejnosti, jak ta se kterým směrem pohne, o dosažení vlastního blaha bude usilovat. Nelze do nekonečna spoléhat na vyřešení cizí mocí, že ta bude stále platit a vlastní životy tratit. Většina americké veřejnosti dosud podporuje Bushovu zahraniční politiku, ale trpělivost to rovněž není nekonečná.

          Vynikající komentátor Charles Krauthammer, původním povoláním psychiatr, začíná svůj esej (v týdeníku Time, 1.9.03) zmínkou o některých teologiích, přesvědčených, že když vrabec zahyne v lese, za to je odpovědný Bůh, poněvadž tomu mohl zabránit. Nejiné je pak uvažování například v souvislosti se současnými masakry v Libérii, za něž je odpovědná Amerika, poněvadž jim mohla zabránit. Úkol by se ještě dal zvládnout ekonomicky, ale nikoliv už psychologicky: blížíme se k svému vyčerpání. Jestliže svět chce, abychom na sebe vzali úlohu, břemeno Boha k vyřešení problémů i v těch nejzapadlejších končinách, nechť nám tedy pomůže.  Irácký vládní výbor přijel do New Yorku, kde se mu sice dostalo přijetí v Bezpečnostní radě OSN,ale nikoliv uznání jeho legitimity – tedy něčeho, vražednému Saddamovi dřív nikdy neupřeného.

          „Jestliže svět nám nechce pomoct v Iráku, my bychom měli velice zřetelně oznámit naše rozhodnutí, že přehodnotíme všechny naše vojenské závazky a humanitární počiny,“ doporučil Krauthammer. A zabývat se především domácími starostmi, vlastními prioritami. To by se mi zamlouvalo nejvíc.