Ještě před výpukem tropické klimatické mizérie se uskutečnilo referendum o vstupu do Evropské Unie. Aniž bych byl posedlý nadšením z počínání bruselských byrokratů, pospíšil jsem si s příjezdem do rodné země trošku se podilet na kampani pohnout občany, aby se obtěžovali zajít do volební místnosti a tam odevzdali své ANO.

          Media přinášela zajímavé údaje, srovnávací statistiky, s titulky jako „V čem budeme v EU výjimeční“, že  „Češi se Evropy vážně nemusejí bát,“ ale též chmurnou otázku „Smutné srovnání?“ Výkonnost české ekonomiky se blíží Řecku a Portugalsku, nejchudším státům Unie. Před námi je Slovinsko. Za ním jakož i za Maďarskem a Estonskem zaostáváme v počtu počitačů, připojených na internet. Z 25 zemí, které v roce mají tvořit EU, Česká republika je druhá v největším počtu úmrtí na nemoci srdce a oběhové soustavy, ale je zcela první ve spotřebě piva – 159 litrů na osobu, čímž předčí dokonce i Irčany, oprávněně proslulé pijáky. (Průměrná konsumpce v Německu je 120 a ve vinařské Itálii pouhých 28.) Nezaměstnaností jsme však na evropském průměru - ani málo, ani příliš.

          Ve sdělovacích prostředcích včetně veřejnoprávní televize, se svým postojem a doporučeními vyjadřovaly známé osobnosti převážně ve prospěch vstupu. Kde je objektivita, ani ji nepředstírají,“ leckdo namítal. Ovšem, nelze porcoval půl na půl, když oněch odpůrců vstupu mezi celebritami bylo pozřídku. Ludvík Vaculík; Klausův muž, poslanec Ivan Langer; šéf KSČM(b) Miroslav Grebeníček - to jaksi nemohlo stačit

          Mně však stačilo vrchovatě. Na sympoziu na podporu vstupu do EU jsem na jejich adresu pravil: „Čeští a moravští komunisté, někdejší internacionalisté a nynější tolik hákliví patrioté, teď naléhají na své souvěrce hlasovat proti vstupu do Unie, což po čtyřiceti letech jejich mizerného vládnutí je samo o sobě dostatečným důvodem velmi značně o vstup usilovat. Nenechat si od nich radit a nebažit po alternativě východního spojenectví třeba s Běloruskem a Turkmenistánem. Z hlediska bolševiků, doufejme že nejenom dočasně zbavených monopolu moci, to je postoj racionální. Vstup České republiky povede k prosperitě, která by věru nebyla k jejich prospěchu, v Evropě by se pak se svou dinosauří orientací rozplynuli."

          Komunisté vyjádřili nedůvěru poctivosti volby už předem. „Máme s tím své zkušenosti,“ prohlásil Grebeníček, aniž dodal důkazy (Lidové noviny, 6.6.03). Neostalinské Haló noviny, den poté: „KSČM nemůže občanům doporučit, aby při referendu hlasovali pro vstup.“ Tento partajní zdroj, s proslulým goebelsíkem Jaroslavem Kojzarem mezi svými tvůrčími kádry, se dovolává T.G.Masaryka, že on by do EU nevstoupil. (V témže výtisku na víc než jednom místě se zdůrazňuje, že Američané systematicky bombardovali Čechy, aby po válce nemohli konkurovat americkému kapitálu. Rovněž je tam útok na „horlivého germanofila V.Havla“, omlouvajícího se právem odsunutým fanatickým henleinovcům.)

          Leč tentokrát nebylo nerozborné semknutosti v nejvyšších stranických řadách. Místopředseda strany Jiří Dolejš řekl své Ano vzdor doporučení politbyra říct Ne. Předseda brněnské organizace KSČM Josef Kůta se natolik popudil, že označil Dolejšího, spolu s Miloslavem Ransdorfem, za škůdce a marně se pokoušel o jejich vypuzení z funkcí (Právo, 10.6.03)

          Víme jak referendum dopadlo: 77,33% pro EU, tak se vyjádřily všechny generace ve všech krajích. Grebeníček v následné debatě dialekticky vysvětlil, že touto prohrou komunisté přece neprohráli. Hodně občanů (44%) se referenda nezúčastnilo, takže pro vstup hlasovala jen menšina. Neslyšel jsem námitku o samozřejmosti, že ten, kdo se neúčastní, tak rovněž vyjadřuje svoji volbu – že mu na ni nezáleží, že takový či makový výsledek mu nebude vadit.

          Nekonaly se oslavy vítězství v rozsahu občasného hokejovéhoho triumfu na světových kolbištích. Vláda slavila, Špidla zářil. Euroskeptický prezident Václav Klaus, který odmítl prozradit, jak hlasoval – unikátní to reakce v porovnání s ostatními hlavami kandidátských států, v rozhovoru pro MF Dnes (16.6.03) odmítl odpovědět, zda ho výsledek potěšil. Na otázku „Je úspěch vlády, že referendum dopadlo takto?“ řekl:
“     Nevím, proč bych to měl dávat do souvislosti s vládou.“ Nezúčastnil se oslav na Hradčanském náměstí, korunovaných velikánským ohňostrojem a rovněž nepřijal pozvání ministerstva zahraničních věcí na recepci v Černínském paláci. Pan prezident trucoval
Prohlásil, že chce být konsenzuální hlavou státu. „Šíří poselství dobré nálady“ o něm tvrdí tiskový mluvčí Petr Hájek.„Zapudil svou pověstnou aroganci a na četných setkáních s občany je daleko přirozenější a komunikativnější než Václav Havel,“ přiznal nikterak ho bezmezně obdivující zdroj (LN, 6.6.03) ve zvláštní příloze, hodnotící jeho prvních 100 dní na Hradě, s titulky jako „Nový prezident chce být populární a daří se mu“ či „Václav Klaus, lidová superstar: Prezident tančí, rozdává fotografie, otevírá mosty. Je prostě (téměř) všude.“ Do týdne po uvedení do úřadu přišel na ples dobrovolných hasičů v Lánech, objíždí české a moravské kraje, v Ostrově zasadil strom, v Holicích odhalil sochu TGM, absolvoval tradiční pochod do Prčic, všelikde besedoval s občany.

          Na rozdíl od svého předchůdce, citlivého dramatika , neobdařil kriminálníky amnestií a nerozdává prezidentské milosti řidičům a řidičkám, v opilosti za volantem působící smrt či smrti a naprostá většina národa se pak právem naštve.

          Motivace očividná: být lepší než Havel a úsilí o lidovost mu jednoznačně vychází, jeho obliba v národě se téměř zdvojnásobila, tvrdí průzkumníci veřejného mínění. Ex-exulant Alexander Tomský, ředitel předního nakladatelství Academia, však vyjadřuje méně než lichotivé vysvětlení: „Jeho postoje jsou závislé na veřejném mínění. …  Je to člověk transparentní, jeho vědomím prochází momentální většinový názor, je zosobněním ošklivého průměru naši společnosti. … Problém je v tom, že máme „politického“ prezidenta, který abdikuje na politiku ve jménu osobní popularity.“ (LN, tamtéž).

          Populární by nebyla odvaha upřímně se podívat na minulost, na vlastní počínání národa s přemírou žluklého másla na kývajících, konformních, oportunistických hlavách – však proto ona tuze vítaná tlustá čára za minulostí, žádný pohled do zpětného zrcátka, pohrdavá bagatelizace disentu, antikomunismu. A konečně otevřené dveře Gottwaldovým následovníkům, kteří se v Moskvě učili, jak buržoazii zakroutit krkem, i když, pravda, takové učiliště by teď příliš už neposloužilo k značné inspiraci. Co vlastně mají komunisté za lubem, jak zářnou budoucnost chtějí ukutečňovat? Na to se jich legitimizující prezident neptá, není to jeho věc, tak ujistil tazatele.

          Takže to je všechno dost rozporné. Jedna poslankyně, jež mu v rozhodném okamžiku nedala svůj hlas, se k inauguraci, slavnostnímu uvedení do úřadu, dostavila ve smutečních černých satech, s černou stužkou ve vlasech. Popularita v národě,  disharmonický vztah s vládou. Zahraniční počínání nového prezidenta jeden senátor na mou otázku zhodnotil jedním slovem – „katastrofa.“ Jiný senátor, jehož rovněž nebudu jmenovat, se mi svěřil se svými dojmy z oficiální západoevropské cesty: Klaus, obklopen náramně se bavícími politiky. Jeden z nich pak přišel  k mému informátorovi se slovy „Poslyšte, to jsme nevěděli, jak vtipný je ten Klaus - tolik jsme se nasmáli!“ Druhý den vtipné sezení pokračovalo, se značným ale antiklimaxem, kdy posluchačům konečně došlo, že pan prezident si ale vůbec nedělal legraci, svá tvrzení mínil tuze vážně. Le Figaro komentoval Klausovu červencovou návštěvu Francie slovy: „Po šarmantním humoru dřívějšího prezidenta Václava Havla následují výbuchy vzteku zpěněného Václava Klause.“ (Článku předcházel konflikt mezi Klausem a reportérkou těchto novin, poté co se zmínila o skutečnosti, že byl zvolen do úřadu s pomocí komunistů. Zdroj Sueddeutsche Zeitung, 24.7.03)

          Nový prezident je ale vystaven potupě, v jiných zemích nezřídka vídané. Sochař David Černý (mezi jehož dřívější výtvory patří sovětský tank na růžovo, trabant na vysokých nohách,  Myslbekův svatováclavský kůň vzhůru nohama v paláci Lucerna)  v novém výstavním prostoru Futura na pražském Smíchově teď prezentoval dvě obrovská předkloněná torza. U každého řebřík, po němž divák vyleze a strčí hlavu do řitního otvoru, v němž uvidí videozáznamy postav v maskách Klause a Milana Knížáka, ředitele Národní galerie, jak se vzájemně krmí kaší a lačně se olizují. Není kultura jako kultura.

          Přehled kulturních pořadů v Praze pro červen 2003 obsahuje 190 stran – divadla, kina, koncerty, muzea, galerie, výstavy, kluby, kulturní střediska. Ladem či nudou tam věru uschnout nelze. Za předpokladu, že peněženka není prázdná, což ovšem není problém nás, zahraničních návštěvníků. Většina klientely je ale ta domácí a mnohdy bývá velice vyprodáno. Ceny se značně zvedly. Vstupenka do Divadla Bez Zábradlí (Palác Adria) na činohru s třemi účinkujícími za 270 korun. Táž cena v divadélku Ungelt.

          Ještě vloni v Muzeu komunismu požadovali na vstupném 50, letos však již 180 korun, víc než čtyřnásobek, ač expozice to je stále stejná. Objevil jsem tam ale jedno obohacení, z něhož šel mráz po zádech. V malé vitrině byla fotografie používané šibenice, spolu s oprátkou, v jejíž smyčce skončil život některého z nešťastníků. Na rozdíl od předpokládaného bytelného provazu s uzlem, jímž by se dopomohlo ke stržení vazu a rychlé smrti, tohle ale byl nikterak masivní špagát, tak potvrzující, že k socialistickému výkonu trestu patřilo i závěrečné několikaminutové mučení v agonii se zmítající oběti. Kdo se ale z domácích návštěvníků, zejména z té mladé generace, do muzea dostaví, u vitriny pozastaví a podumá? Vždyť v jejich představách komunismu na věrohodnosti nabývá obraz jakýchsi především směšných babralů. Pokud se někdy bude realizovat výtečný  nápad senatorky Jaroslavy Moserové, veselejší by pak byla návštěva jiného místa poučení - totiž výstavy komunistické pitomosti. Například ujištění „Soudruzi, to není žádný fakt, to se skutečně stalo!“ Kdo by chtěl přispěl do sbírek Absurdity totality, nechť příslušné materiály pošle Národnímu muzeu. Výsledky se objeví na internetu.

          Značně rostou i ceny knih. Před deseti lety vázaný výisk mé knihy o 443 stranách stál 44 Kč, teď cena jiného mého výtvoru o zhruba polovičním rozsahu už je pětinásobná.

          V knihkupectvích přitom naštěstí nabývá prázdno. Velikánský výběr zboží a zákazníci platí tisícovými bankovkami nebo kreditními kartami.

          V pražském hotelu Corinthia mi za jednu obyčejnou kávu účtovali 95 korun. Před pár lety, když jsem ještě měl zájem o získání pražské adresy, z realitní kanceláře jsem dostal nabídku koupě dvoupokojového bytu za 2,160.000 Kč na druhém poschodí bez výtahu – a bez  příslušenství. Letos už bych něco takového nepořídil, dostalo se mi ujištění.
Dva čeští sourozenci přilétli z Austrálie a pochlubili se mi se svým úlovkem: byt (80m2) za 5,6 milionů. K pronájmu je vilka za Prahou, za 50.000 korun měsíčně.

          Zvláštní příloha „Bydlení“ (LN,27.5.03) s podrobnými statistickými ukazateli srovnává úroveň městského obyvatelstva. Nejlíp se žije v Praze, Brně, Plzni a Karlových Varech. Nejchudším českým městem je Most, kde v porovnání s Prahou nájemné je pětkrát a cena nemovitosti patnáctkrát nižší. Severní Čechy mají nejlacinější byty, západočeský okres Tachov nejlacinější pozemky.

          Studie společnosti Cap Gemini Ernst&Young, vycházející z údajů Mezinárodního fondu a Světové banky, tvrdí, že v České republice deset tisíc lidí má majetek přesahující jeden milion amerických dolarů. Studie se zaměřila jen na majetek finanční, vlastnictvím nemovitostí se nezabývala. Porovnávám s možnostmi lidí v mém blízkém okolí: bývalý spolužák z gymnázia, profesor lékařství v oboru neurochirurgie, zaměstnán na poloviční úvazek, pobírá 5.000 Kč měsíčně; jiný spolužák, který vyučoval chemii na pedagogické fakultě, má 7.500 Kč penze; sestřenice lékařka, vdova též po lékaři, má 10.000 Kč.

          Postřehnutelné změny, počínání též kriminální
Čím jsme starší, tím nám tamější ženy připadají krásnější a ovšemže míň dosažitelné. Jakoby přibývalo mužů s oholenou lbí, aniž by patřili k nevábné čeledi tetovaných skinů. Už nikoho nenapadne stavět se napřed do fronty k vyfasování košíčku před vstupem do prodejních prostorů. Ubylo na bezohlednosti, lajdáctví, hulvátství a zkušenost z obchodního domu Tesco, odkud jsem přinesl uzeninu nakolik páchnoucí, že jsem ji okamžitě odhodil, pokládám za netypickou výjimku z pravidla zdárně se rozvíjejících služeb zákazníkům. Taktéž tomu se zkušeností v České televizi, kam jsem se musel dostavit k vysílání v hodně časnou ranní hodinu. Z recepce zatelefonovali do studia a nebýt mé následné urgence pokus zopakovat, byl bych vysílání zmeškal, neboť  dotyčná slečna zapomněla si mě vyzvednout. Rovněž jen dvakrát jsem postřehl pokus mě ošidit na vstupném. 

          Rohožka na schodišti, tedy ne před vchodem do domu, kde jsem bydlel, byla zajištěna řetězem. Kdo by něco takového mínil krást? Statistiky zločinnosti za rok 2002 (MFDnes, 2.6.03): Praha – celkem 10.500 násilných činů. V počtu loupežných přepadení (362) jakož i vykradených bytů (624) vede Praha 4, zatímco na okrese Plzeň-sever vykradeny byly jen byty tři. Z dotazování mých přátel a známých v Praze, pouze jeden byl prozatím ušetřen ponižující zkušenosti být takto postižen – byt, chata či auto.

          Těch se denně v průměru ukradne sedmdesát. Zloději si vypomáhají odtahovou službou ve vlastní režii, s využitím lajdáckých předpisů, zaručujících bezpečnost profesionálních zlodějů. Ti si vůz vyhlédnou, vyšroubují zámek v kufru a díru přelepí nálepkou CZ. V nepříliš častém případě zadržení ukradeného auta, naloženého na korbu odtahové služby, případ končí bez potrestání. Neboť je po ruce výmluva, že službu si objednal člověk, který se vydával za jeho majitele, přinesl klíče od svého rozbitého vozu a objednal si odtah na jinou adresu.  Neexistuje totiž povinnost od takového „majitele“ požadovat průkaz totožnosti, důkaz vlastnictví. Policie již několikrát marně navrhovala změnu zákona.

          Automobily ukradené či neukradené se stávají zdrojem mnohého neštěstí. V roce 2002 počet dopravních nehod byl 19.0718, usmrceno 1314 osob, těžce zraněno 5.492, škoda 8.891 milionů. Nejčastějšími přičinami byla vysoká rychlost, nedání přednosti v jízdě a divoké předjíždění. „Auto u nás funguje jako sociální symbol, znamení mužské úspěšnosti“ (MFDnes, 26.6.), i když řidičky nejsou o nic lepší. „Proč se tak ženete, když je ta země tak maličká? Za chvíli budete na konci!“, takto zbytečně jsem štvancům domlouval.

          Pro mě překvapivou novinkou je toto: „Kriminalita advokátů razantně roste“ (titulek LN, 5.6.03). Od roku 1999 počet trestně stíhaných advokátů vzrostl téměř dvacetkrát – z 10 na 188, procentuálně je to skoro víc než kriminalita u romské populace. Jde o delikty v obchodních transakcích – podvody, zpronevěry, poškozování věřitele, porušování povinnosti při správě cizího majteku. V seznamu České advokátní komory je nyní zapsáno zhruba 7.500 advokátů, z nichž téměř deset procent má zastaven výkon činnosti.

          Přemnozí soudci uplatňují svou zaujatost vůči restitučním nárokům na vrácení komunisty ukradeného majetku. Soudy si po třináct roků nedovedly poradit s hrdinným rozvědčíkem Pavlem Minaříkem, organizátorem plánu vyhodit areál Svobodné Evropy v Mnichově do povětří. Brněnský soud stíhání teď zastavil, ale tento nositel Řádu Rudé hvězdy třeba nemá ještě zcela vyhráno. Po sametové revoluci mu utekla jeho ukrajinská manželka, dcera prvního tajemníka komunistické strany Ukrajiny, údajně s dvaceti miliony korun, které měl Minařík schované pod hromadou uhlí. Teď, po čtvrté ženatý, je trestně stíhán za mnohamilionový pojišťovací podvod.

          Velezrádce Milouše Jakeše a Jozefa Lenárta za jejich iniciativu s vytvářením dělnicko-rolnické vlády za srpnové okupace 1968, vrchní soud zprostil v plném rozsahu. Jediná jakási spravedlnost – po 34 letech a 293 dnech – dostihla funkcionáře Karla Hoffmanna. Dostal čtyři roky, ne za vlastizradu, ale za umlčení rozhlasu. Soud neviděl žádnou souvislost mezi příjezdem okupantů a Hoffmannovým odpojením vysílání.

          U Obvodního soudu pro Prahu 6 začalo v červnu trestní řízení ve věci čtyř estébáckých špionů za jejich účast na přípravě atentátu, jímž měl být zlikvidován emigrant Jiří Pelikán. U soudu jeden z advokátů přišel s verzí, že si Pelikán atentát zinscenoval sám.

          Dosud ale řízně pokračuje postih bývalých brněnských studentů architektury, kteří v listopadu 1989 si troufli upozornit na prominentní představitele režimu na fakultě, mezi nimiž byl i předseda partajní organizace Jan Snášel. A ten se za tuto opovážlivost již delší dobu snaží revanžovat.

          Teď s otevřenou vstřícnou náručí nového prezidenta, hostitele Grebeníčků na Hradě, sebevědomí lidí zvláštního ražení určitě nebude utuchat. Jeden senátor se mi svěřil s úspěchem zabránit zarputilé normalizátorce, aby se stala děkanem na významné univerzitě. To se tedy povedlo. Stala se však prorektorem tamtéž.

          Lustrační zákon zůstává v platnosti. Proti jeho prodloužení hlasovali jen komunisté a třináct sociálních demokratů včetně ministra kultury Pavla Dostála.

          Ze  zjištění mezinárodního průzkumu (Pew Research Center), změny po pádu komunismu schvaluje 83% Čechů a 69% Slováků (LN, 5.6.03).

          Přeptával jsem se mezi přáteli Václava Havla, jak že si bývalý prezident zvyká na odchod ze scény, z centra dění. Prý si on, dvojnásobný vězeň – napřed za mřížemi, poté  zalasován do ceremoniálu své státnické role - zvyká s obtížemi. Teď aby se staral sám o sebe, má problémy, jak zacházet s mobilním telefonem, zlobí ho přemíra modernizace, propadá filozofickým dumkám s kosmickým dopadem. Bývalá první dáma republiky uvažuje o návratu na prkna, jež byla jejím dřívějším světem.

          A čas plyne, minulost se rozplývá. V PEN klubu jsem hovořil s autorkou, která vyučuje na lékařské fakultě Karlovy univerzity. Právě se schvácená vrátila z přijímacích zkoušek budoucích adeptů mediciny. Na otázku, kdo byl posledním prezidentem  komunistického režimu, se dozvěděla, že jím byl Pavel Tigrid. Globalizujeme se, stáváme se světovými i v kvalitě  povědomí naší nedávné minulosti.