Americká veřejnoprávní televize PBS-TV nedávno uváděla britský, dost otřesný dokumentární záznam z Kambodži o hrůze Pol Potova socialismu s hodně fanatickou tváří (duben 1975 – leden 1979). Tato odrůda marx-leninských vědeckých experimentátorů zrušila města, měnu, současnou civilizaci, a vyhnala národ na venkov plahočit se na rýžových polích. Odhadem dva miliony čili téměř třetina národa tento převýchovný pobyt na čerstvém vzduchu nepřežila. Redukci vydatně vypomáhali mučitelé a popravčí. Kdosi udal dívenku, že snědla nedovolenou porci rýže. Hladová nařčená popřela, že by kdy spáchala takový lidu nepřátelský zločin. Nic naplat, strážci jí nožem rozpárali břicho objevit inkriminovanou substanci. Důkaz nebyl nalezen, podezřelá nevinná ovšem k krutých bolestech zemřela. Mučitelé vypovídali bez náznaku omluvy či dokonce pozdní lítosti – prostě nic. Popis poprav: oběť na kolena a aby se ušetřilo na střelivu, rána kyjem to týlu usmrtit nebo aspoň omráčit a zkopnout do připravené jámy, jedno tělo za druhým. Popravčí referovali bez rozpaků, spíš jakoby s mrzutým nezájmem. Rozkaz byl rozkaz, tak se tedy činilo a žádný z účastníků ať na kterémkoliv stupínku mordující hierarchie nebyl potrestán. Divná sága národa s pověstí něžných buddhistů.

          Takhle si naštěstí reální socialisté – normalizátoři v tehdejší ČSSR nepočínali, ale škody přece jen nadělali habaděj. Listopadový sametový kolotoč je přesunul z rolí politických do rolí ekonomických, v nichž se důkladně zabydleli, znovu již s chutí a se znatelným úspěchem se vracet k vytváření veřejného blaha. Pošetilé duše v disidentských řadách a v rolích nádeníků či nočních hlídačů předpokládaly jiný vývoj a dostatečně nenaslouchaly realistům, že znovu bude záležet na loktech dlouhých a ostrých, na odolnosti toho kterého žaludku.  Vybavuje si mi jméno Barčák – někdejší ministr v Husákově týmu, též autor proslulého a právem proklínaného Barčákova kolečka – systému byrokratického uondávání žadatelů. Jenže on měl konexe, kvalifikaci nejznamenitější, jež přiměla americký kolos General Motors ho jmenovat svým direktorem pro oblast postkomunistické Evropy. Však co mohla pro pragmatické Američany znamenat jakási komunistická minulost? Takovou dobu nazažili, nedovedli si ji představit, pramálo se pozdržovali s takovým představováním. Začátkem devadesátých let jsem v rodné zemi dočasně působil na jedné univerzitě a tak se i trošku seznamoval s průběhem konkurzů na místa, z nichž zmizeli ti mimořádně neschopní, dočasně deaktivovanou  partají nasazení a estébákům upsaní padouši pseudopedagogové. Prohraboval jsem  se přihláškami: jak se mohl vědecky projevovat politický psanec, odklizený k vodoměřičům do maringotky? Nepublikoval na rozdíl od protikandidáta z šedé nebo i rudé zóny, volba je jasná, měřeno-li objektivním a přitom tak nespravedlivým metrem.

          Principy versus pragmatismus, při němž si ochraňovat nos před páchnoucím okolím. V roce 1945 legendární generál George Patton měl pramálo skrupulí prosazovat na německé radnice bývalé nacisty. Teď po téměř šedesáti letech se situace začíná opakovat v Iráku. Pro Saddama byl Stalin tím nejzářnějším příkladem a svou stranu Baath zbudoval podle důsledně bolševického mustru. Členství a zejména funkcionářství v jeho partaji byla ta jediná cesta k moci a jejímu zneužívání. V Basře, na jihu země, stranické sekretariáty sice vylétly do povětří, ale přemnoho sekretářů přežilo a již se značně snaží uplatňovat ve vzniklém vakuu. Snaha se jim daří na mnoha  místech (s výjimkou severu, ovládaného Kurdy) a rovněž je to případ hlavního města Bagdadu. Na první straně The New York Times (8.5.03) je článek s titulem „Husseiovi věrní znovu na vzestupu, k pobouření Iráčanů“ a u toho fotografie demonstrace několika set zdravotníků, protestujících proti jmenování americkou okupační správou ministrem zdravotnictví Ali al-Janabiho,  Saddamova partajního papaláše.

          Takové kádrové kroky má na starost americká diplomatka jménem Robin Rafael, rovněž pověřivší vedenim bagdadské univerzity původní Sddamovi věrné včetně jeho osobního lékaře. Tento Muhammad al-Rawi býval rektorem za starého režimu a je jím znovu, bude předsedat nadcházejícím promocím. Pragmatická Američanka odmítla se k věci vyjádřit jakož i odmítla setkat se s protestujícími profesory. Vědec Hilal al-Bayyati, zakladatel iráckého National Computer Center, upadl koncem roku 2000 ve vládcovu nelibost a v patnáct minut trvajícím tajném líčení byl odsouzen k desetiletému žáláři. V kobce ve společnosti toliko hmyzu, nahý a nemocný, se mu podařilo přežít na rozdíl od přemnoha jiných. Teď po pádu Saddama se vrátil na univerzitu a jednou z jeho prvních iniciativ byla snaha odstranit Saddamovu sochu z campusu, což však pan rektor zakázal. Marná byla snaha o intervenci u reprezentantky Washingtonu Rafaelové, ba ani se mu nepodařilo jí předat psané sdělení. Leč co se nestalo: jak tam hodinu a půl marně čekal v žáru slunce, tak zahlédl Ali al-Jabouriho, bývalého bachaře z toho příšerného vězení Abu Ghraib, kde strávil osmnáct měsíců mezi nešťastníky, pravidelně expedovanými na popraviště. Příšerný bachař, takto vyšší stranický funkcionář, se bývalému vězni nevyhnul. Naopak, k němu přispěchal, políbil na obě tváře a ujistil ho, že jedním z nejlepších zážitků v bývalém povolání byla příležitost se seznamovat s osobnostmi jeho kalibru. A bývalý funkcionář, bachař a kat, pak kráčel dál do budovy k diplomatce, kam profesor nemohl proniknout.

          Nakonec přece jen dobrá zpráva. Profesor neměl potíže dostat se k Ahmadu Chalabimu,  významnému exilovému navrátilci. Ten se svými lidmi zařídil, že vtrhli na univerzitu a rektorem ochraňovanou Saddamovu sochu zlikvidovali. Chalabiho tým dal dohromady seznam 30.000 baathistických kádrů, které jejich dřívější počínání diskvalifikuje – by mělo diskvalifikovat - od podílení se na veleobtížném úkolu demokratizace Iráku. Ministr obrany Donald H. Rumsfeld posléze ve Washingtonu ujistil, že vyšší nomenklaturní soudruzi strany Baath budou vyloučeni ze správy státu, že bude uskutečněn tzv.vetting process – jakési kádrování, lustrování. Jen velcí optimisté věří, že očistná iniciativa příliš uspěje. A kdokoliv se zkušeností z vývoje v České republice takové zdrženlivosti nejspíš přitaká.