Železný kancléř Bismarck se v prvním díle svých memoárů zmiňuje o návštěvě v Petersburgu. Tehdy v roce 1859 na procházce zahradou car zahlédl na stráži vojáka, který nevěděl co střeží. Car se pustil do obtížného zjišťování, až teprve jeden přestárlý služebník se upamatoval na zkazku, kterou slyšel od svého otce: kdysi začátkem jara na místě předčasně vykvetly sněženky a Kateřina Veliká poručila k jejich ohlídání postavit stráž. A pak již u toho zůstalo. Skokem z oné doby do naší nejsoučasnější, k Saddamovi a jeho paláců, tolik početných, že do některých nikdy vůbec nevkročil, se lze dočíst (např. U.S.New & World Report, 28.4.03), že v jednom takovém, nikdy nenavštíveném sídle šéfkuchař se svým štábem musel třikrát denně připravovat hody, pro případ, že vládce by se přece jen mínil dostavit.

          Saddam se velmi zřídka ukazoval národu a do Saddamova města, takto pojmenované, Šíity obývané části Bagdadu, se neobtěžoval přijít ani jednou. Byl však všudypřítomný svými portréty a sochami všemi směry, v přemnoha podobách. Tu jako zemědělec nebo bojovník nebo pekař či zbožný poutník pohroužený v modlitbách, též v hodně nadživotní velikosti a podobě legendárního dobyvatele Saladina. Své rodné město Tikrit, provinční zanedbanou nezajímavost, přetvořil v exkluzivní enklávu. Při návštěvách superobezřetného vládce jedním z bezpečnostních opatření byla deaktivace, vypnutí telefonní sítě – opatrnost především.

          Budování přemnoha paláců se uskutečnilo v devadesátých letech v době OSN nařízených sankcí. Trpěl dovoz léčiv, ale nikoliv mramoru. Ten byl dovezen z Itálie, ale všechnu práci vykonávali výlučně Arabové, zapřažení od šesti hodin ráno až do půlnoci, za mzdu v ekvivalentu jednoho dolaru. Přišel Saddam na inspekci, dílo se mu nelíbilo, poručil je předělat, ať to stojí, co stojí. Luxus, zlaté kohoutky v koupelnách, v mínění posléze nezvaných návštěvníků unfathonably poor taste, an air of laughable retro chic and sleazy splendor - bezedně mizerný vkus, směšná nádhera, všudepřítomný kýč.

          Nejnáramnější ze všech byl Republikánský palác – autonomní město v městě Bagdadu, s vlastními systémem dopravních signálů, vlastní nemocnicí - verzí Sanopzu, s budovami kilometr daleko od hlavní brány. Palác zdobilo tvrzení, že patří lidu, jenž ale musel činit mílové objíždky, aby se ke svému údajnému vlastnictví neopovážil přiblížit.

          V Londýně vycházející, bývalému iráckému režimu přiznivě nakloněný deník Al-Quds Al-Arabi uveřejnil 29.dubna 2003 dopis, údajně den před tím psaný rukou Saddama Husseina, stále nedopadnutého. On, kdysi důsledně nenáboženský sekularista, se teď dovolává Allaha a ujišťuje o konečném vítězství, že zbabělí, vraždící okupanti bezvěrci budou poraženi a zločinec Bush z  Bagdadu vypuzen. Irák bude triumfovat, znovu získá své archeologické památky, které okupanti ukradli. A že ovšem nebude míru a bezpečí, dokud bude existovat Izrael (zde nazvaný „monstrous Zionist entity“). Nejkrásnější je ale toto tvrzení: „Saddam nemá žádný majetek zapsán ve svém jménu a já vyzývám kohokoliv, aby dokázal, že paláce nejsou registrovány ve jménu státu. Již dlouho jsem se vzdal paláců a žiji v malém domě.“ Nevyřčeny ale zůstaly důvody, které ho přiměly přestěhovat se od mramoru a zlatých kohoutků do skromného domečku na neznámé adrese. Rovněž se nezmínil o privátních zahraničních kontech v odhadované výši deseti miliard dolarů.

          „Stát jsem já“ pravil Ludvík XIV. a mnozí jiní i bez takové sebedefinice praktikovali. Jak na tom byl finančně například Hitler? Tolik je známo, že mu plynuly honoráře z jeho opusu Mein Kampf a plno feniků se mu sbíhalo za krášlení poštovních známek jeho sličným portrétem. Přísně právně vzato, Stalin byl patrně nemajetný. Dcera Světlana pak psala, že po jeho smrti objevila šuplíky, napěchované bankovkami, že otec vůbec neznal hodnotu rublů, nebyl obeznámem s měnou ve své říši. Tento tzv.disconnect není tak zcela unikátní. Například Arkady V. Ševčenko, nejvyšší sovětský funkcionář v OSN, který kdy přeběhl na opačnou stranu barikády třídně rozděleného světa, o Gromykovi, sovětském ministru zahraničí s rekordní výdrží, se vyjádřil, že  tak dlouhá léta vlastní nohou nešel po ulici, že by to už asi nebyl uměl.

          Když zemřel Kim Il Sung, zakladatel KLDR (Korejské lidově demokratické republiky), tak vlastně nikdy oficiálně neumřel: u jeho jména se nadále uvádí jen datum jeho narození. O prvním výročí jeho neoficiální smrti živly se dostavily s očividnou kondolencí. Vládní tisková agentura KCNA oznámila (7.července 1995), že stromy a keře znovu rozkvetly v popření přírodních zákonů, ale pak se dostavila tma o polednách a pokryla truchlící zemi. Leč vystoupil syn Kim Chong Il, charakterizovaný (www.kcna.co.jp) jako „největší osobnost na světě, jeho nesmrtelné hrdinské činy, vynikající krystalizace blahovolné politiky a lásky a důvěry“, ten zatleskal, obloha se rozsvítila a sluneční paprsky brilantně zazářily. Přetěžko si představit, že tento následník na totalitním trůnu, podivín se zálibou ve francouzském koňaku a v pornografii jakéhokoliv původu, by se trápil majetkoprávními podrobnostmi.

          Stejně se netrápí ve světě pramálo známý vládce Turkmenistánu, z prvního partajního tajemníka někdejší sovětské republiky přetvořený prezident Saparmurat Niyazov.  O něm jsem se dozvěděl (Ian Greenberg, The New York Times Magazine 5.1.03), že to je megalomaniak, který se počtem portrétů a soch přiblížil rekordmanu Saddamovi a v něčem ho dokonce překonal. Niyazův portrét je totiž na všech bankovkách, snad i na všech mincích a rovněž je stále přítomen v rohu obrazovky při všem vysílání obou televizních kanálů. Dokonce si poručil odhlasovat zákon o změně v pojmenování dnů a měsíců podle jeho jména a příjmení v různých variantách. Západní diplomaté odhadují, že tomuto kleptokratovi se podařilo z tak chudičké země převést dvě miliardy dolarů na vlastní zahraniční konto.

          George B.N.Ayittey v knize Africa in Chaos (St.Martin´s Press, 1998) píše: „Hlavní bandita se stává hlavou státu.“ V Asii se zisky, ve valné míře nabyté korupcí, produktivně investují do domácího hospodářství. To ale není normou v Africe a nejhorší je situace v zemích na jih od Sahary. Odborníci v OSN odhadují, že 200 miliard dolarů mizí na zahraničních kontech vládců. Rabují zdroje zahraniční pomoci, do jejichž použití nemá dárce co mluvit, a tak peníze nezřídka končí v zlodějských kapsách. Kongo, později dočasně přejmenované na Zaire, obdrželo z Washingtonu aspoň 6 miliard dolarů. Touž sumu si údajně uložil ve švýcarských bankách nyní již naštěstí zemřelý diktátor Mobutu Sese Seko. Pro potěšení vlastní rodiny pronajímal supersonické a též superdrahé concordy, měsíc co měsíc k němu létal kadeřník z newyorského hotelu Waldorf-Astoria.

          Bohatě si nakradl Baby Doc Duvalier z ubožácké Haiti, loupila hamiždná Imelda Marcosová, též se snažil soudruh Ceausescu.

          John F.Kennedy, tak se o něm aspoň říkalo, u sebe nikdy neměl peníze, za oprávněného předpokladu, že někomu bude ctí se o účet postarat. Četl jsem o princi Philipovi, manželu politicky nikoliv mocné, ale osobně hodně bohaté královny Alžběty II, že kdesi cosi kupoval a prodávající po přijetí několikalibrové bankovky zaregoval slovy, že něco pro něj tak památného si dá zarámovat. „V tom případě mi ji vraťte a já vám napíšu šek,“ navrhl princ.

          Ve Skandinávii až donedávna ten který monarcha a příslušníci jeho rodiny jezdili  na bicyklu po městě. Též politici chodívali v ulicích. Švédský premiér Olof Palme šel s manželkou do biografu a po představení byl zavražděn nikdy nevypátraným pachatelem. Doba se změnila k dost horšímu, žádné již bicykly, žádné již iluze. A megalomanů kleptokratů určitě neubývá.