V Bagdadu američtí vojáci u jednoho ze Saddamových početných paláců se rozhlíželi po zahranickém náčiní - krumpáč, kropáč, něco takového, a za falešnou zdí našli čtverhranné kovové bedny a v každé z nich kolem čtyř milionů dolarů v hotovosti. Stodolarové bankovky již užité či dosud panensky nedotčené, opatřené páskou z federální banky v New Yorku, Bostonu či Filadelfii, s označením z centrální banky v jordánském království a pak též irácké republiky. Celkem 164 beden s obsahem 661,893.800 dolarů čili téměř dvakrát tolik, než co mezinárodní arbitráž přikázala České republice zaplatit ošálenému investorovi Ronaldu Lauderovi, ale pořád jen maličkost v porovnání s odhadovaným jměním nakradených 10 miliard dolarů,  ukrytých na zahraničních kontech otcem vlasti Saddamem a jeho rodinou.  Oběživo neobíhající v národě, jemuž na přežití musel stačit ekvivalent tří dolarů denně.

          Po výprasku v roce 1991 uštědřeném Iráku za invazi Kuvajtu, poražená strana podepsala příměří, jehož podmínky začala okamžitě porušovat. S úmyslem donutit nezbednou stranu k poslušnosti, OSN – tedy nikoliv pouze USA - uvalila na ni sankce, embargo. Saddam však pokračoval s výstavbou svých až směšně okázalých paláců, zatímco zahraniční delegace návštěvovaly místní nemocnice a svět se seznamoval se záběry hynoucích dětí bez potravy a léčiv a samozřejmě že pokládal Ameriku za výlučný zdroj utrpení.

          V roce 1995 došlo k přijetí programu OIL-FOR-FOOD : pod dohledem OSN prodávat povolené množství irácké ropy a z výnosu financovat a do země dodávat potřebnou výživu a léčiva. OSN se tak stala tím de facto nejdůležitějším hýbatelem irácké ekonomie. 

          Jenže záběry s trpícími dětmi neutuchaly a pramálo se vznášela otázka, proč tomu tak, proč není dost mléka a potřebných pilulek. Ač jsem se zajímal, pramálo jsem zvěděl. Dočetl jsem se však, že distribuci dodaného zboží měla v kompetenci Saddamova vládnoucí strana Baath, ta rozhodovala, kdo co dostane. Čímž by se ledacos vysvětlilo. Přece pro Saddama byly důležitější sympatie světa k jeho režimu, dřívějšími přemožiteli bezcitně ubližovanému, než sympatie režimu vůči vlastním lidem. Ten přece nikdy nebyl jeho prioritou.

          Teď po svržení hanebné vlády urgentní prioritou se stala rekonstrukce země, odpadly důvody k dalším sankcím a tím i další existenci onoho podpůrného programu oil-for food. Washington tedy požádal OSN učinit tento logický, samozřejmý krok program zrušit - jenže prozatím příliš nepochodil. Zejména Francie a Rusko naznačily, že použijí svého veta a ani ostatní členové Rady bezpečnosti jakož i sekretariát OSN se nechtějí rozloučit s dosavadní praxí.

          Zdánlivě nepochopitelná reakce ale dává smysl. Věřitelské státy Francie, Rusko a Německo, tato „koalice neochotných“ (coalition of the unwilling), se tuze snažily zabránit dodržení hrozby, obsažené v jednomyslně přijaté Rezoluci 1441, donutit Saddama ke splnění uložených podmínek. Zejména Francie prováděla nátlak na ostatní členy Rady bezpečnosti zabránit tak přijetí nové americko-britské rezoluce zasáhnout proti tomuto Chiracově příteli. A víme, jak to pak dopadlo: anglosaská koalice bez nedosažitelného požehnání OSN vyrazila do boje a její kvapné vítězství se  stalo i francouzskou porážkou, jakkoliv Paříž opožděně projevila své údajné potěšení, že tyranovi je konec. Schroeder a Putin se podobně ozvali. Všichni tři ale zdůraznili, že po tomto vítězství, jemuž OSN tuze nepřála, bude muset být v Iráku tou hlavní silou (central role).

          Bushova administrativa nemá v úmyslu pobídnout OSN k přestěhování do Paříže, Bruselu či někam do třetího světa, OSN bude svěřena role v humanitární oblasti, v níž může vykonat mnoho užitečného, ale nebude mít hlavní slovo, které v případě potřeby by zaručilo veto Francie či Ruska. David Malone, předseda  významné organizace International Peace Academy, velmi přiznivě nakloněný OSN, je citován (The New York Times Magazine, 13.4.03), že Rada bezpečnosti patrně utrpěla fatální zranění, že diplomatům ještě zcela nedošlo, v jakém že karambolu se ocitla.

          Kofi Annan, generální tajemník OSN,  během třítýdenní války zdůrazňoval krutý úděl Iráčanů, trpících americkým bombardováním, aniž by se ale slovem zmínil o početných úmyslných válečných zločinech Iráku (nedobrovolné lidské štíty, střelba po vztyčení bílé vlajky , atd.). Annan má vitální zájem, aby OSN si nadále udržela kontrolu nad programem oil-for-food, o němž na veřejnost proniklo pramálo informací. Bývalá zahraniční korespondentka Claudia Rosettová ale vyčenichala a zveřejnila (NYT, 18.4.03) řadu značných zajímavostí. Že toto je v tajnosti tuze střežené počínání s manipulací hodnot, přesahujících astronomickou výši sto miliard dolarů. Že to prozatím bylo zlaté koryto pro tisíc mezinárodních byrokratů, jimž vyřízení té které dodávky trvalo v průměru tři a čtyři měsíce. Z prodeje každého barelu ropy inkasovali provizi 2,2%, na kontě programu se stále pohybovaly miliardy dolarů a výnosný byznys směřoval zejména k Saddamovým oblíbencům Francii a Rusku. Nikoliv Japonsko, ale Rusko dostalo oprávnění stát se dodavatelem japonských automobilů. Dostalo se i na jiné: Sýrie, Libanon, Libyje, Alžírsko a Súdán směly imporovat saponáty, čistící prostředky, řada pouštních států včetně bohaté Saudské Arábie měla zisk z prodeje sušeného mléka (powdered milk). V rámci dodávek potřebné potravy se Annanovým podpisem schvalovaly prapodivné transakce jako například nákup lodí, jacht a jejich vybavení, též sportovního vybavení, však sport byl doménou Saddamova sadistického syna Udaye. Americký velící generál Tommy Franks k tomu poznamenal, že program oil-for-food se spíš měl jmenovat oil-for-palace

          Příležitosti ke korupci přehodně, jaká to bonanza! OSN, jak již poznamenáno, přísně střeží svá tajemství a nedovolí externí audit, revizi účtů. Veřejnost se pouze směla dozvědět, že s tímto velebyznysem má cosi společného francouzská banka BNP Paribas.