V dubnu 2003 v Bagdadu Američané dopadli
proslulého mezinárodního teroristu Abu Abbase - 18 roků poté, co úspěšně
zorganizoval únos italské výletní lodi Achille Lauro. Italský soud nad ním
vynesl rozsudek doživotního žaláře a teď se tedy dožaduje jeho vydání, aby mohl
být permanentně posazen za mříže. Washington si ho však třeba bude chtít
ponechat, poněvadž při onom únosu byl zavražděn americký občan Leon
Klinghofer. Nastal tedy dost častý případ jurisdikčního konfliktu, pro jehož
řešení není k dispozici všeobecně závazná formule. Záleží na účastnících,
jejich vzájemném vztahu či ekonomických zájmech, kdo komu dá přednost.
Konec
druhé světové války přinesl novinku v podobě Norimberského soudu a poté i
příležitosti střetu jurisdikce mezinárodní a jednotlivých států. Posuzovány
byly tři kategorie trestné činnosti: 1. zločiny proti míru (ač pojem
„agrese“nebyl tehdy ještě definován); 2. válečné zločiny (porušování pravidel,
převážně formulovaných v Haagu, 1907); 3.zločiny proti lidskosti (to co dnes
vyjadřujeme tehdy rovněž neexistujícím slovem „genocida“, jíž lze spáchat též v
dobách míru).
Norimberský
proces byl podroben kritice z několika důvodů. Že to bylo účtování na základě
ex post facto předpisů. Že to byl soud vítězů nad poraženými. Poněvadž vina
obviněných byla ve většině případů naprostro zřetelná, jistě by bylo reputaci
soudního tribunálu přispělo přičlenění německých soudců či z neutrálních zemí.
Že soud uplatnil dvojí standard obžalobou za počínání, jehož se vítězové rovněž
dopouštěli (bombardování civilních objektů, neomezená ponorková válka). K těmto
námitkách obhájců v některých případech soud přihlédl.
Ve
dvacátém století dosaženou kodifikaci norem mezinárodního práva velice předběhl
pokrok v technologii ničení a zabíjení. Závazný přepis zakazuje střelivo
dum-dum a shazování výbušnin z balonů a pak se dostavila realita například v
podobě Drážďan. (Únor 1945, město bez vojenské důležitosti, plné uprchlíků, dva
dny bombardování, které způsobilo oheň, šířící se vehemencí hurikánu, žár
vystoupil na 1.800 stupňů Fahrenheita, obytné čtvrti v rozsahu 4.000 akrů
zmizely, snad 50.000 lidských životů hanebně zničeno a konec války – na rozdíl
od svržení atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki – se tím vůbec neuspíšil.
Hlavním autorem drážďanské hrůzy byl britský generál Arthur (Bomber)
Harris, jemuž matka královna v Londýně roku 1992 slavnostně odhalila pomník.)
Pokrok v ničivé schopnosti lidstva se od té doby nezastavil, což nám všem ale
může být k prospěchu. Jak teď prokázáno v Iráku, použití tzv.chytrých bomb a
raket, zasahujících výlučně legitimní vojenské cíle, vlastně vede ke vzkříšení
smysluplnosti archaických předpisů, přikazujících právě takové restrikce.
V
druhé polovině 20.století se uskutečnilo víc než sto válečných konfliktů, mnohé
z nich nikoliv mezi státy, ale proti vlastnímu obyvatelstvu. Nezřídka došlo ke
genocidám, které ale konference z roku 1948 definovala pouze jako počínání se
záměrem zničit etnické, rasové či náboženské menšiny. Tehdy Sovětský svaz
prosadil vynětí společenských tříd a skupin nevhodné politické orientace. Takže
když Kambodža od dubna 1975 do ledna 1979 zažila apokalyptický masakr téměř
dvou milionů obyvatel z původního počtu sedmi a půl milionu, tato konvence
by se vztahovala pouze na odpovědnost za likvidaci čínské a vietnamské menšiny
a na buddhistické mnichy. Nikoliv tedy na střední třídu, městskou „buržoazii“,
jejíž příslušníci se též zjišťovali inspekcí rukou: kdo byl bez mozolů, byl též
bez naděje, na popraviště šel i chudobný krejčovský tovaryš.
Zatímco
mírová dohoda z roku 1992 o ukončení občanské války v El Salvadoru se též
zabývá odpovědností za porušování lidských práv, v Paříži dosažená dohoda o
konci kambodžského hororu taková ustanovení vůbec neobsahuje. Vysvětlení je
toto: Čína tuze podporovala Pol Pota a jeho sadistické
Khmer Rouge, a
pozdější, dosud úřadující kambodžský premiér Hun Sen stál v čele od Pol Pota se
odštěpivší odnože těchže vrahů. V Kambodži rozsáhlé dokumentační centrum o
období hrůzy sice mají, ale k souzení se nemají. Stárnoucí multivrahové jsou na
svobodě, věnují se svým zahrádkám, kolébají vnoučata. Teprve v březnu 2003 po
velmi obtížných jednáních došlo k dohodě mezi OSN a kambodžskou vládou o
zřízení mezinárodního soudního tribunálu, bohužel s tím ústupkem, že jim budou
předsedat místní soudci, známí svou korupci a poslušností vůči politické moci.
A o premiéru Hun Senovi je známo, že své závazky zásadně nedodržuje.
V
Iráku Saddamův režim spáchal přemnoho nepravostí a rozhodovat o odpovědnosti
bude víc než jeden tribunál. Předpokládám, že Američané si vymíní jurisdikci v
případech válečných zločinů, jakými například byla střelba po vztyčení bílého
praporu, kdy pak došlo k vlastním ztrátám. Soudy v Kuvajtu si vezmou na starost
zločiny spáchané za invaze na jejich území v roce 1990: vraždy, rabování,
znásilňování, únos značného počtu vlastního obyvatelstva, jejichž osud zůstává
dodnes neznám. Chemickými zbraněmi způsobená genocida kurdského obyvatelstva v
období od března 1987 do srpna 1988 by si určitě zasloužila pozornost
mezinárodního tribunálu.
V
Haagu tempem hodně loudavého hlemýždě probíhá proces s bývalým prezidentem
bývalé Jugoslavie Slobodanem Miloševičem. Toho mnozí zahraniční komentátoři
považují za téměř nevinného chlapečka v porovnání k Saddamu Husseinovi, autoru
hrůz středověkých proporcí. Na některých se – na rozdíl třeba od Hitlera -
podílel osobně. Odhadem milion vlastních lidí byl zlikvidován, svět má teď k
dispozici nejen přečetné výpovědi přeživších svědků, ale spoustu dokumentace v
počtu přesahujícím tři miliony. Mnohého materiálu - 18 tun - se zmocnili
Kurdové v roce 1991 a další důkazy se dostaly ze země různými cestami. V Iráku
narozený vědec Kanan Makiya, autor knihy s názvem
Republic of Fear
(„Republika strachu,“ o níž však nakladatelé neměli zájem), teď na Harvardově
univerzitě vede Iraq Research and Documentation Project, o němž se zájemci
mohou dost dozvědět na webové stránce
www.fas.harvard.edu/irdp/.
Například o stranické korespondenci ze 22.srpna 1987, kdy partajní funkcionář Tahir Tawfig
po soudružském pozdravení (
Comradely Salute) vyjádřil souhlas s
popravami useknutím hlavy, ale pouze až po předání vyšetřovatelům, kteří se
postarají, aby hlava hodně vypovídala. Saddam Hussein podepsal rozkaz trestat
smrtí každého příslušníka strany (Arabská socialistická strana Baath), který
se provinil zatajením své předchozí stranické příslušnosti, též přikázal
vypalovat na čelo písmeno X a utínat údy jiným provinilcům, a nařizoval, jak
trestat ty, kteří neprojevili ochotu k udavačství, jak trestat rodinné
příslušníky. Mučírnami se staly nejen věznice, ale k témuž účelu vybrané
hotely, lázeňská zařízení, fitness centra. Saddam obdivoval Stalina, a jak
tvrdil jeden svědek, s
oblibou opakoval údajný Stalinovů citát „Když je osoba, tak je problém. Když
není osoba, tak není problém.“ (J.F.Burns,
The New York Times, 26.1.03).
V reakci na označení z Washingtonu, že je vražedný tyran, Saddam 20.října
2002 vyprázdnil své věznice včetně proslulé Abu Ghraib a po vyprázdnění je
okamžitě zas naplnil (20.000 náhradníků).
Vyloupnout
oči, vyříznout jazyk, vytrhávat nehty, provrtávat ruce, elektrické šoky na
genitálie, jablka nespadla daleko od rodinného stromu. Řada svědků potvrdila
sadistické počínání synů Udaye a Qusaye při pomalých popravách kyselinou či
odřezáváním končetin vynálezem, původně určeným pro skartování. Další
příbuzenstvo, všelijací švagři a polobratři se rovněž vyznamenávali. Ali Hassan
al-Majid, znám jako „Chemical Ali“, se postaral o smrt sto tisíce Kurdů a k
dispozici je magnetofonový záznam s jeho chvástáním, že je všechny zabije
chemickými zbraněmi, že je pohřbí buldozerem. Též britská vláda zveřejnila
(2.12.2002) podrobný svazek s dokumenty o „režimu unikátního hororu“ (proti zveřejnění,
ne však proti hororu, protestovala humanistická Amnesty International).
Jak
důkladně a v jakém rozsahu hierarchie trestat pachatele? Co si třeba počít se
státním zaměstnancem jménem Aziz Salih Ahmed, jenž měl v popisu práce
znásilňování žen (
violation of women´s honor)? Nespočetné množství obětí
má rovněž nespočetné množství rodinných příslušníků, kteří by se určitě
nespokojili s pomaličkým zjišťováním jakési spravedlnosti ve vzdáleném Haagu, u
instituce již teď zápolící s nashromážděnou agendou, zápolící s nedostatkem
pracovníků jakož i fondů. A v Haagu nelze odsuzovat k smrti, což pro přemnoho
Iráčanů je ta jediná přijatelná odpověď. Souhlasím s názorem, že zakázat tuto
odpověď by vskutku byl akt koloniální arogance. V Iráku je dost juristů úkol
kompetentně zvládnout, spolu se zahraniční asistencí, kterou poskytnou
osobnosti jako je Cherif Bassiouni, v Egyptě narozený vědec se značnou
mezinárodní reputací.
- - -
V
evropské kontinentální tradici o činu provinilce bude především rozhodovat soud
jeho státní příslušnosti, kdežto v anglosaské tradici primární je místo
spáchání činu. Takže když před lety potraty byly nezákonné jak ve Francii, tak
v USA, Francouzska, která podstoupila takovou operaci v Japonsku, riskovala po
návratu domů potrestání, na rozdíl od Američanky, která se o tom chlubila v
televizi a nic se jí nemohlo stát. Existují též zločiny, jejichž pachatel je
považován za psance, vyvrhele lidstva (
outlaw of mankind), jehož může
právoplatně soudit soud v kterékoliv zemi. Do této nepočetné kategorie tradičně
patřilo jen pirátství a otrokářství. Kdyby pirát, pokud možno s dřevěnou
nohou a černým flastrem kryjícím slepé oko, přijel na léčení do Františkových
lázní, tam by mohl a věru měl být zatčen a souzen, bez ohledu na tristní skutečnost,
že Česká republika má ke všem mořím hodně daleko. Poslední dobou se za zločin s
univerzální jurisdikcí počítá i únos letadla, zmocnění se rukojmí v mírových
podmínkách a též terorismus - činnost nejpočetnější a jehož interpretace je
rovněž nejspornější.
V
některých státech došlo k přijetí zákonů, opravňujících trestní postih mimo
vlastní hranice v případě válečných zločinů a těch proti lidskosti. V Izraeli
mají takový zákon v souvislosti s holocaustem, na což v roce 1961 doplatil v
Argentině lapený Adolf Eichman. Ve Španělsku roce 1998 soudce nejnižší stolice
rozpoutal mediální povyk žádostí, aby Velká Británie mu vydala bývalého
chilského diktátora Augusto Pinocheta. Kubánští exulanti zažalovali Fidéla
Castra pro jeho porušování lidských práv, v Izraeli oběti sebevražedných útoků
zažalovali Yasira Arafata a skupina libanonských Palestinců na oplátku
zažalovala Ariela Šarona, že nezabránil masakru v uprchlických táborech Sabra a
Šatila.
A
teď 18.března 2003, den před záhájením leteckého útoku na Bagdad, sedm iráckých
rodin iniciovalo žalobu proti prezidentu Bushovi, viceprezidentu Cheneymu,
ministru zahraničí Powellowi a bývalému velícímu generálovi Schwarzkopfovi, s
obviněním z válečného zločinu, způsobeného bombardováním Bagdadu v roce 1991. Žaloba
byla podána v Belgii, kde v roce 1993 parlament odhlasoval přijetí zákona o
univerzální jurisdikci v případě vážného porušování lidských práv, ať už
spáchaného kýmkoliv kdekoliv. Impuls tomu dal šok z pocitu provinění v bývalé
vlastní kolonii Rwandě, když na jaře 1994 po ztrátě deseti vojáků Belgie stáhla
své o mír usilující jednotky a genocidální jateční obřady Hutů, vraždících
menšinové Tutsi, se rozjely na plné obrátky, se závěrečným účtem aspoň půl
milionu mrtvol. Mezinárodní trestní tribunál, který OSN zřídila v tanzánském
městě Aruša, odsoudil asi tucet předních provinilců, zatímco místní rwandské
soudy v procesech nevalné kvality vynesly několik tisíc rozsudků nad vrahy
menšího formátu. V květnu 2001 v Bruselu, právě na základě onoho novátorského
zákona z roku 1993, započal soud se čtyřmi rwandskými občany – jedním
obchodníkem, jedním profesorem fyziky a dvěma jeptiškami, které prozradily
útulek a tak způsobily smrt pěti tisíc Tutsiů.
Ze
zahraničních zdrojů se dočítám, že kromě špatného svědomí, maličká Belgie se
svou neobvyklou morální iniciativou s univerzální jurisdikcí značně se snaží
zviditelňovat ve světě, že ale tento s dobrými úmysly přijatý zákon se vymkl
příliš nežádoucím směrem. Již zasedla parlamentní komise se záměrem zákon přepsat,
jeho dopad zkrotit.
