Kdo na tebe kamenem, ty na něho chlebem, raději nastavit k nafackování druhou tvář, nejsme jako oni. Víc než taková křesťanská sametová doporučení mi spíš vyhovuje uvažování Konfucia: „Odměnit zlo dobrem, co tohle je za nesmysl? Čím potom odměnit skutečné dobro? Ne, nikoliv. Dobro si zaslouží dobro a zlo si pouze zaslouží spravedlnost.“ V tomto smyslu veliký mudrc pravil, nikoliv ovšem česky.

          V Kambodži, nedalekém sousedství od Konfuciova působiště, v sedm a půl milionovém národě převážně něžných buddhistů, nadšeným následovníkům řezníka intelektuála Pol Pota, ve Francii vzdělaného marxisty, se podařilo notně pustit žilou: v rámci naplňování úchylných vizí, od dubna 1975 do ledna 1979 vyvraždili spoluobčanů v odhadovaném počtu jednoho až dvou milionů. Pokud možno všechny vzdělané a všechny brýlaté, jakkoliv třeba negramoty, ale podezřelé ze schopnosti číst a tedy i myslet vlastní hlavou.

          A účet za způsobenou poušť zůstal nesplacen. V džungli nalezený Pol Pot zemřel přirozenou smrtí, četl jsem reportáž dvou mladých Američanů, kteří se jeli na místo události podívat, reakce domorodců v okolí se dozvědět. Nic se nedozvěděli, čo bolo, to bolo. Není vůle soudit ostatní velkořezníky, ministerský předseda Hun Sen, rovněž s pořádně potřísněnou minulostí, se tlaku ze zahraničí vyhýbá. Místní Šloufové se ani nemuseli příliš nutit do překabátění.

          Však i v naší rodné zemi se projevilo pramálo chuti vypořádat se s minulostí, předložit finální účty. Několik věšení se uskutečnilo svépomocí – Šalgovičova samoosluha, Pich-Tůma, pár takových, svou černou duši vypustivších. Někdejší mučitelé mají vyšší penze než jejich oběti, pokud ty se vůbec dožily. Grebeníčkova KSČM(b) se těší rostoucí popularitě v národě, soudcům nevadí, že Grebeníček starší už řadu let ignoruje opětované obsílky, aby se dostavil k jednání a vyčíslení svých bolševických aktivit. Bídáci se pošklebují, amnézie přibývá.

          S minulými hrůzami se lze daleko líp vypořádat, když na ně dohlédne ten, kdo jim udělal konec. Příkladem nám poslouží Německo po roce 1945. Denacifikace nebyla – a nemohla být – perfektní, ale přece jenom pár zloduchů se pohoupalo na šibenici. Čímž se konečně dostávám  k dnešnímu stavu věcí v Iráku. Nevylučuji, že dojde k některému přelíčení u mezinárodního tribunálu, tak jak je tomu v Haagu s Milošovičem či v tanzánské Aruši, kde si vzali na starost hrdlořezy z Rwandy. Nejvíc této agendy ale připadne místním orgánům, Irák Iráčanům. Nebo se to dá vyřídit bez cirátů a věru už se tak nezřídka stává v ulicích.

          Tak neblahou alternativu uvážil Amer Hammoudi Al-Saadi, velevýznamný Saddamův generál, když požádal žurnalisty německé televize (jeho manželka je Němka), aby zprostředkovali kontakt s Američany, že se jim vzdá. Tak se tedy stalo a nyní generál, prý stále sebevědomý, sebejistý, odmítá v zajetí odpovídat na otázky. Snad Američany napadne vyrukovat s hmotnou, životně důležitou zainteresovaností, zmínit se totiž o eventualitě, že by mohl být vypuštěn na svobodu do ulic. Tam se o něj postará lid, který v nedávných volbách vyjádřil perfektni stoprocentní podporu režimu, jemuž generál sloužil. Jeden z těchto voličů se teď vyjádřil takto: „Jednoho po druhém, všechny je zabijeme,“ a dodal hrůzný slib „zabijem je ne kulkou, ale vlastními zuby.“ (The New York Times, 11.4.03: B2). Že je tedy zakousnou.

          A pochutnávat si míní i na menších sólokaprech. Zpráva pokračuje s podrobnostmi o pokusu zabít obyčejného lokálního padoucha, který udával vojenské zběhy a inkasoval ekvivalent tří dolarů za kus. Kličkujícímu udavači se podařilo doběhnout až k Američanům, padl před nimi na kolena, líbal jejich zaprášená bagančata a ujišťovat o své nenávisti vůči Saddamu Husseinovi. Američané ho odvedli před zraky zklamaných pronásledovatelů, kteří za ním vykřikovali, že jednoho dne ho přece jen dostanou a v zubech jim bídně zahyne.

          V roce 1944 po čtyřech letech nacistické okupace, Francouzové, daleko víc se podílející na kolaboraci než na odboji, odpravili bez asistence justičních orgánů odhadovaný počet čtyřiceti tisíc spoluobčanů - víc než se stačilo stihnout za jakobínského revolučního teroru. Po 23 letech Saddamovy krutovlády si lid začíná vyřizovat účty nikterak něžným způsobem. Započal důkladným rabováním: napřed v Saddamovými palácích odnést si aspoň kus nábytku a třeba i zlatý kohoutek z koupelny na památku, načež došlo na rabování sídel papalášů, následoval útok na úřady, též na německou ambasádu a francouzské kulturní středisko, vhodná to reakce na ocenění zásluh těchto dvou států udržet při životě Saddamův režim, došlo dokonce i na nemocnice a totální vykradení národního muzea. Deseti tisíce nenahraditelných pokladů kdysi výtečné mezopotámské civilizace zmizely.

          A za to ovšem – jak jinak – mohou Američané, stále mající plné ruce práce s probíhajícím bojem, že hned nezasáhli. Kdyby ovšem byli zasáhli, tatáž media, tolik se rozhořčující, by je obvinila z násilí na prostých občanech, typický to následek imperialistické okupace, obrazovky by přinášely názorné důkazy. Teď tu máme záběry rozhořčeného, pěsti svírajícího davu a komentátoři všude ve světě se připojují. Prozatím jen čekám, zda se kdy dočtu tohoto: Proč je zcela  přehlížen zločin a veškeré mravní rozhořčení je adresováno tomu, kdo zločinu nezabránil? Korán přísně zakazuje rabování, plundrování. Naprostá většina Iráčanů jsou muslimové, oddaní Mohamedovi, pětkrát denně se modlíci k Alláhovi a přitom tolik ignorující jeho příkazy. To už by ale bylo na jiné, rovněž politicky nekorektní téma.