Článek na toto téma jsem napsal v pondělí 7.dubna, v úterý poslal do Prahy a redakce NP uveřejnila ve čtvrtek, krátce po bagdadské veselici se stržením Saddamovy mohutné sochy (ale ne tolik velikánské jakou byl Stalin na Letné, světový rekord, který se povedl malému státu v srdci Evropy). Saddam se tedy zřítil, dav vlekl ulicí kovové torzo a rozjařený chlapeček bušil do jeho hlavy obuví, prý to značná arabská potupa.

      Vizuální zážitek značný, symbolika s prý fundamentálním dopadem, připomínajícím rok 1979, kdy došlo k svržení šáha Páhlavího v sousedním Iránu. Západní agentury z arabských zemí charakterizovaly místní reakce jako kombinaci nedůvěry i úlevy, smutku, šoku i vzteku, že režim přemocného diktátora se začal tak náramně rozkládat a že se o to postarala právě Amerika, primární magnet závisti a proto i nenávisti.

      Al-Jazeera poslala do světa pár ideologicky popuzujících záběrů, k jejichž stravitelnosti vypomohl správný sestřih a komentář, že sochu strhli Američané a nikoliv Iráčané (kteří se ovšem značně snažili, do podstavce energicky bušili, oprátku Saddamovi nasazovali). Nic se neobjevilo na obrazovkách v Sýrii, rovněž krášlené sochami nepříliš  demokratického prezidenta, aby snad někdo nedostal nevhodnou inspiraci. A  rovněž kdysi solidní objektivní BBC tuto bagdadskou událost patrně historickeho vyznamu se rozhodla nevysílat a dala přednost reportáži o zemětřesení někde v Indii.

      Francouzská media největší pozornost věnovala smrti tří žurnalistů v hotelu Palestine, s jednoznačným obviněním, že to jsou oběti střelby amerického tanku.

      Zcela pominula tvrzení britských žurnalistů, že ze stanoviště údajného tanku se do patnáctého poschodí nedalo vystřelit. Obrovský úspěch během tří týdnů dosáhnout toho, čeho dosaženo bylo, je ovšem notnou porážkou politiky Francie, která vsadila značnou dávku své prestiže do úsilí zabránit Američanům, aby přiměli Saddama k dodržení mezinárodních závazků.

      Po návratu z Mnichova nesmírně populární Neville Chamberlain se stal předním kandidátem na Nobelovu cenu míru. Jacques Chirac je teď nezřídka jmenován jako ta nejvíc se zaslouživší osoba pro takovou poctu. A jak víme, nejsou v tom jen zájmy politické, ale i ekonomické. Kromě oněch miliard dolarů, které Saddam dluží Francii, svému největšímu západnímu partneru, dodavateli zbraní v odhadované výši 20 miliard dolarů, budovateli nukleárních reaktorů, rovněž nepříliš růžové jsou vyhlídky podepsaných francouzských kontraktů (50 miliard dolarů dle International Herald Tribune). Však proto se ministr zahraničí de Villepin teď tolik snaží, aby OSN, organizace, jež odmítla  podpořit ukončení Saddamova hanebného režimu, se stala hlavní silou (essential, central role) v rekonstrukci Iráku. Pokud by se tak stalo, Francie s možností uplatnit své veto by si zaručila jakkoliv nezasloužený podíl na výnosných kontraktech a splacení jinak nesplatitelných dluhů. A zítra v pátek 11.dubna se má prezident Chirac sejít v bývalém Leningradě s kancléřem Schroederem a prezidentem Putinem, dalšími to Saddamovými věřiteli.

      George W. Bush je přirovnáván k Hitlerovi, knírek je mu přimalováván, je to zločinec nebo aspoň tuze nebezpečný paranoid, za jakého ho v The New York Times označil významný komentátor Paul Krugman ztotožněním s šíleným kapitánem Queegem z dramatu The Caine Mutiny. Nikdy by ale přísného soudce nenapadlo tak nelichotivě se vyjádřit o Saddamovi, známým praktikami vyloupnout oči, vyříznout jazyk nepohodlným osobám, jakož i jejich dětem – jak důkladně dokumentovala Amnesty International, jíž by bylo věru těžko obviňovat z velkých sympatií vůči Bushovi. Sledoval jsem záběry televize ze Saddamových paláců a mučíren, z osvobození dětí i řadu let vězněných pro jejich nedostatek ochoty vstoupit do organizace iráckých komsomolců. Kolik takových záznamů bude asi zajímat arabské, ba i evropské mediální moguly? I přemnozí tuze demonstrující myslitelé, humanisté, se nemíní pozdržovat takovou nepříjemností. Jestliže Saddamův ministr informací charakterizoval přítomnost amerických tanků v Bagdadu jako hollywoodskou show, nejinak se vyjádřil (v televizním interview WBNG, 9.4.02) kolega profesor Donald Qataert, předseda oddělení historie (34 členů) na Binghamton University, mém dlouholetém působišti, že ono stržení Saddamovy sochy byla Američany zrežírovaná podívaná.

      Vyskytly se názory, že se omluví či aspoň na čas zalezou proroci bídné porážky Američanů v Iráku, tisícovky vlastních ztrát, apokalyptických masakrů civilního obyvatelstva. Tak optimistickým předpovědím jsem nevěřil, však na to máme četné precedenty. Například  mudrcové z tzv. Římského klubu vydali v roce 1972 publikaci The Limits to Growth („Meze růstu“), scénář o téměř nevyhnutelném zániku lidstva – nadmíra populace, ekologická devastace, vyčerpání zdrojů, v roce 1992 už nebude k mání ani kapka vody. Krátce před tím (1968) vědec Paul Ehrlich vydal bestseller The Population Bomb, v němž předpověděl konec světa už v roce 1983. Inu nestalo se, proroci nezalezli a jedou dál.

      Stejně tomu  tentokrát, jak jsem si ověřil v dnešním (10.4.02) vydání The New York Times. Jejich kádr Bob Herbert, aniž by se slovem obtěžoval zmínit o svých předchozích početných nesmyslech, v komentáři nazvaném Spoils of War („Kořist války“) si vzal na mušku George Shultze, Reaganova někdejšího ministra zahraničních věcí, nyni jednoho z ředitelů firmy Bechtel, finalisty v soutěži o zakázky na obnovu Iráku. (Pokud by to někomu natvrdlému nedošlo: na Irák se útočilo proto, aby byl zničen a pak mohlo být plno profitu při jeho obnově.)  Rovněž veterán žurnalista R.W. Apple v dnešním článku se o žádné ze svých předchozích úchylných předpovědí nezmiňuje. Vyjadřuje zejména chmury nad bídnou pověstí USA v islámských zemích, což povede k ještě víc terorismu, a rovněž vyčítá, že bin Ladin dosud nebyl dopaden.

      Takové to tedy máme. Bude to někdy lepší? Nevěřím, že bude.