Barvoslepý popíše louku květinami obsypanou jinak, než my ostatní.  Každý má svou pravdu (Luigi Pirandello) a  ta arabská bývá hodně zvláštní. “Arabská verze pravdy je odlišná od naší pravdy“  oznamují The New York Times (1.4.03), aniž by ale komentovaly kvalitu oné odlišnosti. V roce 1991 z Kuvajtu vypuzený Saddam Hussein svůj výprask, při němž pozbyl  přes čtyři tisíce tanků a daleko víc svých vojáků, vyhodnotil jako obrovské vítězství. Na jeho oslavu poručil vystavět velikánskou, tu nejmohutnější mešitu s minarety ve tvaru svých vesměs pramálo účinných raket.  Mohammed Said al-Sahhav, ministr informací, Američany charakterizoval jako zločince, padouchy, námezdní žoldáky, lokaje, utrpivší kruté porážky, zahnáni byli zpět do pouště, 4.dubna popřel jejich dobytí bagdadského letiště a tvrdil, že jsou stále přes sto mil daleko, že jejich tanky neprojíždějí ulicemi Bagdadu, že to vše je jen hollywoodská show. Mohammed Alhouri, irácký reprezentant u OSN, v interview (TV-NBC, 30.3.03) šmahem odmítl všechny důkazy o hororech svého chlebodárce, předložené nevládními organizacemi jako Amnesty International, a na půdě OSN oznámil, že záměrem americké vlády je genocida – totální vyhlazení iráckého lidu. Pravdomluvně se ale vyjádřil irácký viceprezident Taha Yassin Ramadan slibem bojovat jakýmikoliv prostředky čili bez ohledu na závazné normy mezinárodního práva, jejichž porušovateké se ovšem stávají válečnými zločinci.

        V bagdadské ulici konečně se objevivší Saddam či některý z jeho dvojníků, obléhán jásajícím davem (v roli řeckého chóru, který po vypnutí televizních kamer se okamžitě odmlčí), apeluje k národu patriotismem a do světa, nejen arabského, tvrzením, že je to útok na islám, na všechny mohamedány. Čím víc ztrát na životech, jak v amerických, tak vlastních řadách, tím lépe. Podlomí to nepřítele, v Saddamových představách beztoho jen slabocha, který po ztrátě jedné helikoptéry a tuctu vojáků přiměl Clintona (tedy nikoliv Bushe) odtáhnout ze Somálska. Vítána je taktika hnát před vlastními jednotkami ženy a děti – druh barbarství známého již v minulosti, esesáci tak kdysi činili, ale tentokrát je to poprvé takto obětovat vlastní obyvatelstvo. Je v Saddamově zájmu zabránit snaze Američanů, aby uspěli s humanitární pomocí. Rostoucí počet ztrát v řadách civilního obyvatelstva, ať už za jakýchkoliv okolností, rozdmychá ještě víc nevole ve světě, donutí agresory k uzavření příměří, které by umožnilo, aby se krutá diktatura udržela u moci.

        Irácké obyvatelstvo v značné své rozmanitosti aby vážilo strach z režimu, který zná, proti strachu z invaze cizinců, ve válečné vřavě slibujících advent svobody a demokracie, neznámého to ovoce. Jakkoliv hrozný je Saddam, je to jediná jim známá konstanta. Západní diplomat, obeznámený se situací, poznamenal, že lidé ve svých modlitbách k Bohu se nezabývají otázkou, zda Všemohoucí je dobrý.  Tiskem proběhla zpráva o distribuci balíčků s potravinami hladovým vesničanům.  Většina jich je ale bez otevření odhodila po zprávě iráckého rozhlasu, že dar je jedovatý. Jenže v téže době, k úspěchu 3.americké divize, valící se k Bagdadu, velmi ochotně a účinně pomohli iráčtí důstojníci radou, kudy a jak postupovat. Rovněž to byl Iráčan, který hodně riskoval projít bojištěm, aby informoval Američany o osudu posléze osvobozené Jessicy Lynchové.

        Poslední a asi ta nejzávažnější bitva vzplála. Předpokladem vítězství je především vyhrát válku informační, tvrdí Bruce Berkowitz v knize The New Face of War : How War Will Be Fought In the 21^st Century („Nová tvář války“). V ulicích, daleko od bojiště, třeba i u protinožců, se dá úspěšně prosazovat ten který záměr.

        Mediálním zdrojům, zejména těm elektronickým, se tak dostalo obrovské moci manipulace reality, příležitosti nezřídka využívané a zneužívané. Použít či nepoužít ten který hrůzný záběr a jaké k tomu poskytnout vysvětlení - byly to bezbranné oběti surových agresorů nebo na kusy rozmetané sebevražedné fanatičky? A bude pak na kameře a peru, jakou realitu poskytne.

        Solidní studie mezinárodních organizací potvrzují chmurnou skutečnost, že arabské státy, vzdor svému bohatství pod pouštním pískem, dosahují pramizerných výsledků, měřeno ukazateli socioekonomického a politického vývoje. Hledat  příčiny vlastních neúspěchů na jiných adresách je všeobecný jev od nepaměti a Arabové v něčem takovém zvlášť vynikají: všechno nedobré zavinil někdo jiný, zejména Američané ve službách Židů a máme to.

        Nejen Číňané jsou hákliví na ztrátu tváře. Teď ta válka v Iráku, obrovský výprask, příliš očividný kontrast v asymetrickém výkonu, další důvod k frustraci. Jestliže nepřítel pošle deset tisíc chytrých raket a bomb a jimi se trefí přímo do okna zamýšleného cíle, domácí media budou hojit pocit potupy soustředěním na zlomek jednoho procenta, kdy moderní mechanismus selhal. Takže záběry zabitých a zraněných civilistů  budou dominovat na televizní obrazovce a na stránkách novin. V těch většinou rozhodují elity, pro něž nadcházející pád Saddamova režimu je méně nepříjemný než je představa, že by se tam mohlo doopravdy povést prosazení demokracie, která by infikovala okolí.

        Reakcí je megatonáž verbálního rozhořčení na „aroganci americké moci“ (Reda Helal, editor deníku Al Ahram v Kahiře), vždyť je to nebetyčná drzost, bojovat tak moderními prostředky. Je to pokračování krutého tažení proti bezbranným Arabům kdekoliv ve světě, v tradici Křižáků a také Mongolů, kteří se v 13.století zmocnili Bagdadu. Američané a Britové jsou „spojenci ďábla“,  kterákoliv irácká oběť je poctěna slovem „mučedník.“ V egyptských novinách  Al Wafd se americkému dobrodinci, poskytujícímu pomoc v miliardách dolarů rok se rok, se dostává titulků „U.S.A. – říše zla,“ v pakistánských novinách Awami Awaz jásot je vyjádřen titulkem „ Irácké vedení potupilo Američany,“ marocký Al Alam informuje, že „Američané rabují a okrádají Iráčany o peníze.“ V této souvislosti za poznamenání stojí povzdech bývalého jordánského ministra informací Salaha el Qalaba, který v Asharq al Awsat napsal: „Připomíná mi to atmosféru z června 1967, kdy kvůli přehánění v mediích Arabové mysleli, že vyhráli válku.“

        Americké velitelství vydalo zákaz vstupu do mešit, dokonce i zákaz opětovat palbu,  přicházející z takových prostor. Tito vojáci jsou nicméně obviňování z úmyslného vraždění civilistů, jsou charakterizováni jako ničitelé islámské kultury, také či zejména proto, že za vším jsou Židé a jako důkaz poslouží Bushův tiskový mluvčí Ari Fleischer, poněvadž je Žid. Na webové stránce saudského deníku Al Watan se prolínají horory z Iráku a Palestiny, izraelská vlajka, překrývající americkou vlajku.

        Není arabské televize, která by denně neprezentovala hrůzostrašnosti – mrtvoly, vyhřezlé vnitřnosti žen a dětí. Plno příležitosti je dáno kochat se ze záběrů mrtvol a z tupení onoho pramála zajatých amerických vojáků. Velmi vlivná je Al Jazeera (Al Džazíra snad česky psáno), která vznikla v roce 1996 z peněz emíra v Kataru, v době 11.září 2001 charakterizovala bin Ladina jako „ušlechtitého šampiona arabských zájmů.“ Její na Západě vytrénovaný tým odvádí profesionálně zdatnou práci – s notnou zaujatostí. Irácká oficiální sdělení jsou prezentována jak fakta, americká oficiální sdělení jako pouhý claim - tvrzení. Nepříjemnosti se znicotní slůvkem „takzvaný“ - takzvaná válka proti mezinárodnímu terorismu, nikoliv válka v Iráku, ale proti Iráku. Stanice sice přenáší Rumsfeldovu tiskovou konferenci, ale tak, že ministr se objeví jen na polovině obrazovky, poněvadž druhá polovina patří záběrům zraněných dětí v nemocnici. (Praxe běžná nejen v arabských mediích. Například londýnský bulvár Daily Mirror uveřejní na první straně fotografii šklebícího se Bushe a vedle fotografii irácké ženy, prohrabávající se v sutinách, a u toho titulek „Tohle on miluje.“)

        Abdel Moneim Said, ředitel Al Ahram Centra politických a strategických studií v Kahiře, vyjádřil obavu, že tato media se pustila do nebezpečné hry, že takto se jim podaří docílit nightmare („noční můra, těžký sen, hrůza“) střetnutí, konfliktu civilizací. Prorok Samuel Huntington budiž pochválen.

        Že iráckých režim se dopouští přemnohého porušování mezinárodního práva (zacházení se zajatci, střílet po vztyčení bílé vlajky, hnát děti před střílejícími vojáky, tanky v nemocnicích, kanony na hřištích, kulometná hnízda ve školách, atd.) se v evropských mediích rovněž příliš nepoznamenává, poněvadž něco tak politicky nekorektního by hrozilo podezřením ze sympatií k Američanům, kteří toto vše zavinili. Nebýt jejich zločinné agrese, Saddam by si nepočínal tak, jak si počíná. Velmi razantně se činí ruské televizní vysilače. Zdůrazňují podobnost Bushe s Hitlerem, holocaustu s údajně masivním vyhlazováním iráckého lidu. Značný to rozdíl od zpravodajství před rokem z Afghanistánu. Tehdy je k žalu nepřiměl konec Talibánu, příčina jejich vlastní porážky, ale tuze nelibě nesou blížící se skon přítele Saddama, který jim dluží 8 miliard dolarů se spěšně se vytrácejími nadějemi na jejich splacení.

        V evropském zpravodajství a ještě víc v ediční orientaci převládá protiamerický, protiválečný tón: válka to je nesprávná, nespravedlivá, zločinná (murderous). V tom vynikají zejména francouzští žurnalisté a komentátoři a nelze se co divit. Průzkumy veřejného mínění zjistily, že pouze polovina francouzské veřejnosti si přeje vítězství Američanů a Britů. Nemohu se tedy ubránit závěru, že polovina fandí Saddamovi. Však poselství prezidenta Chiraca Saddamovi jakož i bin Ladinovi je jednoznačné: my jsme proti této válce, my nejsme vaši nepřátelé (jimiž v bin Ladinových očích ovšem jsou: každý pravověrný fundamentalista musí přece tak pokládat všechny nemuslimy, jinověrce). Chiracův ministr zahraničí de Villepin  na tiskové konferenci na opakovanou otázku, zda si přeje, aby válku vyhrála koalice nebo Saddam, odmítl odpovědět. Tolik tedy reprezentant státu, spojenec, člen NATO.

        Charakteristické jsou dotazy novinářů na tiskových konferencích. Americkým a britským představitelům často dávat otázky nejen hloupé, ale zlomyslné, se záměrem dostat takovou odpověď, která by znemožnila, podrazila nohu druhé straně. S tím kontrastuje uctivé, někdy až devotní dotazování Saddamových mluvčích. Novináři projevují neskrývanou satisfakci z potíží skutečných či jen vytoužených. Za pouhých pět dní Američané téměř bez vlastních ztrát zdolali vzdálenost jako z Normandie do Belgie, ale konzument se bude dočítat o urputném odporu (fierce resistance). Pokud možno přehlížet Kurdy, jásající nad rychle se blížícím koncem režimu, pramálo se věnovat pozitivům jako postupu pozemní armády, vzdor podtrhu Turků dovolit původně slíbený přesun 4.divize přes jejich území, docílené záchraně ropných polí, preciznosti bombardování, rozkladu Saddamových údajně elitních divizí, jeho letectva, které nevzlétlo jakož ani nevzlétly obávané rakety SCUD, zejména směrem na Izrael, který by se pak byl zaangažoval v konfliktu a situaci velmi nepříjemně zkomplikoval.

        Překvapivě objektivní zpravodajství přináší čínská televize ve svém anglickém vysílání. Pramálo sleduji televizi českou. Postřehl jsem ale zprávu reportéra ČT 1 z Bagdadu, komentujícího, že Američan Peter Arnett dostal výpověď za své zcela pravdivé interview s vládním činitelem - jemuž jménem celé žurnalistické obce děkoval za vzorné, ohleduplné zacházení, ač právě v té době pět jeho kolegů dlelo ve vězení a dva byli nezvěstní. (Arnett dlouho nezaměstnaný nezůstal. Okamžitě přijal nabídku zmíněného již bulváru Daily Mirror, pověřen sloupkem nazvaným This War Is Not Working - „Tato válka se nedaří.“)

        BBC má ve světě pověst zdroje solidních, objektivních zpráv. Vkrádají se ale pochyby. Výrok náměstka předsedy vlády Tariqa Azize, že žádní Američané v Iráku nejsou, BBC toliko oznámila, aniž by komentovala. Jinak tomu ale bylo v souvislosti s událostí u města Najav. Tam před zátarasem (roadblock) zastavilo taxi, z něho vystoupil pasažér, zamával na americkou stráž, že má jakési potíže, čtyři důvěřiví strážci přistoupili, načež je spolu se sebou vyhodil do povětří. Po této zkušenosti došlo ke snadno pochopitelému zvýšení opatrnosti, ke zpřísnění, s varováním velkými písmeny a hlásnou troubou rovněž v arabštině, s příkazem zastavit v patřičné vzdálenosti. Jestliže vozidlo by pokračovalo v jízdě, vojáci měli příkaz napřed varovně výstřelit do vzduchu, a když ani to nepomůže, vystřelit do motoru a jako poslední krok zamířit na posádku vozu. V tomto případě to byla dodávka, kterou řídil Iráčan, nedobrovolný sebevrah, k aktu donucen hrozbou smrti vlastní rodině. Tedy jel se obětovat, spolu se stejně nedobrovolnou posádkou donucených žen a dětí. Výsledkem bylo sedm ztracených životů, což BBC komentovala očerněním Američanů, že byli trigger-happy - s prstem na kohoutku, třesoucích se dychtivostí, jen aby už mohli střílet. Pomine se však zpráva, že v americké polní nemocnici, jako první na operačním stole se ocitl irácký voják.

        Veřejnoprávní BBC tak třeba jen reflektuje převážně negativní postoj k probíhajícímu konfliktu. Žurnalista Paul Addams poslal do vlastních řad dopis, v němž je obviňuje z instinktivní předpojatosti, kterou si však nepřipouštějí, vzdor pohrdání Bushem a pošklebkům vůči všemu americkému. O počinech irácké strany se naopak zmiňují s respektem. Zaměstnankyně, jejíž přítel v britké uniformě odjel do Iráku, tuto skutečnost musela na pracovišti tajit, v oprávněné obavě, že by se tam stala prašivou ovcí.

        Právě jsem obdržel telefonát z České republiky od univerzitního profesora, který mě peskoval, proč že podléhám  americké propagandě. Nechtěl jsem se obtěžovat dotazem provinčního učence, v čem asi jsou česká media rozsáhlejší, obsažnější, objektivnější než tyto naše zdejší zdroje. V The New York Times, novinách nejvlivnějších, se objevuje 138.000 vytištěných slov v denním a 517.000 slov v nedělním vydání. Není snadné vyplnit potřebnou normu a ta se věru neplní projevováním velké přízně vůči vládě.

        Řada solidních průzkumů potvrzuje, že přinejmenším devadesát procent pracovníků v mediích a elitního establišmentu vůbec, hlasuje pro liberální, levicově orientované kandidáty. Už ve volbách roku 1972, s vehementní podporou naprosté většiny mediálních celebrit, prezidentský kandidát George McGovern prohrál ve všech státech včetně své rodné Jižní Dakoty (jedinou výjimkou byl stát Massachusetts, snad jen zčásti neoprávněně označovaný jako lidově demokratická republika M.). Vlivná filmová recenzentka Pauline Kael tehdy přiznala své zmatení otázkou ve smyslu, jak jen tohle bylo možné, že přece neznala naprosto nikoho, kdo by byl hlasoval pro McGovernova přemožitele. Inu, tak ale národ volil a zmatené elity si nepovšimly nálad vně svých exkluzivních kuloárů. Divák zdejší televize by musel být postižen notnou dávkou prostoduchosti, kdyby nepostřehl neobjektivní nátěr výběru zdejších zpráv a jejich prezentace. Když například zprávě o lepšící se hospodářské situaci v zemi je věnována míň než jedna minuta, po níž následuje podrobné exposé o údělu jednoho nezaměstnaného. Když mediální hvězda Peter Jennings (ABC-TV) oznamuje výsledek hlasování v Kongresu sdělením, že konzervativní senátor Orrin Hatch z Utahu hlasoval tak a Barbara Mikulski z Marylandu onak, že proti konzervativnímu Jesse Helmsovi ze Severní Karoliny se ostře postavil Edward Kennedy z Massachusetts. Liberální, levicová orientace Mikulské a Kennedyho je pominuta, neboť se pokládá za správný, přirozený postoj, na rozdíl od jejich úchylných oponentů.

        Sympatické hodnocení se dostává politicky korektním kauzám – obhájcům přednostního zacházení pro černochy, zastáncům a nikoliv odpůrcům potratů, ochráncům přírody a nikoliv prosazovatelů rozvoje ropných polí na Aljašce (a tak i nezávislosti na Arabech). S některým takovým záměrem třeba sympatizuji, ale uráží mě ono zdůrazňování naprosté objektivity zpravodajství. Značný poprask tu způsobil veterán žurnalista Bernard Goldberg knihou  Bias: A CBS Insider Exposes How Media Distort the News (Regnery, 2001). BIAS čili JEDNOSTRANNOST, ZAUJATOST. Goldberg své kolegy neobviňuje z úmyslného přibarvování či dokonce ze zpotvořování reality, většině nepřisuzuje nekalé úmysly, ale pouze dokazuje a dokumentuje něco horšího: že to je bias podvědomý. Značný oheň tím vzplál na mediálních střechách. Dostalo se mu vehementního zatracení od lidí, kteří neváhali přiznat, že tak odpudivé knihy by se ovšem nikdy nedotkli.

        A teď tedy máme válku v Iráku, kterou věština národa podporuje a většina medií zavrhuje. Proto se zdůrazňují nedostatky vlastní strany a raději pomíjejí mnohonásobně závažnější prohřešky oponenta. Irák není kritizován za kladení min, aby tak zabránil přísunu humanitární pomoci vlastnímu obyvatelstvu, ale kritizováni jsou Američané, že se jim ještě nepodařilo všechny miny odstranit a obyvatelstvo v dostatečném množství sytit. Za výtečný výkon Američanů zabránit zničení ropných polí na jihu země, podstatného to zdroje bohatství v post-Saddamově Iráku, byl pochválen Saddam, že je neničil (NYT, 30.3.03). Rovněž byl pochválen, že wisely („moudře“) neporučil vzlétnout svému již neexistujícímu letectvu (NYT, 30.3.03). Rekordní průnik Američanů se reportérům podaří téměř znicotnit soustředěním na zajetí několika Američanů, kteří zabloudili v pouštní bouři. Zdůrazňují se negativa, a když se jich v této válce příliš nedostává, vypomůže tedy imaginace. Není zábran měřit nestejným metrem. Mezinárodní Červený kříž měl přístup k tisícům iráckých zajatců a nesměl vidět hrstku amerických zajatců. Oznámeno bez komentáře. Poté, co Američané pronikli stovky mil na irácké území, titulek Los Angeles Times, jediných vlivných novin v pětimilionové metropoli, hlásal „Den ode dne je to horší.“(27.3.03). Jejich redaktor Robert Sheer přirovnal (1.4.03) počínání Saddamových polovojenských vražedných komand k počínání kolonistů za války o nezávislost v osmnáctém století, se slovy, že Amerika je teroristický národ. Tyto noviny uveřejnily (2.4.03) fotografii vojáka, zlověstně mířícího na bezbranné civilisty. Poté se ale zjistilo, že šlo o podvod, že fotograf snímek ideologicky poopravil, .  Vydavatelství se pak přece jen přinutilo tomuto pachateli dát výpověď.

        S výjimkou jedné společnosti (Fox), ostatní tři mediální giganti (ABC, CBS, NBC) se nezmiňují o válce jako o konfliktu mezi Irákem a „naší stranou“, ba ani „americkou vládou,“ ale jako „Bushovou administrativou.“ Toť tedy záležitost Bushe a Rumsfelda, nemenšího zloducha.

        Kritici nepřisuzují těmto zdrojům nekalý úmysl nahrávat nepříteli, ale vlastní politické zájmy příliš neprospět vládě ve Washingtonu, kde už příští rok započne volební kampaň vystrnadit Bushe z Bílého domu. Což zdůrazňováním obtíží, ztrát ve vlastních řadách, může jen prospět. U některých mediálních tvůrců v onom důkladně konkurenčním prostředí je to zejména snaha vyniknout, na sebe upozornit - nebo též jen lajdáctví, ignorance, mnohdy ruku v ruce s arogancí čili  vlastnosti, jaké  v českém prostředí rád peskoval Miloš Zeman.

        Válka prozatím příliš neprobíhá podle očekávání bojovníků za jakýkoliv mír. Saddamův režim se značně kymácí, chrabré jednotky Republikánské gardy odhazují zbraně, začíná docházet v projevu sympatií v řadách iráckého obyvatelstva a americký národ patrioticky podporuje úsilí vlády. Pramálo sympatií získal Nicolas de Genova, profesor Kolumbijské univerzity, mé alma mater, svým prohlášením, že si tuze přeje, aby tisíckrát víc vojáků zahynulo, než jak se stalo v Mogadishu. (Rektor Lee Bollinger napřed odmítl takový názor zapudit, ale pak pod tlakem veřejnosti jen přece něco vlažného řekl.) R.W.Apple, významná postava v The New York Times, který před rokem předvídal, že Američané uvíznou v quagmire („bahno, močál“) v Afghanistánu, tentokrát (3.30.02) předpověděl neméně neúspěšný průběh kampaně. Když se pak Američané dostali až k Bagdadu, kysele přiznal své překvapení, že takový výkon překonal i generála Pattona za druhé světové války, aniž by ale opomněl kaceřovat americké velení, že je vainglorious („chvástavé, domýšlivé“) a že se dosud Saddama nezmocnilo. I v The New York Times (4.4.02) se objevil objektivní úvodník. Ona zřejmě nevymýtitelná předpojatost se ale přesunula na pravou polovinu téže stránky, k výběru dopisů čtenářů. Pod titulkem reagujícím na dramatické vysvobození zajaté dívenky Jessicy Lynchové je uveřejněno dopisů sedm. Žádný z nich sice neprotestuje, nezatracuje její záchranu, ale jejich obsah je tento: 1.feministické sdělení, co vše dokáží ženy, aniž by ale padla zmínka, že ona záchrana byla výlučně mužská záležitost.; 2. Sdělení, že v její obci je vysoká nezaměstnanost (15%) a proto dívka s ambicí stát se učitelkou, musela jít na vojnu.; 3.Stížnost, že touto její záchranou nepřesvědčíme irácký lid, že to s demokracií myslíme vážně.; 4. Protest, že jsme se do takové brutální války pouštěli.; 5.Kritika amerického a izraelského počínání.; 6. Tvrzení, že tato válka nemá nic společného s americkým idealismem, ale s lakotou a bažením po moci.; 7. Starost, jak po vojenském vítězství získat srdce Iráčanů a všech těch ostatních.

        Američané se už v Bagdadu zmocnili i několika prezidentských paláců z mramoru a s kohoutky ze zlata, luxusu  vybudovaného v době sankcí, kdy lidu se dařilo hodně nevalně. Lid začíná tyto agresory vítat, záměr francouzsko-německé politiky se jaksi nedaří, i kancléř Gerhardt Schroeder se přiměl, byť s notným zpožděním, oznámit parlamentu své údajné potěšení z představy změny iráckého režimu. Nejnáramnější piruetu vytáčejí francouzští předáci. De Villepin, který se nejvíc zasloužil zabránit splnění podmínek jednomyslně přijaté Rezoluce 1441 Rady bezpečnosti, aby Američané neuspěli se svým záměrem vojenské akce, se teď domáhá, aby právě tato OSN hrála centrální roli v poválečné rekonstrukci Iráku. Možností uplatnit v Radě bezpečnosti své veto by se tak podařilo zabránit čemukoliv proti francouzským zájmům.

        A při tomto sepisování právě přišla zpráva, že Saddam, jeho dva synové a další významní představitelé státního a stranického života, se značnou pravděpodobností o život přišli. Dostihla je řízená střela, v prach se obrátili, do pekla zmizely. Prý to byla schůzka, na níž se projednávala exit strategy, což se jim vlastně povedlo. Ale třeba jsem jen nadále obluzován americkou propagandou, tak jak je přesvědčen universitní učenec v Čechách. Tak tomu tedy bylo v pondělí 7.dubna 2003.