Důkladný průzkum zjistil, že 84% Evropanů pokládá USA za největší hrozbu světovému míru. Takový je též názor prezidenta Francie, jež odmítla podílet se na dodržení podmínek Rezoluce 1441 Rady bezpečnosti, okrášlené též jejím podpisem. Saddam podmínky nedodržel, je to jeho a ne Bushova válka, nicméně mravně rozhořčení bojovníci za mír provolávají heslo „Bush se rovná Hitler“, statisíce jich pochodují, ač stále je to menší  počet než Saddamem zabitých muslimů. Mír za každou cenu, opakované výbuchy  selektivního rozhořčení těch, kteří ani jednou nevyrazili do ulic protestovat proti počínání iráckého diktátora, který za 23 let krutovlády se zasloužil o hrůzy jak středověku (vytrhat nehty, vydloubat oči, drtit genitálie, veřejné popravy stětím hlavy), tak novověku (zplynování vlastního kurdského obyvatelstva).

      Pramálo zdůrazňovaná studie OSN z roku 2002 potvrzuje fiasko arabských zemí vypořádávat se s problémy modernizace. Potupně se belhají za ostatními končinami světa a většina mladých lidí chce emigrovat. U přemnohých to není nedostatek peněz, ale důstojnosti, respektu. Pocit ponížení je velmi podceňovanou motivací s občas hodně ničivým dopadem a ideologie islamismu (velice zpolitizované verze islámu) nabízí hněvivá, zkázonosná řešení. Více či méně neschopní vládci nefunkčních, nedemokratických režimů reagují na frustrace tím nejpohodlnějším vysvětlením: všechny nedostatky zavinil Západ, zejména USA, země ta nejmocnější. Roste váha fundamentalistů, vykřikujících o úsilí křižáků a sionistů zničit islám. Též jsem se dočetl, že hlavním účelem tažení proti Saddamovi je plán vytvořit Velký Izrael, v němž ujařmit mohamedány. Vládní noviny v Egyptě, příjemci americké pomlázky ve výši víc než miliardy dolarů rok co rok, obviňují štědrého strýčka z lakoty, za vším že je bažení plundrovat nerostné zdroje, proto tomu tak.

      Totéž tvrdí naprostá většina Evropanů, neobtěžujících se s odpovědí na otázku, proč tedy Američané před 12 lety neuloupili ropu v Kuvajtu, když k tomu měli habaděj příležitosti. Proč by teď posílali čtvrt milionu svých vojáků zmocnit se něčeho, co by druhá strana mileráda prodala. Američané získávají z domácích zdrojů víc než co může vypumpovat Irák a z celé arabské oblasti dovážejí všeho všudy 12,5% procent své spotřeby. A co bájné zisky zbrojařů, argumentace z dob dřevního marxismu, o nichž jsou přesvědčeni nejen myslitelé Grebeníčkova typu? Toto průmyslové odvětví je jen mizivým zlomkem celkové ekonomie, jíž škodí válečná nejistota, s neblahým hospodářským dopadem pro celou společnost.

      V Evropě žijí a případně jen živoří pramálo asimilovaní muslimští přistěhovalci v počtu 23 milionů, z nichž téměř čtvrtina připadá na Francii. Ta je na Západě tím největším obchodním partnerem Iráku, dodavatelem zbraní všemožného druhu. Jen letecký zásah Izraele v roce 1981 (tehdy hodně rozhořčivšího svět, který teď je mlčky hodně vděčen) zabránil dokončení francouzského projektu vybavit Irák nukleárně. V devadesátých letech, po porážce v Kuvajtu a v době porušování početných rezolucí OSN, francouzské dodávky zakázaného válečného zboží pokračovaly a prezident Chirac Saddama ujišťoval, že Francie a Irák jsou přátelé a spojenci. Francie je též tamějším značným investorem s obrovskými kontrakty v olejářském průmyslu a neméně značnými pohledávkami, jejichž splacení se vytratí s pádem Saddamova režimu. Zejména v poslední době se Francie stala de facto advokátem, obráncem Saddama a úspěšně blokovala v OSN použití jakékoliv síly proti jeho porušováná mezinárodních závazků.

      Vlivný komentátor Charles Krauthammer (Time, 24.3.02) vysvětluje: Nejde o zkrocení Bagdádu, ale Washingtonu, Bush je považován za nebezpečnějšího než Hussein. Irácká krize poskytla Francii příležitost zasáhnout americký monopol moci. O něčem takovém snil de Gaulle, ale o realizaci se nemohl pokusit v tehdejší době studené války. S jejím však koncem, rozpadem Sovětského svazu a Varšavské smlouvy, vznikla příležitost  znovu získat velmocenskou roli, stát v čele Evropy proti anglo-americkému živlu. Na tuze populární platformě míru za každou cenu a s nádechem mravní převahy, Francie prosazovala řešení „víc inspektorů, víc času“ a když pak válka přece jen vypukla, v OSN za podpory Německa dokonce došlo k iniciativě zabránit v pokračování humanitárního programu „Oil for Food“, který od roku 1996 poskytoval iráckému obyvatelstvu potraviny a léčiva v hodnotě 30 miliard dolarů. Strádáním potřebných tak potrestat USA za opovážlivost jednat, když mezinárodní společenství se k takovému kroku nemělo. „Nejen moc, ale i slabost korumpuje,“ napsal Josef Joffe, editor Die Zeit.

      USA, jediná zbylá supervelmoc, o poctu být výlučným policajtem a hasičem světa neusilovala, s vědomím, že takovým monopolem se nikdy nelze zavděčit. A nelze se příliš divit - sdílení postele se slonem nebývá pohodlné. Jenže takové to teď je. USA, s pouhými 4% světové populace, se přímo či nepřímo podílejí na 40% růstu světové ekonomiky, produkují 70% laureátů Nobelovy ceny, a slovy Paula Kennedyho, profesora na univerzitě Yale, jsou v porovnání s ostatním světem ten nejmocnější stát od doby antického Říma. Evropané, s použitím vlastní optiky, vylučují možnost jiné než sobecké motivace. V historii americké zahraniční politiky zpravidla nechybí aspoň trocha idealismu, který zkušenějším a tedy i otrlejším Evropanům připadá nerealistický, naivní. Šli snad Američané bojovat do Koreje či Vietnamu ze zištných důvodů, táhly je do Kosova vidiny pohádkového bohatství? Pro mnohé outsidery i Marshallův plán poválečné rekonstrukce postrádal stopu dobré vůle.

      George W.Bush má výhodu být podceňován stejně jako byl jeho vzor Ronald Reagan, tuze úspěšný prezident. Ač nikdo si Bushe neplete s Albertem Einsteinem („mediocre intelligence“ je ta nejčastěji slyšená diagnoza), má schopnost rozhodovat a vybírat si kompetentní spolupracovníky. Spíš než nějaký kovboj utržený z řetězu, víc připomíná kombinaci rozhodného robusního prezidenta Theodora Roosevelta a Woodrow Wilsona, idealistického pošetilce. Ten na mírové konferenci ve Versailles prosazoval princip sebeurčení národů a mínil zachraňovat svět pro demokracii, když přece šlo o uspořádání podle britského a francouzského metru, s vytvářením  umělých útvarů jako třeba byla Jugoslávie a Irák. Bush netají své přesvědčení, že zlu nutno odporovat, že samo od sebe neodejde a spojencem se mu stal Tony Blair, politik s notnou dávkou morálních principů. Proti tvrzení Chiraca, že válka je vždy důkazem selhání a mír za jakýkoliv okolností si zaslouží nekonečné množství příležitosti, aby uspěl, lze argumentovat, že některé války jsou mravně oprávněné, i když v boji proti Hitlerovi zahynuly miliony nevinných. Nemravná je politika, která odměňuje hanebné chování.

      Rozdíl bývá mezi onou zkušeností být kopnut mezkem nebo si o kopnutí jen někde něco přečíst. Podle průzkumů veřejného mínění, většina Evropanů je přesvědčena, že teroristický útok 11.září 2001 si do značné míry zavinila Amerika sama. Po 60 letech, poprvé od Pearl Harboru, byla země zasažena cizím nepřítelem, pokládá to za stav válečný. Pro naprostou většinu (91%) Američanů na rozdíl od Evropanů (64%) je mezinárodní terorismus hlavní hrozbou a proto má tuze zájem, aby zbraně hromadného ničení se nedostaly do rukou Al-Kajdy, aby Saddam neposkytl zbraně hromadného ničení fanatikům, přesvědčeným, že vraždami vykonávají vůli Allaha. Australan Richard Butler, bývalý šéf inspektorů OSN, odhaduje, že Saddamova jedna raketa s náloží materiálu VX bude schopna zabít milion lidí. Prvním nejpravděpodobnejším cílem by byl Izrael. Pak by na řadu přišli Evropané, poněvadž až do Ameriky rakety dosud nedoletí. (Však bin Ladinův náměstek Ayman al-Zawahiri v říjnu 2002 cestou ochotné televize v Kataru informoval Evropu, že ona je též značně na řadě.) „Je nebezpečnější nejednat než jednat,“ tvrdí americký viceprezident Dick Cheney. A prezident Bush při nástupu do úřadu přísahal dodržovat ústavu a starat se o bezpečnost své země.  Nepřísahal mezinárodní organizaci, neexistující světové vládě. Válka je hrozná, ale není to vždy úplně nejhroznější řešení bez poskytnutí racionálních  alternativ.
      Mezinárodní právo nás informuje, že válku lze sice zahájit bez jejího vyhlášení (od konce druhé světové války jich už bylo víc než sto, aniž jedna jediná byla kdy vyhlášena), ale nelze je ukončit bez uzavření mírové smlouvy. Válka, kterou Irák zahájil v srpnu 1990 invazí Kuvajtu technicky nadále trvá, podepsáno bylo pouhé příměří (surrender agreement), jehož podmínky včetně odzbrojení a zničení zbraní hromadného ničení Saddam nikdy nedodržel a všechny rezoluce Rady bezpečnosti ignoroval. Poslední, v pořadí již sedmnáctá, jednomyslně přijatá rezoluce č.1441 pohrozila radikálním postihem a zase se nic nedělo. Toto fiasko pak přimělo Bushe k nikterak snadnému kroku na Saddama šlápnout bez požehnání OSN. Nemínil čekat po zkušenosti například v Bosně, kde jednotky OSN nečinně přihlížely k tamějším jatečným obřadům (Srebrenica). Evropskou pasivitou došlo na Balkáně ke ztrátě desítek tisíc životů. A Bushův idealistický spojenec Tony Blair teď věru nemíní pokračovat neblahým zpúsobem svého předchůdce Johna Majora. (Připomeňme si také tento precedent: v roce 1999, za předpokladu, že Rusové budou vetovat vojenský zásah proti Srbům, USA v úmyslu zabránit genocidě v Kosovu  kompletně pominuly OSN a rozhodly se jednat jen v rámci NATO.)

      Teď ale místo někdejší početné koalice stojí Washington téměř osamocen. Zatímco většina dotazovaného obyvatelstva kdekoliv na světě je proti válce, v USA s ní souhlasí dvě třetiny veřejnosti. Ti protestující se ovšem těší značné mediální pozornosti. Značně se podílejí hollywoodské celebrity a světskými statky rovněž luxusně zaopatření intelektuálové jako například Noam Chomsky, vycházející z principu, že jakékoliv počínání americké vlády je vždy zavrženíhodné. Media vesměs zdůrazňují nedostatky vlastní strany a pomíjejí mnohonásobně závažnější prohřešky oponenta. Demonstrovat ve prospěch míru za každou cenu má v Americe tradici předcházející vietnamskému konflikt. Naprostá většina národa odmítala zasáhnout proti Hitlerovi - i poté, když jeho armáda se valila Francií. Dlužno dodat, že Bush  věnuje průzkumům veřejného mínění daleko míň pozornosti než činil jeho předchůdce Clinton, o němž je známo, že jel trávit dovolenou do hor či k moři teprve po zjištění popularity zamýšleného kroku.

      Politická levice i pravice kritizuje  počínání Bushovy administrativy z pozic morálky, legality, historické zkušenosti a též s důrazem na prioritu národních zájmů, tak jak činí každý stát a totéž by mělo platit pro poslední zbylou supervelmoc. Vznášena otázka kardinální: i když USA válku proti Iráku nemůže prohrát (poměr síly ekonomické je 170 : 1 a síly vojenské 200 : 1), může se ale vůbec povést toto tažení s úmyslem zavést demokracii, s blahodárným dopadem na tamější, vesměs neblaze spravované sousedství? Historie Iráku, tohoto v Evropě vymyšleného slepence, je ságou intrik, vražd a převratů, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vladařem byl král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem. Všeobecné hlasovací právo přece není zárukou demokratické budoucnosti. V Alžírsku první svobodné volby vyhráli náboženští extrémisté, načež zcela nedemokraticky zasáhli vojáci a Západ si oddechl. V Iráku Šiítové, tvořící většinu obyvatelstva, by si  svobodně odhlasovali třeba teokracii s ostře protiamerickou orientací. Washingtonští stratégové podceňují v historii mnohokrát ověřenou zkušenost, že změnit mentalitu , uvažování lidí je vždy těžší, než se předpokládá.

      Lze ale slyšet i optimistické předpovědi. Minulá fiaska, nejsou zárukou nevyhnutelnosti jejich opakování, nejsou dostatečným důvodem, proč se znovu nepokusit. Současný svět je věru lepší svět právě proto, že Američané si troufli pustit se do idealistických a přesto úspěšných iniciativ - poválečná rekonstrukce a demokratizace Německa a Japonska, vítězství ve studené válce, kolaps komunismu. Na rozdíl třeba od Afghánistánu, primitivní žebrácké kapsy, Irák má fungující zemědělství, perspektivní průmysl, obrovské zásoby oleje, gramotné obyvatelstvo, vyvinutou střední třídu. Optimisté věří v úspěch přeměny společnosti, která prošla traumatem dlouhodobého teroru, že lidé jsou přece natolik racionální, aby dali přednost svobodě a prosperitě. Fanatismus v jejich řadách začne chřadnout, budou mít víc zájmu o pohodu v tomto životě než aby bažili odspěchat k Allahovi do ráje.

      Ale co to bude stát peněz, namítají neokonzervativci, jejichž  názory mi jsou sympatické. Ve válce v Kuvajtu Saddam zapálil 700 ropných polí a způsobil tak škodu v odhadované výši 20 miliard dolarů. Odborníci se obávají, že tentokrát se pokusí vypustit do pobřežních vod 3 miliony barelů ropy, čímž by způsobil další ekologickou katastrofu a aspoň dočasné zničení patnácti desalinizačních  zařízení. Celková škoda Saddamem způsobená se odhaduje na 50 miliard dolarů, velmi značné břemeno pro poválečnou rekonstrukci. A ještě značnější pro amerického daňového poplatníka .Věrohodný odhad, jak dlouho budou Američané muset setrvat v Iráku, je dosud v nedohlednu. A ať by to pak dopadlo seberůžověji, tolik je jisté, že nikdo jim za odstranění krutého a nebezpečného režimu nepoděkuje, jejich  ztráty ve vlastních řadách neocení a přibude jen nevraživosti až nenávisti ve světě.

      Nabízím předpověď ve sféře politické. Role jak OSN, tak NATO se změní, nikterak k všeobecnému potěšení.