Ota Ulč

VODA  JAKO ZÁRUKA  ŽIVOTA  A SVÁRU

      V nedávno uveřejněném článku jsem se zabýval tímto živlem, blahodárným i zkázonosným, ať už přičiněním přírody nebo člověka. S pozvolným roztáváním polárních oblastí a zvyšující se mořskou hladinou, celkem 37 ostrovních států se dostává do nebezpečí, že přestanou existovat. Nejvíc je zasažena pacifická oblast a již se zrodilo společenství postižených – Alliance of Small Island States. Hodně nepříjemností může způsobit stát tím, že přítoku vody sousedovi buď zabrání nebo naopak ho pořádně potopí. Něco takového například nemůže vyloučit Jižní Korea, jejíž hlavní město Soul je v nebezpečné blízkosti stalinistů na Severu, zabývajících se myšlenkou vypustit rezervoár na přehradě Kumgangshan a tak pořádně potopit nepřítele.

      Značnější je ale problém opačný – vody nedostatek. V 88 zemích třetího světa (téměř 40% světové populace) nedostatek vody je závažnou překážkou hospodářskému vývoji.  Již téměř miliarda pozemšťanů usiluje o přežití v pouštích a polopouštích.  Sahara se rozlézá jižním směrem, 50 až 200 čtverečních kilometrů rok co rok.

      Na článek zareagovalo dopisem několik čtenářů. Čechoameričan, inženýr agronomie s dlouholetou zkušeností ve službách Světové banky, napsal: „Málokdo mezi námi, ať v USA či Evropě, si uvědomuje přímo katastrofální situaci s vodou v některých oblastech. V severním Jemenu se lidé budou muset vystěhovat nebo umřou – jenže ono není kam se stěhovat. Celá jihovýchodní část středního východu na tom není lépe. Totéž se týká téměř celého Maroka, v oblasti Agadiru umírají suchuvzdorné olivové plantáže, pokles hladiny spodní vody je takový, že ani jejich chytré, agresivní kořeny na ni už nedosáhnou. V severním Kamerunu jsou na tom stejně blbě, je tam místo – Mandara Mountains – kde malé holčičky chodí pro vodu s plechovým lavorem na hlavě denně 6 km jednu cestu. V Yaounde, hlavním městě Kamerunu, stála velká flaška piva, dost dobrého, míň než flaška pitné vody.“

      Příroda svými zdroji podělila různé končiny světa hodně nestejnou mírou. Například Kanada s 31 miliony obyvatel čili pouhým půl procentem obyvatel této planety,  disponuje 2.850 miliardami kubických metrů vody – množstvím, s nímž musí vystačit čtyřicetkrát početnější Čína. A nejvíc vyprahlá  ze všech je mohamedánská končina Středního východu, obdařená největšími zásobami ropy, tuze v popředí naší současné pozornosti. Ti nejbohatší jsou rovněž nejžíznivější. Zatímco světový průměr roční spotřeby vody per capita se blíží 7.000 kubickým metrům, na Středním východě to je pouhých 1.200 kubických metrů.

      Hodně jsem se dozvěděl ze zdroje MEMRI (The Middle East Media Research Institute) z 21.února 2003. Autor studie s rozkošným jménem Dr.Nimrod Raphaeli uvádí krušné  údaje a ještě pesimističtější prognózy. V roce 2025 deficit vody v miliardách kubických metrů bude vypadat takto: Jordánsko 1.25; Saudská Arábie 1,6; Súdán 9,7; a Egypt dokonce 19,2.  Přibývá obyvatelstva, urbanizace, nelze se pak divit. Studie univerzity Johns Hopkins, School of Advanced International Studies, uvádí jako příklad povodí řeky Jordánu, zdroje pro Izrael, Jordánsko, Palestinu a jižní Syrii, jejichž celkový počet obyvatelstva se od konce čtyřicátých let zmnožil šestkrát. Je to teď oblast, schopná z pouhé třetiny uspokojit své potřeby. Izrael si vypomáhá nákupem vody z Turecka, spolehlivého, jakkoliv mohamedánského partnera v řadě hospodářských transakcí.

      Arabské země se musejí vypořádávat se skutečností, že jejich životadárné řeky k nim plují z nearabského sousedství.  To je případ Syrie z padesáti procent a případ Egypta dokonce z devadesáti procent. Saúdský deník Al-Riyadh varuje (24.10.2002), že „spor o vodu povede k válkám v této oblasti,“ Al-Hayat, jiný saúdský deník, vydávaný v Londýně, tvrdí (12.5.2002), že „kromě půdy to bude též voda, co rozhodne budoucnost arabsko-izraelského konfliktu“. Na sympoziu o dopadu úbytku zdrojů vody na hospodářský vývoj, Dr.Ghazi Al-Qusaibi, saúdský ministr vodního hospodářství, předpověděl, že příští války budou války o vodu (Al-Sharq Al-Awsat, Londýn, 24.12.2002). Ještě dál se svou chmurnou předpovědí došel Dr.Mahmood Abu-Zayd, egyptský ministr vodních zdrojů, že totiž za pár roků právě kvůli takovému konfliktu, započatému na Středním východě, může dojít k nové světové válce (Al-Riyadh, 24.10.2002).

      Aspoň tedy nějaká útěcha – nebylo by to kvůli fundamentalistickým fanatikům, majícím k dispozici zbraně hromadného ničení, nebylo by to kvůli Saddámu Husseinovi, momentálně inkasujícímu výprask od amerických agresorů. V porovnání s okolními zeměmi Irák není tak značný suchopár, však zásluhou Tigrisu a Eufratu se tam od nepaměti dařilo nejen zemědělskému počínání. Prozatím se neuskutečnily obavy, že Saddam vypustí přehrady, čímž by sice Američany nezastavil, ale utopil by značné množství svých poddaných. Tak či onak, v očích morálně rozhořčených bojovníků za mír vina bude na Američanech, neboť ho donutili, aby jednal, jak jednal. (K takovému závěru mě vede precedent z předchozí války v roce 1991. Saddam tehdy zapálil ropné zdroje, způsobil ekologickou katastrofu, táhnoucí se daleko až do beztoho ubožácké Bangladeše. Tehdy jsem nepostřehl, že by ochránci přírody, za jiných okolností vždy tolik hákliví, by byli Saddama zasypali kletbami. Však takové je pokrokové myšlení, že Američané jsou zodpovědni za všechny hříchy světa. I za Saddamova zvěrstva vůči vlastním lidem, poněvadž ho k nim svou imperialistickou agresivitou buďvyprovokovali nebo neméně imperialistickým sobectvím tomu nezabránili. Předpokládám výskyt humanistických intelektuálů, dychtivých obvinit Washington, proč že je té vody málo nebo zas příliš.)

      Na závěr optimistické sdělení z Kyota, kde právě probíhá již třetí světové forum, zabývající se problémem vody (Third World Water Forum) za účasti ministrů i zcela nejvyšších hlav z více než 150 států. Jsme informováni (The New York Times, 23.3.200), že japonská univerzita Saga buduje novinku v západním Pacifiku, v ostrovní republičce Palau, jíž nezbedná přírodní síla, známá pod jménem El Nino, způsobila značný nedostatek vláhy. Vzniká tam experimentální stanice, kromě elektřiny též produkující pitnou vodu pro všech 20.000 ostrovanů, oznámil jejich prezident Tommy Remengesau. Dochází k využití značného rozdílu (40 stupňů Fahrenheita) v teplotě tamějších pobřežních vod. Studená voda pumpovaná z hlubin se na povrchu vypařuje, při čemž se uvolňuje amoniak, jímž se dá do pohybu generátor. Voda s rostoucí teplotou putuje do komory s nízkým tlakem, docílen je bod varu, vzniká pára, posléze kondenzovaná, pitná, krystalků sole zbavená. Tak je v NYT referováno neodborníkem a já teď neméně laicky dávám dál. Za míň než jeden dolar se tak získá 250 galonů velepotřebného zdroje. Řada jiných zemích projevila velký zájem a Saúdská Arábie již odeslala delegaci na novátorskou univerzitu, dozvědět se další podrobnosti.

K O  N  E  C