Leč legraci stranou: po potupně kvapné, Hitlerem uštědřené porážce a kapitulaci v roce 1940 a po rozpadu koloniálního panství, Francie se jako velmoc nevzpamatovala, vzdor poválečnému uznání v podobě permanentního členství Rady bezpečnosti OSN.

      K pomatení může vést nejen vlastní velká síla, ale i slabost, nezřídka prezentovaná s obtížně snesitelným nádechem morální superiority. Z nedávno zveřejněných magnetofonových záznamů slyšíme povzdech J.F.Kennedyho, že „Téměř každý den sem docházejí z Paříže nové zlomyslnosti. Buď na nás útočí, že se snažíme Evropu ovládat nebo že se k ní chceme otočit zády.“ Amerika má světovou moc a proto má i světovou odpovědnost  a Francie, de Gaulle zejména, bude hrát historickou roli jazýčku, arbitra mezi Washingtonem a Moskvou. S koncem studené války a rozpadem Sovětského svazu tato role, jakoby s velmocenským mandátem, však pominula. Zatímco se ozývají nikoliv neoprávněné hlasy k reorganizaci Rady bezpečnosti (jejím rozšířením o Japonsko, industriální velmoc, a o Indii, nejpočetnější demokratický stát světa, s druhým největším počtem muslimů, a Francii jako permanentního člena s právem veta vymýtit), Francie zejména v poslední době projevuje nutkání prezentovat se jménem celé Evropy, spolu s Německem dominovat ostatních 23 států kontinentu, s odříznutím Velké Británie.

      Zviditelňování za každou cenu. Francouzská contrariness - principiálně nesouhlasný, opoziční postoj – se stal téměř permanentní nepříjemností, s níž se musí počítat v americké zahraniční politice. Slovy politologa Michaela Mandelbauma „Francie dává přednost být víc důležitá ve světě chaosu než být méně důležitá ve světě pořádku.“

      V současné kauze, co podniknout s Irákem, víc energie se spotřebuje zabránit Americe, aby jednala a ne na donucení Saddama, aby přestal ignorovat prozatím již sedmnáct rezolucí Rady bezpečnosti. Dominique Galouzeau de Villepin, elegantní ministr zahraničí a též básník, za nadšeného potlesku peaceniků v galerii, důkladně znicotnil projev Colina Powella a navrhl řešení „víc inspektorů, víc času“, jakoby problémem byl nedostatek inspektorů a nikoliv nedostatek Saddamovy spolupráce. (S takovou taktikou nelze prohrát: když jim občas Saddam něco podstrčí, získá se tak důkaz, že inspekce funguje, a když se nic nenajde, rovněž platí totéž zdůvodnění, aby se nadále hledalo.) Týž básník zdůraznil pokrok, dosažený iráckým parlamentem, že si odhlasoval zákaz výroby zbraní hromadného ničení.

      Poté, co z iniciativy Francie i Německo a Belgie odmítly respektovat závazky spolupráce s Tureckem, svým NATO spojencem, Tom Lantos, někdejší maďarský úprchlík a nynější kalifornský kongresman značně liberální orientace, se o tomto postoji vyjádřil: „Nebýt hrdinného úsilí americké vojenské moci, Francie, Německo a Belgie by se byly staly sovětskými socialistickými republikami. Selhání těchto tří států dostát svým závazkům si zaslouží pouze slova opovržení.“

      A nebýt v roce 1981 preventivního leteckého zásahu Izraele na Irák zničit nukleární reaktor,  Francouzi již téměř vybudovaný, Saddám už mohl mít v roce 1990 atomovou bombu a Kuvajt by teď byl devatenáctou provincií Iráku. (A pak už by se těžko situace napravovala, stejně jako je tomu teď v případě Severní Koreje, nukleárně již vybavené. Však proto se Saddam tolik snaží docílit tohoto trumfu, který by mu umožnil vstoupit do historie jako Saladin II., ovládnuvší celý arabský svět.)

      Politiku Francie vůči Iráku nemotivuje jen ona méně než realistická velmocenská ambice, ale zájmy přízemnější, hmatatelnější. Na vnitropolitické scéně nelze předhlédnout, že zhruba každý desátý obyvatel (5,5 milionu) je mohamedán, vesměs na úplně nejnižší příčce socio-ekonomického řebříčku. Už tři desetiletí - od začátku sedmdesátých let – Francie je na Západě tím největším obchodním partnerem Iráku, dodavatelem zbraní všemožného druhu. Chirac prohlásil, že Francie a Irák jsou přátelé a spojenci (toť v devadesátých letech, době Saddamova porušování rezolucí OSN). Francie je značným investorem a věřitelem Iráku, jehož dluhy v případě Saddamova odstranění jeho nástupci nebudou příliš ochotnit hradit.

      A pak je tu ropa. V průzkumu, který uspořádal Pew Research Center, se zjistilo, že naprostá většina Evropanů (76% v Rusku, 75% ve Francii, 54% v Německu) je přesvědčena, že důvodem americké iniciativy proti Iráku je zmocnit se zásob oleje. V televizním pořadu (PBS-TV, Charlie Rose interview) americký senátor Joseph Biden referoval o své zkušenosti na právě proběhnuvším mezinárodním shromáždění v Davosu. Na obvinění, že v Iráku jde zejména o ropu, odpověděl: „Ano, jde o ropu, ale ne nám.“

      Francie, aniž by však byla jediná,  má daleko větší zájem. Jak uvádí Canberra Times (17.2.2003), „Irák přislíbil zejména francouzským, ruským a čínským společnostem, v čele s TOTAL, FINA, ELF a LUKOIL,  přednostní práva o zužitkování obrovských, ale zabedbaných ropných rezerv, ačkoliv otázkou zůstává, zdali takové dohody budou v Iráku dodrženy po odstranění Saddama.“

      Amerika věru nepotřebuje posílat čtvrt milionu vojáků získat něco, co by Saddam milerád prodal. Prozatím tak nemůže, brání mu v tom sankce, které USA v OSN prosadily a jichž by se jak Bagdad, tak západní olejářské společnosti chtěly zbavit. OSN povolený program „ropa za potraviny“ umožňuje prodej 1,8 milionu barelů ropy denně, což představuje 2,5%  celosvětoveho podílu. V případě neomezeného maximálního výkonu by se Irák nevyrovnal produkci například Mexika. Američané získávají z domácích zdrojů třikrát víc než co může vypumpovat Irák. Z arabské oblasti Američané importují všeho všudy 12,5% procent své spotřeby (Energy Information Administration, 2001).

      Z hospodářského hlediska, představa bájných zisků v budoucím Iráku není zvlášť úchvatná. I kdyby Saddam ropná pole nezapálil, nevyhodil do povětří, vybavení je tam natolik zastaralé, že by trvalo tři roky a vyžádalo si výdaje 5 miliard dolarů dosáhnout produkční kapacity před rokem 1990 (3,5 milionu barelů denně). Nynější odstranění sankcí by Saddama učinilo ještě nebezpečnějším: ne proto, že by stavěl víc paláců, ale mohl nakupovat smrtonosné zboží od vždy ochotných zahraničních dodavatelů.

      A co bájné zisky amerických zbrojařů, o nichž jsou přesvědčeni předáci avantgardy českého proletariátu, od Grebeníčka a Ransdorfa ke všem těm dalším? Podle oficiálních údajů (Manufacturing Economic Census 2001), 341 zbrojařských závodů zaměstnává 27.000 lidí a  roční produkce má hodnotu 4 miliard USD, což je méně než jedno promile (0,096%) výkonu americké ekonomie. (Zdroj pro zájemce o víc  podrobností: Vladimir Vaňo, www.propini.sk). Ekonomii škodí nejistota, jíž teď je požehnaně a proto se ze současného stavu věcí vůbec neradujeme.

      V irácké krizi Američanům je o podstatu, Francouzům a nejen jim, jde o proceduru. Saddam už beztrestně ignoroval 17 rezolucí Rady bezpečnosti, přikazujících, aby dostál svým závazkům a odzbrojil. V této souvislosti snad jsou dost případná slova kovboje Bushe, že OSN, organizace s takovou pateří, s takovými principy, se stává neefektivní, irelevantní debatní společností, nebezpečně se blížící svému předchůdci, předválečné, neblaze skončivší Lize národů v Ženevě. Těžko se může těšit důvěryhodnosti organizace, v níž Libye předsedá Komisi pro lidská práva a zrovna tento Irák byl pověřen předsednictvím Komise pro odzbrojení.

      Prozatím poslední Rezoluce 1441 ukládá Iráku povinnost, aby prokázal své odzbrojení, aby předložil důkazy, kam se kromě jiného poděly tuny sarinu a jedovatého plynu VX. Saddamovi sympatizanti ale přenášejí důkazní břemeno na USA, ač ovšem vědí, že Saddam je nebezpečný člověk, ne však za cenu válečného konfliktu. Proto volání po víc inspektorech, pátrajících v terénu o rozsahu právě oné Francie, po víc času a případném vyslání pár ozbrojených jednotek OSN, s hodně potřísněnou reputací, poté co v Bosně nečinně přihlížely genocidálním jatečním obřadům. Evropskou pasivitou, zejména Johna Majora a Francoise Mitterranda, v Jugoslávii došlo ke ztrátě desítek tisíců životů.

      Před půl stoletím půl milionu Američanů ztratilo život na evropských bojištích.
Původní vděk přešel mnohdy v závist až nenávist vůči zemi bohatší, svobodnější, výkonnější. V antiamerické alianci jsou jak levicoví, politicky tuze korektní intelektuálové, kteří vždy najdou důvody, proč obviňovat Washington z odpovědnosti za všechny útrapy světa, tak konzervativci, kteří se nemohou smířit se skutečností, že tu zbyla jen jedna supervelmoc, která ne vždy pokládá za užitečné se domlouvat se závistivými partnery.

      V historii americké zahraniční politiky zpravidla nechybí aspoň trocha idealismu, který otrlejším Evropanům připadá nerealistický, nepřípadný, naivní. Šli Američané bojovat do Koreje či do Vietnamu ze zištných důvodů, táhly je do Kosova vidiny pohádkového bohatství? Jaký to je imperialistický hegemon, který vzdor potížím, způsobeným druhou světovou válkou, dodržel slib k přesně původnímu datu vzdát se vlády nad Flipinami a pak vrátil Okinawu Japonsku? Nepřisvojoval si koloniální državy, též nechal arabský svět svému osudu. Žel, tam je to svět selhání, frustrací a fantazií, s nefunkčními státy, z nichž ani jeden nemá svobodně zvolenou vládu.

      Ke změně nazírání ale došlo 11.září 2001. Slovy Mortimera B.Zuckermanna (šéfredaktora U.S.News and World Report, 27.1.2003), on je to podstatný rozdíl být nakopnut mezkem nebo si o takovém nakopnutí jen něco přečíst. Naprostá většina (91%) Američanů na rozdíl od Evropanů (64%) pokládá mezinárodní terorismus jako hlavní hrozbu a proto má tuze zájem, aby zbraně hromadného ničení se nedostaly do rukou Al-kajdy a Američané rovněž nechtějí čekat, až Saddam bude mít atomovou zbraň, kterou by případně poskytl nenávistným fanatikům, přesvědčeným, že vražděním vykonávají vůli Allaha. Musíme být smířeni se skutečností, že jsme se stali hlavním cílem jejich nenávisti, ža zbožné přání nemůže být odpovědným politickým programem, že nemůžeme svěřit naši bezpečnost do rukou OSN.

      Bush slíbil odzbrojení Saddama ať už s podporou či bez podpory Rady bezpečnosti. Udělá-li to unilaterálně, utrpí prestiž OSN. Jestliže to neudělá a bez zásahu odvolá domů čtvrt milionu v poušti připravených vojáků, možná pak natrvalo utrpí věrohodnost americké moci, strachuje se Henry Kissinger. Odborníci tvrdí, že mezinárodní instituce se ocitly v největší krizi od konce studené války.  Cyničtí Evropané versus moralizující Američané, k nimž se tentokrát přidal proti hodně silnému proudu veřejného mínění plovoucí a třeba již vbrzku tonoucí Tony Blair.

      V britském filmu The Mouse That Roared („Myš, která řvala“, 1959), premiér fiktivního minivévodství Grand Fenwick prohlásil, že „není nic výnosnějšího než vyhlásit válku Americe a prohrát.“ Svatá pravda i bez jakéhokoliv vyhlašování. Nutno hodně platit i našim spojencům, aby dovolili našimi životy je ochraňovat. Turecku, vyděračům znamenitým, je teď přemnoho nabízených miliard dolarů málo a chtějí víc. To v době domácích hospodářských potíží, rozpočtových škrtů, kdy americká města z důvodů finanční tísně musejí propouštět tuze potřebné policisty a požárníky. Jsme posedlí nebezpečím, jež ale naprostá většina světa nevidí. Neměli bychom jim vnucovat své přesvědčení, i když se případně ukáže, že my jsme bohužel měli pravdu a zeměpisně bližší Evropa bude spíš na ráně. Však po 11.září islámští teroristé prozatím zabili víc Evropanů než Američanů.

      Pozítří odjíždím od nás ze Sibiře ohřát se na Floridu a být mimo dosah internetu, takže se nedozvím, zda se v Praze podařilo zvolit prezidenta. Hans Blix ve stejnou dobu bude oznamovat v OSN, jak pořídili či nepořídili inspektoři a znovu dojde k dohadování, zda usmlouvat další, tentokrát již osmnáctou, varovnou rezoluci.