Na  trhu přibývá pamětí celebrit a knih o celebritách. Hokejisté, herci, i Jiřina Švorcová předložila interpretaci svého celoživotního počínání. O smrti Marilyn Monroe sice nevzniklo tolik knih jako o zavraždění J.F.Kennedyho, ale je už jich také požehnaný počet. Není snad v dnešní době politika, který po odchodu z funkce by odolal nutkání informovat svět o svých zážitcích. Již se těšíme na Havlovo mistrovské pero. Někdy to jsou důkladné práce vědeckého kalibru (Henry Kissinger), většinou však něco míň.

      Kdykoliv se v Americe blíží čas voleb, kandidáti na ten který úřad se prezentují se svými opusy. John McCain, senátor z Arizony, posléze neúspěšný uchazeč o prezidentskou nominaci za Republikánskou stranu, napsal (s asistencí profesionála) rodinný memoár"Víra mých otců" (Faith of My Fathers, Random House, 1999). Jeho dědeček byl admirál, jeho otec též admirál, dokonce komandant veškerého amerického námořnictva v pacifické oblasti, kdežto potomek to jen jakž takž dotáhl na přijetí do námořní akademie. Sympaticky upřímné hodnocení vlastních nedostatků (např. jeho přiznání, že není velkým uměním být sestřelen, což se mu jako pilotovi stalo nad Vietnamem, kde pak strávil pět krutých let v zajetí) hodně kontrastuje se smyšlenkami jiných usilovatelů o týž úřad. Kandidát Demokratické strany Al Gore se lživě holedbal, že vynalezl internet, že své dětství strávil v nuzné chaloupce - on, syn vlivného senátora, s dětstvím ve značném luxusu, s výchovou ve školách pro ty nejprivilegovanější. V celonárodním projevu Gore ronil slzy nad smrtí své sestry, podlehnuvší rakovině plic a zatracoval satanské počínání tabákového průmyslu, od něhož nicméně po další leta přijímal notnou finanční podporu.

      Pozornost  americké čtenářské obce vznítily zprávy o kolosálních autorských honorářích celebrit, z nichž ani jeden či jedna není spisovatel - na takovou práci si najímají "spoluautora", který zastane nezveřejněný podíl práce. Práce dosud neučiněné a ani v ní nebude příliš sexu. Jenže, slovy Maureen Dowdové (The New York Times, 16.července 2000), "V Americe sexuálně nejpřitažlivější již není sex. Jsou to peníze."

      Robert  Rubin, někdejší ministr financí v Clintonově vládě s příjmem necelých 200.000 dolarů ročně, se proměnil v bankéře na Wall Streetu s příjmem 22 milionů za čtyři měsíce. Rubinovi se přiznávají zásluhy o značný ekonomický rozkvět země. A teď po předložení náčrtu svých pamětí v rozsahu 16 stran dostal od nakladatele (Random House) zálohu ve výši 3.3 milionu dolarů. Sedm milionů - víc, než co bylo nabídnuto papeži za jeho celoživotní vzpomínky - vyplatil nakladatel Warner Books kapitánu průmyslu, kapitalistickému velikánovi Jacku Welchovi. Byl to C.E.O. (Chief Executive Officer), nejvyšší velitel společnosti General Electric. Zasloužil se o zmnožení její  hodnoty z 12 miliard na 500 miliard – notné to zbohatnutí nejen akcionářů G.E., ale i pro stovky obchodně napojených firem.

      Jenže  mohou se vůbec takové zásluhy nakladatelům vyplatit, postačí riskantní  spekulace, že tak vysoké honoráře budou samy o sobě účinnou reklamou? Aby nakladatel vydělal, musel by prodat v případě Rubina 750.000 a u Welche 1,600.000 vázaných výtisků. Jenže za rok všeho všudy jen jedna až dvě novinky dosáhnou prodeje víc než milionu kusů. Patrně nepřekonatelný rekord drží Lee Iaccocca, přímo legendární průmyslový kapitán, jemuž se podařilo zachránit firmu Chrysler před bankrotem. Jeho knihy pamětí se prodalo 2,6 milionů. Komerční úspěch v této kategorii též zaznamenal Thomas J. Watson (I.B.M.),  ale pramálo se povedl Michael Eisner (Disney) a ani kniha Billa Gatese, údajně nejbohatšího muže světa, nepřilákala víc než půl milionu kupujících.

      Nakladatelství  Warner Books vydalo knihu pamětí, které napsal Andrew S.Grove, zakladatel  fenomenálně úspěšné společnosti Intel, největšího výrobce polovodičů (semiconductors) na světě. Tento pionýr, vyhodnocený vlivným týdeníkem Time jako Muž roku 1997, se původně jmenoval Adris Grof, židovský to chlapec, který přežil válku v rodném Maďarsku se slovanským jménem Adris Malesevics. Dospíval ve stalinismu a po potlačení revoluce v roce 1956 uprchl do Rakouska s dvaceti dolary v kapse. Své knize dal titul Swimming Across - jeho plavba  pryč, do příznivějšího světa.

      Čeští  nakladatelé se s takovými zpověďmi úspěšných finančníků a kapitánů průmyslu ještě delší dobu nebudou muset zabývat - ledaže by kapitáni jako Stehlík či Soudek mínili seznámit veřejnost, jak se to dělat nemá. Čtenářskému zájmu by se spíš těšily zpovědi významných tunelářů, jak se stát multimilionářem snadno, rychle, nezákonně a přitom beztrestně. Ti se ale se svým tajemstvím hned tak svěřovat nebudou.

      Velice  bych se přimlouval za české vydání zcela jiného žánru, pokud se tak již nestalo: kniha "Neamerické dětství" (Un-American Childhood, The University of Georgia Press, 1996). To prožila autorka  Ann Kimmage, v židovském prostředí Brooklynu narozená. Její američtí rodičové Abe a Belle Chapmanovi zůstali celoživotními zarputilými obhajovateli a prosazovateli komunistické víry ve všech jejích sovětských variantách. Namočeni do promoskevského, méně než legálního počínání, domnívali se, že by jim mohlo hrozit zatčení a tak upláchli přes Mexiko do tábora míru, s adresou v Praze. Z Abe Chapmana se stal Abe Čapek, prorežimní publicista, a z chudinky sedmileté dcerky, přes barikádu třídně rozděleného světa vlečené, se stala Anička  Čapková. Tuze výtečně popisuje své začátky v české škole a zápolení s češtinou, jež se tehdy stala její nejbližší, nejsamozřejmější řečí. Byla to doba se zvoláváním lásky k Sovětskému svazu na věčné časy, náš drahý soudruh Stalin - poté už jen Lenin - navždy žije v našich srdcich. Rudolf Slánský slíbil Abemu obstarat vhodnější zaměstnání, ale pak sám obdržel šibenici. V domácnosti se jim tam scházela ponurá skupinka tohoto druhu exulantů Dospívající, za Češku se pokládající dcera se začala rodičů vyptávat, zda její blaho je závislé na robusním zdraví Strany, jíž oba tak neochvějně sloužili. "Pro tebe bude bezpečnější to nevědět, poněvadž to co nevíš, o tom ty pak nemůžeš mluvit. Nemůžeme ti nic říct," odvětila  matka.

      Dcera  si Prahu zamilovala, tam se i poprvé zamilovala, načež v roce 1958 je ze svého světa vytržena rozhodnutím rodičů přestěhovat se do Číny, kde snad právě zásluhou uskutečněného Velkého skoku vpřed mínili zažít ještě víc socialistických slastí. Čínské novátorské kroky se ovšem nepovedly a Čapkové se po čase vrátili do Prahy a z Prahy konečně zpět do rodné vykořisťovatelské Ameriky. Tamější úřady se nezajímaly o zasloužilého celoživotního bolševika. Nikým nerušen se usadil na kantorském univerzitním křesle.

      Teď  už jsou oba rodiče po smrti. Trpce antiameričtí, až do posledního dechu věřili marx-leninským chimérám. Dcera Anna se už řadu let jmenuje Kimmage: přijala poangličtěné příjmení svého manžela z ukrajinské uprchlické rodiny. Bývalá Anička Čapková stále ovládá český jazyk dokonale.