Ota Ulč

VODA,  VÍCE  ČI  MÉNĚ VÍTANÁ

      Po zkázonosném loňském srpnu hodně Čechů něco takového neocení, ale je to tak : k životu potřebujeme hodně vody. Důkladně ovlivňuje hustotu obyvatelstva, stačí se podívat na demografické mapy. Ve filmu Amerika, inspirovaného nedokončeným románem pražského rodáka Franze Kafky, mladík Martin Dejdar opouští vlast, pluje přes oceán a v novém světě se ho ujme jeho strýc Jiří Lábus, velmož multimilionář. „Do čeho jste investoval?“ zvídá synovec a dozvídá se: „Do toho, co by jiného nenapadlo –voda.“ Na naivní námitku, že voda patří všem, strýc Lábus odpovídá: „Voda patří tomu, kdo ji má. A já ji mám.“

      Takový živel je tedy zdrojem bohatství a moci. Hodně škodit může jak jeho nedostatek, tak přebytek, způsobený zásahem jak přírody, tak lidí. Leckdo si například dělá starosti z počínání severokorejského stalinistického režimu, že by se svou milionovou armádou vtrhl na jih, dělostřelectvem rozprášil jen 80 mil vzdálený Soul, metropoli s víc než 10 miliony obyvatel, či dokonce se vyjádřil atomově.  Nebo vůbec nic takového nepodnikne, poněvadž by postačilo na řece Han z přehrady Kumgangsan vypustit rezervoár, obsahující 20 miliard galonů vody (1 galon = 4 litry), vytopit a utopit nepřítele.

      Velmi trpělivý agresor by mohl spoléhat na zásah přírody, na dopad skleníkového efektu. Odborníci mnoha zemí se podílejí na práci mezivládního sboru IPCC (Intergovernmental Panel on Climate Change) pro záštitou OSN. Se zvyšováním průměrné teploty, s pozvolným roztáváním polárních oblastí a zvyšující se mořskou hladinou, celkem 37 ostrovních států se dostává do nebezpečí, že dojde k jejich biblické potopě, přestanou existovat a před budovou OSN v New Yorku se podstatně sníží počet vlajek dosavadního členstva. V Karibiku hrozí zánik tuctu států, v Indickém oceánu se apokalypsa blíží k obzoru Seychel a Maledivské republiky. Tento archipelag 1190 ostrovů, z nichž ani jeden nepřesahuje nadmořskou výšku pěti metrů, se už teď namáhavě vypořádává s blížícím se osudem. Nejvíc je ale zasažen Pacifik se svými mnohými ostrovy a ostrůvky. Již se zrodilo společenství postižených – Alliance of Small Island States.

      A jinde je tomu přesně naopak. Vysychá nám nejen Aralské moře a již téměř miliarda pozemšťanů usiluje o přežití v pouštích a polopouštích (arid, semiarid). Sahara se rozlézá jižním směrem, 50 až 200 kilometrů rok co rok. Příčin lze vypočítat celou řadu: tlak rostoucího počtu obyvatelstva, hordy dobytka, ovcí, koz, velbloudů, požírajících kdejaký kořínek, eroze půdy, vyčerpávání její úrodnosti, primitivní zavlažovací metody, likvidace zbylého porostu na otop - to vše přispívá k oné tzv. desertification.

      Tři čtvrtiny povrchu této naší modré planety je pod vodou. Bohužel, z 92 procent to je voda mořská, nám pramálo k užitku. A většina té vody užitečné – to čemu se v angličtině říká fresh (čerstvá) water - je na vzdálených pólech nebo pod povrchem ve značné hloubce. V 88 zemích třetího světa (= téměř 40% světové populace) nedostatek vody je závažnou překážkou hospodářskému rozvoji. S výjimkou části Turecka, Sýrie a Iráku, podílejících se na povodí Eufratu a Tigrisu, oné někdejší kolébky mezopotámské civilizace, všude jinde oblast Středního východu trpí nedostatkem vody. V roce 1995 Egypťan Ismail Serageldin, viceprezident Světové banky, vyjádřil přesvědčení, že zatímco ve dvacátém století se mnoho válek vedlo kvůli ropě, ve století jednadvacátém to bude kvůli vodě. Zpráva OSN předvídá, že na Středním východě a v severní Africe populační růst do roku 2025 způsobí až osmdesátiprocentní úbytek vody per capita. Ohniska značného sváru jsou tři: Za prvé, Nil, nejdelší (6.690 km) řeka světa, životadárný zdroj pro čtyři země – Egypt, Súdán, Ugandu a Etiopii – oblast s každoročním přírůstkem obyvatelstva o milion; za druhé, daleko míň mohutný, ale o to víc politicky explozivní řeka Jordán, z něhož Izrael odčerpává převážné množství vody ke škodě arabského souseda. Za třetí, ona již zmíněná mezopotámská oblast, kde Turecko je v nejvýhodnější pozici. Na Eufratu již zbudovalo 22 přehrad, jakož se i pustilo do jiných iniciativ – zejména  rozvojový projekt irigace jihovýchodní Anatolie může odčerpat polovinu řeky. A v případě válečného konfliktu, Irák by mohl pocítit dopad této nové zbraně.

      Podívejme se, jak příroda obdařila Saudskou Arábii. S 20 miliony obyvatel, z nichž čtvrtina jsou gastarbeiteři, má pod pouštním pískem zdaleka největší zásoby ropy na světě a rovněž zdaleka nejmenší zásoby vody. Země o rozsahu 27 Českých republik je z 99 procent pustá poušť, nemá ani jednu řeku či jezero. Podle prozatím poslední vládní zprávy z roku 1984, odhadované zásoby vody se zmenšily o polovinu. Roční spotřeba 581 miliard galonů rovněž z poloviny  dodává desalizační komplex ve východní části země, největší zařízení toho druhu na světě. Zbytek vody je získáván ze stále větších hlubin s přibývajícím množstvím soli a minerálů, škodících zemědělství. Nákladné je filtrování jakož vybavení studní materiálem proti korozi.

      V monarchii, kde alfou a omegou je ropa a náboženství, nutno teď připočíst i vodu, jíž ubývá, zatímco obyvatelstva přibývá. V některých místech pitná voda už je dražší než olej. Západní konzumní společnost, pravidelně kaceřovaná za své hříšně rozhazovačné počínání, je přímo vzorem racionální kázně v porovnání se zvyklostmi saudského arabského lidu. Plaveckých bazénu habaděj, z přečetných fontán prýští voda, spěšně se vypařující v suchém horkém pouštním vzduchu. Z podrobných informací (např. The New York Times, 26.1.2003) se dozvídáme, že ve městech jen třetina domácností je napojena na kanalizační síť. Většinou se splašky pumpují do lagun, kde se jednak odpařují, jednak vsakují do trvale tak znehodnocované půdy.

      Rostoucí krize přiměla vládu ke zřízení ministerstva vodního hospodářství. Apely teď směřují k veřejnosti začít se uskrovňovat, úsporně si počínat. Sám korunní princ Abdullah jde příkladem. Ve svém paláci či palácích poručil přeinstalovat toalety z deseti na šestigalonové splachování. Tato záchodová činnost totiž pozře 40 procent vší vody v městských oblastech.

      K rekordnímu plýtvání dochází v tamějším zemědělství. Vláda platí farmářům pětinásobek světové ceny za pšenici, na níž se vyplýtvá 70 procent vody, zdroje navždy ztraceného, který není renewable. Z toho pak je úroda pěti milionů tun pšenice ročně v zemi, kde se spotřebuje míň než jedna pětina. Většina se tedy někde někomu rozdá nebo shnije, což je pravděpodobnější.

      Už delší dobu se uvažuje o eventualitě přitáhnout si ledovec z Antarktidy jako zdroj čerstvé vody. Prý je to uskutečnitelný projekt. Vlečený zmrzlý kus od jižního pólu by byl natolik značný, že by i tak dlouhým transportem neměl čas roztát.

      Takové starosti Českou republiku určitě nepostihnou. Aspoň nějaká spravedlnost. Při příští návštěvě Prahy se míním zeptat přítele Lábuse na jeho názor.

K O  N  E  C