Jak dobře známo, Amerika je výtvor rekordně početné zaoceánské emigrace, na níž se ale též podíleli nedobrovolní přistěhovalci v podpalubí otrokářských lodí. S otrokářstvím mělo lidstvo zkušenost po delší dobu existence ve všemožných končinách světa a leckde přetrvává dodnes. (Kanadskému vědci moravsko-slezského původu při nedávné návštěvě Zanzibaru nabízeli na prodej patnáctiletou pannu za pakatel 50 dolarů.)

      A není to tak dávno, co Mathieu Kérékou, prezident Beninu, někdejšího království Dahomey, které značně bohatlo prodejem svých černých bratří a sester do otroctví, se omluvil za tak hanebné počínání. V USA k jeho zrušení došlo hrůzně krvavou občanskou válkou, v níž na metody boje osmnáctého století se použila pokročilá zabijácká technologie století devatenáctého. Segregace de facto i de jure však pokračovala dalších téměř sto let. Teprve president Harry Truman nařídil integraci armádních jednotek a Nejvyšší soud nařídil integraci škol.

      K důkladné změně došlo až za prezidenta Lyndona B. Johnsona s jeho iniciativou tzv.Great Society, s přijetím zákona Civil Rights Act v roce 1964. Byla to ale doba války ve Vietnamu, polarizace a dost i radikalizace v americké společnosti. V bouřlivém roce 1968 tzv. Kerner Commission (pojmenovaná po svém předsedovi Otto Kernerovi, bývalém guvernéru státu Illinois, navíc i českého původu) vydala podrobnou varovnou zprávu, že USA jsou v nebezpečí stát se zemí dvou oddělených and nerovných (separate and unequal) společností, při čemž jakoby autoři přehlédli předchozí pozitivní vývoj ve prospěch černošské minority (12%-13% amerického obyvatelstva). Začala řádit organizace údajně revolučních a zcela určitě kriminálních Černých pardálů,  rozhojnili se demagogové, samozvaní mluvčí – oni „černoši z povolání“,  se značnou podporou v řadách bělošských liberálů, nacházejících v provinění svých předků zvláštní, až masochistickou slast. Začali měřit dvojím metrem, omlouvat jakkoliv nehorázné antisociální počínání menšiny odkazem na minulá příkoří a diskriminaci.

      Cesta do pekla bývá ovšem dlážděna těmi nejlepšími úmysly. Začátkem sedmdesátých let, tedy v době pramálo liberalismu přejícího prezidenta Richarda M. Nixona, již nikoliv cestou nového zákona, ale přijetím vládních příkazů (executive order) a směrnic Equal Employment Opportunity Commission, takto orwelliánsky pojmenované, došlo k realizaci řady novinek, s jejichž dopadem teď má země plno starostí. Od původního záměru dosáhnout stejné příležitosti pro všechny (equal opportunity) se pokročilo k programům preferencí, přednostního zacházení, oné tzv. Affirmative Action. Oprávnění přiznaná občanu nikoliv jako potřebnému jedinci, jemuž vypomoci při startu do života, ale jako příslušníku té které skupiny, zejména rasové. Nejvíc na tom vydělala černošská střední třída, rozhodně ne oběti diskriminace. Vydělávat se začalo též ve jménu feminismu, sexuální orientace či etnické identity. Stalo se politicky velmi nekorektním nesouhlasit s takovými novotami, i když mezi nimi třeba byl příkaz městské správy Richmondu ve Virginii dávat přednost v udílení veřejných zakázek minoritám – a tedy i Eskymákům. Kolik Eskymáků kdy žilo a tam trpělo v onom centru někdejší jižanské Konfederace? Spisovatel Alex Haley svou slavnou ságou Roots („Kořeny“) zabetonoval předpoklad permanentní bělošské viny a neméně trvalého utrpení (victimization) černochů. Henry Louis Gates, šéf afro-amerických studií na Harvardově univerzitě, se vyjadřuje v tom smyslu, že otrokářství bylo a nadále zůstává zdrojem současné prosperity země.

Nežádoucí vize barvoslepé společnosti
      Místo někdejšího ideálu společnosti, která je barvoslepá (color blind), na důležitosti získala rasová identita, zdroj přednostního zacházení, přihlazovaného všelijakými eufemismy : místo disparity (čili „nerovnost“, o níž tu přece jde), se užívá výraz  diversity („rozmanitost“), hýří se výrazy jako multiculturalism či inclusion. „Co je dočasné, bývá však nejpermanentnější,“ říkají Francouzi. Původně zamýšlená dočasnost affirmativní akce se změnila v permanentní stav věcí, během jehož trvání vyrostly již dvě další generace. Když v roce 1996 v Kalifornii ve volbách bylo přijato referendum (tzv.Proposition 209) proti rasovým preferencím, velmi pokrokoví myslitelé zatratili hlas lidu se zdůvodněním, že zákaz preferencí porušuje ústavní záruky rovnosti (Orwell, ještě jednou) a černošský kazatel Jesse Jackson referendum přirovnal k etnické čistce (ethnic cleansing) na Balkáně.

      Iniciátorem kalifornského referenda byl nebojácný černoch Ward Connerly, selfmademan, doktoráty nepomazaný a v pokrokových kruzích tuze nenáviděný. Nemohou mu též prominout jeho připomínání tristních skutečností: onen program Great Society za 30 roků už stál 5,4 trilionů dolarů. Výdaje na sociální podpory vzrostly osmkrát. Nemá-li těhotné děvče manžela, ožení se s ní a živit ji bude stát. Takto šlechetná iniciativa vedla k zdvojnásobení počtu černošských dětí narozených mimo manželství. Teď už je jich přes 70 procent čili podstatná většina. Vláda hledá řešení ve stále větším vyhazováním peněz, tvrdí Connerly a uvádí důkazy: Ve Washingtonu, D.C., výdaje 9.000 USD ročně na každého žáka jsou jedny z nejvyšších v zemi a jejich studijní výsledky v národním měřítku jsou jedny z nejslabších. (Peníze věru nejsou všechno. Žactvo na Taiwanu, v Jižní Koreji a nejen tam, dosahuje vyšší vzdělání s desetinou výdajů než Američané, takže pouhá léčba měšcem určitě nepostačí. Mnohokrát při různých příležitostech jsem se zmínil o něčem tak nepatřičném a ani jednou se to nelíbilo.)

      Černošská mládež má horší výsledky než běloši se stejným socio-ekonomickým zázemím. To platí i pro černochy ze středostavovských rodin s příjmy nad 70.000 USD ročně, v porovnání s bělochy z chudých rodin. Zejména  Asiaté mnohonásobně předčí všechny ostatní. (Příklad: velmi prestižní cena Westinghouse na školách středního stupně, 12 z 40 finalistů čili 30 procent jich pocházelo z Asie, dosud početně nepatrné americké menšiny – která podle kritérií Affirmative Action za menšinu vůbec není považována.) Není to v genech, ale v kultuře, motivaci, mentalitě, mrzutě a nikoliv příliš nahlas připouštějí  někteří hodnotitelé. Když Vincent Sarich, profesor antropologie na kalifornské univerzitě v Berkeley, si troufl vyslovit všeobecně známou zkušenost, že totiž v průměru příslušníci menšin nedocilují studijní výsledky jako Asiaté, rozhořčení demonstranti vtrhli na jeho přednášky a hrozili násilím. Když Lino Graglia, profesor na právnické fakultě univerzity v Texasu, se vyjádřil, že černoští studenti a studenti mexického původu svými znalostmi nedosahují úrovně, aby mohli obstát na nejnáročnějších univerzitách, akademičtí  hodnostáři vydali prohlášení, odsuzující profesorova slova jako „odpudivá“ (abhorent ), naprostá většina ustrašeného profesorského sboru rovněž podepsala takovou rezoluci a všudypřítomný Jesse Jackson přispěchal se zatracením „fašistické ideologie.“

      I liberální media jako The New York Times občas zveřejňují údaje o jiných nepříjemných disproporcích: 3% bělošských mladíků je ve vězení nebo v podmínečném propuštění. Černochů v téže věkové kategorii je 15% ve vězení, 21% podmínečně propuštěno, 6% na útěku – čili celkem 42%. Krádeží v obchodech se z 90 procent dopouštějí černoši.

      Mluvčí nejen černošského establišmentu poskytují jednoznačné vysvětlení, že výlučná je vina rasistických, nadále diskriminujících bělochů, odpovědných za otrokářství, jakkoliv již bylo skončilo před sedmi generacemi. Jako jediné řešení vidí v ještě důkladnějším prosazování přednostních práv a v přílivu fondů, na nichž se ovšem také budou podílet funkcionáři černošských organizací (jako NAACP, CORE, Urban League).  Čímž to nekončí. Již od roku 1989 černošský kongresman John Connyers pravidelně předkládá návrh zákona na reparaci za dobu otrokářství a v březnu 2002 skupina právníků zahájila u federálního soudu příslušnou při. Jako první jsou žalovány tři společnosti, mezi nimi přední pojišťovna Aetna, po nich přijdou na řadu firmy další a též významné univerzity jako Brown, Yale a Harvard. Jsou sice na Severu, který neměl s otrokářským Jihem nic společného, ale v minulosti dostávaly granty, které s otrokářstvím něco společného měly. Poté dojde na žaloby proti vládě, ta bude platit nejvíc. Žalobci se dožadují pomlázky ve výši milionů, miliard, bilionů dolarů.

      Z hlediska takových předáků, každá dobrá zpráva je špatná zpráva, neboť ohrožuje oprávněnost neutuchajících nároků, doprovázených s příslušnou intenzitou mravního rozhořčení. Na vládní zprávu o podstatném zlepšení kvality života černochů – vzrůst jejich úrovně vzdělání, pokles vražednosti ve vlastních řadách, pokles chudobných domácností pod 30 procent (The New York Times, 26.7.1998) zareagoval tehdejší, jinak sympaticky vystupující Julian Bond, předseda NAACP, prohlášením, že bídy stále hrůzně přibývá. Glenn Loury, profesor na Harvardově univerzitě a rovněž černoch, je značně kritický vůči takovému druhu předáků, kteří minulým proviněním jiných zdůvodňují současné vlastní nedostatky. Nelze-li předložit důkazy o přetrvávající konkrétní diskriminaci, argumentuje se takzvanou racial sensitivity - citlivostí či spíš přecitlivělostí. Jde o pocit subjektivní, tudíž nedokazatelný jakož i nevyvratitelný. Navíc se vymyslelo ještě mlhavější obvinění z institutional racism, jehož se dopouští „systém“, ten, který je obdařuje přednostním zacházením. „Vztek, zuřivost privilegované třídy“ (The Rage of a Privileged Class, 1994), tak nazval svou knihu Ellis Close, v níž píše o majitelých tmavé kůže s ročním platem půl milionu dolarů či víc, kteří se litují, jak krušný úděl že je postihl.

Reakce na pokles váhy barvy kůže
      Přemnoho černošských předáků a jejich bělošských podpůrců značně trápí růst integrace ve společnosti, pokles důležitosti rasy, pigmentace v národě (jak například dokazuje značný růst mezirasových manželství). Černošský profesor Randall Kennedy z Harvardovy univerzity ve své nejnovější knize (Interracial Intimacies) vyjadřuje předpoklad, že rasa jako kriterion čehokoliv zcela pomine, stane se obsolete. Neméně černošský William Julius Wilson, jeden z nejvýznamnějších amerických sociologů, napsal knihu s přesně takovým titulem (The Declining Significance of Race, 1978), v níž dokazuje podstatné změny zásluhou prosazování občanských práv. Ve společnosti, kde už 40 procent černochů patří k relativně prosperující střední třídě, otázka rasové příslušnosti je méně důležitá než stále značná vzdálenost mezi ekonomicky úspěšnými jedinci a těmi, kteří zejména v městských ghettech zůstávají pozadu. Wilson posuzuje celou tu nákladnou iniciativu Affirmative Action značně skepticky a tvrdí, že touto cestou se třídní rozdíly mezi černochy nadále zvětšují.

      Řádění Černých pardálů pominulo, část se jich mezi sebou povraždila, část skončila za mřížemi. Značné mediální pozornosti se dostalo hnutí Černých muslimů, původně spojeného s jménem ohnivého kazatele Malcolma X, do doby, než on byl zastřelen, rovněž svými bratry soukmenovci. Žezlo po něm převzal Louis Farrakhan, původním povoláním profesionální kalipso tanečník z Karibiku. Na pokračující, zřejmě nevyhnutelnou, integraci tohoto rekordně rozmanitého amerického národa,  Farrakhan reaguje manifestem výlučnosti, separace, a tvrzením, že jen islám je to správné náboženství. V jeho rasistických, antisemitských názorech ho předčí Leonard Jeffries, rovněž karibský přistěhovalec, v současné době předseda oddělení afro-amerických studií na New York City College. Jeffries je vskutku unikát, šarlatán (tak napsal významný černošský novinář Bob Herbert v NYT, 11.12.1994), jehož se každý, včetně jeho studentů bojí. Jeho učení vychází z principu intelektuální nadřazenosti černochů. Je tomu proto, že černoši mají v kůži melanin, tu údajně nejdůležitejší substanci, jež z nich činí „lidi slunce“ (sun people), lidi vřelé, oduvševnělé, humanistické, ve všech ohledech superiorní, v kontrastu k „lidem ledu“ (ice people), tvorům studeným, sobeckým, vykořisťovatelským. A nejhorší jsou ovšem Židé, kteří navíc i páchnou. Kdyby Jeffries existoval v bělošské podobě, nejspíš by dlel ve vězení nebo v blázinci. Nicméně situace je taková, že jakýkoliv postih vůči němu, pokud by vůbec nastal, by z hlediska jeho početných obdivovatelů v profesorských řadách znamenal útok na Afriku, na nás všechny (Time,26.8.1991).

      Začátkem osmdesátých let, na rostoucí integraci ve společnosti a údajné nebezpečí tzv.Eurocentrismu, profesonální černoši zareagovali tzv. Afrocentrismem. Slovo vymyslel Molefi K. Asante, profesor takových studií (Black Studies, Africana Studies, Afro-American Studies, interdisciplinárních programů, takto různě pojmenovaných) na univerzitě Temple ve Filadelfii. Tito vědci vycházejí z principu, že běloši jsou lakotní individualisté, rasisté, pokrytci, zcela neoduševnění (lack of spiritualism), jsou to násilníci s válečnickými sklony, na rozdíl od černochů, obdařených silnou rodinnou loajalitou (proto těch 70% nemanželských dětí), mírumilovnou letorou (proto ta kriminalita), daleko víc citlivých, oduševnělých. Čili velmi zbožné, nerealistické přání prosazovatelů tak nehorázných generalizací.

      Afrocentrismus vychází z přesvědčení, že Afrika je pramatkou vší civilizace, že původ veškeré kultury světa je africký. To se snaží v dvoudílné knize Black Athena potvrdit učenec Martin Bernal, běloch, jeden z mála, který to bere vážně. Dle Bernala, Egypt byla černošská civilizace, odkud to cestou antického Řecka Evropané všechno ukradli. Vychází se z principu, že kterýkoliv běloch, o jehož kořenech by se dalo pochybovat, je vlastně černoch. Sokrates byl černoch jakož i sám Ježíš,  též Puškin a Beethoven. Takové nesmysly důkladně zdemolovala Mary Lefkowitzová, profesorka na Wellesley College, knihou Not Out of Africa, což jí automaticky vyneslo obvinění z rasismu jak jejími studenty, tak profesory, s ní ovšem tiše souhlasícími, ale plnými strachu z obvinění, že by se tak rovněž stali politically incorrect.
Rozumná reakce na taková jakož i další ošemetná témata musela přijít z jiných řad. Těch černošských.

Rozumné hlasy
      Keith Richburg je černoch, zahraniční korespondent liberálních novin Washington Post, jedněch z nejvlivnějších v zemi. Po třech letech pobytu v Africe napsal knihu Out of America: A Black Man Confronts Africa (1997) o svých zkušenostech : hladomory, masakry, všeobecná bída lidu a neméně všeobecná neschopnost, nesolidnost a lži vládců, jimž ze zámoří podlézají a klanit se jezdí běloští kajícníci a černoští oficiální předáci. Ve většině zemí je teď životní úroveň nižší než jaká byla v době kolonialismu a veškeré příčiny současné mizerie se svádějí na tentýž kolonialismus. Proč ten ale nezabránil bývalým državám v Asii postavit se na vlastní nohy a prosperovat? „Díky Bohu, že moji předkové se z Afriky dostali pryč a já už tam nepatřím,“ přiznává se takto prostořeký autor.

      Neméně odvážných a s daleko víc vlivných je několik pilně publikujících černošských vědců. Walter E. Williams, profesor ekonomie na George Mason univerzitě (Fairfax, stát Virginia), je navíc ochoten své politicky heretické, bělochem nevyslovitelné názory obhajovat v nezřídka bouřlivých televizních debatách. Například požadavky černošského establišmentu na reparace za někdejší otroctví Williams odmítl s vysvětlením, že spíš by měli platit černoši za svou výhodu místo v Africe žít v této zemi hojnosti – jen ať porovnají průměrný životní standard tu a tam. Našim studentům (SUNY Binghamton), kteří dostali odvahu vydávat politicky nekorektní časopis, v dopise pogratuloval a napsal, že obvinění z rasismu působí mnoha bělochům, vinou posedlým, zvláštní slast a že  v těchto dnech obvinění z rasismu dopadají na hlavy prosazovatelů barvoslepé společnosti. Dopis uzavřel přáním mít tolik moci, aby mohl udělit amnestii bělochům za prohřešky jejich předků a oni se přestali chovat jako hlupáci.

      Černoch Shelby Steele, původem z Chicaga, získal doktorát historie v Utahu a vyučuje na kalifornské univerzitě v San Jose. Je upřímně nenáviděn funkcionáři politickými jako například Benjamin Hooks (NAACP) i akademickými jako například Martin Kilson (Harvard). Steele je totiž vehementním kritikem Affirmative Action, měření nestejným metrem. Politiku preferenčního zacházení pokládá za jeden z velkých zdrojů zla (great social evil) a tvrdí, že už je dlouho na čase, aby černoši se přestali vymlouvat, cítit ukřivděni, aby odhodili podpůrné vládní berličky a postavili se na vlastní nohy. Affirmative Action způsobila víc špatného než dobrého. Zejména demoralizovala: obdarovávaný si na své zvýhodnění rád zvykne, stane se mu oprávněnou kompenzací, reparací, s přesvědčením, že na to má právo. To ale za cenu všeobecného předpokladu, že zvýhodnění rovněž znamená podřadnost zvýhodnělých. Takto dosažené vzdělání, takovou kariéru přece veřejnost automaticky devalvuje. A u obdarovaných se pak objevují pochyby o skutečné hodnotě vlastního výkonu. Intelektuální segregace je umíráčkem naší budoucnosti, varuje Steele. Což lze nazvat pokrokem stav, v němž se kritériem stane barva pokožky? Černoši se tak stávají svými největšími nepřáteli, manupulovaní „sociálními inženýry“ do škodlivých a nikterak prospěšných iniciativ (například povinné převážení školní mládeže do vzdálených škol). Důraz má být na individualitě a ne na skupinové identitě, jež pak končí ve škodlivých stereotypech. Steele obviňuje bělošské liberály, že vůbec nejsou skuteční přátelé černochů svým ustavičným zdůrazňováním někdejšího utrpení a sváděním viny všemožnými směry, aniž by se kdy vyjádřili ve prospěch svépomoci, vlastní iniciativy. Nikdy je nepovzbudí tvrdě poctivě pracovat, tak jak předpokládají od vlastních dětí. Tolerují mizerný školní prospěch, vysokou kriminalitu a ještě vyšší procento nemanželských dětí a všechno se svede na diskriminaci, sami za nic nemohou – čili předpoklad stereotypu zásadně inferiorních tvorů. Steelova kniha The Content of Our Character („Obsah našeho charakteru“, 1990) autorovi kromě jiného vynesla obvinění ze „šokujícího cynicismu.“ S podobným nadšením přivítal establišment jeho sbírku esejů A Dream Deferred („Odložený sen“, 2000).

      Nejproduktivnější mezi těmito výtečnými jedinci mi připadá Thomas Sowell, vyhýbající se mediální pozornosti. Na televizní obrazovce jsem ho ještě ani jednou neviděl. Absolvoval dlouhou cestu – černošský chlapec z chudého Jihu do sirotčince, pak do Harlemu v New Yorku, do uniformy námořní pěchoty, až na studia ekonomie v Chicagu (proslulá University of Chicago, mezi učiteli Milton Friedman). Odtud odešel s doktorátem na různá učiliště, až trvale zakotvil v Kalifornii na Hoover Institution, autonomním výzkumném středisku u Stanfordovy univerzity, zabývajícím se politikou a ekonomikou jak domácí, tak zahraniční. Toto centrum „války, revoluce a míru“ má k dispozici jednu z největších knihoven svého druhu na světě (1,5 milionu svazků) a archiv s 50 miliony dokumentů. Sowell je autor tuctu vědeckých knih, zabývajících se otázkami rasy, etnicity, kultury, rovnosti, diskriminace, dopadu nápravných inciativ. Je rovněž pravidelným komentátorem v novinách a pokrokový establišment ho charakterizuje jako gadfly („ovád trápící a krev vysávající dobytčatům“). Sowell dává dobrý důvod k tak nelichotivým soudům. Jakožto gadfly neváhá píchnout a zabývat se ošemetnými otázkami, například proč v USA jsou bohatí lidé hubenější než chuďasové. Stejně jako Steele odmítá affirmativní akci a je tuze kritický vůči jejím prosazovatelům, nacházejícím omluvná vysvětlení a racionalizace jakkoliv nepřijatelného počínání černošské menšiny. „Historie je to, co se stalo a ne to, co my si přejeme, že se mělo stát“ říká, a nehledá výmluvy pro nedostatky ve vlastních řadách. Zdůrazňuje nepopulární vlastnosti jako je důraz na vzdělání, šetrnost, pracovitost, podnikavost – čili ty vlastnosti, které byly a stále jsou zdrojem úspěchu Indů, Číňanů, Židů, Arménů či Libanonců. Nejúspěšnější jsou ty menšiny, které se samy naučily soutěžit a o své místo pod sluncem se prát. Daleko víc jim prospěly jejich priority, než kdyby byli hledali spásu v politických aktivitách. Taková jsou témata Sowellovy už starší knihy The Economics and Politics of Race (1983).

      V knize The Vision of the Annointed („Vize pomazaných“, 1995) se břitce pustil do levicových intelektuálů, nikdy nepochybujících o vlastní probity (výraz, který lze  přibližně přeložit jako „čestnost, bezúhonnost“) s jejich mocným zázemím - The New York Times, Washington Post, s profesorskými zastánci sociálního inženýrství jako je John K. Galbraith, s neutuchajícími kritiky  snad všeho ekomického počínání jako je Ralph Nader. Obviňuje představitele hnutí za občanská práva, že původní požadavky rovnosti, stejné příležitosti a osobních zásluh odhodili ve prospěch prosazování preferencí a skupinových práv.

      Stejně nepříznivě jako affirmativní akci Sowell hodnotí v globálním pohledu dosavadní výsledky zahraniční pomoci. Tak jako nelze ustavičně se vymlouvat na diskriminaci v předchozích generacích, nelze ani akceptovat nářky v řadě zemí třetího světa a jejich ustavičné svalování viny na koloniální dědictví. Vinou je především neschopnost a nepoctivost místních vládců a sebeštědřejší přesuny peněz, velkorysé redistribuce jmění nevyřeší stávající mizérii.

      Zabývá se mnohými tématy. Jak rozsáhlé má být naše porozumění rovnosti? Má to snad znamenat, že spolu s Pavarottimi všichni budeme zpívat v Metropolitní opeře?

      Co do blahodárnosti multikulturalismu, stačí se podívat na Balkán, do Libanonu, Sri Lanky či Severního Irska. Jak se ale obejít bez multikulturalismu za současné reality globální ekonomie? Přeptejte se v Japonsku, doporučuje Sowell.

      Troufám si dodat ještě jeden odstaveček na odlišné, ale přece jen poněkud příbuzné téma: čeští Romové, menšina dřív známá jako cikánská, jíž  mohu pozorovat jen z velké dálky. Třeba se ale nemýlím v předpokladu, že jsem byl zcela první, kdo se záležitostí v dobách vědeckého socialismu zde na Západě poněkud zabýval. Má studie „The Case of the Gypsies: Communist National Minority Policy“ (Soviet Studies, duben 1969) se pak objevila v učebnici rasových a etnických vztahů. Hned při první návštěvě rodné země v prvním sametovém roce 1990 jsem odspěchal do prezidentské kanceláře s některými nápady, co by se mělo a zejména nemělo ve věci nepochybně rostoucího významu podniknout. Byl jsem vlídně vyslechnut a v zápětí ujištěn, že oni tam s něčím takovým určitě žádný problém mít nebudou.