Zásluhou internetu je mi zde za oceánem občasným potěšením či i poděšením sledovat zpravodajství České televize. Například z interview se zákonodárcem KSČM, strany vědeckých socialistů, jsem se dozvěděl ty pravé přičiny, proč Američané chtějí rozpoutat válku proti Iráku: jednak se zmocnit ropy, jednak zmnožit zisky zbrojařů. A máme to.

      Že by Američané byli takoví pitomci, neschopní si spočítat, že místo války, jejíž výlohy se odhadují ve výši 300 miliard dolarů, by snad bylo výhodnější těch pár procent ropy, dovážené od Arabů, mírumilovně se ziskem kupovat? Však Saddám by ji milerád prodal. Jestliže na kterékoliv válce vydělávají výrobci třeskutého zboží, prodělávat budou mnohonásobně početnější hospodářská odvětví, která nemají se zbrojním průmyslem nic společného. Nejistoty, ať už domácí či mezinárodní, byznysu věru nesvědčí. Americké ekonomii za poslední tři roky se beztoho nedaří nijak zářivě, a ač nezaměstnanost je tady v průměru poloviční v porovnání s Evropou, z poklesu cen na burze se neradujeme. Poněvadž jsem takto rovněž pozbyl hodně peněz, představa válečného tažení se mi pramálo líbí.

      Ve světě asi už převládá představa, že George W. Bush je primitivní kovboj, utržený z řetězu. Současně je však jeho počínání přirovnatelné k iniciativám  někdejšího předchůdce Woodrow Wilsona, intelektuála, profesora slovutné univerzity v Princetonu. Onen idealistický pošetilec na mírové konferenci v roce 1919 ve Versailles prosazoval princip sebeurčení národů, mínil zachraňovat svět pro demokracii, když přece tehdy šlo o imperialistické uspořádání světa podle britského a francouzského metru, s vymýšlením podivných umělých útvarů – mezi nimi cosi pojmenované jako Jugoslávie a Irák. 

      Před příchodem do Bílého domu kovboj Bush nemíval nikterak vysoké mínění o snahách budování národů, onoho nation-building, a jejich identity. Zavánělo mu to misionářstvím, odrazovaly ho příklady přečetných debaklů – jen ať si to kdekoliv v Tramtárii budují sami, budou-li mít zájem, jako že ho nejspíš beztoho mít nebudou. Po katastrofě 11.září 2001 však začalo převládat uvažování, jímž se například zabývá Jiří Pehe ve své výtečné stati „Válka v Iráku a urychlování dějin“ (MfD, 22.1., NP, 23.1. 2003), že totiž fundamentální příčinou konfliktů a nebezpečí v současném světě jsou nefunkční nedemokratické režimy v islámských zemích. Ty podle důkladné srovnávací studie OSN jsou na zcela posledním místě v řadě ukazatelů kvality života, ať už mají pod pouštním pískem jakékoliv množství tekutého bohatství. Jestliže by Washington smetl Saddáma, Iráku by se tak  poskytla příležitost demokratizace země, jež by  pak mohla odstartovat postupnou demokratizaci, modernizaci a stabilizaci celé mohamedánské oblasti.

      Neodbytnou  se stává otázka: jestliže pluralistická, sekularistická demokracie je tou nejlepší formou společenského uspořádání, proč se jí lidstvo po většinu své existence ve většině zemí dosud vyhýbalo? Proč dosud neokusilo to nejlepší, nejpřirozenější? Jak (a za kolik našich peněz, přidají otázku američtí isolacionisté) vytvářet jeden národ v Afghánistánu, kde loajalita dosahuje jen k tuctu kmenových despotů? Vynikající publicista Thomas L. Friedman připomíná (The New York Times, 1.9.2002), že historie Iráku, v Evropě vymyšleného slepence, této arabské Jugoslávie, je ságou intrik, vražd a převratů, kde posledním spravedlivým, zákony dodržujícím vládařem byl babylonský král Chamurabi v osmnáctém století před Kristem.

      Český exulant, významný představitel Mezinárodní organizace právníků (International Organisation of Jurists),  se podílel na sepsání ústavy pro tehdy čerstvě nezávislé Kongo. Posléze se mi svěřil, že zavádět tam západní novoty dávalo stejně pramálo smyslu jako by bývala ve středověku snaha přesvědčit autokratického monarchu, aby se dal na parlamentní demokracii, dělbu moci a záruky lidských práv. Implantace cizích modelů se ovšem nepovedla, vláda zlodějů a neschopných tyranů se stala normou.  „Hlavní bandita se stává hlavou státu“ píše George B.N.Auittey (v knize Africa in Chaos, 1998). V Asii kleptokraté aspoň část svých hanebně získaných peněz investují do domácího hospodářství, což ale není zkušenost zejména v afrických zemích na jih od Sahary. Odborníci v OSN odhadují, že hodnota 90 procent hrubého domácího produktu mizí v zahraničí na kontech zlodějských vládců. Kongo, později dočasně přejmenované na Zaire, obdrželo z Washingtonu aspoň šest miliard dolarů. Touž sumu si údajně uložil ve švýcarských bankách někdejší znamenitý kleptokrat Mobutu Sese Seko. V této souvislosti pak málo překvapí tvrzení britského historika Paul Johnsona (Modern Times, 1983), že Kongo v roce 1960, kdy přestalo být belgickou kolonií, mělo větší počet nemocničních lůžek (560 na 100.000 obyvatel, víc než kterákoliv africká země a dokonce víc, než  sama Belgie),  měla nejvyšší procento gramotnosti (42% v porovnání k 30% v tehdy britské Ugandě, 15% v britské Nigérii a 10% ve většině francouzských kolonií). „Za posledních padesát let zahraniční pomoc ani nepomohla hospodářskému růstu, ani neuchránila řadu chudých společností před úpadkem a chaosem,“ hodnotí Cato Institute (NYT, 22.6.1997). A skeptici z toho pak činí závěr, že přílišného blaha a pokroku se věru nedosahuje dodávkami peněz a zejména ne cizích nápadů, jak si kde v dálavách vládnout.

      S premisou, že s postupným uplatňováním demokracie dojde k poklesu teroristických aktivit, má potíže Amy Chua, profesor práva na univerzitě Yale, autor knihy World on Fire (2002). Vyjadřuje obavu, že zatímco zavedení demokracie a tržního hospodářství vedlo v západních zemích k prosperitě, jinde by to mohlo způsobit destabilizaci s případně krvavým dopadem, zejména tam, kde menšina má dominantní roli v ekonomii a většina svými hlasy převládá v politice. To už je přece po řadu generací úděl Číňanů v Malajsii, Indonésii a na Filipínách, Indů na Fidži, Libanonců v západní Africe, a totéž vypuklo po získání nezávislosti v druhé polovině 20.století na ostrově Srí Lanka mezi menšinou Tamilů a většinou Sinhálců. Před nezávislostí za koloniální kontroly rovněž nedocházelo k hrůzostrašnostem v Rwandě, že by  většinoví Hutuové podřezávali krky méně početným a hospodářsky víc zdatným spoluobčanům Tutsi. Prozatím chybí příklad svobodného demokratického státu s tržním hospodářstvím  kdekoliv v africké či asijské oblasti, kde by ekonomicky značně úspěšnější menšina se mohla těšit z  harmonické koexistence s většinou. (Pohlédněme od zahraničních Číňanů, oněch tzv.Židů Asie, k Židům v Německu: v letech 1901 - 1975, tehdy pouhé jedno procento obyvatelstva se podílelo 10 procenty v lékařském povolání, 17 procenty mezi právníky, 27 procenty mezi laureáty Nobelovy ceny. Zdroj : Thomas Sowell, The Economics an Politics of Race, 1983).

      Jiří Pehe ve svém článku vznáší otázku, zda USA mají právo někde někomu vnucovat demokracii, a přesvědčivě odpovídá s odkazem na nezbytnost bezpečnosti světa. Lidstvo se dostalo do situace, kdy se zbraní hromadného ničení mohou každým okamžikem zmocnit všelijací tyrani či teroristické skupiny bez stálé adresy, s náboženskou či jinou posedlostí prosazovat své destruktivní vize.

K O  N  E  C