V Neviditelném psu jsem se na pokračování (13. a 14.XI.02) značně nelichotivě rozepsal o americkém právním systému, v němž poroty jsou jeho mocným pilířem.

      Týden poté jsem obdržel úřední obsílku, s vyrozuměním, že ze seznamu voličů a daňových plátců jsem byl náhodně vybrán k výkonu občanské povinnosti porotce. A abych tedy vyplnil dotazník. Zaškrtl jsem YES na otázky o občanství USA, trvalé adrese na okrese Broome, své zletilosti a schopnosti vládnout anglickým jazykem. Na další otázku o předchozí trestní činnosti, zda jsem byl odsouzen za spáchání zločinu (felony) jsem odpověděl NO, ač odsouzen jsem byl v ČSSR (ilegální úprk z republiky, par.95, tr.z.1950), ale v pozdější ČSFR byl rehabilitován – a je to beztoho dávno a někde jinde daleko. Na opačné straně formuláře jsem kromě jiného napsal: „Je mým upřímným přesvědčením, že porotní systém, tak jak stále funguje ve Spojených státech, mé adoptivní vlasti, je škodlivým anarchronismem, deformujícím snahu po dosahování spravedlnosti. K zrušení této absurdity už mělo dávno dojít. Toto je mé upřímné přesvědčení, jež rozšiřuji ve svých publikacích.“ Odesláno na adresu Christopher J. Esworthy, Commissioner of Jurors, Courthouse PO Box 1766, Binghamton NY 13902-1766.

      Čímž jsem zločin třeba doopravdy spáchal, porušil nějaký strašně závažný zákon, vždyť jsem vyjádřil opovržení pro značně svatou krávu, však být porotcem je občanská povinnost jako je bránit vlast v době ohrožení a platit daně v kterékoliv době. Funkcionář Esworthy se dosud neozval. Pokud již vyrozuměl šerifa, který mi přijde nasadit želízka a doprovodí do šatlavy, budu se bránit citací precedentů nedávného data, o něž se chci teď podělit s českým čtenářem. Jsou to takzvané STELLA  AWARDS, ocenění, takto pojmenovaná k poctě Stelly Liebeckové, mezinárodně již proslulé stařeny, kterou za potřísnění horkou kávou u McDonalda, porota v  Albuquerque odměnila velkou kupou peněz.

      Zde teď následuje sedm takových cen za úchvatné projevy ducha se záviděníhodným smyslem pro spravedlnost:

      V Austinu, hlavním městě Texasu, porota obdařila Kathleen Robertsonovou obnosem 780.000 dolarů jako náhradu škody, kterou utrpěla v obchodě s nábytkem, kde si zlomila kotník zakopnutím o batole. Porotu nezviklala skutečnost, že předmětné batole patřilo žalobkyni.
      Devatenáctiletý Carl Truman z Los Angeles vyhrál 74.000 dolarů plus náhradu výloh léčení, poté co mu soused přejel ruku automobilem značky Honda v okamžiku, kdy se mu snažil ukrást kryt kola.
      V Bristolu, stát Pennsylvania, Terrence Dikson, poté co vykradl dům, snažil se ho opustit odchodem garáží. Tu ale nedovedl zevnitř otevřít, jakož se ani nemohl vrátit do domu, jehož dveře se zaklaply. Vykradená rodina byla zrovna na dovolené a zloděj musel v garáži strávit osm dní, živit se tam nalezenou pepsikolou a obsahem vaku se suchou psí potravou. Tento zážitek mu způsobil nepřiměřenou duševní trýzeň (mental anguish) a proto zažaloval a porota ho odměnila sumou půl milionu dolarů.
      V Little Rocku, hlavním městě Arkansasu, Jerry Williams obdržel pouhých 14.500 dolarů  náhradu výloh léčení, poté co ho sousedův pes kousl do hyždí. Pes byl přivázán před domem na sousedově vlastním pozemku. Porota přiznala žalobci jen nevelikou sumu, poněvadž on psa vyprovokoval opakovanou střelbou ze vzduchovky do jeho kožichu.
      V restauraci ve Filadelfii slečna Amber Carsonová z amišského města Lancasteru v Pennsylvánii v hádce se svým přítelem po něm hodila soft drink a během půl minuty na vlhké podlaze uklouzla a pošramotila si kostrč. Porota přikázala restauraci zaplatit žalobkyni náhradu škody ve výši 113.500 dolarů.
      Kara Waltonová v Claymontu, stát Delaware, úspěšně zažalovala vlastníka nočního klubu, poté co v úmyslu ušetřit na vstupném se pokusila vstoupit záchodovým okénkem a při té příležitosti si vyrazila dva přední zuby. Porota jí přiznala náhradu ve výši 12.000 dolarů jakož i zaplacení účtu za dentální rekonstrukci.
      Merv Grazinski v Oklahoma City zakoupil deset metrů dlouhý, motorový obytný dům značky Winnebago. Na své první cestě po dálnici nařídil si rychlost (cruise control) na 70 mil v hodině a z místa řidiče se vzdálil uvařit si šálek kávy. Nebylo pak přílišným překvapením, že spěchající neřízené vozidlo sjelo z dálnice a překotilo se. Řidič/neřidič Grazinski zažaloval výrobce Winnebago pro opominutí v instruktážní příručce varovat nabyvatele před takovým počínáním. Porota shledala nárok zcela oprávněným a žalobci přiznala náhradu ve výši 1,750.000 dolarů a nový pojízdný dům k tomu. Tento idiotský verdikt přiměl provinilou firmu, aby  obohatila text manuálu varováním, že vozy za jízdy nutno řídit.

      Dodatečně mě napadá, že přece jenom jsem neměl tak rezolutně odmítnout příležitost k výkonu občanské porotní povinnosti. Takto jsem se připravil o zkušenost s všelijakými absurditami.