Předlouhá doba budování vědeckého komunismu se vším důrazem na prioritě kolektivu, solidaritě pracujících, přetvořila českou společnost v individualisty, materialisty a v přemnohých případech i důkladné sobce. Jestliže jedině platilo oficiální rozdávání podle zásluh, proč tedy dát pár šesťáků žebrající babičce u kostelních vrat zcela bez zásluh? Peníze až na prvním místě, co je doma, to se počítá, kdo neokrádá stát, okrádá rodinu, a tak dále se stejným tristním refrénem.

      Dostavil se post-komunismus a nepřekvapila pak snaha dohánět zmeškané příležitosti a pořádně si nahrabat do vlastní kapsy, zejména když takovou iniciativu legitimizovala nová doba tržního hospodářství. Nabytý majetek získal punc prestiže. Žel, s rostoucím kruhem participujících ochabovala příležitost společenské záře, oslňovat okolí. Jiný dopad přece měl zájezd na Kanárské ostrovy v prvním sametovém roce v porovnání s rokem desátým. V Čechách jsem dostával dotazy, jaké že mám v Americe auto. Mám dvě Volva. Který typ, kolik válců, jaká kubatura? Odpověděl jsem, že nevím, vehikly jezdí docela dobře, pod kapotu se nedívám, beztoho bych železným vnitřnostem nerozuměl. Když jsem pak pojížděl po české zemi, tak roztomile maličké v porovnání s našimi mamutími vzdálenostmi, dodržoval jsem rychlostní limit a každé auto, z výjimkou těch zaparkovaných, mě předjelo. A tyhle prestižní hony na mě dělaly dost směšný dojem. Týmiž pocity mě obdarovávaly německé dálnice, kde řítící se mercedesky vztekle vrhaly varovná světla, aby jim kdokoliv méně jakostní uhnul z cesty. Proč bych se měl cítit potupen, kdyby mě předjel trabant? Vozidlo přece není siamským dvojčetem osobní důstojnosti, tak jako jím nejsou mé boty na procházce v parku. Jestliže mě někdo předejde, přece mu kvůli tomu nepodrazím nohu.  Kdybych se ale procházel v některé bídné africké končině, kde párů bot mají všeho všudy pět a půl, takové mé vybavení by nabylo punc prestiže a já bych třeba pokládal za zcela oprávněné proti spěšnému chodci surově zasáhnout.

      Čili to bude chtít čas. O Američanech se sice říká, že v jejich škále hodnot nelze být dost bohatý stejně jako žena nikdy nemůže mít dost velká ňadra, ale přece jenom množství spotřebních statků k dispozici leckoho ponouká je pak i rozdávat než nadále urputně hromadit. Zde též má svůj vliv tradice původní pionýrské solidarity Američanů. Nemyslím, že netypická byla zkušenost spisovatele Jana Beneše, když k němu po přistěhování do Kalifornie přišli jeho noví sousedé a přinášeli kusy nábytku zaplňovat prázdné prostory v jeho nabytém baráčku. Když se pak po letech vrátil do rodné vlasti, potřást rukou mu přišel jen jeden soused, aby se ho touž rukou tentýž večer pokusil okrást.

      Při vyplňování daňového přiznání - perverzně to komplikovaný formulář 1040 – my američtí poplatníci také vyplňujeme rubriku Charity, kdo kolik dal na dobročinné účely. Neznám nikoho, kdo by se s nějakým obnosem nerozloučil, ač naše česká  přistěhovalecka obec velkorysostí příliš nevyniká. Vím, o čem mluvím: býval jsem pokladníkem Společnosti přátel Sixty-eight Publishers, nakladatelství Josefa a Zdeny Škvoreckých, což nebyl mramorový palác, jak se za bolševika občas tradovalo, ale idealistické podnikání s perspektivami výdrže cezené nudle. Obraceli jsme se na české zbohatlíky typu Ivany Trumpové, aniž bychom od nich dostali halíř. A přitom takové příspěvky oni měli tax deductible – mohli si je z daňového přiznání odečíst.

      Tato tax deductible praxe je patrně nepominutelnou podmínkou ochoty rozdávat se všemožnými směry, přispívat na víc či méně hodnotné účely. Dárcům, sponzorům, se tak dostává příležitosti vylepšit svou image, získat mediální pozornost, blyštit se ve společnosti celebrit. A rozvine se něco takového i v Čechách? Jistěže, však už tomu dřív tak bývalo. Posloužím osobním příkladem. Po příjezdu do Ameriky v pradávném již roce 1960 jsem měl přednášku u newyorkské odbočky tehdejší Československé společnosti pro vědy a umění. Tam jsem se seznámil s Vratislavem Buškem, bývalým profesorem církevního práva na Karlově univerzitě, za nacistů vězněným v Mauthausenu, za komunistů v nepřítomnosti (své) odsouzeným k smrti. Bušek se v pokročitém věku oženil s vdovou továrníka Waldese (v Praze nikoliv neznámá továrna Kohinoor), jehož nacisté odvezli do koncentráku a mimo jejich dosah sídlící rodina ho za hodně dolarů vykoupila: směl odjet do Portugalska, kde následkem útrap zemřel dřív než mohl vstoupit na zaoceánskou loď. Buškovou zásluhou jsem měl příležitost poznat paní choť. Bydleli na Long Islandu, v Queensu, v příjemné poklidné části Jackson Heights, ve stejném domě jako Ferdinand Peroutka, Karel Steinbach, takových veličin přímo historického formátu. V prostorném bytě jsem si prohlížel sbírku obrazů. Ejhle, Mánesova Josefína, to je podařená reprodukce! Paní domu přikývla a poopravila můj dojem informací, že to je onen Mánesův originál. V té době znovu na studiích jsem si nikoliv příliš zručně přivydělával číšničením u Vašatů. „Zrovna včera u nás byl Rudolf Firkušný,“ oznámil jsem a vznesl dotaz, zda paní Bušková-Waldesová sluvutného virtuoza taky zná. A dozvěděl jsem se, že věru trošku ano – v Pažíři mu koupila jeho první smoking při koncertním vystoupení. Když jsem se pak ženil, rodina jejího syna Jiřího nám vystrojila svatbu a profesor Bušek byl mým svatebním svědkem. Po rozkladu bolševického panství, George Waldes mínil českému státu ponechat předchozími režimy ukradené umělecké skvosty, s podmínkou, že pár obrazů by si přece jen rád ponechal, ale dohoda, pokud si vzpomínám, se příliš nepovedla.