SOUČASNOST PŮVODNÍCH MAJITELŮ AMERIKY
Oficiálním, politicky korektním,
přejmenováním se z Indiánů stali native („rodný, rodilý, domácí,
domorodý, přirozený“) Americans - ti jediní. Žádná bledá tvář, i třeba
potomek přistěhovalců před půl tisíciletím, na takové označení nekvalifikuje.
Netrpělivý
čtenář nechť promine a třeba i pomine několik historických a statistických
údajů: počet indiánského obyvatelstva v době prvního evropského příjezdu se
odhaduje na 2,5 miliony. Následná, hodně disharmonická doba (šarvátky,
střetnutí, skalpování, přivezené neduhy včetně syfilidy, navrch s heslem
„Dobrý Indián – mrtvý Indián“) se zasloužila o zredukování počtu původních
domorodců na pouhou desetinku (250.000) při sčítání roku 1890.
Ve
20.století se situace obrátila, Indiánů začalo přibývat: 827.000 v roce 1970,
1,361.000 v roce 1980 a toto zmnožení o 72% překonal výkon, zjištěný při
sčítání roku 2000, kdy byly napočítány 2,4 miliony Indiánů, což pak s 1,8
milionem rudokožců částečných, sebeoznačených jako mixed race, činí 4,2
milionů. Nejpočetnější jsou kmeny Cherokee (čistokrevných 281.000, spolu s
částečnými 729.000), Navajo (269.000 –298.000), a Siouxové (108.000 –
153.000). Vzdor nadprůměrné úmrtnosti zásluhou tuberkulozy, cukrovky, alkoholu
a vraždění ve vlastních řadách, jejich porodnost je ještě nadprůměrnější. A k
tomu též nutno přičíst pseudo-Indiány, úspěšně tak získávající požitky z
federálního rohu hojnosti. Je věru značný rozdíl mezi národem Navajo s vlastním
územím o velikosti téměř celé České republiky, větším než 9 států USA
(Connecticut, Delaware, Maryland, Massachusetts, New Hampshire, New Jersey,
Rhode Island, Vermont, West Virginia), s vlastní kulturou, identitou a řečí, v
porovnání například se skupinkou Paugussetts, kterou převážně tvoří černoši
vyrostlí v městě Bridgeportu, stát Connecticut. Donald Trump, supermilionář,
poté bankrotář a teď už zase velmož, si oprávněně stěžoval před vyšetřovacím
výborem Kongresu, zabývajícím se existencí konkurenčních kasin na indiánských
rezervacích, že ti provozavatelé indiánsky ani trošku nevypadají.
My, středoevropští odchovanci
drážďanského Karla Maye, údajně ševce tamtéž, abychom rovněž byli zmateni.
Žádný ten Vinnetou s orlím profilem podle představ ilustrátora Z. Buriana, že
by cválali na mustanzích, s brkem v černých kadeřích, ale spíš to jsou rasově
rozmělnění, nezřídka obézní cvalíci. V městě Binghamtonu ve státu New Yorku,
kde už pobývám mnoho let, se konaly národopisné šibřinky, indiánská Strážnice,
Lúčnica jménem Otsingo Pow Pow. Sjeli se delegáti až z Arizony. Největší
pozornost sdělovacích prostředků upoutali načelníci White Eagle čili Bílý Orel
z kmene Cherokee a Joseph Bruchac čili Pepík Břicháček z kmene Abenaki ve státě
Maine. Opeřený Pepík na tiskové konferenci uvedl, že vzdor bělošství a češství
svého otce to dotáhl na náčelnickou funkci a těší se důvěře abenackého lidu.
Před dvěma stoletími Indiáni vlastnili
tři čtvrtiny území dnešních USA a teď jim patří pouhá 2 procenta (56 milionů
akrů) na celkem 314 rezervacích. Kongres uzavřel s Indiány všeho všudy 371
smluv (první v r.1778, poslední v r.1871) a ve většině případů byli přitlačeni
vzdát se vlastnických práv výměnou za záruku samosprávy, autonomii self-governing
rights) na výlučném svém území – oněch rezervacích. Nejhůř to posléze
dopadlo za prezidenta Eisenhowera v padesátých letech, kdy došlo – za úplatu
zbylým náčelníkům – k oficiálním zrušení asi 100 kmenů.
Ošemetnost se suverenitou
Ústavní článek VI ústavy pokládá
smlouvy, tedy i ty s původním domorodým obyvatelstvem, za „součást nejvyššího
zákona země“. Z toho se pak zrodilo poněkud schizofrenické uvažování, které
přetrvává do dnešní doby. Na jedné straně jakoby indiánské kmeny neměly nic
společného s jednotlivými státy, ale na druhé straně zůstávají chráněncem, svěřencem
(ward) federální vlády ve Washingtonu. Kmenu (tribe) se nejenom
dostává označení nation, ale sovereign nation – suverenity s
právem vytvářet vlastní zákony a jimi se řídit.
Mezinárodní právo pro uznání suverenity
vyžaduje nezávislost, mít území nikoliv kapesního rozsahu, obyvatelstva víc než
pět a půl, mít schopnost zcela nezávislého vládního počínání a ekonomické
autonomní existence. Obtížně pak mohl uspět s požadavkem o přijetí za člena
OSN Cherokee Indián Jimmie B.Durham, sebepovýšený na mluvčího milionů
domorodců od Kanady po Patagonii, s teritoriálními požadavky a uznáním
absolutní suverenity. OSN vyžadovala, aby své požadavky předložil písemně, což
však nebylo jeho forte. Rozlobený žadatel protestoval, že náčelníci jeho druhu
nejsou cvičeni v byrokratických praktikách bledých tváří a že požadavek mít
všechno na papíře je urážlivým vyjádřením nedůvěry v indiánské slovo. Indián
Lee Lyons se rovněž pokusil o mezinárodní uznání suverenity. Na miniaturní
rezervaci Onondaga, tady nedaleko od nás, mu soukmenovci vyrobili cestovní pas
na jméno Six Nation Iroquoi Confederation. Dokument trojjazyčně
(anglicky, francouzsky a onondagsky) označoval majitele Lyonse jako občana
suverénního státu SNIC. Čtyřiadvacet držitelů takto po domácku zhotovených dokladů
dojelo do Ženevy na konferenci OSN o rasové diskriminaci. Švýcarští úředníci
delegaci hodinu pozdrželi, ale pak přece jen na jejich výrobek přiložili
razítko s označením „mimořádné vízum“. Obdarovaní to prohlásili za velké
vítězství, které interpretovali jako de facto mezinárodní uznání dotyčného
neexistujícího státu.
Albert
Hale, někdejší hlavní náčelník národa Navajo, prohlásil: „Když já přijedu do
Washingtonu, nechci jednat s nějakými obyčejnými úředníky, chci, aby v Bílém
domě pro mě uspořádali hostinu, tak jak činí s představiteli všech cizích
států.“ Dosud se tak věru nečiní. Federální soudce Warren K. Urbom (město
Lincoln, stát Nebraska) v rozhodnutí roku 1975, zda federální úředníci mají
právo se míchat do záležitostí rezervace Pine Ridge, se vyjádřil takto: „Závěr,
že indiánské kmeny nemají úplnou (complete) suverenitu, je neodolatelný
(irresistible).“ Jenže jak vypadá neúplné panenství? Jiná soudní
stolice (Court of Appeals, stát New York, 1993) usoudila, že i když
stát má právo požadovat odvod maloobchodní daně při prodeji ne-Indiánům, toto
právo nelze vymáhat, uvést v platnost, poněvadž k transakci došlo na území
kmene, federální vládou uznaného jako suverénní národ. Proto se prodává
nezdaněný benzin či cigarety komukoliv, kdo přijede a stát nezasáhne.
Suverenitou se přece rozumí právo vytvářet vlastní zákony a vymáhat jejich
dodržování. Pak se v tom vyznejte.
Takže
tady máme čtvero v leccčems se překrývajících a konkurujících jurisdikcí -
federální, státní,místní a indiánskou. V roce 1924 Kongres ve Washingtonu
oficiálně označil Indiány jako občany oněch Spojených států amerických, se
všemi právy a povinnostmi, a v roce 1968 přijal Indian Civil Rights Act,
zákon na ochranu Indiánů před příkořím ze strany kmenové samosprávy. Stále však
dochází k všelijakým disonancím. Například v roce 1994 na rezervaci Warm
Springs ve státě Oregonu, 100 mil od Portlandu, adresy početné české obce,
nezbedná sedmnáctiletá Cheryl Sorrel House se kvůli svým špatným kumpánům a
špatným známkám ve škole dostala před příslušný kmenový orgán, který nařídil ceremonial
whipping - nářez, pět svižných zásahů na její neposedný zadek. „Všechny vás
nenávidím!“ (I hate you all!) zareagovala před odesláním do internátu
pro indiánské dívčiny na opačný konec země. Takový průběh spravedlnosti by
rozhodně nebyl proveditelný na neindiánském území. Za snad nejpodivnější lze
pokládat rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1979, jímž se Indiánům v
severozápadní části USA dostalo privilegia rybařit a lovit mimo rezervaci, bez
ohledu na přísné předpisy o hájení, závazné pro všechno ostatní obyvatelstvo.
To už jsou pak výhody typu diplomatických imunit.
Indián
jako jedinec se může objevit jako žalovaná strana před federálním soudem,
kdežto indiánský kmen takové jurisdikci nepodléhá. Jestliže neindiánský soused
utrpí újmu, náhrady škody se věru nedovolá. Marně se dovolává senátor Slate
Gordon, Republikán ze státu Washington, zbavit se tohoto anachronismu „sovereign
immunity.“
Nesouhlasí s ním většina senátorů, mezi nimiž je jen jeden autentický Indián jménem Ben
Nighthorse („Noční kůň“) Campbell, reprezentující stát Colorado.
Tradiční
americký princip melting pot („tavící hrnec“) – zkratka pro integraci a
asimilaci různorodých přistěhovaleckých živlů - koncem bláznivých šedesátých
let, doby současného zrodu i jiných novinek jako například feministického
osvobozeneckého boje, nahradil multikulturalismus, pluralismus, důraz na
zachování individuální identity (etnické, rasové, náboženské, kulturní).
Nemyslím, že by ale docházelo k příliš úspěšné renezanci indiánských jazyků,
jichž je zhruba 250, ač stále se ještě pěstuje výuka na některých školách,
zejména v Oklahomě a Jižní Dakotě, a stále jsou k mání příslušné učebnice,
slovníky a audiokazety. Jde o jazyky natolik obtížné a ve světě tak pramálo
známé, že za druhé světové války americká armáda úspěšně používala jejich
mluvčí otevřeně komunikovat mezi jednotkami na frontě, aniž by se museli
obtěžovat s nějakým zatajováním před zmateným nepřítelem.
Začátkem
sedmdesátých let k přemíře výpomocných fondů přibyla federální štědrost
poskytovat zájemcům z indiánských řad stipendia a přednostní přijetí na
univerzity. Zásluhou této iniciativy již došlo k líhni právníků, jichž už je
teď víc než tisíc.
Ti se značně starají, aby indiánské nároky se nadále zmnožovaly.
Rezervace
Leckterý Čech, a nejen ovšem on, si
představuje indiánskou rezervaci jako nějaký koncentrák „Bodejť, vždyť to je
úplnej koncentrák, neříkejte že ne!“ tvrdil mi v Praze znalec, napěchovaný
poznatky z Roku stranického školení. Pominul důležitý rozdíl, že Indián na
rezervaci žít může, ale nemusí. Není však známo, že obyvatelé skutečných
koncentráků, od Osvěčimi po Vorkutu, se mohli svobodně odstěhovat třeba na
Riviéru.
Většina (27 států) má nějakou tu
rezervaci, jichž je celkem 314. Nevztahuje se na ně daňová povinnost a dostává
se jim řady bezplatných požitků (školy, lékařská péče, všelijaký poradenský
servis, řada podpůrných programů). Odhadem na nich žijí a nezřídka pouze
živoří asi tři čtvrtiny indiánského obyvatelstva. Neindiánům je pobyt odepřen,
ale projet a prohlédnout se dovoluje – čili to, co je teď mnohde odpírané
Australanům ve vlastní zemi. Projel jsem rezervací celou řadu. Ani jednoho
Indiána nezdobila čelenka, péra, nenesl tomahawk a nebafal dýmku míru. Vždyť i
v naší rodné zemi děvčice zpravidla nepobíhají v krojích a ogaři v pracovní den
nejuchají, nevěnují se odzemkům s máváním valaškami. Dojem z rezervací jsem měl
zpravidla tristní. V pracovní dny nikde stopa po budovatelském úsilí. Zpravidla
ani průmysl, ani zemědělství. Na rezervaci Papago v jižní Arizoně měl zaujala
výzva k návštěvě semináře na téma Spouse abuse - instruktáže, jak
nemlátit manželky. Na rezervaci národa Navajo, té největší, která se z Arizony
táhne do sousedních států New Mexico a Utahu, v centru jménem Window Rock, kde
sídlí jak kmenová samospráva, tak federální byrokraté, jsem se seznamoval s
vládní štědrostí, připomínající vybudování komunismu – rozdávání zájemcům podle
potřeb a nikoliv zásluh: tímto směrem dostanete poukázky na peníze, oním směrem
šatstvo, jídlo, za rohem cokoliv. Roh hojnosti, perfektní sociální síť.
Leč s notnými trhlinami. Indiánské
záležitosti má na starosti Department of Interior - ministerstvo vnitra,
které nemá nic společného s policií, ale se správou národních parků a také
touto agendou, spadající pod Bureau of Indian Affairs. Toto BIA se těší
skoro tak nelichotivé pověsti jako INS (Immigration and Naturalization
Service), s oprávněnou reputací té nejméně schopné složky federální
byrokracie.
Jen menšina - 140 z celkového počtu 314
rezervací – nemá ve svém obvodu pozemky, které by nepatřily neindiánským
sousedům. V zemi tolik posedlé vzájemným souzením není pak nouze o přečetné
pře. Vyrojily se žaloby s extravagantními požadavky na začátku a štědrými verdikty
nebo aspoň kompromisy nakonec. Státy Oregon, Washington, obě Dakoty, státy v
oblasti hor Skalistých, od Colorada až na jih k Texasu, nikde tam není
nedostatek zájemců o náhlou bonanzu v zájmu historické spravedlnosti. Však kdo
by rád nedědil za utrpení předků? Už před dlouhou řadou let jsem napsal článek,
nazvaný „Jak nás chtějí Indiáni rozkulačovat.“ Indiáni kmene Oneida zahájili
soudní při, domáhajícíce se vlastnictví území 50 mil širokého a daleko delšího,
totiž od kanadské hranice u řeky svatého Vavřince na severu až po hranici státu
Pennsylvánie na jihu - celkem 5,5 milionů akrů, víc než je rozsah celého státu
Massachusetts. Je to půda, na níž Indiáni nepracují, ale před dvěma stoletími
patřila prapředkům. Žaloba se vztahovala na dvanáct krajů (counties), v
jednom z nichž bydlím a také něco vlastním. Napřed nás odírali rudí komisaři,
my pak prcháme na Západ a tam po nás jdou rudokožci. Nakonec to ale dobře
dopadlo pro obě strany. Po mnoha letech souzení nejvyšší instance nárok zamítla
(případ Oneida Indian Nation versus New York, No.88-1558) a v roce 2202 George
Pataki ,newyorkský guvernér maďarského původu, ukonejšil hrstku od všech daních
osvobozených Oneiďanů sumou 500 milionů dolarů, jen ať si dají do nosu.
Přitažlivost hazardu
Účastnit se hazardních her se anglicky
řekne gambling (to gamble = hazardovat, riskovat, vsadit si),
ale v tomto druhu mohutně kypícího průmyslu se užívá výrazu gaming,
značícím hravé počínání bez přídechu jeho případné nepočestnosti. Však tu jsme
v zemi s důkladnou puritánskou tradicí, kde se hrozívá „morální většinou.“
Připomeňme si břitkého publicistu H.L.Menckena a jeho definici puritána jako
člověka, který se obává, že někde někdo jiný se dobře baví. V tomto případě je
to právě většina, která projevuje sklony k takovému hřešení.
Není tomu tak dávno, že provoz hazardních
her legalizovala pouze pouštní Nevada a stát New Jersey v přímořském městě
Atlantic City. Avšak koncem 20.století, už jen dva státy (Utah pobožných
Mormonů a lahodné Hawaii, kde si patrně dosud vystačí s jinými druhy radovánek)
odolávají tak výnosnému pokušení. Loterie ve 37 státech ročně obohacuje
veřejnou pokladnu 12 miliardami, výnos z kasina ve 21 státech vzrostl z 10
miliard v roce 1982 na 50 miliard v roce 1997. Media obdařila zaslouženou publicitou
okres Tunica, tuto nejchudší končinu nejchudšího státu Mississippi. Zbavili se
tam baptistických zábran, otevřeli kasina, rozjel se velký byznys zásluhou
zájemců, sjíždějících se z okolí, kde takovým potěšením nebylo přáno. A Tunica,
tato včerejší „americká Habeš“, slovy černošského kazatele Jesse Jacksona, teď
kvete.
Úspěch netrpívá nedostatkem imitátorů. Po
řece Mississippi teď plují kasina s licencí států Mississippi, Missouri,
Illinois, Indiana a Iowa. Marné jsou kampaně zatvrzelých odpůrců v čele s
Reverendem Thomasem Greyem, hrozícím představou mravního rozkladu. Studijní
středisko (Center for Addiction Studies) Harvardovy univerzity dochází k
závěru, že až 5 procent dospělých osob, vystavených hazardním hrám, jim
propadnou a stanou se z nich pathological gamblers. Plán státu Florida
na zřízení 47 kasin byl zamítnut s tvrzením, že předpokládaný daňový příjem 470
milionů je daleko menší než neméně předpokládané 2,1 miliardy dolarů, které by
stát musel hradit jako důsledek zvýšené kriminality a přidružených
nepříjemností. Jenže jiná studie (National Gambling Impact Study Commission,
zřízená v době prezidenství Clintona), zkoumala deset měst v blízkosti (50 mil)
kasin v provozu a nezjistila žádný nárůst bankrotů, zločinnosti, sociálních či
zdravotních problémů.
Tak či onak, veřejní činitelé se s vervou
pustili do značně slibných iniciativ. Rovněž si povšimli činitelé z Bureau
of Indian Affairs, s představou, že tohle by mohla být ta správná cesta
zbavit se bídy jakkoliv štědře podporovaného původního obyvatelstva kontinentu.
Vize jménem NEW BUFFALO - buvol s rohy hojnosti, razantně vpřed! V roce 1988
vešel v platnost zákon Indian Gaming Regulatory Act, mizerně
formulovaný, ideální k zneužití. Na jeho dodržování má bdít výbor National
Indian Gambling Commission s právem pokuty udělovat, ale nikoliv je
vybírat.
Kmenová zmrtvýchvstání
Tak jako lze vydělat na pozitivní
diskriminaci (Affirmative Action) tvrzením o jednom kádrově správném
dědečkovi, teď se naskytly báječné příležitosti prezentovat virtuální kmeny
jako nástroje k tuze reálnému bohatství.
Krásný příklad (Time, 16.12.02):
Černoška Maryann Martin, vyrostlá v Los Angeles, se ve věku 22 let dozvěděla,
že její matka byla vlastně poslední mohykánka skupinky Augustine Band of
Cahuilla Mission Indians. (Band ve smyslu „banda, tlupa“.)
Správně
začenichala, obrátila se na Washington a BIA vystavil certifikát, že ona spolu
dvěma mladšími bratry jsou kmen. Ano, kmen, a dveře k bohatství tím otevřeny
dokořán. Trio šťastlivců odjelo s maringotkou do pouště na někdejší, dávno již
neobydlenou rezervaci, ale v blízkosti superluxusní enklávy Palm Springs. V
roce 1994 kmen tří byl zredukován na kmen jednoho, jedné, poněvadž z obou
bratrů se staly mrtvoly po přestřelce v Los Angeles. Přeživší sestra od federální
vlády inkasovala víc než milion dolarů podpory na ubytování, výlohy ekologické
povahy a na kmenovou samosprávu.
Deaktivované, vyhynulé, mrtvé kmeny
zázračně ožívají. Nejlíp známé je zmrtvýchvstání kmene Mashantucket Pequots ve
státě Connecticut, souseda New Yorku. Dnešní údajní soukmenovci nikdy spolu na
rezervaci nežili a z počtu necelých 200 v roce 1991 se za jedno desetiletí
zmnožili na 677. A teď jim patří Foxwood Resort and Casino, to naprosto
největší na světě, kolos o 17 poschodích, přitahující denně 50.000 návštěvníků.
Zaměstnává 10.000 lidí, jeho roční obrat dosahuje 1,1 miliardy dolarů a je též
největším zdrojem příjmu pro stát..
Výtečně
též prosperuje 100 příslušníků kmene Table Mountain Rancheria. Každý člen
měsíčně inkasuje 15.000 dolarů a na Thanksgiving Day (Den díkůvzdání,
že bledé tváře přijely na tento kontinent - a teď jsou zdrojem takové
prosperity) a teď v roce 2002 každý obdržel extra výslužku 200.000 dolarů,
čistého, nezdaněného, samozřejmě.
Kasina
si již zřídila polovina všech kmenů a pseudokmenů. Ten největší indiánský národ
Navajo ale z náboženských důvodů něco takového nedovoluje. Velké zisky plynou
jen do 39 kasin – 8,4 miliard ročně. Pouhých 13% kasin tak přijde k dvěma
třetinám všech příjmů. Převládají notné disproporce: tři státy (Connecticut,
Kalifornie, Florida) s pouhými 3% všeho indiánského obyvatelstva inkasují 44%
všeho příjmu kasin (což pak přijde na 100.000 dolarů na osobu), kdežto pět
států, kde žije polovina všech Indiánů (Montana, Nevada, Oklahoma, obě Dakoty)
dostane necelá 3% peněz.
Čím
méně kmenových podílníků, tím ovšem větší je podíl na osobu. V kalifornském
minikmenu San Samuel Band of Mission Indians to ročně vynáší téměř milion
dolarů (900.000) na osobu, kdežto kmen Seminole na Floridě s ročním ziskem 216
milionů si každý z jeho 2.800 členů přijde na necelé dvě tisícovky. Je tedy v
zájmu podílníků-družstevníků své řady nerozšiřovat a o tom rozhodují
náčelníci, koho mezi sebe vpustí, kdo se z nuzáka stane okamžitým boháčem.
Nestávají se jimi například na rezervaci Pine Ridge příslušníci národa Siouxů
z větve Oglala, potomci legendárního bojovníka jménem Crazy Horse. Jejich
nezaměstnanost dosahuje 88 procent, přežívají z vládních podpor už po šest
generací.
V roce 2001, celkem 290 kasin v 28 státech mělo příjem 12,7 miliard.
V
témže roce 2001, federální vláda vyplatila Indiánům podporu ve výši 9,4
miliard. Washingtonem poskytovaná štědrost nepomáhá odstraňovat tyto nehorázné
disproporce, ale naopak je zvětšuje, neboť čím menší počet obdarovávaných, tím
víc peněz dostanou. Zde jsou údaje: Onen početný (260.000) národ Navajo bez
kasin - roční podpora 900 dolarů na osobu. Dřív již rovněž zmínění Oglala
Siouxové (41.000) – 168 dolarů a ještě míň (154) pobírá v Severní Dakotě 28.000
příslušníků kmene Turle Mountain Chippewa Porovnejme s kmenem Miccosukee na
Floridě ( členů 400), inkasujících 2.858 dolarů a s miniskupinkou (44 členů)
Rumsey Band of Winton Indians v Kalifornii, provozujících kasino s ročním
obratem 150 milionů a vládní výplata tam je ve výši 4.457 dolarů.
Na
rozdíl od zkušenosti v Africe, kde černoši docela rádi prodávali své domorodé
bratry do otroctví, nic podobného se nepovedlo s americkými Indiány, ač tehdy
někteří běloši měli značný zájem o takové transakce. S porovnání se současnými,
někdy i nehoráznými kontrasty, outsider je sváděn k názoru, že někdejší rasová
solidarita věru neodolala náporu zlatého telete. Nezřídka vznášená doporučení
aspoň trošku se podílet s méně šťastnými bratry, ti hodně bohatí odmítají se
slovem entitlement – právo, oprávnění, že to není jejich věc, ale
výlučná odpovědnost federální vlády se postarat, aby všem potomkům původního
obyvatelstva se vedlo náramně.
Mít
tedy nárok, práva, ale vůbec žádné povinnosti. Nabízí se pak otázka, kam se v
souvislosti s takovým uvažováním poděla ona suverenita, imunita, soběstačná
existence indiánských národů. Odpovědí nám bude odkaz na historickou vinu,
předky zaviněná příkoří a jen těžko lze najít pokrokové, politicky korektní
individuum, které by nesouhlasilo. Ale víc než takové jejich sadomasochistické
slasti platí realita všední dnů – peníze, hodně peněz a tím i prosazování
vlivu, uplatňováním moci.
Peníze a vliv
Odpovědný úřad BIA (ono Bureau of
Indian Affairs) se občas brání, ale neubrání politikům, prosazujícím
speciální zájmy v zájmu svém vlastním – plněním pokladny na výdaje pro příští
volební kampaň. Zůstane-li byrokrat neoblomný, oblomen bude politik, jde se
přímo ke kongresmanovi, aby zařídil potřebné. Přes protesty BIA, Kevin Clover,
Clintonův náměstek pro indiánské záležitosti, prosadil uznání virtuálních kmenů
v poslední den prezidentova úřadování. V Kalifornii, skupinka jménem Lytton
Band Pomo Indians, skládající se všeho všudy ze dvou rodin, rovněž by ráda
docílila uznání. Dala se dohromady s finančníkem Sam Katzem. Ten koupil 10 akrů
pozemku, na němž by se dalo zřídit kasino, necelé půlhodinky jízdy od San
Franciska, a najal poradce, hned na cestě úspěšně lobbovat u politiků. Gray
Davis, současný guvernér Kalifornie, se stal příjemcem téměř 2 milionů dolarů a
již se revanžoval zmnožením počtu indiánských kasin z 48 na téměř 70. Peníze
on neukradl, utratil je na volební kampaň, nicméně k porušení zákona přece jen
došlo: jestliže se kmeny domáhají své suverenity, na ně jako cizí entitu se
vztahuje zákaz ovlivňovat americký politický proces. San Manuel Band of Serrano
Mission Indians, s kasinem na okrese San Bernardino (okrese větším než
Holandsko), utratil 34,7 milionů dolarů v kampani, týkající se jednoho
referenda – což přišlo na půl milionu na každou dospělou hlavu kmene (67 hlav).
Leč kalifornský generální prokurátor Bill Lockyer odmítá se těmito ošemetnostmi
zabývat.
Kmen
Mississippi Band of Coctaw Indians o počtu 8.800 členů ve svém Silver Star
Resort and Casino vydělal za rok 100 milionů dolarů a s rekordním ziskem 41
procent se stal tou nejúspěšnější firmou v USA – tedy nikoliv Microsoft či
General Electric. Úspěšným lobbováním ve Washingtonu se štědrost vrací v podobě
desítek milionů dolarů z federální pokladny. S otevřeným měšcem se za Clintona
chodilo nejvíc k Demokratům, teď za Bushe k Republikánům. Republikánský senátor
Tad Cochran do zákona (tzv. appropriation bill) obsahujícím
40.000 slov vpašoval jednu větu (19 slov), jíž byl štědrý kmen vyjmut z dozoru
NIGS (National Indian Gaming Commission). Tito Indiáni Coctaw, kteří
kromě kasina se věnují i jinému byznysu včetně povozu továrny zabývající se
elektronikou, v roce 2001 inkasovali víc než 50 milionů dolarů z téměř 70
federálních podpůrných programů.
Někteří
náčelníci vládnou s železnou pěstí, disidenty snadno umlčí a vliv byrokratů a
politiků si neméně snadno kupují. S jejich požehnáním vytvářejí virtuální
rezervace, zejména v blízkosti dálnic a velkých měst, kam jejich domorodá noha
dřív nikdy nešlápla. Tak si například kmen Wyandotte v Oklahomě pořídil
filiálku ve vzdáleném Kansasu. Kmen Seminole na jižním konci Floridy buduje
kasina hodně daleko od své rezervace. Jeho náčelník James E.Billie, též
folkový zpěvák a zápasník s aligátory, je s ročním platem 330.000 dolarů
nejlíp placený zvolený funkcionář Floridy - pobírá víc než guvernér, Bushův
bratr. Pro kmen čili pro sebe koupil tryskové letadlo a eskadru helikoptér.
Každý radní má k dispozici osobní fond (5 mil.), Billie má ovšem fond větší (15
mil.).
A
nejvíc vydělávají outsideři, kteří s indiánstvím nemají vůbec nic společného –
finančníci, právníci, poradci, konzultanti, lobbyisté, manažeři těch
komplikovaných podniků. Vtlačil se tam například stařičký Číňan Lim Goh Tong z
Malajsie, pobírající mnohé miliony. Českému čtenáři bude spíš povědomá
existence Solomona Kerznera, údajně nejbohatšího muže v Jižní Africe, který
pohádkově vydělal na apartheidu zřizováním luxusních enkláv v bantustanech
poskytovat jinde zakázaná potěšení. Tak vzniklo Sun City, kde zpíval Frank Sinatra
a kam jel na turnaj Ivan Lendl (čímž porušil mezinárodní bojkot, rozezlel ČSSR
a to prý dost přispělo k jeho rozhodnutí trvale se přesunout do USA).
Kerznerovou zásluhou vznikl v tom pramálo indiánském Connecticutu po dohodě s
kmenem Mohycan (patrně ti poslední Mohykáni) komplex Mohycan Sun, s prostorem
větším než slavné podniky Mirage, Stardust a Tropicana v Las Vegas dohromady,
s ročním obratem přesahujícím miliardu dolarů.
Náznak trochy naděje
Nicneděláním, spoléháním na něčí podporu,
nemůže úspěšně existovat jedinec, natož národ. Leckde se Indiáni rozhlížejí i
jiným směrem než pouze k hazardním hrám. Skull Valley Goshute Nation, kmen se
100 členy v poušti v Utahu, se vyhlásil za suverénní národ a nabídl za úplatu
část svého území jako skládku nukleárního odpadu.
Někdejší legendární strážci přírody se stávají správci pohřbeného jedovatého materiálu.
Za
nejkonstruktivnější iniciativu lze pokládat počínání Gregga Bourlanda,
indiánským jménem Eagles Watch Over Him (Orlové na něj dohlížejí) ,
náčelníka kmene Cheyenne River Sioux ve státě Jižní Dakota. Na rozdíl od svého
předchůdce, který se zajímal pouze o příliv federálních fondů, Bourlandovi se
podařilo kmenem pohnout, i bez kasina zredukovat nezaměstnanost z 75 na 25
procent a snížit z 500 na 150 počet rodin žijících z veřejné podpory. Cílem je
self-sufficiency, soběstačnost. Postavit se na vlastní nohy. Již si tam
postavili ranč na pěstování buvolů a různá užitečná zařízení jako například
fitnes centrum pro zachraňované alkoholiky. Kmen se pouští do moderního
komunikačního počínání (internet service provider, data-processing) a k
takovým krokům jim pomáhá gigant CISCO. Kéž by přibývalo takových společností a
kurážlivých hlav, na něž orli dohlížejí.
K O N E C
|