Tři dny před téměř již volebním triumfem KSČM, Mladá fronta Dnes uveřejnila podrobné interview s Miroslavem Grebeníčkem, předsedou strany vědeckých socialistů. Vždy se však vyhnul opakované otázce, v které že zemi se tento vědecký experiment povedl. Při jiných příležitostech vyhověl Miloslav Ransdorf, vševěd strany: vzorem mu je Čínská lidová republika, její počínání se nejvíc blíží jeho představám.

      Však ano, nejstarší civilizace, mnohonásobný vynálezce, od porcelánu, hedvábí, až  po střelný prach, nejpočetnější pilný národ na světě a nepříjemná předzvěst všemožné konkurence v zahraničí.. Tak se už právem obával Napoleon Bonaparte, jak lze usuzovat z jeho známého tvrzení, že Čína je spící gigant, jehož nejlépe nebudit. Naštěstí pro cizinu, toto probuzení notně pozdržel kulatý předseda a kormidelník Maocetung se svými úchylnými nápady - velkou proletářskou kulturní revolucí, s velkým skokem vpřed opačným směrem, což vše stálo Čínu aspoň 30 milionů životů a aspoň 50 let neméně zbytečně zmařených let. Taková je oficiální bilance dědiců spouště, kteří se pustili do dalšího budování značně odlišnými cestami.

      Při návštěvě rodiště mé manželky ve fudžianské provincii jsem pověřil čínštiny znalého, tehdy šestnáctiletého synátora, aby se místních vrstevníků  přeptal na jejich představy o komunismu. Přišel se zajímavými odpovědmi, z nichž nejvíc se mi líbila definice od dcerušky partajního potentáta, že „Komunismus je systém, v němž si můžeme vydělávat co nejvíc peněz.“ A vydělávat tatínek věru uměl při realizaci příslibu politbyra, že všichni Číňané budou bohatí, jenže nepodaří se jim to ve stejnou dobu.

      Prosperují pobřežní oblasti, zatímco značná bida mnohde převládá ve vnitrozemí.
Šanghaj, někdejší citadela přemnohých neřestí a nynější industriální báze nového režimu, se teď snaží znovudobýt svůj bývalý primát jako finanční centrum východní Asie. Rozsah současné výstavby je prý větší než ve zbytku světa dohromady – k nevíře. Přibývá mrakodrapů, ten prozatím nejvyšší jménem Žin Mao má 1.380 stop. Město se snaží imitovat New York City, jednu z nejpilnějších křižovatek si tam dokonce přejmenovali na Times Square. Šanghaj rovněž drží primát v největším počtu elegantních krasavic. „Kdo byl Mao?“ zeptal se korespondent Yilu Zhao (The New York Times, 17.11.2002) své čtrnáctileté sestřenky a ona nevěděla, stejně jako žádná z jejích kamarádek.

      A nad tímto tristním stavem věcí má dbát vládkyně, komunistická strana ČLR, s 65 miliony majitelů rudého členského průkazu. Moloch bez obsahu, identity, legitimity.

      V listopadu 2002 se konal údajně historický 16.sjezd, na němž došlo k důkladnému omlazení,výměně i těch  nejvyšších funckcionářů zejména opatrnými technokraty. Rozhodně nebudou apelovat irelevatními moudry vousatých evropských proroků z předminulého století, ale nacionalismem, výzvou k zachování národní jednoty, zabránění chaosu, který v minulosti nejednou zemi šeredně ublížil. (A který též rozložil sousední Sovětský svaz.) Třídnímu boji je odzvoněno, strana do svých řad vítá novodobé milionáře, které ujišťuje o nedotknutelnosti jejich bohatství, ať už získaného prací svou nebo jiných nebo jinak. Takové tedy uskutečňování komunismu podle někdejších představ oné dcerušky stranického funkcionáře ve fudžianské provincii. Nevím, zda ideolog Ransdorf se k současnému stavu věcí již pochvalně vyjádřil.

      Umožnit rozvoj hospodářských sil a přitom držet národ na hodně krátké uzdě je zdrojem dilemat k nezvládnutí. Už aspoň 100 milionů vnitrozemského obyvatelstva se bez úředního povolení vydalo na cestu směrem k pobřeží hledat lepší budoucnost. Cizina si všímá hromadících se mraků a investoři se zdráhají dostavit se s dalšími fondy.

      Ctižádostivá mládež usiluje o získání viza do Austrálie, Kanady a nejraději ovšem do USA,  kde však po dopadu 11.9.2001 je těch překážek nejvíc. Což z hlediska Ameriky a a onoho Napoleonova varování je jen dobře. Jak napsal s Čínou výtečně obeznámený  žurnalista Nicholas D. Kristof (NYT, 22.11.02), zatímco američtí studenti vynikají v předmětech jako je sex, drogy, rokandrol, ti čínští studenti mají o vzdělávání jiné představy a se svými výsledky pak s tím dekadentním Západem důkladně zametou.