Snad v každé řeči lze najít pořekadlo, nezřídka vyjadřující tak pošetilé představy, ba i přesvědčení. V mezinárodním hodnocení Česká republika patří svou dosaženou úrovní do té první, nejvyšší, šestiny států světa, ale těžko by se našel obyvatel, který by nechtěl víc či aspoň zapochyboval o svém právu mít víc. Jenže chybí jak moře, tak vzácné suroviny, nic z toho osud nenadělil.

      Tam, kde dopadli lépe, pak záleží, jak se svými výhodami naloží. Arabští šejkové shrabují bohatství zejména do vlastních kufrů a o jednom emírovi je známo, že nedůvěřuje zahraničním bankám a své multimiliony raději skladuje ve sklepě, kde mu je úspěšně ohlodávají myši. V porovnání, taková Aljaška, kde daně olejářských společností hradí velkou většinu všech státních výdajů, přitahuje zelení dolarových bankovek, rok co rok rozdávaných osobám, které si tam pořídily (ne vždy) trvalou adresu. Od kojenců po pradědečky – obyvatel celkem 600.000, každý dostává pravidelnou pomlázku z tzv.Permanent Fund, zřízeného v roce 1976, poté co olej začal prýštit v Prudhoe Bay a pak byl hnán ropovodem do přístavu Valdez. S vyplácením dividend se začalo v roce 1982, v roce 2000 dosáhly výše 1.964 USD, teď, 2002,  to vinou chřadnoucí burzy pokleslo na 1.540 USD. Sice žádné velikánské jmění, ale v mnohačlenné rodině se takový příspěvek už pozná. A co se stane, až olej, tento roh hojnosti, vyschne? Nic se nestane, poněvadž moudří správci fondu v hodnotě přesahující 20 miliard, natolik zdárně zainvestovali, například v nemovitostech v Oregonu či Kalifornii, že už teď víc zisku plyne z jiných zdrojů než z domácího oleje.

      Ovšem za sluncem, plážemi, palmami nutno jinam. Kalifornie se stala tím nejpřitažlivějším magnetem, už se tam nashromáždilo 30 milionů zájemců včetně nejednoho Čecha, víc než v kterémkoli z dalších států Unie. A ještě lahodněji by asi bylo na havajských ostrovech, končině nejromantičtější.

      Nedávno jsem strávil jeden měsíc popojížděním na tomto kontinentu, od Atlantiku k Pacifiku, z New Yorku stavět se pak u bratra právě v té Kalifornii, kde v atraktivním městečku Carmel měl autodílnu a mezi zákazníky pana starostu Clinta Eastwooda, toho hollywoodského. Cestou jsem neodolal v Nevadě znovunavštívit Las Vegas s jeho neřestnými lákadly. Před sto lety to byla bídná železniční zastávka, kde nikdo nevystupoval, pokud nemusel. Teď už počet obyvatel přesáhl milion a ročně přiláká 34 milionů turistů, což vychází na skoro stotisícový příval den co den. Počet hotelových lůžek již přesáhl 120:000, víc než mají New York City a Los Angeles dohromady.  Město poskytuje přemíru potěšení a pokušení 24 hodin denně a leckde ve světě se stalo varovným příkladem dekadence západní civilizace (a terčem zájmu třeskutých fundamentalistů Al-Kájdy, jak se již zjistilo).

      Několikrát jsem tam jel taxikem, přeptával se a dozvěděl, že dotyční šoféři se tam přestěhovali z Kalifornie.  Ale proč? Že už je tam tolik lidí, jen španělsky mluvícího živlu, tolik politicky korektních pošuků? Vždyť tam mají náramné moře! Právě proto, odpověděli. Už jim ten oceán šel příliš na nervy a tedy se přesunuli za vidinou zelenější louky do nevadské pouště.

      Las Vegas se stává oblíbeným poutním místem domorodců z havajských ostrovů. Ročně podniknou 300 tisíc takových výletů, někdejší spolužáci z ostrovů Oaha, Maui či Molokai letí 2.700 mil daleko uspořádat tam své abiturientské sjezdy. A mnozí se tam usadí natrvalo. The New York Times (27.10.2002) o takovém přesunu již deseti tisíců ostrovanů uveřejnily podrobnou zprávu s titulkem „Havajané nacházejí nepravděpodobný ráj v Las Vegas.“ Bývalý stavbyvedoucí Moses Mokuahi se odstěhoval od mocných vln oceánu, vyhledávaných surfaři z celého světa, a teď si libuje v roli operátora zařízení umělých vln (všechny perfektně stejné, každých 108 vteřin, na knoflík) u umělého minimoře v luxusním kolosu Mandalay Bay Resort and Casino. Přesídlení Polynésané oceňují, že unikli značné nezaměstnanosti, vysokým daním, cenám nemovitostí a životních nákladů vůbec.

      Starousedlíci to vidí jinak. Jejich Las Vegas teď drží národní rekord v nejvyšším počtu sebevražd mezi teenagery, má per capita nejvíce smrtelných úrazů, postihujících chodce, trápí je velmi vážné znečisťování ovzduší, s přemírou astmatických potíží.

      Bažení po zelenějších lučinách pokračuje.