V bitvě s Peršany u řeky Granicus, tehdy dvaadvacetiletý Alexandr Veliký málem ztratil život. Dostal sekerou do hlavy, ale kovová přilba ho zachránila a druhé smrtící ráně zábránil oštěp, který proklál útočníka. Nebýt tohoto zlomku vteřiny, skončil by Alexandrův život, nebylo by došlo k expanzi helénské kultury a vývoj civilizace by býval důkladně odlišný – tak aspoň tvrdí významní historici. Kdyby byl Napoleon věděl, že za kopcem Saint Jean jsou oddíly generála Milhauda, nebyl by kapituloval před anglickou armádou. Kdyby pastýř, který vedl generála von Bulowa, ukázal jinou cestu, pruská armáda by nebyla přišla včas podílet se na Napoleonově porážce. A ještě toto do třetice náhod s významným dopadem: Zlomek vteřiny a několikacentimetrová vzdálenost mohly zabránit první světové válce, za jejíž vypuknutí se největší vina přičítá německému císaři Wilhelmovi II. V roce 1889 (též roce Hitlerova narození) v Berlíně předváděl Buffalo Bill svou proslulou show. Jeho velkou hvězdou byla ostrostřelkyně Annie Oakleyová. Coltem ráže .45 umně sestřelovala popel z doutníku v ústech gentlemana, dostatečně chrabrého či pošetilého stát cílem v dost značné vzdálenosti. Dobrovolník se zpravidla nehlásil a tak tuto roli musel podstupovat chudák její manžel. Jinak tomu ale tehdy v Berlíně. Tam k zděšení císařského dvora a zejména paní ostrostřelkyně povstal a frajersky se přihlásil mladý panovník. Annie Oakleyová, zpocená a rozklepaná, jak později přiznala, zmáčkla kohoutek. Šťastná rána, tehdy to bohužel dobře dopadlo, aby pak v roce 1914 a následných čtyř letech vůbec nic dobře nedopadlo. Významné byly náhody, že se něco stalo (německý vlak přivezl Lenina do Petrohradu) nebo se nestalo (Hitler došel na předměstí Moskvy, ale ne už dál).

      Lze za Osud pokládat náhody, k nimž došlo, ale vůbec nemuselo dojít? Hitler přece nemusel předčasně opustil mnichovskou pivnici, bomba by ho byla rozmetala a tím i zabránila výpuku druhé světové války. Osud, fatum - to příliš čpí predestinací, předurčením, Allahovou vůlí, tedy i popřením naší svobodné vůle, což má ovšem tu výhodu, že z nás snímá břemeno odpovědnosti za vlastní rozhodování.
-   -   -
      Chtěli bychom žít věčně, ale nechce se nám stárnout..Mediální Kolos TIME/CNN uspořádal v březnu 1997 průzkum veřejného mínění o zásadních otázkách života a smrti s těmito výsledky: v posmrtný život na nebesích věří 81% a nevěří 13% Američanů. Ti věřící pak dostali otázku, jak si představují další vývoj po odchodu z tohoto slzavého údolí. Naprostá většina - 61% - vyjádřila své přesvědčení o spěšném povýšení do nebe, 15% počítá s pobytem v očistci, pouhé 1% sebekriticky rezignovaně míří do pekla, 4% předpokládají totální konec existence a 5% spoléhají na reinkarnaci, na zopakování životní pouti v jinačí podobě.

      Sympatizuji s touto posledni variantou, snad proto, že jako pětileté dítě jsem se ocitl v automobilovém úrazu, natolik ošklivém, že v novinách vyšla noticka o mém tragickém skonu, ale po opakovaných operacích roztříštěné lebky tehdy neuskutečněném. Leckdo z nás již zažil pocit, že kdesi v úplně novém, cizím prostředí, na turistickém výletu někde v Tramtárii, si řekne "Tohle je mi ale povědomé, tady jsem už jsem jednou byl - musel být." Ale kdy?

      Už před  řadou let jsem důkladně provandroval indický kontinent a také ostrov Šrí Lanka, tehdy ještě znám jako Ceylon. Hinduismus, budhismus, reinkarnace, začal jsem se zajímat. Třeba má pravdu Brian L.Weiss, lékař a autor knihy Many Lives, Many Masters, když se odvolává na tvrzení starodávného mystika, že vlastně nejsme fyzická stvoření vybavená duší, ale především jsme duše, které na sebe berou lidskou podobu.

      Arthur C. Clarke, světoznámý vynálezce v oboru komunikačních satelitů, žije na penzi právě na onom ostrově Šrí Lanka a zajímá se o úkazy, dosud unikající našemu chápání. V televizním seriálu The World of Strange Powers prezentoval svědecky, ba i vědecky, oveřené případy, aniž by někomu vnucoval ten který závěr.

      Ruth Simmons, Američanka, případ z padesátých let. Nikdy neopustila břehy své rodné země. V hypnóze, zaznamenané na magnetofonu, z ní ale byla Bidey Murphy, narozená v r.1798 v irském městě Cork. Hovořila se silným irský přízvukem, detajlně popsala tamější ulice.

      John Pollack, rok 1957, Anglie, North Cumberland. Tragedie v rodině, dvě jejich dcerky zahynuly v automobilovém neštěstí. Manželé se z místa tragedie odstěhovali a po několika letech se jim podařilo zplodit dvojčata - děvčata. Oba měla mateřská znamínka a jizvy přesně na místě, kde je měly jejich zemřelé sestřičky. Při návštěvě  původního bydliště, dvojčata rozpoznala tamější prostředí, školu, hříště.

      Případ z Finska, kde monolingvální dívka mluví v tranzu anglicky. Angličan Ray Bryant se v hypnóze prezentoval jako Reuben John Stafford, příslušník 47.lancashirského pluku za krymské války před víc než sto lety. Ve své výpovědi, svědky nafilmované, popsal krutou zimu v prosinci 1854, bitvu u řeky Alma, uvedl jména důstojníků, některá z nichž si ale spletl. Nespletl se v detajlního popisu bubnu s insigniemi, uzmutého nepřátelským Rusům. Nic takového nemohl někde vyčíst, jeho popis bitvy též naprosto souhlasil se svědectvím v archivu objeveném dopisu jednoho z důstojníků oněch dnů.

      Již zmíněný vědec Clarke uvádí řadu příkladů ze svého oblíbeného ostrova. Tamější  venkov, čtyřletá holčička Milani začala říkat své matce Ritě Sriyani, že tam k nim do rodiny nepatří, že její pravý domov je jinde – v 10 kilometrů vzdálené vesnici. Matka vyhověla naléhání a se svědky se vydala na cestu s dítětem, které okamžitě zamířilo do domu rodiny, jejichž dcerka, tehdy jedenáctiletá, před osmi lety zahynula při motocyklovém neštěstí. Čtyřletá Milani neměla nejmenší problém s orientací, paní domu oslovila jako svou matku, hned zamířila do pokoje, kde dřív žila, našla své původní hračky a při shlédnutí fotografie mrtvé předchůdkyně prohlásila “To jsem já.” Kdekoliv na Západě by to byla senzace a patrně i příčina k zarputilému soudnímu utkání mezi rodinami. Tam ale obě matky téhož dítěte se dohodly na harmonickém řešení.

      O podobném případu se zminuje psychiatr Ian Stephenson, působící na prestižní univerzitě ve Virginii. V knize Old Souls : The Scientific Evidence for Past Lives (“Staré duše: vědecký důkaz existence minulých životů”, Simon and Schuster, 1999) se zabývá vyšetřováním více než 3,000 úkazů možné reinkarnace. Případ dvojčat mužského pohlaví ze Šrí Lanky: Jeden z chlapců tvrdil, že v předchozím životě byl povstalcem, zastřeleným v roce 1971. (Zrovna v tom roce jsem těsně po povstání na tehdejší Ceylon přijel a ověřoval si jeho značně krvavý dopad.) Druhý chlapec se pamětí vrátil do svých školáckých let, pamatoval si vesnici, odkud pocházel, cestu vlakem do školy, popsal svůj původní domov – obydlí, nábytek, jméno příbuzných. Při návštěvě domu prstem ukázal na zeď, na níž si pamatoval všelijaké nápisy. Po jeho smrti smrti nabílením zdi nápisy byly ale odstraněny. Autor popisuje značně početný výskyt případů v končinách, pokládajících reinkarnaci jako něco nikterak příliš neobvyklého. Tvrdí, že v jiných kulturách jako například ta naše, dochází k repression - potlačení vzpomínek takového vědomí. Tu předchozí existenci, zpravidla předčasně ukončenou násilnou smrtí, si pamatují děti ve velmi útlém mládí. Po dosažení věku pěti let již zpravidla bývá pozdě. Za nejpozoruhodnější pokládám autorovo tvrzení, že osoby, přesvědčené o svém přetělení, měly mateřská znamínka (birth marks) a jizvy, jaké byly zaznamenány při pitvách těl v dřívější jejich existenci.

      Pokračujme s bizárnostmi. V archivu mám uchovanou zprávu z roku 1967, z novin Evening Post, Charleston, Jižní Karolina. Je u toho fotografie busty římského císaře Vespasiana, který vypadá jako identické dvojče tehdejšího amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona. Historik Suetonius popisuje Vespasiana, který vyrostl na malé vesnici, jako tvora neotesaného,  přívětivého, ale prolhaného, mazaného, libujícího si v obhroublém až oplzlém humoru. Na matčino naléhání úspěšně usiloval o zvolení do senátu a po zavraždění císaře Vitellia v r.70 se stal císařem. Netajil svůj prostý původ, pravidelně navštěvoval rodnou farmu a snažil se vládnout spravedlivě. Čili též perfektní profil L.B.Johnsona. Že by i on byl reinkarnací z doby římského impéria, tak jak o sobě tvrdil proslulý generál George Patton?

      Mohou mít něco společného s reinkarnací podivuhodné paralely dvou amerických prezidentů – Abrahama Lincolna a Johna F.Kennedyho? Lincoln byl zvolen prezidentem v roce 186O, Kennedy v roce 1960, oba byli zabiti v pátek zásahem do hlavy. Jméno Lincolnovy sekretářky bylo Kennedy, jméno Kennedyho sekretářky bylo Lincoln.

      Jejich vrahy byli Jižané, jejich nástupci v úřadu byli Jižané a příjmení obou bylo Johnson. Andrew Johnson, Lincolnův nástupce, se narodil v roce 1808; Lyndon B.Johnson, Kennedyův nástupce, se narodil v roce 1908. (A posměváčci třeba dodají, že týden před smrtí, Lincoln pobýval v lůně městečka Monroe, stát Maryland, a týden před smrtí, Kennedy pobýval v lůně herečky Marylin Monroe.)

      Shledávám osvěžujícím, že život nám obohacují mystérie  neznámého, nezjištěného a snad i nezjistitelného, Jedno UFO za druhým, duchové, strašidla, exorcism čili vyhánění, vymetání satana. Katolická církev v New York City má ve funkci vymetače čtyři, a v Denveru, Colorado,  protestantský kazatel vede celou školu ve výuce vymetačství.