Konečně se blíží rozhodnutí Rady bezpečnosti OSN, zda něco smysluplného podniknout proti Iráku či zda pokračovat způsobem, až příliš připomínajícím předválečnou předchůdkyni, nepovedenou Ligu národů v Ženevě. Před sebou máme dosud nezodpověditelné otázky, zda Saddam Hussein přestane ignorovat závazné rezoluce a na území Iráku se po čtyřech letech vrátí inspektoři, jejichž práce nebude znemožňována jako v předchozí době, zda Rada bezpečnosti něco pro bezpečnost světa skutečně udělá, a v případě, že neudělá, zda Amerika, obtěžkaná břemenem jediné zbylé supervelmoci, to vyřeší sama, ve vlastní režii. Nejen západní části světa by si potichu oddychly a hodně nahlas zachránce proklely za jeho surové porušování norem mezinárodního práva, ohrožování světového míru, za arogantní kovbojskou mentalitu – čili nic nového pod sluncem. Nevole arabských mas a mezinárodní terorismus získají na intenzitě nebo naopak se utiší. Nebo Američané, s ohledem na domácí priority, zájmy zejména hospodářské, vůbec nezasáhnou.

      Nepříjemnost Saddam Hussein

      Soustřeďme se napřed na kádrový profil tohoto zloducha, jeho osobní a státnické kvality. Před několika měsíci Irák šest dní oslavoval jeho šedesáté páté narozeniny, národ jásal, i školačky v černých úborech sebevražedných komand pochodovaly, hold vzdávaly směrem k tribuně, kde však jubilant nebyl přítomen. Posledním dobou se jen zřídka ukazuje národu, který beztoho si nemůže být jist, zda jim zrovna nekyne některý z jeho početných dvojníků. Veřejnost však má příležitost, či spíš nevyhnutelnou povinnost, být na téměř každém rohu připomínána na Saddamovu všudypřítomnost portréty v nadživotní velikosti, sochami a teď v Bagdadu i čerstvým mohutným sloupem, na němž se tyčí obrys Saddamovy hlavy, opatřené přilbou Saladina, legendárního přemožitele Křižáků před devíti stoletími. Saddam, někdejší playboy a bezvěrec s nulovým vztahem k náboženství, se poslední dobou též vyhlašuje za přímého potomka proroka Mohameda, takže s tou nejbližší možnou konexí k Alláhovi.

      Narodil se v provinčním městysu Tikritu, odkud surovému otčímovi už jako nezletilec unikl ke strýci do Bagdadu. Tam vyrostl se značnými ambicemi, jež začal realizovat v politických aktivitách, včetně vraždy na objednávku. Jeho strana Baath (sekulární, nacionalisticko-socialistické hnutí) se dostala k moci v pro nás památném roce 1968 a Hussein pozvolna získával tak značný vliv, že v roce 1979 prezident Ahmad Hasan al-Bakr s ohledem na další zachování svého zdraví mu vrcholný úřad předal. Jeho absolutní moc již tedy trvá 23 roků.

      Nastalo období budování kultu osobnosti v rozměrech tak groteskních, s nimiž mohli snad konkurovat jen severokorejští Kimové, otec a syn. Projekty faraonských rozměrů, gigantické mešity a stále víc a víc prezidentských paláců. Podle posledního odhadu už je jich čtyřicet osm, v nichž však údajně nikdy nespí. (Z bezpečnostních důvodů každou noc tráví na jiném loži na neznámých místech či v neméně utajovaných stanech.) Nedávno (27.9.02, dle londýnského deníku Al-Sharq Al-Awsat), irácká vládní media oznámila nález destičky z roku 570 př.Kr.,  na níž král Nabuchonodozor, budovatel Babylonu, předpověděl existenci současného milovaného otce národa.

      Vládne kombinací teroru a šlechetných odměn. Buď z dotyčného udělá milionáře nebo mrtvolu – obojí má požadovaný účinek. Bedlivý čtenář Stalinových spisů a obdivovatel jeho výkonů, množstvím krveprolití se mu nerovná – nemůže rovnat i kdyby vyvraždil celý národ – ale v něčem gruzínského voždě přece jen překonal. Příštím generacím po sobě zanechal pozoruhodnou video památku.- záběr ze zasedání ústředního výboru strany v roce 1979, když započala jeho hrůzovláda: Z podia čte jména údajných zrádců. Kamera na nešťastníky zamíří, někteří se váhavě zvedají a odcházejí, jiní jsou vlečeni ze sálu a tak či onak, život je jim kvapně ukončen. Zděšené zbylé kádry povstávají a vykřikují Husseinovi věčnou slávu. Popravčí spokojeně přikyvuje, v ústech doutník od přítele Fidéla.

      Obklopil se příslušníky svého klanu z Tikritu, důvěřuje jen příslušníkům vlastní rodiny. Ve světě se prozatím nejvíc pozornosti dostalo synovi jménem Uday. V roce 1988 před mnoha svědky vlastníma rukama ubil k smrti příslušníka prezidentského personálu, protože ho seznámil s ženou, která se stala otcovou druhou manželkou a tedy i Udayovou macechou. Rozlícený syn musel dočasně opustit zemi, delegován do Švýcarska v roli diplomata. V době jeho nepřítomnosti rostla moc jeho švagra, manžela  prezidentovy dcery. Měl v referátu tajný rozmach zbraní hromadného ničení a  též, jako vysoký funkcionář tajné policie, též individuálního ničení. Dokumentární záznamy, jak pálí kule do údajných nepřátel státu, jsou zájemcům k dispozici. Po několika letech helvétského exilu se Udayovi podařilo vrátit do Bagdadu, zahájil úspěšné pikle proti příliš úspěšnému švagrovi, který zpanikařil a s rodinou utekl do sousedního Jordánska, kde požádal o politický azyl a přemnohé prozradil západním rozvědkám. Leč časem se mu začalo stýskat a poté, co dostal od tchána Saddama prezidentské ujištění, že vše bude prominuto, jen ať se vrátí, odhodlal se k tak pošetilému kroku.. Na hranicích ho očekával švagr Uday, který pak dodal na zlatém podnosu jeho uříznutou hlavu panu otci.

      Dekapitace - stětí neposlušných hlav není nic zvlášť neobvyklého v moderním Iráku. Předpisy ale doporučují před závěrečným aktem předat dotyčného k důkladnému výslechu bezpečnostním orgánům. Utínají se též údy, uši, nos, vypalují se znamení X na čelo provinilců, dezertérů, osob vyhýbajících se vojenské službě a v některých případech trest postihuje i rodinné příslušníky. Zájemce o podrobnosti nechť se seznámí s webovou stránkou www.fas.harvard.edu-irdp Výzkumného a dokumentačního projektu Harvardovy univerzity. Svědectví lékaře Dr.Adel Awadha, který raději ze země uprchl, než aby se podílel na takových operacích, uveřejnil londýnský deník Al-Hayat (2.8.02).

      Saddamovým prozatím největším prohřeškem bylo použití chemických zbraní proti vlastnímu obyvatelstvu. Počet takto vyvražděných kurdských vesničanů se odhaduje na víc než sto tisíc. Za tuto iniciativu ho sice ve světě nikdo veřejně nechválil, ale v Organizaci spojených národů se mu dostalo ocenění za jeho „social programs“, zejména za radikální prosazování gramotnosti dospělého obyvatelstva. V roce 1998, generální tajemník OSN Kofi Annan mu doporučil vylepšit image tím, že se přestane na veřejnosti ukazovat v uniformě. Od té doby se Saddam vskutku prezentuje v civilních oblecích perfektního střihu.

      Údajně píše romány s romantickou tématikou a je obklopen poradci, rozhodně nenakloněnými ho zahrnovat nepříjemnými novinkami. V takových kruzích schopnost sebeklamu je bezbřehá. Válku v Perském zálivu v roce 1991, v níž mnohé desetitisíce iráckých vojáků  zvedlo bílý prapor, tisíce tanků bylo zničeno, aniž došlo ke ztrátě jediného amerického tanku, kdy irácké letectvo přestalo existovat, rovněž bez jediné americké ztráty, a nezničený zbytek upláchl do Iránu, včerejšího smrtelného nepřítele, tak tento výsledek Husseinův režim oslavuje jako své gigantické, heroické vítězství. V něčem Hussein přece jen zvítězil: přežil sankce OSN, přetrumfl jeho inspektory. Je přesvědčen, že Araby obdařil váhou či dokonce již i slávou, která jim historicky náleží. Pokládá se za inkarnaci osudu, poslání Arabů a ABC zbraně hromadného ničení (atomové, biologické, chemické) jsou mu nástrojem, jak své záměry uskutečnit. I když nikterak nesdílí ideologii, fanatismus islámských fundamentalistů, bylo by nelogické, aby je nevybavil  ABC arzenálem k použití proti společnému nepříteli, především proti USA a Izraeli.

      Většina amerických analytiků pokládá Saddama za vůdce racionálního, nijak labilního, rozvážně kalkulujícího. Jeho dosavadní počínání ale nepotvrzuje takový dojem. V roce 1980 zahájil osm roků trvající, hrůzně nákladnou a nijak úspěšnou  válku proti Iránu, za předpokladu, že náboženskou revolucí oslabený protivník bude snadno zdeptatelný. Deset roků poté zahájil invazi Kuvajtu, rovněž za mylného předpokladu, že svět tuto iniciativu pomine a promine.

      Tentokrát si ale Saddam uvědomuje, že jde skutečně do tuhého. V říjnu 2002 uspořádal volby, v nichž byl jediným kandidátem na zvovuzvolení hlavy státu. Stoprocentní účast 11,425.638 voličů a  naprosto všichni, do jednoho, hlasovali jednotně. Volební lístky byly číslované, takže odlišný krok by býval učinil jen zájemce o sebevraždu a případné i vyhlazení vlastní rodiny (kolektivní to trest za neposlušnost). Nesvědčí příliš realistickému porozumění světa Saddamovo následné holedbání, že výsledek tak groteskní je tím nejpádnějším důkazem demokracie a nehynoucí lásky národa. Slovy viceprezidenta Izzata Ibrahima, „Proč by někdo řekl ´Ne´ Saddamu Husseinovi? Vždyť on je symbolem naší svobody a naší budoucnosti.“ (The New York Times, 17.10.02). Nejeden irácký komentátor velebil tuto surreálnou stoprocentnost jako důkaz té největší demokratičnosti, nedosažitelné v kterémkoliv jiném státě.

      Leč přece jen něco nejednotného se pohnulo. Po tomto vítězství, v další své iniciativě ohromit svět svou demokratičností, Saddam poručil otevřít brány početných věznic. Dvacet tisíc politických vězňů jakož i autentických kriminálních provinilců se vyhrnulo z pověstné pevnosti Abu Ghraib nedaleko Bagdadu a mnohatisícový dav čekajících příbuzných a přátel, kteří se nedočkali osob, v kobkách dávno již ubitých, se vymknul kontrole, propukla energie, ozvaly se hlasy tuze odvážné, podvratné. Nejeden člen vládnoucí strany Baath vrátil partajní legitimaci - čin donedávna pokládaný za velezradu. Vláda náhle zrušila poplatek ve výši padesátinásobku průměrného měsíčního platu za právo vycestovat. V mezinárodním svém počínání vláda se Kuvajtu zaručila uznáním jeho svrchovanosti, teritoriální nedotknutelnosti a vrátila 100 tun ukradených archivů. Nevrátila ale 605 ukradených občanů, kterých se Kuvajt dosud marně domáhá. Šejk Hamad bin Jasem bin Jaber al-Thani, ministr zahraničních věcí Qataru, přijel do Bagdadu s nabídkou azylu Husseinovi a jeho rodině, bude-li ochoten rezignovat a tak odvrátit nebezpečí války. Hussein zareagoval jeho urychlenou výpovědí z Iráku. (NYT, 27.10.02).

      Jeden západní diplomat ale vyslovil optimistický předpoklad, že Hussein při rozhodování o svém osudu raději zvolí pokoření, potupu (humiliation), jestliže odměnou mu bude udržet se u moci (survival). Zcela určitě to je megaloman, možná i psychopat, ale jeho kýženým cílem určitě není spáchat sebevraždu a odspěchat do ráje k Alláhovi, na něhož on beztoho nevěří. Jiní diplomaté ale upozorňují na precedenty Saddamových předchozích falešných odhadů a jejich pak neblahý dopad.

      Jak svět prozatím reaguje

      Válka v Perském zálivu, započatá Saddamovou invazí Kuvajtu v roce 1990, skončila přiměřím, v němž se poražená irácká strana podpisem zavázala zlikvidovat svůj dosavadní arzenál zbraní hromadného ničení . Součástí tohoto závazku byla povinnost umožnit inspektorům OSN jejich kontrolní činnost. Inspektoři, jejichž počet se pohyboval kolem stovky, ovšem nemohli uhlídat území o rozsahu Francie. Jejich činnost navíc stěžovaly dohodnuté  podmínky o povinnosti oznámit 24 hodin předem každou inspekční návštěvu - a tak umožnit druhé straně, aby se příslušně připravila a kompromitující důkazy odstranila. Další překážkou bylo vynětí prezidentských paláců, třeba i o rozsahu přemnoha čtverečních kilometrů, z jakékoliv kontroly. Přesto se v období 1991 – 1998 podařilo zlikvidovat stovky chemického vojenského materiálu, demontovat 800 SCUD raket a znemožnit pokračování programu sestrojení atomové  bomby. Švédský diplomat Hans Blix ale připouští, že se například nepodařilo zajistit a zničit odhadované množství 17 tun anthraxu, zbraně B.

      Koncem roku 1988, irácká obstrukce činnosti OSN dosáhla takového stupně (konvoj zastaven s tvrzením, že záplavy smetly silnici, propadl se most, atd.), že inspektoři, neschopni plnit svůj úkol, zemi opustili a dodnes se tam nevrátili. Saddam tedy měl již čtyři roky k dispozici důkladněji ukrýt, zakopat své vybavení. Mnohdy jde o materiál použitelný k legitimní jakož i zakázané činnosti. Kterýkoliv potravinářský závod se může podílet na výrobně bakteriologických zbraní. Sebedokonalejší fotografie satelitů nezjistí to, co je pohřbeno pod povrchem. Uprchlíci přinesli zprávy, že bakteriologické zbraně jsou skladovány v poušti v hloubce 20 metrů, zatímco zbraně chemické jsou ukryty ve sklepeních obytných budov a ve značných prostorách prezidentských paláců.

      Rada bezpečnosti OSN již odhlasovala šestnáct rezolucí, přikazujících Iráku dodržovat své závazky. Povinná strana neméněkrát závazky prozatím beztrestně ignoruje a světová organizace se tak dostává do nebezpečí být oprávněně přirovnávána k impotentní Lize národů, která ve snaze vyhýbat se konfliktu nezabránila světové válce.

      Sankce uvalené na provinilý Irák jsou jako vždy opatření nedostatečná, houfně porušovaná a provinilou stranou používaná k účinné propagandě: hynou nám zejměna děti, nemáme léčiva, je to genocida, mezinárodní zločin a hlavním mezinárodním zločincem je Amerika, jak jinak. Tak například žaloval (NYT, 17.10.02) Mohammed Aldouri, velvyslanec Iráku u OSN, a neznám jediného, politicky korektního intelektuála, zejména v Evropě, který by tento druh uvažování nesdílel a připustil, že OSN přece ze sankcí vyňalo prodej ropy, za níž lze kupovat a dovážet potřebnou potravu a léčiva.

      Spojené státy spolu s Velkou Británií předložily návrh rezoluce, přikazující Iráku konečně dostát svým závazkům a v případě dalšího porušování být k dodržení donucen - čili vystaven příslušnému vojenskému postihu. Francie a Rusko, znační obchodní partneři a věřitelé Iráku, jeho „tradiční přátelé“, slovy již citovaného viceprezidenta Ibrahima, hrozí vetem v Radě bezpečnosti. V minulosti Francie vetovala americkou rezoluci jen jednou – v roce 1956 proti iniciativě USA (ve prospěch arabských států proti tehdejším koloniálním zájmům Británie a Francie). Sama však uskutečnila několik vojenských zásahů ve svých bývalých koloniích, aniž se obtěžovala získat souhlas OSN. Francie rovněž trvá na dalším vynětí prezidentských paláců z inspekce – podmínky, od níž zástupce Iráku Aldouri ve svém posledním projevu upustil. Inspektoři se prý mohou do Iráku vrátit, aniž by kdokoliv mohl odpovědně odhadnout, jak důkladný může být jejich podíl na zamýšleném mírumilovném vyřešení krize.

      Rada bezpečnosti teprve bude rozhodovat o formulaci rezoluce a vlastně též o fundamentální záležitosti, nakolik že OSN zůstane relevantním činitelem při řešení konfliktů ve světě.

      Americké motivy

      Započněme s premisou, ve světě tak populární, o provinění USA, ať jednají či nejednají. Amerika, jediný zbylý policajt a hasič konfliktů, si počíná arogantně, kovbojsky, když zasáhne a přitom se mu dostane zatracení, že toleruje existenci mnohých nedemokratických, i značně hanebných režimů. Však ono je to na pováženou: USA, pouhá čtyři procenta pozemšťanů, mají v porovnání ke zbytku světa tolik moci hospodářské a vojenské (40% všeho internetového počínání, 70% všech Nobelových cen, atd.), patrně nejmarkantnější převahu od antické doby římského imperia.  Reakcí je kombínace závisti a značné nelibosti, dosáhnuvší již míry, že i v mnohým evropských kruzích je Bush pokládán za větší nebezpečí Saddam.

      Saddam Hussein je jistě pořádný padouch, žádná okrasa lidstva, ale není v tomto ohledu sám, jsou jiní, jejichž počínání však nepřimělo nikoho k záchranným válečným přípravám. Například Macias Nuguemo Biyogo, který přišel k moci v Rovníkové Africe (republička Equatorial Guinea) v roce 1969 a vládl do roku 1979, kdy byl svržen vlastním synovcem. Třetinu obyvatel země, oprávněně charakterizované jako „Osvěčím Afriky“ povraždil či aspoň uvěznil, druhá třetina utekla někam do exilu, a žádnému z členských států OSN včetně USA to příliš nevadilo. Málo vadilo počínání dikátorů a autentických kanibalů Jean-Bédela Bokassy v Centrální africké republice či co prováděl Idi Amin Dada v Ugandě.

      Komentátoři současného vývoje ve světě uvádějí Severní Koreu jako důkaz nedůsledné politiky Washingtonu. Severní Korea, charakterizovaná Bushem jako součást „Osy zla“, je přece stát až výstředně totalitní, kde i k nájmu bicyklu je třeba policejního povolení. Tamější výstřelky kultu osobnosti jsou porovnatelné se Saddamovými extravagancemi a již je předstižen v počínání daleko závažnějším, totiž v úsilí získat atomové zbraně. V roce 1994 Kim Il Sung podepsal dohodu, typickou pro diktátory zejména komunistické: za konkrétní závazek Washingtonu (darovat ropu a potravu jakož i dodat vybavení pro výstavbu reaktorů na výrobu energie), Pchjongjang slíbil zastavit úsilí vyrobit atomovou bombu. Největší zásluhy na této dohodě má bývalý prezident Jimmy Carter. Výsledek charakterizoval jako „zázrak“, značně to přispělo k letošnímu udělení Nobelovy ceny míru, krátce před překvapivým přiznáním Pchjongjangu, že v nukleárním zbojení se nadále úspěšně pokračuje. A že jakákoliv negativní reakce USA zastavit další dary oleje a potravy bude pokládána za akt agrese. Správný to postoj opravdových komunistů.

      Proč tedy tolik jiný washingtonský metr? Severní Korea je v situaci,  charakterizované jako tzv.basket case - ubožák s žebráckou mošnou.  Téměř polovina všech dětí trpí chronickou podvýživou a 6 milionů obyvatel z celkového počtu 22 milionů přežívá jen díky dodávkám mezinárodních pomoci.  Většina továren je mimo provoz pro nedostatek energie, v nemocnicích není čím topit, nejsou léčiva, peníze se vyhazují na mamutí projekty, jakými je například stále nedostavěný hotel Ryugyong o 105 poschodích. Třetina rozpočtu spotřebuje armáda o síle téměř jednoho milionu mužů, jež dělí od jihokorejské metropole Soulu pouhých 20 mil. I bez použití nukleární zbraně by rozmetli přítomné americké vojsko v nepatrném počtu 37.000.

      Washington zdůvodňuje svůj odlišný přístup odkazem na skutečnost, že Severní Korea – na rozdíl od Iráku – za poslední půl století se žádné agrese nedopustila, je hospodářsky nemohoucí a zbývá tedy naděje, že USA, Rusku, Japonsku a Číně se podaří přivést Pchjongjang k rozumu či aspoň udržet na uzdě. Nelze ovšem přehlédnout atomový trumf v severokorejské hrsti čili to, o co Saddam usiluje a Bush míní zabránit.

      Bushovy údajně diabolické motivy jsou vysvětlovány v mnohých podobách. Tu klasickou marx-leninskou melodii o cíli každé války zmnožovat zisky vykořisťovatelů, zbrojařů, zapěl český slavík a nyní též strategický analytik Karel Gott: „Když se zvyšuje nebo aspoň udržuje mezinárodní napětí, rostou zisky zbrojních společností a dalších obchodníků. Lidé, kteří se zabývají prodejem akcií, nepochybně o teroristických útocích předem věděli…“ (Lidové noviny, 26.10.02). Čímž zřejmě myslel i ony mnohé stovky zaměstnanců makléřských firem, adresou ve World Trade Center, kteří v posedlosti po množícím se zisku dali přednost dobrovolné smrti jako ti muslimští sebevrazi v blížících se letadlech. Čili očividný nesmysl. V nejistých dobách, krizové atmosféře, ekonomie trpí, ceny na burze klesají a my, veřejnost, už notně cítíme toto pozvolné ožebračování.

      Neméně zcestné je tvrzení o zálusku Pentagonu rozpoutat válku. Vojenským pánům se do ní chce nejméně: však oni by ji měli na starosti a oni skutečně vědí, co znamená. Jak pravil Erasmus v šestnáctém století, „Sladká je válka pro ty, kteří ji nepoznali.“

      Další verze: Jsou to choutky USA spolu s Izraelem ovládnout celý Střední východ. Proč by to dělali, co by si s výsledným chaosem počali? ptám se.

      Kvůli oleji, dozvídám se. Vždyť ale USA, nejnasytnější konzument této suroviny, její většinu neimportuje z arabských zemí (pouhých 8% ze Sauské Arábie). Přece by bylo daleko snadnější, schůdnější poslat do Bagdadu viceprezidenta Cheneyho, bývalého manažera v olejářském průmyslu, aby se tam  domluvil na vzájemně prospěšném byznysu.

      Máme další vysvětlení: Bush je kovboj, utržený z řetězu. Chce do konce dotáhnout to, co neudělal v roce 1991 jeho otec, za tehdy mylného předpokladu, že Saddam porážku nepřežije a bude svržen. Syn chce potrestat Saddama za jeho pokus zabít mu otce. Bush chce odvrátit pozornost od domácích ekonomických problémů, chce zvýšit svou popularitu před volbami. (Na rozdíl od dřívějších mohutných protestů proti válce v Perském zálivu, takových bojovníků za mír se příliš nedostává, již je konec vietnamskému syndromu.)

      Izrael před časem ujistil svět, že není jeho mezinárodní povinností spáchat národní sebevraždu. Každý stát má právo a jeho vláda má povinnost prosazovat svůj národní zájem. O Saddamovi Bush prohlásil: „Je to nebezpečný člověk, vybavený nejnebezpečnějšími zbraněmi na světě.“ Dopustil se dvou agresí, zplynoval vlastní obyvatelstvo, zbraněmi hromadného ničení hrozí destabilizací celé oblasti. Získání nukleární zbraně by mu umožnilo realizovat ambice ovládnout, podmanit si celý arabský prostor. Khidhir Hamza, bývalý vůdčí činitel v Saddamově nukleárním programu, po svém útěku na Západ, identifikoval přes 400 míst, v nichž se pilně pracuje na zhotovení jaderné zbraně. Strategie tzv.containment - onoho omezení, zadržování hospodářskými sankcemi, částečnou kontrolou vzdušného prostoru, mezinárodní inspekcí programů A,B,C nesplnilo svůj účel. Je odpovědností Organizace spojených národů vypořádat se s tak nebezpečnou situací a jestliže nebude ochotna a schopna tak učinit, tedy bude na nás, abychom nikterak vítaný úkol zvládli sami. Povinností prezidenta a Kongresu je především ochrana země, bez ohledu na reakci zahraničí, kdo a kolik bude souhlasit. Kdybychom byli předem věděli o nebezpečí, které nás čekalo 11.září, také bychom byli včas jednali, prohlásil Cheney. Čekáním na zásah z pistole (smoking gun) se můžeme dočkat atomového výbuchu (mushroom cloud), riziko jednat je menší, než riziko nejednat.

      Je ovšem na Washingtonu, aby dokázal, že Irák podporuje mezinárodní terorismus. Společná nenávist vůči Západu sekulárního nacionalisty Saddama a náboženského extrémisty bin Ladina je silnější než jejich ideologický rozpor. Washington tvrdí, že Irak poskytl exilové přístřeší některým vůdcům Al-Kájdy jakož i cvičný prostor pro zacházení s výbušninami a chemickými zbraněmi, a též tyto bojovníky použil v hodně teroristických akcích v Kurdistánu.

      Možná řešení či neřešení

      Donald H.Rumsfeld, ministr obrany, poznamenal, že by nebylo rozumné informovat případného nepřítele o záměrech, co uděláme a kdy to uděláme. Tolik lze ale odhadnout, že pokud k válce dojde, stane se tak po 5.prosinci (konci Ramadanu) a před příštím březnem (začátkem hanebného počasí).

      Ve válce v Perském zálivu po invazi Kuvajtu, Saddam ztratil 40 procent armády a materiálu. K dispozici teď má kolem 400.000 mužů velmi rozdílné kvality. Z toho loajální, boje schopná a ochotná je Republikánská garda o síle 60.000 až 100.000 mužů a zejména jeho superelitní mordýřská jednotka Qusay SSO. Nelze tak zcela spoléhat na oddanost důstojnického sboru. Za posledních deset let došlo aspoň k půl tuctu (žalostně neúspěšných) pokusů v řadách armády Saddama svrhnout. Předpokládá se, že mnohé standardní jednotky budou při první příležitosti kapitulovat. Letectvo většinou nevzlétne a když, tak ne na dlouho, a námořnictvo je nulové.

      V roce 1991 válka trvala 38 dní. Pokud dojde k zopakování konfliktu, jeho trvání se odhaduje na polovinu času. Takový Blitzkrieg by spolu s masivní elektronickou blokádou zahájilo letectvo zásahem vládních a vojenských center, radarových zařízení, komunikací, skladišť s bakteriologickými a chemickými zbraněmi, které inspektoři OSN nenašli. Počítá se s nasazením bomb, produkujících tak vysokou teplotu, že by znemožnily použitelnost B a C zbraní. K tomu by vypomohly mikrovlnné tzv.E-bomby, usmažící elektronické vybavení nepřítele. Současně by bylo vyhlášeno varování iráckým velícím důstojníkům, že v případě použití B či C zbraní, se dostanou před soud jako váleční zločinci.  Jistě si jsou vědomi, jak riskantní je použití chemických zbraní, však stačí, aby se na bojišti otočil vítr. Nad Irákem již každodenně krouží šest satelitů, každý o velikosti městského autobusu. S jejich pomocí by se mělo podařit zastihnout mobilní rakety SCUD v odhadovaném počtu 20 až 30, jež by mohly dodat B,C nálož do značné vzdálenosti.

      V roce 1991 z použitých bomb jen 7% bylo oněch „chytrých“ (precision-guided). V Afghánistanu v roce 2001 jich už bylo 60% a teď pro případ nového zásahu v Iráku jich, aspoň v první fázi, bude 100 procent. S rostoucím použitím a zásluhou vylepšené technologie došlo k podstatnému snížení výdajů: zatímco v r.1991 jedna taková raketa přišla na milion dolarů, teď se její cena smrštila na  27.000 dolarů čili téměř čtyřicetkrát. Těchto tzv.JDAM (Joint Direct-Attack Munition) má letectvo k dispozici 20.000 kusů.

      Válka se ale nedá vyhrát bez použití pozemního vojska, jehož by USA nasadily v počtu kolem 200.000. Před 2.500 lety čínský stratég Sun Tzu varoval, že nejhorší alternativou je útok na města, což platí dodnes. Probíjet se od domu k domu vede k 30% až 40% ztrátám. Současná doktrina tedy nepočítá dobývat Bagdad a další města, ale je izolovat. Na webové stránce nytimes.com/iraq je k mání dokument, vypracovaný generálním štábem (Joint Publication 3-06: Doctrine for Joint Urban Operations) s použitím vlastních zkušeností v Somálsku, Haiti, Bosně, Afghánistánu, a též bohatých zkušeností Izraele. V něm se dozvíme o doporučení tankem se probořit do domu, pak použít roboty (Tactical Mobile Robot), aby pochodovaly vpřed. Speciální radary a tepelné sensory upozorní na přítomnost nežádoucích osob. Útok zahájit po setmění a nejnebezpečnější je pohyb v ulicích.

      Na námitku, že technická superiorita USA nezabránila porážce ve Vietnamu, se nabízí odkaz na neporovnatelné. Saddam není Ho Či Min, jehož jménem socialisté a zejména nacionalisté usilovali o lepší příští, zatímco naprostá většina obyvatel Iráku nemá důvod riskovat svůj život ve prospěch tyrana, jehož způsob vlády hodnotí objektivní pozorovatelé jako ten úplně nejhorší, nejdespotičtější v celém arabském světě. Irácké obyvatelstvo tvoří z 20% Kurdové na severu země, 60% Šiitové na jihu a obě skupiny, tvořící většinu, se nepodílejí na moci.Ta patří zbylým 20% Muslimů větve Sunni, sídlícím  ve středním pásu země. Spíš než k Vietnamu se hodí přirovnání k bývalé komunistické části Evropy, jak upozornil rumunský ministr zahraničí Mircea Geoana: touha lidí, aby jejich děti měly lepší život. A je hodně povrchní, ne-li arogantní předpokládat, že arabské rodiny by si přály něco jiného (zmínka v týdeníku Time, 4.11.02).

      Jaká by nejspíš byla reakce v sousedních zemích? Určitě úleva kalená realizací, že tuto podstatnou nepříjemnost odstranila právě Amerika. V Iránu by se značně radovali. Však Ajatoláh Chomejni zatracoval Saddama jako bezvěrce, žoldáka ve službách USA, a vyzýval irácký lid ho svrhnout a zavést islámskou republiku podle iránského vzoru. Imám Muhammad Hussein Fadhlallah vydal v této souvislosti edikt, v němž ospravedlňuje „přechodnou alianci s cizí mocí, není-li jiné cesty jak dosáhnout vítězství pro potlačované muslimy“ (Al-Mu´tamar, 16.-22.8.02). Významný představitel iránského parlamentu Mohammad Reza Khatami, bratr prezidenta Mohammada Khatamiho (mnoho Mohamedů, že ano) nedávno prohlásil: „Den, kdy bude irácký prezident Saddam Hussein svržen, bude jedním z nejšťastnějších dnů iráckého lidu, bez ohledu na to, jak k němu dojde.“ (Kuvajský deník Al-Rai Al-Amm, 27.9.02).

      V roce 1991 se všeobecně předpokládalo, že v případě útoku na Irák, značně pobouřené arabské masy budou explodovat. Inu, nestalo se. A optimisté předvídají, že totéž nekonání se bude opakovat. Předpověď reakce evropských zemí, problematického spojence Ameriky, je snadněji předvidatelná. Jak již poznamenáno na začátku této stati, byla by to potichu úleva a nahlas značné mravní rozhořčení.

      Kde sehnat spojence ke společné věci? Aliance v roce 1991 se zformovala teprve poté, co Washington na bojiště poslal přes půl milionu svých vojáků.  Tentokrát, i bez požehnání od OSN, se počítá s některými spojenci (Velká Británie, Austrálie, Španělsko, Qatar, Kuvajt – a Polsko) a s bázemi k odstartování (Jordánsko, Qatar, Turecko, patrně nikoliv Saudská Arábie).

      Vojenské řešení má být ta poslední alternativa, jenže všechny nevojenské pokusy již byly vyčerpány, tvrdí - doufejme že předčasně - jestřábové v Bushově administrativě. Na námitku, že by tak došlo k poklesu v úsilí se vypořádat s Al-Kájdou,  odpovídají, že mezinárodní terorismus je sice nebezpečný, ale jestě nebezpečnější je Saddamův teroristický stát, bez něhož mezinárodní terorismus nemůže existovat. Nezasáhnout proti Saddamovi teď, by znamenalo potýkat se s daleko větším problémem, až se mu podaří získat nukleární zbraně. Bylo by nezodpovědné něco takového riskovat. Kenneth M. Pollack, autor knihy „Hrozící vichřice“ (The Threatening Storm: The Case for Invading Iraq), tvrdí, že válečný zásah je to nejmíň špatné řešení, neboť čím déle Saddám zůstane u moci, tím víc se explozivní situace bude zhoršovat.

      Pesimisté ale pochybují o rychlém průběhu války a relativně bezbolestném vítězství. V Afghánistánu Američané měli Severní alianci, spojence, ochotného bojovat proti Talibánu. V Iráku Kurdové, s vlastním vojskem 85.000 mužů, jakkoliv nepřátelští vůči Saddamovi, se konfliktu budou spíš vyhýbat a to ze tří důvodů: 1.Jejich špatná zkušenost s Američany, kteří je začátkem devadesátých let napřed ponoukli k povstání a pak je nechali na holičkách; 2. Jejich dva vůdci, Jalal Talabani a Massoud Barzani, nejsou schopni překonat svou tradiční rivalitu; 3. Kurdům se teď zásluhou de facto autonomie, mezinárodním tlakem od Saddama vynucené, vede líp, než kdy v minulosti.

      Nelze se rovněž příliš spoléhat na početnou opozici v exilu, etnicky, nábožensky, politicky nesourodou a rozhádanou, jak už to v takových kruzích bývá. Irák ale není handicapován kmenovou fragmentací, postihující Afghánistán. Rovněž, na rozdíl od Afghánistánu, Irák je stát daleko víc hospodářsky a kulturně vyvinutý, jeho obyvatelstvo je gramotné, má svou střední třídu, vzdělance a dvě veliké přednosti – vodu a ropu, zdroj potravy a prosperity. Pomocí obdoby Marshallova plánu Irák by měl příležitost nejen k hospodářskému zvelebení, ale i zapuštění demokratických kořenů, pluralismu, tolerance. Mohl by se tak zrodit příklad a magnet pro ostatní arabské státy.

      Některé významné osobnosti jako například Wesley K.Clark, bývalý velitel NATO, stále nemíní vylučovat možnost nekrvavého vyřešení konfliktu, hrozí se velkých výdajů a chaosu, což by seberychlejší vojenské vítězství přineslo. Rozpočtový úřad Kongresu odhaduje počáteční výlohy na 9-13 miliard dolarů, dalších 6-9 miliard měsíčně, pokud konflikt potrvá a 1-4 miliard měsíčně v poválečné rekonstrukci. Celkový účet: 272 miliard, které si americké, nikterak teď příliš kvetoucí hospodářství může těžko dovolit. Takové údaje pak vedou ke společnému protiválečnému postoji levicových bojovníků za mír - každý, jakýkokoliv mír, a amerických konzervativců, izolacionistů, jimž blaho beztoho nevděčného světa nikterak neleží na srdci.

---

DODATEK: DALŠÍ  POHYB  IRÁCKÝCH  MRAKŮ (14.XI.2002)

      V pátek 8.listopadu, Rada bezpečnosti OSN překvapila svět jednomyslným odhlasováním Rezoluce č.1441, přikazující Saddamovi podřídit se požadavku předchozích rezolucí, aby na území Iráku mezinárodní inspektoři mohli obnovit svou doufejme že smysluplnou kontrolní činnost. Nejen Francie a Rusko, ale i arabská Syrie takto hlasovaly. Do Badgádu též docházela od dalších vlád důvěrná doporučení, aby se Saddam přizpůsobil nové realitě.

      Pán země zareagoval podle tohoto scénáře: Parlament, loutkové shromáždění, které nikdy ani nepíplo proti vůli vladaře, tentokrát jednomyslně – jak jinak – odmítlo příkaz OSN, leč zásadní, závažné rozhodnutí přenechalo na tomto vladaři. Jeho syn Uday, rovněž člen parlamentu, se jako jediný vyslovil vyhovět OSN, leč rovněž hlasoval pro nevyhovění. Hra přece průhledná, že i pozorovatelé, neobdaření velikou imaginací, se dovtípili. Parlament, přece vůle lidu, rozhořčeně odmítá zahraniční, Amerikou vynucený diktát, ale prezident z důvodu zachování míru a blaha lidu se diktátu podřídí. A to tak, že inspektory beztoho oblafne a proceduru protáhne do března, kdy už z důvodu klimatických mu vojenský útok hrozit nebude.

      Podle zjištění OSN, už před válkou v roce 1991, Saddam měl k dispozici tolik galonů toxinu botulinu a antraxu, že by to postačilo k mnohonásobnému usmrcení všech pozemšťanů. Tyto galony lze ukrýt v některém z tisíců sklepů, lze je zahrabat v poušti k nenalezení. Kolik té inspekce může na území velikosti Francie zvládnout stovka mezinárodních úředníků?
      Na tak zkrušující otázku lze ale poskytnout překvapivě optimistickou odpověď.
      Z podrobné zprávy The New York Times, (13.11.02) se dozvídáme o značném  pokroku v technickém vybavení od doby roku 1998, kdy inspektoři, uondaní překážkami, Irák opustili. Zásluhou digitální revoluce, kontrolní přístroje, které donedávna by zaplnily celou místnost, se teď vejdou do příručního kufříku. Zmnohonásobila se výkonnost detektorů radiace a bakteriologických materiálů. Pouhý jeden kilogram vážící přístroj HANAA (Hand-Held Advanced Nucleid Acid Analyzer) je schopen za 20 minut identifikovat DNA mikrobů.  Došlo k notnému  vylepšení fotografie pomocí satelitů, letadla bez pilota teď již dovedou přivést inspektory na stopu podzemních bunkrů, kam také mohou již proniknout speciální radary.

      Inspektoři se rovněž budou domáhat práva uskutečnit interview s kterýmikoliv zaměstnanci, bez přítomnosti bezpečnostních orgánů, vládních dohližitelů, v prostorách bez odposlouchávacích štěnic.

      Je však obtížné si představit bezkonfliktní průběh takových iniciativ.
      Všichni víc či méně zasvěcení komentátoři, které jsem pozatím měl příležitost slyšet, tvrdí, že válka bude.