Začínám dodatečným sdělením: Tento článek jsem napsal už před řadou týdnů a poté poslal několika přátelům, jejichž úsudku si vážím, a požádal je o reakci. Obdržel jsem značně protichůdné komentáře a doporučení. Někteří mě důrazně žádali, abych pojednání tak příliš kritické nikde neuveřejňoval, že bych tím jen udělal radost komunistům, které mám hodně nerad. Jiní korespondenti měli opačný názor, že pravda sice ne vždy vítězí, ale bát se jí přece nemusíme, že většina čtenářů je natolik inteligentní, aby se dovedla v takové problematice orientovat. Počet těchto odpovědí převážil. A poté tu v listopadu došlo k překvapivému volebnímu vítězství Republikánské strany a tak i naději, že v Kongresu dojde k prosazování tuze potřebných reforem (tzv. tort reform), které předchozí Clintonova administrativa pod mohutným tlakem finančně štědré asociace advokátů úspěšně znemožnila. Takže jsem se rozhodl, tady to máte:

      Při návštěvách rodné země nezřídka dostávám otázku, co mi na Americe nejvíc vadí. Bez váhání vyhovuji a překvapuji tvrzením, že je to právní systém, fungování justice, její formalismus, přesvědčení, že jedinou hodnotnou metou je vítězství za každou cenu, i když pak právo a spravedlnost nezřídka mívají pramálo společného. Jeden můj přítel dokonce prohlašuje, že vědět předem o těchto nehoráznostech, nikdy by se nebyl do USA přistěhoval.

      Američtí juristé jsou však přesvědčeni, že jejich systém je ten nejlepší na světě. Tvrdí to jak slovutní profesoři teoretici (například Franklin E. Zimrich z chicagské univerzity), tak významní lidé z praxe (například Rudi Guiliani, prokurátor, dříve než se stal newyorským starostou). Přitom lze jen zřídka potkal takto přesvědčeného experta, který by měl aspoň minimální ponětí, jak právo a výkon justice vypadá v jiných zemích.

      Americký soudní proces, ať už trestní či civilní, je založen na principu zvaném adversarial.. Protivníci neusilují o „hledání pravdy, viny či neviny“, jde o konflikt, v němž se uplatní snaha využít a zneužít procedurální finesy. Podaří-li se mi předsvědčit porotu, aby vynesla osvobozující rozsudek ve prospěch mého klienta, mnohonásobného vraha, má reputace poroste, jakož i sazby, které budu příště účtovat. A prokurátor na opačném konci kolbiště bude neméně vehementně manipulovat s důkazními prostředky, aby on zvítězil, jeho prestiž vzrostla a nezřídka pak došlo k odstartování politické kariéry, i za cenu zničení života nevinnému člověku. Nejeden takový případ nedávno přiměl guvernéra státu Illinois, aby zastavil další výkon hrdelních trestů.

      Tzv.Miranda Rule zaručuje právo k ničemu se nepřiznávat (self-incrimination). Případ s typickým dopadem: James W.Killough ve Washingtonu,D.C., zavraždil svou manželku a tělo nacpal do popelnice. K činu se třikrát dobrovolně bez donucení přiznal. Policie mu ale jeho přiznání dostatečně nerozmlouvala a soud proto vynesl osvobozující rozsudek. V New Yorku mladistvý Angel Claudio spáchal vraždu střelnou zbraní, přiznal se svému advokátovi Marku Hellerovi a ten mu doporučil, aby se k činu přiznal. Soudce Kenneth Browne ale něco takového nepřipustil a ve svém 47 stran dlouhém zdůvodnění zatratil advokáta Hellera pro jeho hrubé porušení profesionální povinnosti (serious incompetence).  „Nikdy se klienta neptám, zda je vinen, to mě nezajímá. Snažím se vymyslet takovou obhajobu, které by porota uvěřila,“ prohlásil známý newyorský advokát Ronald J. Kuby, specialista na obhajobu ultralevicových revolucionářů. „Není povinností právníků přispět k tomu, aby rozsudek byl správný,“ souhlasí Stephen Gillers, profesor etiky práva. Právníci obhajují své právo mást.

      Tzv.Exclusionary Rule nařizuje, že sebemenší procedurální nepřesnost znemožňuje odsouzení sebevětšího zločince. V texaském Dallasu Arley Thomas se dostal před soud kvůli drogám – kokainu. Písařka ale omylem do protokolu místo „coca“ napsala „cocoa.“
      Osvobozující rozsudek následoval.   „Přece ho nemohu odsoudit za vlastnictví čokolády,“ zdůvodnil soudce Jack Hampton. V New Yorku trojnásobný vrah Guy Gregg vinou kancelářského překlepu byl poslán domů po zaplacení pokuty 75 dolarů. Rovněž v New Yorku, prchající zloděj nesl tolik kabelek, že jich několik upustil. Kdosi je zvedl a předal policii. Tato občanská iniciativa – t.j. předání ukradeného zboží bez zlodějova souhlasu – soudu postačila, aby vynesl osvobozující rozsudek. Takové „vylučující pravidlo“ neexistuje v žádné jiné zemi. O jejím zavedení uvažovali ve Velké Británii, Kanadě a Izraeli, ale včas si to rozmysleli.

      Americké soudy v návalu práce si vypomáhají tzv.plea bargaining („přiznávacím smlouváním“), dohodou mezi obviněným a státem o druhu zločinu a výši trestu. Nejvyšší soud shledává tuto praxi jako naprosto nepominutelnou, bez níž by justiční mašinerie nemohla fungovat. V praxi to pak vypadá i takto: Recidivista Calvin Jackson se přiznal k vraždě devíti starších žen, které uškrtil a ubodal. Policie na Manhattanu neprojevila o tuto činnost příliš zájmu a vypracovala spis jen ve věci násilné loupeže. Hrozil trest patnácti let odnětí svobody. Následovalo však úspěšné přiznávací smlouvání, prokurátor a obhájce se dohodli a soud dohodu schválil. Mnohonásobný vrah si šel odsedět trest v trvání třiceti dnů.

      V procesech před porotou zazáří jedinci s talentem pro drama a šalbu. Zejména v některých státech, kde rozsudek poroty musí být jednomyslný, se naskýtá výtečná příležitost ovlivnit úplatkem nebo hrozbou újmy členu rodiny. Potom nepřekvapuje žeň bizarních zprošťujících rozsudků. Nejednou jsem již v televizi sledoval vychloubání gangstera, kolik takových verdiktů se mu podařilo zfixlovat.

      Na rozdíl od Velké Británie, kolébky anglosaského zvykového práva, se na opačném břehu Atlantiku zrodila jeho prapodivná americká varianta. Podle sdělení Nejvyššího soudu, americký proces zásluhou dovolených procedurálních průtahů si v průměru vyžádá desetkrát víc času a nespočetněkrát víc nákladů. Rovněž na rozdíl od Velké Británie americký systém dovoluje porotní procesy v občanskoprávních sporech.

      Výsledkem jsou přečetná absurdní rozhodnutí. Velké slávy například získalo uvažování poroty v Albuquerque, stát New Mexico, přiznavší devětasedmdesátileté stařeně náhradu škody ve výši tří milionů dolarů, poněvadž si do klína převrhla šálek kávy u McDonalda, který ji předem nevaroval, že horká káva je horká.(Leckdo začal lačnit po takové pomlázce i v zámoří, aniž by ale uspěl. Britský soudce Richard Field v březnu 2002 smetl takové nároky ze stolu, s odůvodněním, pro něž věru netřeba příliš jurisdické erudice: zákazník má být opatrný, být si vědom teploty zakoupeného nápoje a ne se jím polévat.)

      Jen čtyři procenta pozemšťanů jsou Američané, ale sedmdesát procent všech právníků jsou rovněž Američané. Dočetl jsem se, že v jednom mrakodrapu v San Francisku má kanceláře víc advokátů, než je jejich celkový počet v civilizovaně fungujícím Japonsku. V New York City jeden ze sto patnácti obyvatel je právník, ve Washingtonu je jich napěchováno ještě víc. Harmonie ve společnosti ovšem vůbec není v jejich zájmu. Však proto se tolik zasloužili, že Američané se stali onou litigatious society, kde téměř každý se soudí s každým a advokáti bohatě inkasují. Zrodil se „národ obětí“ (A Nation of Victims, titul výtečné knihy autora Charlese J.Sykese), osobní odpovědnost přestala existovat. Jestliže kradu, jsem obětí kleptománie. Dentista, obviněný z necudného osahávání pacientek, se domáhá od státu milionu dolarů jako kompenzaci svého handicapu, tzv. fondling disease - nezkrotitelného pudu osahávat ženské plemeno.

      Záplavy tak absurdních požadavků umožňuje skutečnost, že v USA neplatí pravidlo loser  pays - všude jinde ve světě uplatňovaná odpovědnost žalobce hradit náklady řízení a výlohy protistrany v případě prohry. Všechny snahy o uzákonění tohoto nejsamozřejmějšího principu, jenž by  účinně odrazoval od podávání frivolních žalob, prozatím ztroskotaly zásluhou mocné lobby advokátů, kteří by tak přišli o přemnoho lukrativního byznysu. Takže nadále mají žalobci všechno gratis a žalovaná strana nikdy nemůže opravdu vyhrát – však každý, i stoprocentně vyhraný spor ji stojí čas, nervy a nemalé peníze. Například výrobce letadel Beech Aircraft byl během čtyř let žalován 203krát. Vždy vyhrál, ale každý spor ho stál v průměru 530 tisíc dolarů – tak si to spočítejte.

      Takový advokát bývá nikoliv nepřesně přirovnáván k hotelovému zloději, který jde od dveří ke dveřím, až se mu podaří do některých vniknout. Praxe tzv.contingency fee mu zaručuje, že bude mít o práci postaráno. Je to totiž dohoda s klientem, že v případě prohry to klient bude mít zadarmo, nebude nic platit, nemůže tratit, kdežto v případě výhry se podělí, třeba půl na půl. V Kalifornii bicyklista jel po soumraku bez světla a vrazil do automobilu. Zažaloval výrobce svého kola za nedostatečné upozornění, že za tmy bývá tma. V televizi jeho advokát Ken Berkowitz vehementně obhajoval správnost rozhodnutí poroty, jež jeho klientovi přiznala náhradu škody ve výši sedmi milionů dolarů. Výtečně v Kalifornii též dopadl člověk, který si šel zaplavat v Pacifiku a zranil se. Nezažaloval moře, ale přímořské město Beach City a porota ho obohatila šesti miliony dolarů z kapes daňových plátců.

      Není-li v dohledu finančně perspektivní terč, advokáti započnou tzv.search for the solvent bystander - zcela legální manévr rozhlédnout se po solventní straně, jakkoliv na případu nezúčastněné, ta ať platí. Žalobci si rovněž mohou vybrat ten který soud v padesáti státech, kde započít své dolování. Státy Mississippi a východní část Texasu se těší oprávněné reputaci, že tam lze nalézt poroty ty nejštědřejší. Lze tam vyhrát proti výrobcům asbestu, údajně karcinogenního, na základě tvrzení, že žalobce sice rakovinou či sebemenšími příznaky netrpí, ale má strach, že „někdy v budoucnosti by rakovinu mohl dostat.“ A taková obava, kterou snad sdílíme všichni, již stála společnost USG Corporation 36 milionů dolarů. K původně žalovaným výrobcům asbestu přibyly firmy, které tento materiál v jakékoliv formě a třeba i v miniaturním množství kdy použily. Žalována není jedna strana, ale je jich třeba padesát. Firma Haliburton měla koncem roku 2001 na krku 274.000 takových žalob. Za poslední dva roky 18 společností s více než 100.000 zaměstnanci vyhlásily bankrot.

      Advokátní kanceláře tak tristní osud určitě nepostihne. Však objevily nová rýžoviště na adrese výrobců cigaret. Soud v Kalifornii přiznal Richardu Boekenovi, rakovinou plic trpícímu kuřáku cigaret Marlboro, náhradu škody v gigantické výši 3 miliard dolarů a žalovaná strana Philip Morris marně namítala, že žalobce, člověk gramotný, racionální, jistě byl schopen porozumět zřetelnému varování na každé z krabiček, že kouření není zdraví příliš prospěšné. Jeho advokát Michael Piuze, zastupující rovněž rakovinou postiženou Betty Bullockovou, věk 64,  proti téže firmě Philip Morris, v říjnu 2002  ještě náramněji zvítězil: porota v Los Angeles přiznala náhradu 750.000 dolarů jako odškodné (compensatory damage) povahy ekonomické, 100.000 dolarů za fyzické utrpení a navrch surrealistických 28 miliard dolarů (28,000.000.000)  - čili víc než 840 miliard korun, obnos přesahující roční rozpočty celé řady států, členů OSN – jako tzv. punitive damages, další to americkou specialitu, jíž je trestáno zvlášť podlé počínání provinilé strany. Žalobkyně tvrdila, že byla výrobcem cigaret „lured“ – vlákána do tohoto zlozvyku, vzdor svědectví její rodiny o snaze ji přemluvit, aby kouření zanechala, tak jak zanechaly miliony jiných kuřáků. Advokát rozhodnutí poroty ovšem velebil, zdůrazňoval utrpení nespočetného množství zlozvykem postižených.

      Stále mi uniká smysl těchto punitive awards. Neměl by je inkasovat stát, proč jen jedna osoba s odkazem na touž újmu dalších milionů? Nejvyšší soud doporučil, že výše punitive awards nemá přesahovat čtyřnásobek přiznané skutečné škody. V tomto  případě porota to znásobila 33.000krát. Načež americká burza, beztoho  dloudodobě již neduživá, zaznamenala další podstatný propad. Žalovaná strana se ovšem odvolá, soud drakonický verdikt zmírní a teoretická multimilionářka Bullocková, již blízko smrti, podle slov jejího advokáta Piuziho nebude inkasovat ani halíř. On však obohacen jistojistě bude.

      A ještě víc lze bohatnout manévrem tzv.class action suits, žalobami ne jménem jednotlivého klienta, ale celých skupin – kuřáků, motoristů, polykačů aspirinu, žen se silikonem zmohutnělými mamáliemi, majitelů dětských kočárků, kohokoliv, kdo přišel do kontaktu s asbestem, do styku s čímkoliv. A když je proces u konce, jednotlivci, jejichž jménem žalobu podali, dostanou pár penízků a iniciátoři inkasují miliony, případně i miliardy. Soud na Floridě takto potrestal tabákový průmysl kolosálním obnosem 145 miliard dolarů. Patrick J. Coughlin, advokát v San Diegu, ve sporu s výrobcem cigaret R.J.Reynolds vyhrál 10 milionů dolarů a na nákladech požadoval 50 milionů, sumu, kterou posléze shledal nedostatečnou a zvedl ji na 650 milionů. Iniciativa proti gigantům tabákového průmyslu skončila mimosoudním vyrovnáním, v němž si advokáti naúčtovali náklady ve výši 11 miliard, což v přepočtu vyšlo na 110.000 dolarů za každou hodinu účtovaného pracovního úsilí. Tito multimilionáři se již znamenitě soustřeďují na další adresy – na zdravotnická zařízení, farmaceutický průmysl, výrobce zbraní, alkoholu, kompjútrů, softwaru. Tento stav věcí má svůj dopad na náladu v národě. V průzkumech veřejného mínění se prestiž právnické profese již dostala pod úroveň čističů kanálů. Zkušenost mě vede k témuž hodnocení.

      Očekávám námitky proti uvedeným, tolik křiklavým příkladům. Odpovídám, že i když ne každá třaslavá politá stařena inkasuje miliony, jedna mi postačí, abych zapochyboval nad soudností systému, který něco takového dovoluje. Nabízí se pak otázka, proč nezmizím z prostředí tak bláznivě si počínajícího. Vždyť koncem padesátých let, když jsem vysedával v taláru u okresního soudu v západočeském pohraničí, rozváděl kolchozníky, řešil jejich spory paternitní, hádanice o slepice a  zkušenost mě natolik krušila, že jsem raději riskoval ilegální úprk do náruče imperialistů. A tam již teď hodně dlouhou dobu jsem a takto teď lamentuji.

      Odpovídám, že Amerika v přemnohém umožnuje nejhodnotnější možnou existenci - s etnickou tolerancí, společenskou neformálností, štědrostí jinde nevídanou. A naděje přece umírá poslední. Pokusy o změnu v praktikách mnou zde notně kaceřovaných probíhají a optimisté věří v úspěšný výsledek, prozatím dost v nedohlednu. Jak se ale říkává v případech opakovaných pokusů o manželské štěstí – je to triumf naděje nad zkušeností.

      Končím s doporučením, které mi v roce 1995 uveřejnily Listy pod názvem „Užitečná opatrnost před cizími vzory.“ Podílel jsem se v ČR na přípravách otevření jedné z právnických fakult a při té příležitosti se snažil sabotoval asistenci amerických poradců, kteří o evropské právní tradici neměli ani ponětí. V pražských novinách jsem se dočetl o vystoupení prominentních zámořských juristů. Na právnické fakultě Karlovy univerzity předvedli, jak vypadá proces před porotou. „Naši právníci, advokáti i studenti mohli sledovat proces s vysokou právní kulturou…“ referovaly Lidové noviny.

      Něco amerického bych v České republice přece jen rád viděl: nemazlit se s těmi, kteří soudem pohrdají, obsílku ignorují, k řízení se nedostaví a český soud reaguje pouhým odložením nepříjemné záležitosti. V Americe by se spíš stalo, že takového darebáka by postihla pořádná pokuta a předvedení v klepetech.