V totalitní kleci národ vedl poměrně rovnostářskou existenci, netrápen příliš očividnými kontrasty materiálního blahobytu. Jak ale dobře známo, po rozpadu pokusnictví s vědeckým socialismem se socio-ekonomické nůžky značně rozevřely a vyrojily se zbohatlíci ve svých limuzinách, s honosnými sídly, posedlí hodinkami s vodotryskem. Dočítáme se o ruské honoraci, zpravidla s gangsterskými konexemi, o mafiánovi, který přiletěl ze Sibiře do Moskvy k nákupu Rolls-Royce. Aniž se obtěžoval zkušební jízdou, na místě koupil dva nejdražší modely a speciální letadlo je odtransportovalo do mrazivé domoviny. Notný to pak rozdíl od člověka, který se do bohatství narodil, je na něj zvyklý, pokládá je za něco přirozeného, nemá potřebu oslňovat.

      Jsou ovšem výjimky. Za nejbohatšího člověka na světě je teď považován Bill Gates, nedostudovaný zakladatel společnosti Microsoft. Má víc peněz než kterýkoliv šejk v olejem nasáklé poušti. Nemaří čas zbytečnými extravagancemi, pracuje 72 hodin týdně,  chodí v džínsech a k obědu si dává jednoho hamburgera. Nehltá kaviár a neutápí se v šampaňském.

      Osud nám naděluje různě a určitě je výhodou narodit se v paláci než na smetišti, ale celoživotní úspěch to nezaručuje. Dědit lze majetek, nikoliv však talent, motivaci. „Příliš mnoho dobrých věcí je na škodu,“ varuje hlava významné investiční firmy, která si dala práci se zjišťováním, jak daleko to milionářští synkové a dcery dotáhli.  V případě jedné velmi bohaté newyorské rodiny, ze 14 potomků neměl v dospělosti řádné záměstnání ani jeden. Nelson Aldrich, pocházející z  tuze noblesní rodiny, ve svých memoárech Old Money čili „Staré peníze“, se zmiňuje, že založil „podpůrnou skupiny pro dědice s problémy.“ Těžko se vystupuje ze stínu slavných rodičů. Zářné výjimky jsou zaznamenatelné mezi herci (rodina Fondů, Regraveů, Hrušínských, Vydrů), i v politice (různí Kennedyové), ale častá jsou fiaska, končící kriminálním postihem či přesunem do ústavu pro choromyslné. Jeden z duPontů, magnátů chemického průmyslu, homosexuální to podivín, se proslavil zejména vraždou svého milence z olympijského zápasnického týmu, který sponzoroval.

      V Číně domorodce šokovala zpráva, že syn tehdejšího prezidenta Ronalda Reagana je nezaměstnaný : jak mizerně na tom musí být americká ekonomie, když ani tak mocný otec se o něj nemůže postarat. Porovnávám s postojem Američana čínského původu, stonásobného milionáře Ronnie Chana. Ten totiž ujistil své děti, že od něj nedostanou ani haléř. Měl je hodně rád, poskytl jim prvotřídní vzdělání, perfektní podmínky pro vstup do života – ale nic víc, s ohledem na jejich dobro. O miliardářské rodině Rockefellerů je známo, že jejich potomci si museli vydělávat, třeba sbíráním odhozených lahví. Rodiče nemotivuje skrblictví, ale snaha vštípit mladým hodnotu peněz. A když si tak třeba vydělají deset dolarů, odměněni budou dvojnásobkem či desetinásobkem vydělané sumy. Budou-li lajdačit, nedostanou nic.

      Porovnávám se zprávami z české sametové La dolce vita. Synáčkové čtyřikrát za rok odletí za povyražením na Tahiti. „Tady je nuda, lepší je Las Vegas,“ tvrdí jeden a druhý, který ročně utratí přes milion korun, zdůvodňuje „Od malička mi rodiče kladli na srdce, že dokud jsem mladý, ať si užívám.“

      Často se říká, že cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. V tomto případě to jsou úmysly značně zcestné.