Zásluhou dost bizarních okolností jsem několikrát navštívil Cookovo souostroví v Jižním Pacifiku a na hlavním ostrově Rarotonze se dokonce stal sousedem a poradcem, jakýmsi kokosovým Rasputinem, ministerského předsedy Sira Alberta Royle Henryho, otce vlasti.

      Moc zdárně jsem mu zřejmě neradil, neboť krátce po mém odjezdu byl svržen a já se tam jakož i na Novém Zélandě stal persona non grata. Než ale k tomu došlo, Papa Premiér mi na rozloučenou dal za zásluhy medaile a docela vážně nabídl do držby opuštěný atol jménem Suwarrov. Opuštěný proto, že jeho jediný obyvatel Tom Neal zemřel. Atol s 15 kilometrů širokou lagunou tvoří úzkou nudli ve tvaru kolečka. Všeho všudy tisíc akrů půdy, na níž se prohánějí Nealem opuštěné kozy a slepice. V laguně pak habaděj ryb. Atol by se slušelo přejmenovat na něco méně rusky znějícího. V té době třídní bratři pokračovali se svou internacionální pomocí a přítomností v české kotlině. Co tedy založit NEW CZECHOSLOVAKIA či NEW CZECH REPULIC po sametovém rozpadu federace a vytvořit nikterak suchozemský útvar? Kolem by burácel oceán, nad hlavou ševelily kosové palmy. Slib tehdejšího vládce byl vysloven vážně, nikoliv v silvestrovském podroušení.

      Lze ostrovy dostávat, nabývat? Samozřejmě. Dají se získat i v dražbě. Obyvatelé předlidněného Vaitupu (součást někdejšího souostroví, britské državy Ellice Islands, nynějšího nezávislého královstvíčka Tuvalu, rozloha 26 čtverečních kilometrů) koupili ostrov Kioa. Lid zvaný Banobans, původně na Ocean Island, si takto opatřil nový domov jménem Rabi.

      Ano, ostrovy lze kupovat. Například v Pacific Islands Monthly jsem četl inzerát - nabídku prodeje tropického ráje v papuánském moři, kontaktujte P.O. Box 7, Kincumber, N.S.W. 2251, Austrálie. Americký herec Raymond Burr (představitel legendárního advokáta Perry Masona) se stal domácím pánem ostrůvku Naitauba na Fidži. Americký tiskový mogul Malcolm S. Forbes si v tomtéž sousedství koupil ostrůvek Laucala. Stál ho milion dolarů. V Mikronésii mi v dávném již roce 1972 nabízeli ostrůvek Pissiwi za směšný pakatel 4.000 dolarů - palmy, písek, krásná pláž, ale co s tím, když tolik žalostně z ruky?  Když se ve francouzské Polynésii filmovala další verze Vzpoury na Bounty, vzbouřenec Marlon Brando na místě koupil korálový atol Tetiaroa, po němž se teď občas prochází nahatý a plaší jak ptactvo tak pár svých služebnic. Brando na tomto svém majetku nabídl politický azyl americkému Indiánovi, obviněnému z vraždy a prchajícímu před policií.

      Tento případ jsem užil při zkoušce studentů v kurzu mezinárodního práva. Brando, herec sice vynikající, ale o juristických ošidnostech zřejmě neměl ponětí. Nerozlišoval princip suverenity a vlastnictví. Koupím-li ostrov v souostroví Samoa, můj majetek zůstane součástí tamějšího státu, budou tam platit samojské či samoánské zákony a já budu muset platit tamější daně. Kdybych se ale vyňal ze státoprávního područí a udělal si svůj extra vlastní stát, nebude už Samoa, ale budu Samo. Poslouchat budu jen své zákony, které si vymyslím, od berní se osvobodím a cizí ideologie zavrhnu. Někdy z takových iniciativ vznikly boje a války za nezávislost (například USA) nebo závislosti bez boje (například nedávná česká historie).

      Co bychom si tam jako budovatelé nového státu, tak daleko od našeho bájného Řípu, počali? Na ostrově, svém dočasném bydlišti, jsem chodil k molu, když ze vzdálených atolů Rakahanga či Manihiki dorazil občasný ale ne příliš častý škunér. Polynéské Nanynky vyjeveně civěly na naši hlavní rarotongskou vesnici Avaruu asi jako já kdysi na mrakodrapy Manhattanu. Když jsem poprvé přístál na Rarotonze, vystupující pasažéry vítal veliký dav domorodců. Kladli nám kolem krku krásné věnce z voňavých kvítků. Byli jsme oceňovaným zjevením, asi jako když přijel cirkus do hodně zapadlé vesnice. Dojemné, ale přeci jenom trošku směšné - tak jsem v duchu zareagoval. Jenže za pár týdnů a pak měsíců jsem rovněž dvakrát v týdnu spěchal směrem k letišti  a očima k obloze pátral, až se z mraků vynoří posel ze světa, ono jediné viditelné, hmatatelné spojení se světem. K dispozici jsem tam měl jedny několikastránkové cyklostylované noviny, Cook Islands News, z nichž jsem se toliko dozvěděl, že ministr financí se v baru fackoval s ministrem vnitra. Vznikal pak oprávněný pocit, že život je jinde, že svět je jinde. O něm jsem se dozvídal jen z krátkovlnného rádia, dokonce se mi podařilo slyšet český hlas Pavla Pecháčka z Hlasu Ameriky.

      Zájemce o zakládání nových vlastí, objevitele pacifických Řípů, bych chtěl varovat: až budete klást základní kámen národu a vlasti, pomněte největšího nepřítele a tím je NUDA. Opojení plážemi, kokosovníky, vlnkami, úchvatnou scenérií vybublá tempem šampaňského. Hradčanská euforie se promění v kormutlivost Daliborky. Velesnadno pochopíte Napoleona na Heleně. Jedinec vysazený z člověčího mraveniště někam na atol, kde je všemi směry panoramatické NIC, si nejspíš začne zoufat, jako si zoufali za druhé velké války američtí spojaři u velice odloučených jednotek, dožadující se přesunu k  nebezpečným místům někam na Guadalcanal, kde se aspoň něco dělo. Pentagonští psychologové dali dohromady statistiky, potvrzující, že fronta ublíží nervové soustavě míň než nudný ráj.

      Jenže kdo ví. Mohl bych už teď mít na atolu k dispozici kompjútr, internet, elektronickou poštou spojení kamkoliv do světa, i k politickým hádanicím v tuze vzdáleném středoevropském rodišti. Záleželo by na kvalitě přivezených kádrů. Mít tam třeba partu svých přátel z pražského divadla Ypsilonka a pár dalších kamarádů k tomu, třeba by se z toho vyklubala docela náramná existenční varianta.

      Leč zanechme přílišného surrealismu. České politické výviny, jakkoliv komplikované a občas nervům ubližující, už snad nejsou a nebudou důvodem ještě někdy se jít pachtit do exotických dálav a vymýšlet alternativní útvary. Ta původní končina, předky zanechaná, přece postačí. Bude muset stačit.

-   -   -
      Přemnohokrát jsem již byl tázán: “Když jste toho tolik sjezdil, kde je to nejlepší?”
      Otázka je ovšem nezodpověditelná. Nejlepší pro koho? V jakém je věku, jaké má schopnosti, ambice, hodnotové priority? Míní odcházet na jak dlouho a proč? Motivace převážně či výlučně ekonomická se s tou neekonomickou nevylučují. A nad oběma alternativami nezřídka převládnou důvody výlučně osobní, rodinné, tlukot srdce. Znám absolventku Karlovy univerzity, která za manželem odjela do Afghánistánu a pak se mi svěřovala s potížemi hospodyňky dávat do pořádku dům po občasné střelbě.

      Snáze se odchází od něčeho než k něčemu.  Jestliže prchám z kriminálu, spíš pak ocením nové prostředí, než kdybych byl  plačky opouštěl komfortní vilu ve Střešovicích. Otázce by se pomohlo  nahrazením onoho “nejlepší”  jinými adjektivy: nejhodnotnější,  nejzajímavější, nejpřitažlivější. Jestliže mě brzo začnou nudit žirafy, jak bych se mohl zamilovat do opuštěných slepic na opuštěném, premiérem Henrym mi nabízeném atolu?

      Pojďme tedy na otázku od lesa, buše či džungle,  a to metodou vylučovací.
      Za prvé, vyloučit končiny s hanebným klimatem, ať už příliš tropickým či příliš arktickým.
      Za druhé, vyloučit končiny s nepříjemným politickým a ekonomickým klimatem, které na rozdíl od meteorologických podmínek je sice změnitelné, ale v příliš mnoha případech se tak nestává. A nezřídka, když ke změnám dojde, změny to jsou k horšímu, jak nám potvrzuje tristní stav věcí v řadě zemí Třetího světa. Nairobi, hlavní město v Keňe, sice blízko rovníku, ale ve značné nadmořské výšce, poskytovalo podmínky příjemné existence, jimž je již konec. Kriminalita zasáhla metropol natolik, že neradno vylézt do ulic i za sebelepší viditelnosti. A tento trend začíná postihovat jihoafrická města, zejména Johannesburg.

      Mizerné počasí a mizerné politické podmínky jdou často ruku v ruce a věru nedobře se pobývá v takových diktaturách, i když by třeba umožňovaly slušnou životní úroveň. Tím vylučuji - a už dávno před 11.zářím 2001 jsem vyloučil - země mohamedánské, s možnou výjimkou Marakeše v Maroku, části Malajsie a Indonésie, kde však poslední dobou ošklivě černají politické a náboženské mraky.

      Od negativního k pozitivnímu: když teď víme, co nechceme, kam tedy co nejraději zamířit? Kdybych bažil po klidu, harmonii, laskavé přírodě, zauvažoval bych o Novém Zélandu, solidní demokracii s aspoň třicetinásobným množstvím ovcí než je voličů. Pokud bych na lidstvo ještě úplně nezanevřel, tíhnout budu k centrům, hemžícím se člověčinou. Ale abych takovou příležitost mohl užitečně uplatnit, musím přece znát tamější řeč. Když jsem v osmdesátých letech dělal průzkum profilu a motivace poslední ( tzv.benzinové) vlny uprchlíků z tehdejší ČSSR, snad vůbec nejvíc mě překvapilo jejich podceňování znalosti cizího jazyka, nutnosti, nevyhnutelnosti se domluvit a jedině tak začít v novém prostředí užitečně existovat. Proto v mém případě bych volil svět buď anglofonní či německy mluvící, a nikoliv ten frankofonní, jakkoliv by sladká Francie či trošku jinak sladká Nová Kaledonie lákaly.

      V hledání prostředí nejpříjemnějšího, nejpřirozenějšího, mnozí zkušenostmi obohacení světoběžníci, možná že jejich většina, tíhnou směrem ke svým kořenům, k prostředí svého mládí. Tam se pak vracejí, s vědomím, že kruh se uzavírá, že byl užitečně učiněn a naplněn.