Takový titulek je jen zdánlivě nesmyslný - však postačí se podívat na mapu světa: New York na rovnoběžce Neapole, Washington stejně jako egyptská Kahira. Pri dumání nad mapou naší sousední Kanady mě přitahovala představa, jak to asi vypadá tam, kde silnice končí a už pak tedy nic. Něco takového znám z Aljašky, k níž jsem se musel harcovat tisíce mil, ale tady bych to měl téměř za rohem. Stačí doma v New Yorku sednout do auta, nastartovat a vydat se do Kanady, ontarijskou provincií, všeho všudy ne víc než 800 kilometrů, až do místa jménem Cochrane. Tam totiž silnice uhýbá na západ a dál k severu, směrem k polárnímu kruhu nemíří. Tam lze jen železnicí. Doveze nás až do místa Moosonee (moose = los) na řece téhož jména, vlévající se do James Bay, zálivu, který je součástí Hudson Bay, velikánského vnitrozemského moře.

      Od května do začátku září každé ráno se tento Polar Bear Express vydá na téměř 300 kilometrů dlouhou cestu. V provozu je od roku 1964, už přepravil půl miliónu pasažérů. Před tím cesta - kanoí, na lyžích nebo pěšky s tzv.snow shoes - trvala až deset dní. Vlak je vybaven světovou raritou, totiž vagony, speciálně upravenými na přepravu kanoí. Vlakem se dováží všechno - kamna, krupice, koloběžky, všechno, co je nepominutelnou součástí tamější existence.

      Porovnávám s Aljaškou a zážitky z jejího jediného vlaku. I tam dodržují praxi tzv.flag stop - zastavit na požádání, kdyby nějaký zálesák, ztracenec zamával. Na Aljašce jsou v cestě velikánská pohoří, zde ale dominuje rovina s tímtéž druhem vegetace, stromovím dost souchotinářského vzhledu, vesměs ubohé sušinky. Nelze se divit, však také zde máme onen permafrost, půdu rozmrzající jen na pár centimetrů, tam hluboké kořeny neproniknou, zlé vichry dují a hvozdy vyvracejí. Nebo za sucha v kratičkém létě blesk či odhozená cigareta z vlaku způsobí požáry a následnou spoušť na mnohé kilometry. A tohle všechno, prosím, před pouhými 375 milióny let prý byla subtropická oblast, plná života! Teď na téže, ovšem nezměněné, rovnoběžce dominuje studená pustota, ani v nejmenším připomínajicí české luhy, háje, strdí, žírnou přírodu. Jen neduživé lesíky všemi směry, keře, pár bobulí na nich. Nikde zvíře, člověk, známky života v dohledu. Míjíme přehradu, elektrárnu stoprocentně zautomatizovanou, z dálky do dálky řízenou. Jedeme z kopce, stále do větších nížin, kam i míří všechny říční toky. Přejíždíme Madman`s Creek, Šílencův potok, a za pár minut jsme na místě, na oné výspě Moosonee. Všeho všudy výlet necelých pět hodin.

      Jeden zdroj uvádí počet tamějšího obyvatelstva cifrou 1.500. Jiný, neméně autoritativní zdroj tvrdí, že Moosoňanů je 2.500. Tak či onak, naprostá jejich většina, aspoň 90 procent, jsou autentičtí, nefalšovaní Indiáni kmene Cree. Jeli s námi již ve vlaku. Kdo by předpokládal vysoké, štíhlé postavy, vizáže s orlím profilem, tak jak je zpodobňoval ilustrátor Burian v mayovkách, důkladně by byl zklamán. Kdepak, ani jeden Vinnetou, ale pomenší, přitloustlí cvalíci, kulaté hlavy posazené na trupu. Ani pohled na mladá děvčata nerozžehl vilné představy. "Takové by nemohli oběsit, nemaj krky, jen se pořádně podívejte!" utrousil uštěpačný spolupasažér, přidavší hypotézu, že tuku mají nadbytek třeba proto, aby je chránil proti mrazům a nepřílišný vzrůst je chránil před vichry, aby je neodnesly.

      Na Aljašce jsem původních domorodců potkal pramálo a téměř z každého čpěl alkohol, motali se, s rukou nataženou k žebrotě. V Moosonee oni značně početnější domorodci dělali příjemnější dojem. Abstinenti to ovšem také nejsou, kdepak. V obchodu s alkoholem jsem objevil i tuze pěkná jihoafrická vína, v Americe zřídka k vidění.

      Nad obchodem s ohnivou vodou, stejně jako i na jiných prodejnách a všech úřadech, vězely trojjazyčné nápisy: anglicky, francouzsky a v řeči cree. Té dal psanou podobu misionář před více než 150 roky a se svými trojúhelníky různě narafičenými to dělá dojem tajného písma, tak jak jsme si jako malí skautíci pošetile vymýšleli. Tento náš český tisk na ně není vybaven, takže nemohu posloužit příkladem. Tedy aspoň něco fonetického: tack-ki-koh (je zima), tan-eh-tas-kay- tech-oh-ma (kolik to stojí?), meeg-wetch(děkuji).

      Kmen, jehož symbolem je husa, má všeho všudy něco přes 10.000 příslušníků, roztroušených v oblasti Jamesova zálivu. Z veřejných peněz ontarijského ministerstva vznikla služba právní pomoci jménem Keewaytinok Native Legal Services. Už posloužila 5.000 klientům. Jde o porady na značně rozsáhlé škále - záležitosti rodinné jako manželství, rozvody, děti, alimenty, dědické, správní, sociální - podpory v nezaměstnanosti i případné zaměstnanosti, nároky pracovní, práva lovu ryb, zvěře a lapání do pastí, práva bytová, všeobecně občanská. V trestních případech se poskytuje právní pomoc obětem zločinu, nikoliv jeho pachatelům. Mladiství provinilci mají ale nárok na doporučení, kteří advokáti by je mohli obhajovat. Ne že by byl nedostatek takových klientů. V jednom jediném, překvapivě dobře zásobeném supermarketu jsem koupil noviny The Freighter a dočetl se, že v srpnu během jednoho týdne došlo v Moosonee v 53 incidentům, z toho 15 přestupků porušení Liquor Act, 3 zločiny násilné, 13 zločinů majetkových. Dvacet pachatelů zatčeno, mezi nimi dvě ženy, odcizivší automobil na místní odbočce ministerstva národních zdrojů. Též došlo k zadržení, ale zřejmě  nikoliv uvěznění dvou pachatelů, kteří se vloupali do domu a posléze na hřbitově převraceli náhrobní kameny. Věk těchto pachatelů: pět a sedm roků.

      Šel jsem se potulovat neasfaltovanými ulicemi s domorodými domečky. Nevypadaly nikterak bezútěšně, na rozdíl od stavu na mnoha amerických indiánských rezervacích. Nikde jsem neviděl takové oznámení jako kdysi v jižní Arizoně na rezervaci kmene Papago, o konání instruktáže, jak se neopíjet a jak nemlátit manželky.

      Většina turistů přijíždí jen na jednodenní okouknutí. Vlak dorazí v jednu odpoledne a v šest večer se už vrací. Výjimku tvořili mlčenliví mohamedánští novomanželé, stále ruku v ruce, a jeden permanentně polonahý, nesnesitelně užvaněný stařec s krásnou, nejlepšími univerzitami vypiplanou angličtinou (takto umět si aspoň párkrát do roka zahlaholit!) a naše sedmičlenná parta, zařídivší si na pár dní rezervaci v hotýlku, jediném, který byl v provozu. Nikde ani jeden motel, samozřejmě. Těžko by mohl sloužit motoristům v končinách, kam nelze dorazit po vlastní ose. Kolem se ale kodrcaly dodávky, pick-up trucks, dodané vlakem jako vše ostatní.

      Ubytování ovšem drahé, jakož i vše v restauraci, kde obsluhovala angličtiny neznalá Indiánka. Z okna se mi poskytoval scénický obrázek. Tak tady máme jediný přístav kanadské provincie Ontario, přístaveček s mořskou slanou vodou. James Bay je sice 20 kilometrů daleko, ale jeho vody se tam valí, se sladkovodní řekou Moose se mísí. Za přílivu hladina stoupne o jeden a půl metru. To pak mění trasu, po níž water taxi, domorodé loďky s jedním pasažérem či i s tuctem se vydávají na opačný břeh, k ostrovu s divným jménem Moose Factory. Větší loď přiváží a odváží mládež do školy a dospělé do zaměstnání. Jak je tomu s dopravou během víc než půl roku, když řeka je zamrzlá? Tím se to zjednoduší, po ledě jezdí žlutý školní autobus. O tuto dočasnou ledovou silnici je pečováno, sníh je pravidelně zametán. Led ovšem není posypáván solí, dostalo se mi ujištění. Koncem dubna, začátkem května, již ale není záhodno cestu riskovat. Dodatečně jsem pochopil smysl výstražného znamení DALŠÍ JÍZDA JEN NA VLASTNÍ NEBEZPEČÍ u cesty končící ve vodě. V případě občasné potřeby, helikoptéry převážejí mládež za vzděláním, druh jinde nevídaného luxusu.

      Toto naše Moosonee vzniklo teprve na začátku dvacátého století. Založili je francouzští bratři jménem Révillon v úmyslu konkurovat s Hudson Bay Company na opačném břehu. Záměr soutěžit s obrem se nezdařil, zkrachovali, ale přece jen po nich něco zbylo: dnešní kosmetická společnost Revlon, taky vlastně gigant.

      Vyjeli jsme přes řeku na onen opačný ostrov Moose Factory, kde žádná továrna není a nikdy nebyla. Jméno získal proto, že tam sídlil factor, reprezentant oné historické Hudson Bay Company, vykupující kůže od domorodých lovců. Zakládajícím členem H.B.C. byl také princ Rupert, syn posledního zvoleného českého krále Bedřicha Falckého, onoho “Zimního krále,” a Alžběty Stuartovny, dcery anglického krále Jakuba I. Tento jejich potomek se narodil v Praze roku 1619 a po bitvě na Bílé Hoře, tedy ještě v hodně útlém věku, s rodiči opustil porobenou zemi. V dospělosti pak hodně daleko dal své jméno půdě, kterou H.B.C. vlastnila – Země prince Ruperta. Tam vznikla úplně první, anglicky mluvící osada v Ontariu. Posléze  anglický král Charles II. obdařil H.B.C. výsadním právem obchodovat, osídlovat, najít severozápadní cestu do Orientu. Tehdy v 17.století, H.B.C. vlastnila polovinu severní Ameriky. Francouzové se tam neúspěšně snažili vměstnat, následovala řada komplikovaných konfliktů.

      Sláva a moc H.B.S. už dávno pominula. Seznamovali jsme se s tamějšími dějinami. V jedné z muzejních prostor mě zejména zaujaly způsoby tehdejšího obchodování. Měnou totiž nebyla libra, dolar, frank, ale bobří kožka. Posuďte tehdejší výměnné proporce: za jednoho bobříka buď jednu košili nebo pár bot nebo dva hřebeny nebo dvě libry cukru nebo dvě jelení kůže. Jedna kůže černého medvěda za dva bobříky, galon brandy za čtyři, jedna přikrývka za šest. Čili jedna pokrývka za tři černé medvědy - podivné tehdejší hodnotové proporce.

      Anglikánský kostel sv.Tomáše za jarních povodní uplaval. Podařilo se ho ale dostihnout, vylovit, přitáhnout zpět a pořádně přikovat. Teď už je pokoj. Hned vedle je hřbitov s hroby, označenými též v řeči cree. Hodně příliš krátkých životů, ukončených neštěstím v řece. Ostrovu v současné době dominuje nemocnice k potřebám celé oblasti Jamesova zálivu, osad Fort Albany, Kashechewan, Attawapiskat, Peawanuck, do velkých vzdáleností roztroušených, nezřídka dosažitelných jen letadélkem.

      Loď nás vezla do tohoto zálivu. Břehy v dohledu bez známky osídlení. Divočina prý jako v Africe, tvrdil mi znalec - až ovšem na krokodýly. Barva vody do šedohněda, dělá oprávněný dojem něčeho značně studeného, mísí se voda mořská a říční, slaná se sladkou, na povrchu stopy, pruhy čehosi bílého. Asi sůl, nic pravděpodobnějšího mě nenapadlo. Prázdnota takové dálavy je sice zkrušující, ale také je v ní trocha morbidní fascinace.

      Řece a oběma ostrovům se dostalo pojmenování po losech - moose, ale ani jednoho takového tvora jsme neviděli. Autobus nás však odvezl na městskou skládku odpadků, kde se pravidelně přehrabují černí medvědi. Byl bych dal přednost seznámení v poněkud důstojnějším prostředí.

      Během našeho pobytu sluníčko nás hladilo a ani jednou nekráplo. Jen co jsme vlezli do vlaku ke zpáteční cestě, živly se rozběsnily a všechno to tam začaly bičovat. Vděčně jsem jim salutoval za takovou ohleduplnost

      Kam tedy příště na další arktický výlet? Na sever od Hudsonova zálivu západním i východním směrem vzniklo nové teritorium Nunavut,  770.000 čtverečních mil, velikost západní Evropy. Hlavním městem či vesnicí bude cosi jménem Iqaluit. Převážně eskymáckému obyvatelstvu o odhadovaném počtu 27.000 duší se z federální pokladny dostane pomlázky ve výši jedné miliardy dolarů. Prozatím tam není průmysl, nejsou silnice, pouze hodně prázdného zmrzlého prostoru. Zřejmě si na první příležitost turistického odskoku budeme muset ještě nějaký čas počkat.