O většině Američanů se přece říká, že v jejich ponětí hodnot žádná ňadra nemohou být dost veliká stejně jako nelze být nikdy dost bohatý. S neveselými pocity pozoruji, že po (případně jen dočasném) kolapsu bolševika a jednoho cizího vzoru, česká rodná země se teď dává příliš ovlivňovat méně než obdivuhodným importem z mé země adoptivní. A nejsou to jen rychlojídelny, hamburgery a hollywoodské krváky. Nevěřím, že by tu převládla posedlost maximamáliemi, ale například až groteskně značná lakota se již rozbujela mezi českými advokáty. Vzrůstá délka socio-ekonomického řebříčku, český jazyk obohatila státem umožněná praxe tunelářství jakož i výraz „zlatý padák“. Mezi novozbohatlíky přibyli milionové gáže pobírající manažeři ne vždy příliš prosperujících podniků a finančních ústavů. Kdy jsou takové odměny adekvátní odměnou za poskytnutý výkon?

      Kdo je vlastně boháč?  Za kolektivizace v sovětském Rusku jedna, dvě kravky stačily, aby jejich majitel byl ocejchován jako kulak, vesnický boháč. Půl tuctu koz na saharském úhoru postačí beduinovi, aby zazářil mezi méně vybavenými soukmenovci.  Pacifický ostrovan získá na společenské váze zřízením trošku prostornější chatrče. V USA je milionářů téměř 5 milionů – od ultrabohatých (víc než 100 milionů dolarů majetku a víc než 10 milionů roční příjem) po začně bohaté (majetek 10 – 100 milionů, roční příjem  1 – 10 milionů) a pouze bohaté.  Basketbalista Michael Jordan na reklamách pro firmu Niké ročně vydělá víc, než desetitisíce zaměstnanců firmy v Malajsii dohromady. Za takové nicnedělání mu plyne 178.100 dolarů každý den, 2 dolary každou vteřinu. Některým se podaří vydělat milion každý měsíc a jsou i takoví, jimž tolik peněz plyne denně, včetně sobot a nedělí. I klub miliardářů už není tolik exkluzivní: 13 členů v roce 1982, 267 v roce 1999. (Obtížněji pak lze oslňovat, což si v porovnání s dřívější existencí v totalitní kleci věcí uvědomuje každý český návštěvník Kanárských ostrovů těchto dní.)

      Amerika, země bez feudální tradice, si nicméně vytvořila svou aristokracii „starých peněz“, nahromážděných oněmi robber barons, loupeživýni barony s jmény Rockefeller, Harriman, Vanderbilt či Astor. V Newportu, stát Rhode Island, si stavěli luxusní paláce (tzv.summer cottages - „letní chalupy“), rozsahem jakož i útulností připomínajících katedrály. Velikánské výdaje na údržbu a daně již přiměly potomky se jich zbavit ve prospěch státu. Prominentní rodiny se sňatky vzájemně propojovaly a v rámci anglománie koncem 19.století se modrou krví vylepšovaly dceruškami, provdávanými za zchudlé anglické lordy. Z generace po generaci si zachovávaly dominantní roli ve velkém byznysu, finančnictví, v rolích vládních a univerzitních. To byl ten WASP (White Anglosaxon Protestant) establišment, jména jehož příslušníků zdobila stránky almanachů Social Register. Společným jmenovatelem byla poctivá tvrdá práce, snaha uspět, pocit odpovědnosti vůči společnosti, nedůvěra k požitkářství, ke zbytečnostem. Jejich vůdčí pozice dohasla koncem druhé světové války. V současné době tito WASP se stali tou jedinou společenskou skupinou, z níž si lze beztrestně dělat legraci, ba ji i tupit, bez rizika, že by zasáhli tolik teď bdělí ochránci politické korektnosti.

      Zatímco peníze byly dřív pokládány za nutný předpoklad k proniknutí na vrchol společnosti, v pozdější době, zejména koncem dvacátého stolertí, se staly účelem samým o sobě. Bohatý člověk již není povinen službou společnosti, ale pouze se věnuje umění dělat peníze. V tom je ten pravý smysl a vrcholná prestiž. Marně varoval A.P.Giannini, zakladatel kolosu Bank of America, že žádný člověk ve skutečnosti velké jmění nevlastní, neboť ono vlastní jeho. Neukojitelnost se stane posedlostí s nezřídka katastrofálním dopadem. V sedmdesátých letech bratři Huntové, jedni z nejbohatších tvorů na světě, tolik bažili po ještě větším bohatství a proto si vypůjčili spousty peněz k nákupu stříbra a tak ovládnutí světového trhu. Záměr jim nevyšel, udělali bankrot.

      Představa ideální rovnosti mezi lidmi nerovných schopností a motivace je neuskutečnitelná a určitě by vedla k hospodářskému rozkladu. Jenže opačný extrém hrozí rovněž závažným společenským otřesem, varují pozorovatelé stavu věcí za velkou louží.

      Vzdor své demokratické a v mnohých ohledech přímo plebejske tradici, Amerika vytvořila a toleruje příjmové a majetkové disproporce aspoň dvakrát tak velké, než je tomu ve Velké Británii, zemi s největší nerovností v západní Evropě. V sedmdesátých letech, pouhé jedno procento amerických domácností vlastnilo či aspoň kontrolovalo 20 procent všeho národního jmění. Dvacet let později, jejich podíl se zdvojnásobil na 40 procent. A rozdíl mezi bohatými a chudými roste rychleji než kdekoliv jinde ve světě.

      Hodně tomu napomáhá technologický pokrok. Roste rozdíl příjmové hladiny absolventů vyššího vzdělání v porovnání ke zbytku společnosti. Technologie eliminovala spoustu pracovních příležitostí pro límečky jak modré tak bílé. Příjem býval vždy méně nerovnoměrný než zděděný majetek, ale i ten se zvětšuje. Zatímco průměrný vedoucí manažer - tzv.CEO (Chief  Executive Officer) inkasoval 40krát víc než byl zaměstnanecký průměr, deset let později, tento rozdíl se zdesetinásobil – 400 násobná disproporce. The New York Times (1.dubna 2000, právě v době, kdy burza začala chřadnout) uvedly rekordní příjmy těchto CEO za rok 1999: Steven P.Jobs, Apple Computers, 775 milionů dolarů; Sanford I.Weill, Citigroup, 315 milionů; Laurence J. Ellison, Oracle, 216 milionů; L.Dennis Kozlowski, Tyco International, 205 milionů; John F.Welch, General Electric, 144 milionů. (Hodnota společnosti Oracle od té doby podstatně poklesla, akcie společnosti Tyco se smrštily na desetinu a její principál Kozlowski, jak ještě bude uvedeno, asi poputuje do vězení.) Týdeník Time uveřejnil (1.května 2000)  fotografii z roku 1978 jedenácti pionýrů Microsoftu, vesměs  hodně vlasatých, vousatých mladíků a dvou děvčat, z nichž všichni se stali milionáři a dva z nich, Bill Gates a Paul Allen, postoupili mezi miliardáře. Když softwarový Netscape se stal akciovou společností, její předseda James Clark v týž den zbohatl o 556 milionů, a Marc Andreessen, věk 24, najednou měl 58 milionů. Nescape, dvouletý nováček, se vyšvihl na papírovou hodnotu 5 miliard, víc než byla hodnota Delta Airlines, General Dynamics či Bethlehem Steel. To byla leta devadesátá, the decade of greed - dekáda hrabivosti, lakoty. Načež bublina splaskla.

      Tohle aspoň většinou byli pionýři autentického pokroku, „kapitáni průmyslu“, na rozdíl od makléřů, manipulátorů hodnotami, které nevytvořili. Tvorové typu Harry Kravise, který za svou roli při transformaci firmy Nabisco inkasoval několik set milionů dolarů. Nebo Michael Milken, makléř s dlužními úpisy, který vydělal dvě miliardy dolarů a několikaletý sestup do vězení. Po propuštění, postižen rakovinou prostaty, urychleně dal zbylých 500 milionů na lékařský výzkum. George Soros, maďarský uprchlík z roku 1956, nevyrobil ani jednu koloběžku a v roce 1993 výtečně časovanými machinacemi na finančních trzích jeho příjem dosáhl 1,1 miliardy dolarů. Zaslouží se ale dodat, že Soros, místo pouhého zahlcování zlatem, prokázal obdivuhodné vlastnosti světoobčana, filantropa, mezi jehož mnoha iniciativami bylo i založení univerzity s původním sídlem v Praze a poté, co česká vláda projevila pramálo pochopení, ji přestěhoval do Budapeště.

      Bill Gates,  nedostudovaný mladík, je teď ten nejbohatší člověk na světě, předčil všechny monarchy se zděděným jměním, všechny šejky v olejem nasáklých pouštích. V předměstí Seattlu, si nechal postavit sídlo, za něž zaplatil 30 milionů – jeho výdělek za jeden den. (V jeho sousedství, maďarský emigrant Charles Simogyi, si pořídil cosi o rozloze 20.000 stop, kde všechno vypadá jakoby bylo postiženo zemětřesením. Inspiraci k tomuto nákladnému projektu mu poskytl jeho krajan, malíř Victor Vassarely, jehož tvorba zásadně vychází jaksi na šišato.) Gates prohlásil, že se vůbec neobtěžuje starostmi, zda se zvednou či naopak poklesnou jeho akcie. Však vždy bude jíst jen jeden hamburger. Dovedl by si někdo představit českého zbohatlíka, který by utratil na výstavbu svého paláce jen jednodenní svůj příjem, pominuv tak příležitost daleko víc ohromit své okolí? Ovšem s přibývajícím počtem zbohatlíků, kteří si podobné extravagance rovněž mohou dovolit, přespříliš okázalá sídla ztrácejí na lesku. Ono prokletí Kanárských ostrovů, kam teď kdokoliv už může.

      Léta devadesátá, dekláda lakoty, rostoucích zisků, rovněž vedla k rostoucímu pocitu nedotknutelnosti, nepřemožitelnosti velikánů dirigujících americkou ekonomii.  Jejich životní styl přerůstal z conspicuous ( nákladný, hodně viditelný) v contemptuous (pohrdavý, opovržlivý), že jim se nemůže nic stát, není síly, která by narušila jejich královský styl. V Hollywoodu celebrity se snaží oslňovat své fanoušky. Tito manažérští magnáti se ale snažili oslňovat jen sebe navzájem. (Hezky o tom píše Joseph Epstein, autor knihy Snobbery: The American Version, Houghton Mifflin, 2002.)

      O královském životním stylu se veřejnost začala dozvídat podrobnosti zásluhou rozvodového řízení, které zahájila Jane B.Welchová proti manželu Jackovi, bývalému CEO kolosu General Electric. Tak se zjistilo, že kromě penzijního požitku ve výši stovek milionů dolarů, titíž akcionáři bez svého vědomí mu platili luxusní byt na Manhattanu (15 mil.), se služebnictvem, pravidelným přísunem čerstvých květin  a vzácných vín, předplacenou loží v opeře a sportovních stadionech, navíc s podnikových boeingem 737 k dispozici a s mnohým dalším k dispozici.

      Welch svou firmu nikterak neokradl: naopak, zmnohonásobil její prosperitu, obohatil její akcionáře. Jinak tomu ale je v případě třeba Enronu, jehož hlavní kapitáni falšovali údaje firmy, vykazovali imaginární zisky, aby se mohli obdarovávst velmi konkrétními přemnohými miliony, za sebou zanechali spoušť a existeční strádání. Tento druh tunelářství způsobil u společnosti WorldCom ztrátu živobytí 17.000 zaměstnanců. Televize nám ve zprávách teď předvádí záběry, jak policie tento druh kapitánů odváží v klepetech do vazby. Seznamujeme se s počínáním již zmíněného Kozlowského, výtečníka se slovanským jménem, pod jehož vedením společnost Tyco ztratila oněch 90 procent své hodnoty. Kozlowski inkasoval půjčky, o nichž se předem správně předpokládalo, že nikdy nedojde k jejich splácení, firma mu koupila byt na Páté avenue za 16,8 milionů a vybavila za dalších 14 milionů, včetně neméně luxusního stojanu na deštníky za 15.000. Z peněz akcionářů poskytla milion jako příspěveček na uspořádání superpárty na ostrově Sardinia k oslavě čtyřicátých  narozenin manželky Kozlowské. Číšníci obsluhovali v togách a kopie Michelangelova Davida, vytesána z ledu, poskytovala vodku Stolichnaya, proudící z jeho penisu.

      Vzhledem ke stavu justičního systému a počínání amerických právníků, jejichž praktiky bych jako model určitě nedoporučoval žádné zemi, neodvažuji se předpovědět, kolik náhrad škody a jaká porce potrestání postihne tento druh až nenasytných tunelářů. Zákony umožňují všelijaká úhybná řešení. Před dvěma stoletími šel dlužník do vězení. V současné Americe každý rok přes milion jedinců se zbaví finančních závazků vyhlášením bankrotu a přestěhováním  na vhodnou adresu, kam včas přesunuli fondy k nákupu jakkoliv luxusního sídla. Zákony na Floridě a také v Texasu totiž zaručují vlastnictví obydlí v neomezeně vysoké hodnotě, jež bankrotáři zůstává mimo dosah věřitelů. Takto se například zaopatřil známý hollywoodský herec Burt Reynolds.

      Zákony kdekoliv v USA dovolují zřízení bankovního konta mimo území země.

      Populární jsou končiny zejména v blízkém karibském sousedství, například Cayman Islands, zaručujícím diskretnost, anonymitu při zřizování tzv.off-shore accounts. Značný počet Američanů, odhadovaný na jeden až dva miliony, z takto ulitých peněz pravidelně odčerpává pomocí kreditních karet, toť vše mimo dosah a postih za jiných okolností tuze ostražitého danového úřadu. Zákon sice zakazuje tajná konta tajit, hrozí vězením až do výše pěti roků, hrozba to ale je vesměs jalová, také zásluhou Kongresu, který drasticky seškrtal rozpočet na takové vymáhání.

      Třídní boj, zaťaté pěstě a výkřiky o vykořisťování příliš nepatří do tradice této země. Zejména v poslední době zaměstnavatelé pěstují povrchní zdání jakoby plebejské rovnosti - stravování v téže podnikové jídelně, žádné již rezervované parkování. K iluzi přispívá angličtina, nerozlišující tykání a vykání, a americká specialita oslovovat i sebebohatšího a sebemocnějšího bosse křestním jménem. Představu o setrvávání na téže lodi podporuje skutečnost, že teď již většina Američanů buď přímo nebo nepřímo se podílí na vlastnictví akcií. A již jen pouhých 10 procent zaměstnanců vlastní odborářskou legitimaci.

      Stav takové harmonie je ale ohrožen. Ekonomika zejména v těch nejmodernějších odvětvích stagnuje, ba i chřadne, nezaměstnanost vzrůstá (i když je stále nižší než ve většině západoevropských zemí), pokles cen na burze ochuzuje národ, již způsobil papírovou ztrátu v odhadované výši 8 trilionů dolarů. A navrch teď ty skandály, podvody, bankroty i významných společností. I když, doufejme, to jsou jen výjimky z pravidla stále přetrvávající solidnosti amerického hospodářství, národ začíná na takový stav věcí reagovat s pochybami – však kolik podvodníků musí plivnout do polévky, aby přestala chutnat?

      Vznášena je otázka, zda několik hanebných kapitalistů může zničit kapitalismus. Údajní odborníci tvrdí, že něco takového nebude možné, že stávající systém má v sobě obranný, opravný mechanismus, který zasáhne v okamžiku, kdy zneužívání by došlo až příliš daleko. Slyšíme, že kapitalismus přežije, poněvadž je tou nejvýhodnější a věru i nejvýnosnější alternativou společenského uspořádání. Po fiasku s prosazováním vědeckého socialismu je obtížné nesouhlasit s takovou diagnózou.