Petr Pithart se vyjádřil, že z celé Ameriky se mu nejvíc líbilo na Aljašce. Víc než arktická klimatická nepřízeň mu nejspíš imponovala příroda, horská scenérie a velikánský prostor a na něm obyvatelstva jen něco přes půl milionu. Tucty českých republik by se tam vešly. Náš stát New York (obyvatel 18 milionů) by se tam vešel osmnáctkrát, stát Rhode Island (1 milion) téměř pětsetpadesátkrát. Silnice začíná v kanadské Britské Kolumbii, vede Yukonem, kde podle posledních zpráv je poměr počtu lidí a medvědů jedna ku jedné, a za dva a půl tisíce kilometrů se dojede do města Fairbanks s univerzitou, poskytující obživu též českým profesorům. (Českého původu aby též byl vědec George Divoky z Institutu arkticke biologie, kterého si kolos IBM vybral pro svou dvoustránkovou barevnou reklamu, jak na zmrzlé pláni důkladně teple zabalen sedí u fungujícího kompjútru.) Na úplně nejsevernější osadu jménem Barrow se musí letadlem. Místní hospodský původem z Chorvatska tam zastává i funkci starosty zhruba na území velikosti sjednoceného Německa.

      Přistál jsem ve Fairbanksu, po Anchorage největším městě státu. Z letiště mě vezla pohledná blondýnka s nápadně slovanskými rysy. Zeptal jsem se na její předky. Odpověděla perfektní angličtinou, že před dvěma roky přišla z Magadanu - končiny s oprávněnou pověstí východosibiřského Osvěčíma, hřbitova nespočetného množství chudáků. "No jo, to bylo za Stalina, to už je tak dávno," hrůzy odmávla dívčina současnosti. Inzeráty nabízejí lety na Sibiř - Alaska Airlines, Bering Air, Aeroflot. “Navštivte slunnou Čukotku!” Pěkně děkuju. Takovému lákání našinec snadno odolá.

      Vraťme se k prvopočátkům, jak to vlastně začalo. Rusové byli doopravdy první běloští objevitelé Aljašky, ač jako úplně nejprvnější v roce 1741 připlul Vitus Berling, Dán ve službách cara Petra Velikého. Přinesli a vnutili křesťanství Aleutům a Eskymákům, s nimiž však zacházeli nikterak něžně. Aleuty tato zkušenost zdecimovala na pouhou pětinu původního počtu. Nicméně vliv ruské pravoslavné církve tam přetrvává, při životě ho udržuje téměř sto farností. Mezi zažloutlými fotografiemi jsem viděl popa, oddávajícího domorodý manželský pár s ruským jménem křestním i příjmením.

      První permanentní usedlost Rusové zbudovali v roce 1784 na ostrově Kodiaku, posléze velitelství a adrese Rusko-americké obchodní společnosti, získavší monopol především na lov kožešin. V současné době je na Kodiaku i hlavní adresa ruské pravoslavné církve na Aljašce (414 Mission Road, Kodiak, AK 99615). O Kodiaku bude mít český čtenář nejspíš ponětí zásluhou televizních zeměpisných filmů o tamějších medvědech grizzly, lapajících proti říčnímu proudu se lopotící lososy, též útočících na losy a lidi, a v případě nezbytí se věnujících sběru borůvek, ostružin, všemožných bobulí.

      Rusové se šířili a objevené končiny pojmenovávali. K poctě cara máme Alexandrovo souostroví. Ostrov Etolin, pojmenovaný po ruském guvernérovi, leží přes úžinu Zimovia od ostrova Wrangel, dle barona Ferdinanda Petroviče Wrangela, carského správního potentáta. Mapy zdobí jména ostrovů  Baranof, Chichagof, Kruzof, Kupreanof, Popof, Pribilof, Simeonof - všechny takto končící písmenem F.

      V roce 1792, době velkého teroru Velké francouzské revoluce, Alexander Baranov se pustil do výstavby přístavu, který se teď jmenuje Seward.  Ze dřeva z okolních lesů vznikly doky, skladiště, ubytování pro kádry, pachtící se za kožešinami. První Američané, zajímající se o velryby, se dostavili až o mnoho let později. Baranov jako manažer oné Rusko-americké obchodní společnosti pokračoval v expanzi jižním směrem, k hranicím dnešní kanadské Britské Kolumbie. Založil tvrz svatého Michala, Nový Archangelsk, posléze přejmenovaný na Sitka. Vznikl tak prosperující přístav, údajná "Paříž Pacifiku" - v době, kdy San Francisko byla pominutelná vesnička. Ruské počínání se ale ani trošku nelíbilo místním původním obyvatelům, Indiánům kmene Tlingit. V roce 1802 vetřelce pobili a tvrz spálili. Leč dva roky poté došlo k odplatě, krvavé řeži, krutostem, vrcholícím kompromisem, normalizací. Baranov se tlačil dál k jihu, osady zakládal i na kalifornském pobřeží. V roce 1821 car vydal manifest, v němž určil 51.rovnoběžku jako jižní hranici Aljašky a tím i své říše. Zde ale narazil na odpor mladé americké republiky, vyhlásivší onu tzv.Monroe Doctrine, neuznávající teritoriální expanzi kterékoliv evropské moci na úkor západní hemisféry. Car ustoupil a Sitka se stala hlavním městem ruské přítomnosti na americkém kontinentě.

      Turisty tam dodnes vítá pěvecký a taneční soubor nefalšovaných Slovanů. Juchají a kozáčky metají. Nejnavštěvovanějším místem je dřevěná katedrála sv.Michala, jejíž pravoslavný interiér září zlatem. Vystavěl ji pozoruhodný Ivan Veniaminov, architekt, vynálezce, výrobce nábytku, hodin, varhan, též odvážný cestovatel a znalec indiánských jazyků. (Na Aleutských ostrovech zvládl místní jazyk a vytvořil systém jejího písemného vyjádření za spolupráce aleutského náčelníka, slovansky přejmenovaného na Ivan Pankov.) Povýšen na biskupa, jeho dům v Sitce se stal centrem největší diecéze v celé carské Rusi. Posléze to dotáhl na metropolitu v Moskvě, nejvyšší hlavu církve a v roce 1977 - v éře Brežněvově - byl kanonizován s přejmenováním na Svatého Innocenta. Jeho dům v Sitce je další turistická pozoruhodnost, ale žádný biskup už tam nesídlí. Prozatím poslední hodnostář Theodosius, hlava ruské pravoslavné církve v USA, se odstěhoval do New Yorku.

      Každý rok 18.října, den státního svátku, se v Sitce opakuje ceremoniál v původních uniformách, kdy carskou vlajku nahrazuje americká. Tak se stalo v roce 1867: prodej Aljašky za 7,2 milionu dolarů, 3 halíře za hektar údajně bezcenného území. Třináct roků poté došlo k prvním objevům zlata, jehož se už vytěžilo za stovky milionů dolarů.

      Po prohrané krymské válce byla carská říše v obtížné finanční situaci. Vzdálené výspy se prodražovaly, lov kožešin se přestal vyplácet, car se mínil břemena zbavit. Jenže Američané o zmrzlou končinu, tak neperspektivní, neměli zájem a Washington se této nepopulární akvizici věnoval minimálně. Dokonce odmítl poskytnout fondy na výstavbu aspoň jedné silnice, která by Aljašku učinila dostupnou.

      V historických dokumentech tam na místě jsem zíral na formulace z oné doby. Za prvé, americká koupě je tam charakterizována jako velkorysá pomoc momentálními potížemi postiženému ruskému příteli. A za druhé a ještě důležitější, tvrzení, že Aljaška nikdy nebyla ruskou kolonií, neboť car nad ní nikdy nevyhlásil svou suverenitu, ale že to byla toliko "problematická výspa" (outpost). Že tedy ruská vláda prodávala jen majetky oné obchodní společnosti - skladiště, přístavní zařízení, výlučná obchodní práva. Majetky privátní či církevní nadále zůstaly v ruských rukách.

      Za sovětské éry se ozývaly hlasy, podpořené historiky akademiky, že prodej, k němuž údajně došlo trikem, podvodem, by se měl anulovat a Aljaška Moskvě vrátit. Teď po rozkladu prvního socialistického impéria Moskva má jiné starosti. Též jiné nečekané starosti zásluhou tohoto rozkladu  postihly i Aljašku.

      Jak ve Fairbanksu, tak v ulicích jiných měst a městysů jsem mrzutě zaznamenával přítomnost rusky mluvících vetřelců. Jedině v této části světa sdílely obě supervelmoci společnou hranici, přes níž se občas některému opilci podařilo zavandrovat. S rozpadem železné, v tomto případě spíš sněžně-ledové opony, s koncem studené války usedlíci na obou stranách sdílející stejně třeskuté klima se začali poznávat. Následoval proces nikoliv nepodobný v mnohých manželstvích: láska na první pohled, líbánky a po nich rozčarování. Dotyční se již vzájemně okoukali, Američané si stěžují, že Rusové páchnou, příliš pijí a pohostinství zneužívají. Na oficiální výměnné přátelské výpravy se jménem lidu hrnou byrokraté a mafiáni (jedno nevylučuje druhé), přivážejí drogy a míní též bohatnout dovozem prostitutek. Nakupovat, nakupovat, to je jejich forte a pak už nezbývá v osadě obchod, který by jim cokoliv prodal za ty jejich ubohé rublíky. Vkročí do americké domácnosti a jejího majitele hned pokládají za milionáře. Pozváni na dva týdny a zůstanou půl roku, až pak musí zasáhnout šerif.

      Po takových zprávách něco pozitivního: vládní organizace A.I.D. (United States Agency for International Development) poskytuje fondy ruským studentům. Nejvíc jich přijíždí na univerzitu v Anchorage. Došlo k uzavření rusko-americké smlouvy, týkající se polárních medvědů. (Kdyby někdo potřeboval vědět: polární medvěd v řeči Eskymáků Inupiat se řekne NANUUG.)  Smlouva, týkající se tří až pěti tisíc kusů této hodně žravé zvěře na kře v moři Chukhi čili asi Čukči po našem, se rodila téměř šest let.

      Totalitní moc a svévůli ale nadále dávají pociťovat provinční političtí potentáti. V době mého pobytu se aljašské noviny věnovaly  neštěstí ve vodách Beringovy úžiny. Celkem 30 čukotských Eskymáků z Novo Chaplino, osady o 600 duší, se na 14 loďkách s motorovým pohonem vydalo na stokilometrovou cestu k příbuzným na ostrov St.Lawrence. Tam v přístavečku Gambel loďky naložili zbožím vrchovatě. Tamější městská úřednice Charlotte Apatiki uvedla, že vzdor špatnému počasí a varování na zpáteční cestu se nepouštět, ruští poddaní si netroufli, ve strachu, že by nestihli povolenou lhůtu a hrozil by jim trest konfiskace cestovních pasů. Zpět je doprovázel Wade Okhtokiuk, náměstek starosty v Gambelu, a americká fotožurnalistka Heidi Bradnerová, pracující na reportáži o právě takových postudenoválečných stycích. Cesta, která zpravidla je jen šestihodinová, tentokrát trvala třicet hodin. Vlny vysoké, loďky nabíraly vodu, některé se začaly potápět, zboží letělo do hlubin, aby aspoň došlo k záchraně lidí. Pár člunů překoceno, pár životů ztraceno. Ze sibiřské stanice Providenya dorazil urgentní telefonát do Gambelu, odtud vyrozumění pro americkou pobřežní hlídku. U.S.Coast Guard okamžitě vypravila dvě letadla a helikoptéru, ale pátrání se nepovedlo, ruské úřady nedovolily porušit výsostný sibiřský vzdušný prostor. Sluší se dodat, že ruské úřady rovněž zakazovaly svým občanům vybavovat čluny rádiem a elektronickým navigačním zařízením. Bezpečnost státu nade vše, tak učil komunismus tři čtvrti století.

      Tyto přetrvávající stalinské praktiky měl zejména na svědomí Aleksandr Nazarov, hanebný guvernér Čukotky. Sabotoval reformy, které mínila prosazovat Moskva, svou provincii izoloval od ostatního světa a peníze, které přicházely od federace, používal k privátnímu nákupu nemovitostí nejen na Aljašce, ale též na havajských ostrovech. Pak se ale dobrá věc podařila, zejména zásluhou iniciativy Vic Fishera, profesora na University of Alaska a též ředitele tzv.Alaska Chukotka Development Program. Podařilo se mu dát dohromady skupinu aljašských politiků, bankéřů, olejářů, investorů a získat na svou stranu Romana Abramoviče, jednoho z předních ruských oligarchů a též členů parlamentu v Moskvě. Abramovič se rozhodl pustit do zvelebování Čukotky podle aljašského vzoru. Jeho olejářská společnost Sibneft zahájila na Čukotce první průzkumné vrty a on koncem roku 2000 oznámil svou kandidaturu na úřad guvernéra provincie. Nikdo mu nedával naději na vítězství nad všemocným diktátorem Nazarovem. Jenže pár týdnů před volbami, o jeho zlodějny se začal zajímat prokurátor, kleptokrat Nazarov svou kandidaturu stáhl a vítězný Rabinovič získal 90 procent hlasů. A spolupráce Aljašky a Čukotky se teď zdárně rozvíjí.

      Cestou vlakem z vnitrozemí Aljašky jsem míjel leteckou bázi v místě jménem Clear - early warning ballistic missile site. Systém ochrany vzdušného prostoru (ADIZ - Air Defense Identificastion Zone) je nadále v provozu. Ruské stihačky dovedou ze Sibiře dorazit za deset minut, ať už je studené válce jakkoliv odzvoněno. Báze je vybavena přístroji, schopnými zaznamenat všechno, až do velikosti basketbalového míče. Přístroje jsou natolik sensitivni, že pohyb pár kilometrů vzdáleného vlaku je zalarmoval, začaly ječet varování před blížícím se raketovým útokem. Problém vyřešilo přemístnění tratě do patřičné vzdálenosti.

      Překonání vzdálenosti mezi onou východní civilizací a západním světem si nepochybně vyžádá plno úsilí. Ledacos by mohla pozměnit realizace nápadu z české hlavy. Z našich končin pocházející důlní inženýr a naturalizovaný Američan George Koumal, prezident firmy Engineering Technology International, sídlem v Tucsonu, pouštním státě Arizoně, se totiž zabývá představou projektu spojit 50 mil dlouhým tunelem Aljašku se Sibiří, tím i Ameriku s Asií a vlastně i s Evropou.