Sedím u kompjútru, odvrácen od obrazovky televize se záběry vzpomínkového shromáždění u ground zero, kde hlas předčítá jména obětí útoku mohamedánských fanatiků. Čtena v abecedním pořadí, od písmene A jmen víc než sto, snažím se hlas nevnímat, než dojde na patnáct absolventů naší univerzity či též na Čechů Lukáše Rambouska a Aleny Sesinové. Jestliže dvacáté století začalo výstřelem v Sarajevu, jak tvrdí nejeden historik, toto století jednadvacáté jakoby odstartoval terorismus sebevrahů na Manhattanu 11.září 2001.

      Amerika na svém území zažila zásah, který si vyžádal víc obětí, než způsobil japonský útok na Pearl Harbor. Ve World Trade Center, tomto nejznamenitějším symbolu globalizace, zahynuli lidé všech ras a šedesáti pěti národností včetně těch ze Střední Evropy. Přes tři sta Britů ztratilo život, víc než celkový počet britských ztrát za celou dobu občanské války v Severním Irsku.  Nepředstavitelné se stalo skutečností: skupinka sebevrahů, schopných proměnit civilní letadlo v řízenou střelu s tak katastrofálním dopadem. V Pearl Harboru Japonci k dosažení svého záměru použili 360 letadel z šesti mateřských letadlových lodí, s doprovodem dvou bitevních lodí, tří křižníků a jedenácti torpédoborců. Teď stačilo pár nožů a podříznutých hrdel. Metody z doby nejmodernější a též té kamenné. Největší mrakodrapy v plamenech, pohřbily tisíce obětí pod miliony tun sutin, vysoké vrstvy prachu pokryly ulice s potencí sopečného výbuchu, papíry z náhle neexistujících kanceláří se zasloužily o dojem sněžné vánice. Doklady pominutelné i veledůležité se rozlétly a mnohé dolétly přes řeku do vzdáleného Brooklynu, štiplavý pach zkázy po mnoho dní obtěžoval nozdry delegátů Organizace spojených národů v budově na První avenue u 42.ulice Manhattanu. Nejen americký národ se dostal do války s novým, zcela odlišným nepřítelem.

      Čtyři roční období v naší části Ameriky jsou vlastně jen tři: jaro v New Yorku nemáme. Nepříjemné lezavé zimy spěšně přecházejí v protivně vlhké horko. Ale začátkem září tu začíná předzvěst podzimku – ono indiánské léto, nejhezčí část roku, kdy příroda se zbarví do kýčovité nepravděpodobnosti. Na Manhattanu jsem za studií pobyl téměř čtyři roky a po obdržení doktorského kloboučku se přesunul 300 kilometrů k severu, směrem k niagárským vodopádům. Onoho 11.září za skvostného počasí mi na univerzitě zvoní telefon, že letadlo vrazilo do severního dvojčete WTC. Nějaký hlupák s mrňavou cessnou zabloudil v mracích, napadlo mě. Jenže to byl velký boeing za perfektní viditelnosti a za patnáct minut další boeing zasáhl druhé dvojče. To už nebylo pouhé neštěstí, ale záměrný útok – terorismus v novém provedení. Titanic se potápěl téměř tři hodiny, tyto velemrakodrapy se za obrovského hřmotu a třasu sesuly za necelé dvě hodiny. Za tuto dobu víc životů bylo ztraceno než za rok ošklivého válčení ve Vietnamu. Finanční firma Marsh and McClennan, jejích 700 zaměstnanců zmizeno, ztraceno. Z tisíce zaměstnanců firmy Cantor Fitzgerald jich přežila čtvrtina. Mnozí z nepřeživších stačili zatelefonovat a rozloučit se s rodinami.

      Chladokrevný statistik usoudí, že to vlastně dopadlo zázračně dobře: z odhadovaného počtu 50.000 osob ve WTC, téměř 90 procent se jich zachránilo. Zatímco stovky jich prchaly po schodech dolů, opačným směrem se drali požárníci zachraňovat zraněné a uvíznuvší. Mezi hlouposti mé generace v dávných dobách mládí patřil i posměch pro hasiče, údajně směšné postavičky. Teprve v Americe jsem se naučil oceňovat jejich statečnost. Elitní jednotky, nasazené k evakuaci, se bez váhání hnaly vpřed a když došlo ke kolapsu budov, 350 jich zahynulo v sutinách – třicekrát víc, než kdy dřív si bylo vyžádalo to největší neštěstí v metropoli. Poničená, zpřevrácená vozidla policejní, nemocniční, hasičská, některá se stále blikajícími světly a zvuky marně se dovolávajícího dispečinku. Náhlá tma o polednách, prašná smršť se hnala ulicemi.

      Většina přeživších jen bezcílně civěla. „Nedívejte se před sebe!“ kdosi doporučil.

      Z výše totiž padali lidé. Někteří dobrovolně, aby skokem unikli usmažení. Svědci zahlédli muže a ženu, držící se za ruce při odchodu na věčnost. Pak byli i ti, které tlak vyrazil oknem do hlubin. Přilétala též jen torza, jednotlivé údy, urvané hlavy. Raději se tedy nedívat, aniž se ale dal odvrátit zvuk dopadu dalších a dalších obětí. Apokalyptické obrázky, hodné Hieronyma Bosche.

      Již řadu let sbírám slogany, plamenná hesla z dob budování vědeckého socialismu, ať už s tématikou spíš ekonomickou („Splněním plánu výkupu brambor, další rána válečným paličům!“) či mezinárodně politickou, též biologicko-entomologickou („Cholera, mor, mravenci – Trumanovi spojenci.“) Z rodné země jsem nedávno přivezl plakát s výzvou VČASNÝM  PŘÍCHODEM  DO  PRÁCE  ZASADÍME  ZDRCUJÍCÍ ÚDER AMERICKÝM  AGRESORŮM. Bob Garrard pracoval u společnosti IBM na 97.poschodí. Zmeškal vlak, přijel hodinu později a proto žije, na rozdíl od svých kolegů. Úřednici Kathleen Dandyové zachránila život její zdlouhavě si počínající kadeřnice, takže se pak nemohla dostat na již neexistující 99.poschodí. Programátor Rajesh Trivedi pravidelně začínal na 80.poschodí již v sedm hodin ráno. Rodiče dávají dětem život, tomuto rodiči život dalo jeho dítě, jež musel jít doprovodit do školy. Tisíce dětí, jež rodiče do školy nedoprovodili, se staly truchlícími, desorientovanými sirotky.

      Pokrokoví intelektuálové včetně těch českých přispěchali s racionalizacemi: příčinou je chudoba, západní země a Amerika především nemravně tyjí ze svého bohatství, kdežto země tzv.Třetího světa strádají. Přehlédnuto zůstalo, že chudé byly vždycky a teprve jejich kontakt s hospodářsky vyspělým Západem začal vylepšovat jejich truchlivý úděl. Statistiky OSN uvádějí, že v druhé polovině 20.století počet hladem trpících pozemšťanů klesl o víc než polovinu a v částech Asie došlo k trojnásobnému zvýšení průměrné životní úrovně. Kdyby chudoba byla tou primární líhní mezinárodního terorismu, většina sebevražedných útočníků by přece měla přijít z Afriky, z bídných pouštních pseudostátů a nikoliv ze Saudské Arábie, z privilegovaných rodin, zvyklých na pohodlný život a pramálo trápených bídou v sousedství.

      USA darovaly chuďasům víc peněz a na své území jich přijaly víc než všechny ostatní země světa dohromady. Jsou však jedinou zbylou supervelmoci, jakkoliv o tuto jednoznačně nevděčnou roli zbylého globálního policejta neusilovaly. Prokletí se jim dostává, když jednají (např. v Bosně, kde Evropa znovu přesvědčivě prokázala svou impotenci), je to imperialistické vměšování. Když nejednají, je to důkaz neméně imperialistického, arogantního sobectví.

      Již ajatoláh Chomeini zatratil Ameriku jako Velkého Satana, nepřítele všech mohamedánů, vysávajícího vitalitu islámu. Je obviňována z odpovědnosti za selhávání jejich vlastních společností, neschopných užitečně se pohnout vpřed. Po řadu století byl islám centrem světa, poté však došlo k pozvolném u úpadku, korunovaného rozpadem otomanslé říše. Proto ono volání po obraně „muslimské důstojnosti“, vyhlášení svaté války bezvěrcům, způsobit zánik západní civilizace, údajně smrtelného to ohrožení islámských hodnot. Fundamentalisté mají strach z modernizace, globalizace, pluralismu, sekularismu, všech takových hrozeb tradiční kultuře, starodávným mravům. Proto ono nostalgické odhodlání odputovat zpět do středověku k jeho mýtickým hodnotám. Osama bin Laden, který se pokládá za moderní verzi muslimského vojevůdce Saladina, osvoboditele Jeruzaléma, přemožitele Křižáků,  vyzývá všechny mohamedány zabít všechny Američany, což pak neposkytuje příliš příležitosti k mírumilovnému vyjednávání a konejšení ústupky. I kdyby se podařilo Ameriku zcela vyhladit, zbýval by smrtelný nepřítel v podobě Západní Evropy, tam se pak trefit v Londýně, Paříži, Berlíně, Římě, zopakovat si nádhernou bohatýrskou manhattanskou zkušenost. Náboženský náboj tohoto konfliktu je očividný, stejně jako váhavost, nechuť Západu tuto skutečnost nahlas vyslovit. Britský levicový publicista Christopher Hitchens charakterizuje tuto posedlost teokratickou ideologií jako „fašismus s islámskou tváří.“ Terorista nemá adresu a má výhodu iniciativy kde, kdy a jak zasáhnout. Dostaví se důkladně indoktrinovaní fanatici, jejichž primární lidský pud žít, život si udržet, je u nich potlačen bažením po mučednictví a přednostním odexpedováním k Alláhovi do ráje, místa věčných radovánek.

-  -   -
      Ledacos se změnilo za poslední rok. Amerika se konečně probudila, začala si uvědomovat svou zranitelnost a dává do pořádku kontrolu svých hranic a přívalu zájemců na své území. Vzdor protestům zejména v pokrokových kruzích Západu došlo k vojenskému zásahu v Afghánistánu, likvidaci vlády středověkého Talibánu a obtížný proces přeměnit věčně se svářící kmenovou společnost v jednotný národ a fungující stát se jakž takž dal do pohybu. Ač se dosud nepodařilo vypátrat Osama bin Ladina v té které skrýši, jeho organizace Al Qaeda notně již zasažena byla: z původního počtu 24 vedoucích postav, 10 jich už je zabito nebo v americkém zajetí, kde ledacos vypovídají. Před námi je Irák, hrozba ABC (zbraně atomové, bakterologické, chemické) a podivné, leč nepřekvapující počínání západních spojenců.

      Jak bude vypadat svět za rok, 11.září 2003? Jen hodně pošetilé hlavy budou ochotny pouštět se do sebevědomých předpovědí. Saddam Hussein po prohrané válce v roce 1991 se zavázal nebránit inspektorům OSN kontrolovat na svém území stav zbrojení a odzbrojení. Závazek beztrestně porušuje, rezoluce Rady bezpečnosti ignoruje, hrozba použití zbraní ABC roste, OSN kromě dalších protestů nemíní nic podniknout. Bush tedy třeba rozpoutá preventivní válku, která by smetla Husseina tak jak smetla Talibán, nebo se mu takový krok nepovede s následky hodně neblahými pro celou tuto planetu. Nebo tento válečný krok neučiní, s výslednou nejistotou vlekoucí se do nedohledna.

      Třeba se též objeví jiná zkázonosná ohniska, dojde k posunu priorit, nebo propuknou dosud neznámé epidemie, možná se stane, že budeme jásat nad objevem univerzální léčby zhoubných nádorů. S globalizací terorismu jsme též svědky jeho decentralizace, kdoví – nikdo neví – jaké neplechy nám nadělí ta která místní iniciativa, proč se jen strefovat do Ameriky, když ve světě bezvěrců je k dispozici tolik jiných atraktivních cílů, od Eifellovky po Hradčany?

      V druhé polovině minulého století se rozpadla koloniální impéria, jedno po druhém, načež naprostá většina držav, osvobozených od jařma bělošských vládců, zchudla, vzdor do nekonečna poskytované zahraniční pomoci. Měli jsme Sovětský svaz na věky a pak téměř přes noc najednou nebyl. Otevřenost historie, její schopnost nás tolik překvapovat, v tom je přece její přímo diabolický půvab.

      Začal jsem dnešní televizí a tou též skončím. Koncertem Verdiho Rekviem, v sousedním státě New Jersey, s výhledem přes řeku Hudson k siluetě Manhattanu, ochuzeného o zničená dvojčata WTC. Koncert dirigoval Čech Zdeněk Mácal.