V roce 1954 do Ženevy na nepříliš úspěšnou konferenci o mírovém uspořádání v Indočíně přijeli americký John Foster Dulles s chotí, britský Anthony Eden s chotí, reprezentant Francie rovněž s manželkou a Nikita Sergějevič Chruščov s Bulganinem. Do té doby reprezentanti zemí socialistického tábora míru pořádali výlučně pánské jízdy. Závan nových časů ale naznačil právě tento destalinizující obdivovatel kukuřice, když v roce 1961, krátce před ztopořením berlínské Zdi Míru, se dostavil s manželkou Ninou do Vídně na mírové popovídání. Seděli tam vedle sebe s manželi Kennnedyovými, rozdíl snadno spatřitelný. Leonid Brežněv svou polovičku na státnické sedánky nevláčel a o jeho nástupci Juri Andropovovi se CIA se všemi miliony výdajů na špionské čenichání domnívala, že je vdovec. Jaké to pak překvapení, když vdova se ukázala na jeho pohřbu.

      Podstatnou změnu zavedl Michael Gorbačov, nedobrovolný hrobař Sovětského svazu, když na veškerá zahraniční setkávání se dostavil doprovázen chotí Raisou, věru očividnou to změnou k lepšímu v porovnání s manželskými protějšky ostatních členů politbyra. Její pohyb ve světě, aspoň z počátku, se ale příliš nedařil. Nedovedla potlačovat vrchnostenské manýry nomenklaturní smetánky. Mediím například neuniklo, jak při dýchánku s manželkami amerických senátorů a guvernérů se vychloubala svým vysokánským vzděláním (doktorát, obor marxismus-leninismus).

      Svět již zažil první dámy ve všemožném provedení – od neviditelných po snaživě patrné, až trapně dominující. Takových extrémů byl  československý a pak český stát ušetřen. Z dosavadní jedenáctky prvních manželek (Charlotta Garrigue Masaryková, Hana Benešová, Marie Háchová, Marta Gottwaldová, Marie Zápotocká, Božena Novotná, Irena Svobodová, Magda Husáková, Viera Husáková, Olga Havlová, Dagmar Havlová) hodně zřetelnými, viditelnými se prokázaly noblesní Hana Benešová, značně méně noblesní Marta Gottwaldová, zdroj přemnoha nelichotivých úsměšků, a nynější obyvatelka Hradu, paní Dáša, plná života.

      Vládnutí v Africe je převážně, ne-li výlučně, mužskou záležitostí. Zejména manželky vládců v zemích mohamedánských zůstávají v pozadí, zabalené, a bývá jich víc než jedna. Pozoruhodnou výjimkou zůstává Benazir Bhutto, dcera pakistánského předsedy vlády Zulfikara Ali Bhutta, který skončil na popravišti. Jí se podařilo dosáhnout volebního vítězství, převzít otcovu roli, prosazovala práva pro ženy a všechno špatně skončilo obviněním z korupce zejména jejích rodinných příslušníků, vypuzením z úřadu, exilem v Anglii. V Indonésii, nejpočetnějším muslimském státě (kde to však s náboženskou přísností neberou zas tak moc vážně: v restauracích mi tam bez okolků servírovali pivo a vepřové), se nejposlednější hlavou státu stala dcera zakladatele státu Sukarna, s rozkošným jménem Megawati Sukarnoputri.

      V Indii, druhé nejpočetnější zemi světa a tedy i nejpočetnější demokracii vůbec, po otci Jawaharu Nehruovi, prvním premiérovi, moc převzala jeho dcera Indira. Ve Srí Lance, po zavraždění premiéra Bandanaraike, volby vyhrála a do předsednictví zasedla jeho vdova. Na Filipínách prezidentské volby vyhrála vdova po zavražděném opozičním vůdci Acquinovi. O totéž usilovala, ale neuspěla Imelda Marcosová, energická a zřejmě i inteligentnější kleptokratka než její choť Ferdinand, poté co zesnul v pohodlném, leč potupném exilu na havajských ostrovech. Zcela nejznamenitěji se patrně prosadila manželka diktátora Juana Dominga Perona v Argentině, na kontinentě s machismo tradicí, kde vládne mužská pěst a ženám se přisuzuje role poslušných putiček. Evita Peronová, mediální superhvězda, miláček národa, po její hodně předčasné smrti došlo k pokusům přimět katolickou církev, aby ji prohlásila za svatou. Došlo k únosu jejích ostatků ze vzdáleného hřbitova, dosáhla nesmrtelnosti teď již světoznámým muzikálem.

      O First Lady, roli první dámy,  není v americké a předpokládám, že v žádné ústavě demokratického státu, ani slovo. Jeho si zvolil národ, jí si zvolil on - jediná její zásluha. Ale přece jen manželky v tomto mediálním věku mají svůj politický dopad.  Fotogenická Jacqueline Kennedyová rozhodně přispěla víc než bezbarvá Patricia Nixonová ve volebním souboji jejich manželů. V historii země první dámy hrály poslední housle a první z nich, která pořádně porušila tradici nevýznamnosti a pramalé viditelnosti, byla Eleanor Rooseveltová, prosazovatelka moderních, ne vždy populárních kauz. Dostalo se jí zatracení na mnoha adresách, že se plete do aktivit, k nimž nemá mandát. Leč těžko se zavděčit: její nástupkyně, paní Trumanová a Eisenhowerová, zdaleka zdrženlivější dámy, si vysloužily úšklebky a přirovnání ke kusům nepříliš atraktivního nábytku.

      Záleželo nejen na temperamentu dotyčné, ale i na ochotě prezidenta angažovat svou životní družku v jiných než dekorativních rolích.  Jimmy Carter pravidelně vodil svou Rosalynn do zasedání vlády, aby se čile vyjadřovala k národním a mezinárodním otázkám. Aktivismus svých předchůdkyň včetně Eleanor Rooseveltové překonala talentovaná a mimořádně ambiciozní Hillary Clintonová. Již krátce po příjezdu do Washingtonu se pustila do reformy systému národního zdraví, výsostně komplikované a dosud nevyřešené záležitosti. Její iniciativa, radikální a nerealisticky nákladná, skončila fiaskem a autorka, s prsty popálenými se musela stáhnout z politického výsluní do podřadné role manželského doplňku, tak jak bylo údělem jejích předchůdkyň. Megatonáže publicity se jí poléze dostalo kvůli několika aférám (Whitewater, Travelgate, Filegate, aj.), vrcholících jejím prohlášením v televizi, kde rezolutně hájila ctnost svého notoricky prostopášného manžela.

      Po vystěhování z Bílého domu, Bill Clinton usiloval o záchranu oprávnění vykonávat praxi právníka, což se mu nepovedlo, ale úspěšně se prozatím vyhnul všem soudním postihům za předchozí prohřešky, jako například za křivopřísežnictví. S politickou kariérou u konce, pustil se do hromadění peněz, jichž se mu dostává požehnaně. Stal se pilným řečníkem při všemožných příležitostech a za jedno vystoupení účtuje až sto tisíc dolarů. A příjmy v tak omamné výši se mu zmnohonásobí po předpokládaném podpisu smlouvy s jedním z televizních gigantů (CBS, NBC či ABC), že bývalý prezident se stane budoucím talk show host – uvaděčem, povídálkem, bavičem.

      O společném počínání manželů Clintonových se již dozvídáme pramálo. Hillary úspěšně usilovala o zvolení do senátu reprezentovat stát New York, s nímž dřív neměla vůbec nic společného. Zdůrazňovala své zásluhy a zkušenost s legislativní iniciativou, na níž se údajně, jakkoliv anonymně, podílela. Zvítězila vzdor kampani jejího oponenta, nepomohl ani roztomilý televizní záběr na různobarevná batolata v plenkách s otázkou “Co mají tito drobečkové společného?” a odpovědí “Všichni žijí ve státě New Yorku déle než Hillary Clintonová.” Na výsledek reagovala řada zděšených voličů tvrzením, že se ze státu s tak úchylným politickým uvažováním raději odstěhují. Hillary se teď dostává značně větší mediální pozornosti než jiným nováčkům v Kongresu, ale ne natolik, aby prozatím příliš podporovaly realizaci její předpokládané tužby, že tudy povede strmá cesta vzhůru a zpět do Bílého domu, tentokrát v roli první prezidentky země.

      Na prozatím posledním sjezdu, oficiálně jmenujícím prezidentského kandidáta, obě soupeřící politické strany se předháněly prezentováním rodinných příslušníků, aby promluvili k tisícům delegátů a mnohým milionům televizních diváků. Na sjezdu Republikánů s projevem vystoupila Lynn Cheneyová, manželka Dicka Cheneyho, kandidáta na viceprezidentský úřad. Promluvila též Elizabeth Doleová, manželka bývalého prezidentského kandidáta. Dokonce i Theodor Roosevelt IV, pravnuk dávno již zesnulého prezidenta Teddyho R. se chopil mikrofonu. Národu se představovaly děti a praděti kandidátů. A tyhle výkony Republikánů se podařilo Demokratům překonat. Na podiu shromáždili najednou pět příslušníků dynastie Kennedyů. Dokonce přiměli dceru J.F. Kennedyho Caroline, která se vždy důsledně vyhýbá mediální pozornosti, aby pronesla podpůrnou řeč.

      V reakci na prostopášné počínání Clintona značně se teď zdůrazňují tzv.family values, hodnoty rodinné spořádanosti, manželské odpovědnosti, monogamní věrnosti. Al Gore, Clintonův partner, usilující převzít jeho úřad, předvedl na podiu nepochybně předem připravenou exhibici, když on, otec a již i dědeček, objal manželku a babičku křestním jménem Tipper a jako hladový námořník se přisál k jejím rtům po  trapně nekonečně dlouhé vteřiny.

      Mělo by se dostat roli první dámy příslušného vyjádření v zákoně či dokonce v ústavě? O užitečnosti takové  novoty se přece již jednou též zmínila Dagmar Havlová. Ve Washingtonu v březnu 1993, tedy hned v začátcích Clintonova prezidentování, se otázkou zabývala soudkyně Royce C. Lamberthová u soudu první instance (Federal District Court) a rozhodla, že Hillary Clintonová nebyla vládním činitelem (official, officer or employee) a proto nemohla předsedat poradnímu výboru, do jehož čela ji její manžel jmenoval. Odvolací soud poměrem dvou hlasů k jednomu ale rozhodnutí zvrátil, s tvrzením, že první dámu nutno považovat za vládního činitele, jakkoliv její status zůstává jaksi nejasný (ambiguous).

      Příště třeba dojde k odlišné interpretaci. Ještě víc žádoucí by ale bylo, kdyby se soudní větev výrazněji vyjádřila k neblahým praktikám nepotismu, protekčnímu strejčkování, extravagantním výdajům volebních kampaní.