Desetitisíce cizinců odjíždí na studie do USA, země, o jejímž školství se lze dozvědět všelicos, kontrasty až k neuvěření. Mají tam prý ty technicky nejlíp vybavené školy, jejichž graduanti jsou však jen pramálo obeznámeni s gramotností. Domorodé dítě v Botswaně, chudičkém pouštním státu, má ve čtvrté třídě základní školy víc znalosti cizího jazyka či jazyků, než má průměrný americký absolvent tzv.high school. Proč ale Američané posbírávají rekordní počet Nobelovy ceny? V Kalifornii žije víc těchto znamenitých nositelů než v kterékoliv zemi na světě. Buď tedy jedno nebo druhé.

      Nikoliv. Obojí je pravda. Račme brát jméno této země doslova: Spojené státy. Jsou to nejen jejich značné geografické a  klimatické rozdíly; liší se jejich tradice, historická zkušenost, ekonomický výkon, etnické složení. V USA mají školství na starost úřady v jednotlivých padesáti státech, ale i ty nechávají správu v rukách místních školských výborů (school board). Je to založeno na principu, že pravomoc mají mít především ti, kteří školu financují - a to jsou vlastníci nemovitostí. Poněvadž mám dům, musím platit školní daň, několik tisíc dolarů ročně, a vůbec nezáleží, zda mám či nemám školou povinná dítka. Plodní občané posílají do školy třeba deset svých potomků, ale pokud bydlí v nájmu, neplatí ani krejcar.

      Okusil jsem oba systémy. V někdejším Československu od první třídy obecné školy až k promoci na Karlově univerzitě. V Americe jsem sice základní vzdělání opakovat nemusel, ale doktorská studia ano. Do těch jsem se  pustil v jiném oboru. Kolumbijská univezita v New Yorku mě přijala podmínečně, jako prozatímního studenta, s tím, že o přijetí definitivním rozhodne výsledek prvních zkoušek - takže nebylo třeba čekat, až mi někdo z tehdejší ČSSR diplom jako důkaz propašuje. Protrpěl jsem se ke zdárnému výsledku, napsal a obhájil doktorskou dizertaci. Pak se dal na kantořinu, ideální emigrantskou kariéru (plno volného času a nevyhoditelnost, socio-ekonomické záruky, na něž jsme byli zvyklí v socialismu, odkud jsme pak upláchli).

      Na mém dlouholetém působišti (State University of New York at Binghamton) studují stovky cizinců.  Nejvíc je jich z Číny, přibývá hodně Rusů a též už připutovali občané Papuánska a Kazachstánu. Zájemce o tuto zkušenost se musí vypořádat s dvěma překážkami : najít školu, která ho přijme a najít zdroj, způsob finančního přežití - obé jako předpoklad získání viza pro vstup do země.

      Podílím se na hodnocení a výběru zájemců o studia a stipendia v našem oboru politologie. Čteme žádosti a doporučující dopisy, líčící kandidáty báječně, nezřídka v těsném sousedství geniality. Zkušenost nás přiměla brát takové chvalozpěvy značně skepticky. Před několika lety jsem se vyskytl v Číně v roli jakéhosi károváka. Já, běženec ze světa komunismu do světa kapitalismu, jsem měl v zemi komunismu hodnotit zájemce o cestu kapitalistickým směrem. Z deseti kandidátů jsme měli peníze jen pro dva. Vítězům se život radikálně, nepochybně k lepšímu změní, kdežto jejich konkurentům, kteří nebyli vybráni, byť třeba byli schopnější, hodnotnější, se tak šance, možná jen jedna jediná za život, zhatí - čili nepříjemné, sakramenstké dilema. (Dopadlo to jinak, než jsme očekávali. Oba naši vítězové, jen co se v Americe trošku rozkoukali, se na politické vědy vykašlali, dali se na byznys a oba teď vydělávají velké peníze na Wall Streetu.)

      V demokracii se s občanem zachází jako s dospělou osobou, kdežto v totalitním systému jako s dítětem. Stát si počíná jako přísný rodič, neustále dohlížející, peskující, přikazující, zakazující - ale o svá robátka se postará. Přidělí jim byt, zaměstnání, nalinkuje jim život. Dotyční pak v soukromí na rozhodnutí nadávají, aniž by jim zcela došlo, že tímto pozbytím svobody vlastního rozhodování se zbavili pořádného břemena. To vše si člověk značně uvědomí teprve tehdy, když totalitě unikne. Když jsem přistál v Americe, můj sponzor (hraběnka Tolstá z rodiny Lva Nikolajeviče) mě přivítala slovy "Chau ár jú" a co že mám v úmyslu se sebou započít.  Zareagoval jsem otázkou, na kterou školu  mě míní poslat a dozvěděl jsem se, že na žádnou. Tady mi dává tlustou knihu, v níž je podrobný popis více než dvou tisíc adres vysokého učení, ať si vyberu. Málem jsem se rozbrečel.

      Žáci amerických středních škol se potýkají s břemenem svobody, jak se rozhodnout, na jakou adresu poslat přihlášku, zda zvolit oblast atlantskou či pacifickou, sever, jih či střed země, učiliště víc či míň prestižní, studijně i finančně různě náročné. K dispozici jsou adresáře, tlustospisy s detajlním hodnocením všemožných ukazatelů. Každá střední škola má svého poradce (tzv.guidance counsellor) a některé už i speciální program, umožňující žákům, aby sedli ke kompjútru, naťukali jméno té které college, o níž by měli zájem a hned se dozvěděli požadavky, kritéria, procento úspěšných žádostí, možnosti získání stipendia, všelikých, mnohdy vůbec nevyužitých grantů – například ze závěti, zajišťující podporu žáka z turecko-slovenské rodiny, se zájmem studovat broučky. (Tuto eventualitu jsem si vymyslel, ale dočetl jsem se o nevyužitých fondech, rezervovaných pro studenta indiánského původu, narozeného v Nebrasce a ochotného zvolit kariéru znalce latiny.) Žadatelé posílají přihlášky na několik adres a tak přibývá na pravděpodobnosti úspěchu.

      Možnost těchže kroků mají k dispozici i zájemci z České či Slovenské republiky. V americkém informačním centru nechť nahlédnou do příslušných fasciklů a přemnohé se najde putováním v internetu. Informace o finanční podpoře lze získat na webbových stránkách jako www.collegeboard.com; www.collegelink.com; www.collegenet.com; www.collegequest.com; www.embark.com; www.xap.com; www.cpnet.com; uwire.com; www.fafsa.ed.gov; www.fastweb.com; www.finaid.org.

      Tvrzení, že každý strůjcem svého štěstí, lze v Americe doplnit slovy, že každý student je do značné míry strůjcem svého studijního programu. Většina kurzů je nepovinná, žák - konzument není přivázán k předepsanému počtu a druhu předmětů, může si vybírat a porovnávat. Nelze ovšem zvolit čtyři kýžené přednášky, probíhající v týž den a hodinu. Do některých kurzů se nedostane, poněvadž jsou přeplněné. Je-li mu brzké vstávání proti srsti (případ většiny), třída začínající v osm hodin ráno příliš populární nebude. Při volbě se řídí nejen předmětem, ale i reputací přednášejícího - jak je záživný, jak je přísný.

      To zjistí rychle a dost spolehlivě. Studenti pravidelně známkují učitele, výsledky spočítá kompjútr a lze se s nimi seznámit v podrobné brožuře, vydávané školou. Otázky typu "Zásluhou tohoto učitele můj zájem v tomto předmětu vzrost značně - poněkud - nepatrně - vůbec ne." Zájemce se dozví, zda učitel byl vždy připraven, jak přednáší, známkuje, zda v porovnání s jinými pedagogy je vynikající - velmi dobrý - dobrý - jakž takž ujde - je špatný. Brožura obsahuje i podrobnější komentáře, takže se lze dočíst o proslulém vědci na proslulé univerzitě, že jeho schopnost slovního vyjadřování je na úrovni duševně zaostalého nosorožce. Zkušenost mě vede k závěru, že ohleduplnost a ne zavilost charakterizuje tyto studentské soudy. Mně se vždy dostávalo až lichotivě příznivého hodnocení: mnoha věcí prý znalý cynik se smyslem pro humor, ale při známkování krutá evropská bestie.

      Na memorování američtí studenti zvyklí nejsou. O faktech se zpravidla vyjadřují, že jsou to trivia. Namítám jim, že nemohou stavět dům, aniž by byli obeznámeni s cihlami. Evropští studenti, s nimiž jsem se tu potkal, měli zpravidla hlubší všeobecné znalosti. Ty ale neméně zpravidla nedovedli při zkouškách uplatňovat. Zkoušky jsou totiž písemné, nejsou na ně zvyklí, mají s nimi potíže. Jako student na Kolumbii jsem je také měl. Než jsem se do této země přistěhoval, žil jsem v přesvědčení, že písemné zkoušky jsou svou prapodstatou snazší než zkoušky ústní. Mám přece víc času přemýšlet, nikdo mě nemůže chytit za slovo a pak škodolibě rozpitvávat tu kterou mou neznalost.

      Chyba, chyba, velký omyl. Při ústní zkoušce lze sice často z nepříjemného tématu vybruslit, kdežto scripta manet - jednou je to na papíře, důkaz znalosti či neznalosti je tak dán. Příklad: dostavil jsem se na značně obsáhlou zkoušku v oboru History of Political Philosophy. Pramálo připraven, nicméně jsem si věřil, že úkol zdolám, citáty v latině, ba i ve starořečtině opepřím. Po zkoušce se mě kolegové ptali, jak se já, vzdělaný Evropan, cítím - bude to výborná? Jedna minus, zhodnotil jsem se. Houby. Propadl jsem, poněvadž okecávání ve formě písemné (ona scripta manet) se ale vůbec nepovedlo.

      Ústní zkoušky jsou výjimkou, nutno se jim podrobit jen při zdolávání té nejvyšší, doktorské mety. Jaký to ale rozdíl od zkušenosti kdysi na Karlově univerzitě! Tam když kandidát nevěděl, examinátor se na něm pásl, topil, zesměšňoval. Když jsem ale na Kolumbii nedovedl zvládnout otázku, profesor přispěchal s ujištěním, že si z toho nemám co dělat, že ani ten nejmoudřejší neví všechno, a přesedlal na jiné téma. Hanebně se tehdy z oněch závěrečných pěti examinátorů zachoval pouze jeden, totiž Zbigniew Brzezinski. Nebylo se co divit, však je to Evropan.

      Pokrok se řítí mnoha směry. Například nezisková organizace Recording for the Blind a Dyslexic (www.rfbd.org), sloužící slepcům a dislektikům, zásluhou 5.500 dobrovolníků, kteří loňského roku věnovali téměř půl milionu hodin svého času, vytvořila 4.000 nových audioknih. Knihovna již nashromáždila přes 80.000 titulů, knihy v digitální formě obsahují až 45 hodin namluvených materiálů.

      Pokrok má i svá negativa. Když jsem před mnoha lety přistál v Americe a znovu šel okusit slasti a strasti vysokého učení a dokodrcat se také k místnímu doktorátu, zkušenost v porovnání s Karlovou univerzitou se v přemnohém lišila. V Praze jsme maximálně podváděli, zatímco v New Yorku převládala až dojatě naivní poctivost. Což teď již pominulo - značně zásluhou všemožných elektronických novot. The New York Times (7.ledna 2001) v příloze "Vzdělání" přišly s tristním závěrem, že šizení dosáhlo rozsahu epidemie. Průzkumy mezi středoškoláky zjistily, že zatímco v roce 1969 jich šidilo 33,8% a opisovalo 58,3%, dvacet let poté šidilo 67,8% a opisovalo 97,5%. Center for Academic Integrity na Duke univerzitě uvádí výsledky průzkumu mezi mládeží na úrovní college: tři čtvrtiny tázaných se přiznaly k občasné nepoctivosti. Třeba k takovému trendu přispívá všeobecný úpadek morálky (standardní postesk starších generací kdekoliv kdykoliv), ale určitě se zasloužila příležitost dosavadní poctivce pokoušet k nepravostem. Proč se trápit s domácím úkolem, když je snadno k mání na internetu? Stačí kontaktovat stránky jako třeba Schoolbytes.com či Schoolsucks.com (10.000 návštěv této stránky denně) a ty dodají požadovaný text na jakkoliv specializované téma.  Podvod je ovšem podvod a firmy, které se jejím prodejem živí, se ochraňují svatouškovským upozorňováním, že plagiátorství je ovšem nezákonné, něco takového nikterak nemíní podporovat.

      Donedávna profesoři jen zřídka kdy zatočili s provinilci. Chtěli se vyhnout tahanicím, protestům rozhořčených rodičů, případně i soudním protižalobám. Teď s přívalem nové technologie ale začínají reagovat stejnou zbraní. Tou jsou služby s názvem Plagiarism.org či IntegriGuard.com, s databází deseti tisíců esejů, se schopností identifikovat převzatý, nepůvodní text, i když by třeba byl slepen z několika zdrojů.

      Na otázku, proč kdo šidí, do školy vůbec chodí, většina provinilců upřímně přiznává, že víc než o blahý pocit vzdělání a vědomosti jim především jde o získání diplomu, důkazu úspěšného proplutí a tím i příležitosti vplutí do povolání s vidinou materiálně zajištěného, pohodlného života. Idealismus mezi mladými sice úplně nevymizel, ale robusnímu zdraví se příliš netěší. Svědectví poskytují hodnostáři škol, zaměřených na veřejnou službu (public service). Nejprestižnějšími mezi nimi jsou Woodrow Wilson School of International Affairs (Princeton) a John F.Kennedy School of Government (Harvard). Donedávna tuze považovaná kariéra ve federálních úřadech, State Departmentu, diplomacii pozbývá lesku. Roční plat začátečníka ve federální službě je jen něco málo přes 30.000 dolarů, zatímco v privátním sektoru nabízejí banky a poradenské firmy šesticiferný plat. Zejména graduant, který kromě diplomu odchází do života s mnohatisícovým, za studií nashromážděným dluhem, je pak snadno nalákatelný. Podle statistiky z roku 1998, necelých 35 procent jich volí vládní službu, 19 procent nevládní organizace a téměř 40 procent soukromý sektor.

      Všechny školy, bez ohledu na svou prestiž a tradici, se snaží pěstovat loajalitu svých absolventů. Nejen trička a hrnečky s logem, pravidelně zasílané buletiny a pořádané sjezdy. Na odchodnou mají též možnost bezplatně si podržet svou univerzitní e-mailovou adresu. Tento druh loajality vůči té které alma mater z mládí má v USA již značnou tradici a školy mají výtečný důvod ji nadále kultivovat. Na rozdíl od jiných zemí světa, přemnozí graduanti se tu revanžují s obdivuhodnou štědrostí. O případech filatropie v omamné výši se lze dočíst každou chvíli. Štědře se zachovají i negraduanti. Tiskem například  proběhla zpráva (NYT, 4.ledna 200l), že John D.Hollingwood, ekcentrický textilní magnát, sídlící v maringotce, v závěti pominul nemilované potomstvo a majetek v hodnotě 400 milionů dolarů odkázal neveliké Furman univerzitě ve státě Jižní Karolina. Přitom na obdarovaném učení kdysi pobyl necelý rok. Před vzděláváním dal přednost životu v praxi, vydělávat ony miliony, aby pak bylo z čeho rozdávat.