The New York Times, v úsudku mnohých patrně nejlepší a též nejobsažnější noviny na světě (denní vydání kolem 100 stran, nedělní vydání stran několik set, třeba i tisíc), v záhlaví mají motto: All the News That´s Fit to Print - všechny zprávy, které si zaslouží být tištěny. Sympatický to závazek, pokud by čtenář měl záruku o kritériích jejich výběru, kterou ovšem nemá. Media, sdělovací prostředky, události nejen sdělují, ale svým výběrem usměrňují představy veřejnosti o stavu světa. Dirigují naši pozornost. Z titulků a obrazovek zmizel Balkán a nahradil ho Talibán, aniž by ovšem v jihovýchodním divokém cípu Evropy zavládla harmonie, vzkvétal důkladný mír.

      Na fakultách žurnalistiky se studenti seznamují s abecedou svého budoucího řemesla: KDE, KDY, CO, JAK. Nikoliv však PROČ, jímž od objektivního podávání zprávy se přechází k názorům interpreta čili to co patří na tzv.op-ed (opinion editorial) stránku a což přemnozí čeští novináři odmítají rozlišovat. Čím bližší je událost, tím víc si zaslouží a zpravidla se i dostává pozornosti. Redakce zaznamená téměř každou dopravní bouračku natož vraždu ve vlastním městě, nikoliv ale takovým událostem na vzdálenějších adresách. Dočteme se o sebemenším železniční nehodě s překocenou lokálkou v Čechách, ale ne v Indii, pokud tam nedojde k neštěstí s kupou mrtvol. Poněvadž žijeme ve světě tržního hospodářství, kde informace jsou zbožím, pozornost konzumentů nutno přilákat vehemencí, dramatem události. Rozsah spouště může kompenzovat její případná bizárnost. Z opačného konce od protinožců v Austrálii doputuje a přetřásána bude zpráva i o pouhém jednom zabití, pokud třeba vdova uspořádá hody, na nichž nic netušícím hostům bude servírovat rozporcovaného manžela.

      Je věru přirozené, samozřejmé, že větší pozornost věnujeme lidem a událostem nám nejbližším. Ale nemělo by se příliš přehánět. V době jednoho z mých putování po světě se zrovna konala Olympiáda. O průběhu jsem se dočítal a televizi sledoval v různých zemích a tak se dostával do situace slepců, popisujících slona, tápajících z toho či onoho konce tlustokožce. Ve Švýcarsku televize opakovala ad infinitum výkon helvétského cyklisty, jemuž se podařilo získat bronzovou medaili. Tím zpravodajství o světové sportovní události bylo vyčerpáno. Poté v Trinidadu, jehož místní běžec urval dokonce zlatou medaili, televize triumf opakovala až do vyčerpání vysílacího času.

      Dobrá, malé státy nemívají příliš příležitosti na sebe upozornit, globálně se zablyštit. Jenže značnému patriotickému třeštění propadají velké státy včetně USA, zbylé supervelmoci. Při přenosu olympijských her letních i zimních se pravidelně vztekám před televizní obrazovkou. Místo univerzální oslavy výkonů nás pozemšťanů se vlastenčí a prápory mává. Americká televize se soustředí na atletickou dráhu, zejména na sprintéry, na plavecká utkání, doménu Američanů, a na záběry z utkání v kopané, v níž se Američanům nedaří, zbyde pár vteřin. Soptím, píšu do novin. Některé to otisknou, většina mě ignoruje. Stejně tomu s mými protesty, proč že baseballová sezóna vrcholí tzv. World SeriesMistrovství jakého světa? ptám sde. Vždyť do tohoto balonku strefovani a pobíhání se kromě USA věnuje jen pár států zásluhou amerického vlivu - Filipíny, Japonsko, též Castrova Kuba.

      Měsíčník World Press Revue pravidelně uveřejňuje tabulku deseti nejdůležitějších událostí roku, tak jak je vnímají významná media ve všech koncích světa.  V roce 2001 všechny zdroje uvedly terorismus 11.září na prvním místě. Na dalších místech se pořadí už značně lišilo. Africká media zdůrazňovala hladomor a občanské války - onu patrně již nekonečnou mizerii kontinentu, zatímco jihoameričtí žurnalisté dali větší váhu tamějším ekonomických potížím a media v Asii hodnotila konflikt mezi Indií a Pakistánem jako značnou prioritu.

      Při bilanci roku 2002 některé zdroje budou hodnotit záplavy ve střední Evropě v oné desítce nejzávažnějších událostí. V internetovém Neviditelném psu jsem se dočetl (Šamanovo doupě, 22.srpna) o porovnání loňského amerického září s letošním českým srpnem a jejich „psychologické podobě ohromného zásahu,“ o paralele hořící dvojice mrakodrapů a panoramatu Hradčan s potápějícím se Karlovým mostem. Týdeník Time citoval (26.srpna) Seana Conneryho, svědka pražských povodní při natáčení velkofilmu „Liga mimořádných gentlemanů“: „Nevím, zda si svět uvědomuje rozsah tohoto neštěstí.“ Kdyby se film natáčel v Ouagadougou, hlavním městě afrického pouštního státu Burkina Faso, o prožité spoušti by se legendární James Bond takto nevyjadřoval, pokud by se o ní vůbec byl doslechl.

      Již před výpukem středoevropského neštěstí, příroda s daleko větší vehemencí trestala a nadále dosud trestá asijský kontinent – od Nepálu do Indie, Bangladeše, Číny a Koreje. Česká media se zcela samozřejmě zabývají dopadem domácí spouště a všeho všudy jsem postřehl jen jednu zmínku, že v čínské provincii Hunan tamější jezero o velikosti Lucemburska ohrožuje oblast s 10 miliony obyvatel a bezprostředně jsou statisíce v nebezpečí ztráty života.  Ohroženo je provinční hlavní město Changsha. „Do boje zachránit Changshu!“ vyzýval titulek v tamějších novinách. Rovněž americká televize věnuje víc pozornosti záplavám v Praze a Dráždanech než v nejpočetnějším kontinentu světa. Obrovské množství tamějších obyvatel ovšem nikterak neumenšuje jejich utrpení. Jenže tam jsou záplavy sice ne na každodenním, ale rozhodně na každoročním pořádku, kdežto ta středoevropská pohroma biblického rozsahu je nevídaná a proto mediálně tuze vítaná novinka.

      Veletoky Jangtse a Huangho pravidelně trestají čínskou zem. Prozatím největší, rekordní spoušť docílila Huangho v srpnu 1931: 3,7 milionů lidských životů ztraceno.  Tentokrát příroda řádí v mnoha částech země. Na severozápadu v provincii Heilongjiang rozvodněné řeky Nen a Singhua zasahují metropoli Harbin s 2,4 miliony obyvatel. Hrozí utopení a tzv.mudslides – pohřbení ve valícím se bahnu, smrt snad ještě hroznější. Miliony hektarů úrodné půdy poničeny, oprava infrastruktury bude trvat spíš roky než pouhé měsíce. Nejmohutnější Jangtse, v jejímž dosahu už 14 milionů lidí letos ztratilo přístřeší, voda se valí k ošklivému průmyslovému centru Wuhanu se sedmi miliony obyvatel. Zasažena je provincie Yunnan na jihozápadě země a dokonce i vzdálený Singjang v sousedství Tibetu. Proč tam, v převážně pouštní oblasti, pochopit nedovedu a nikdy jsem tam nebyl. Znám ale čínský jih, kde s přežitím zápolí Fuzhou, město, na které mám dost hezké vzpomínky.

      Ve východní části Nepálu valící se vody z Himalájí pohřbívají vesnice a vesničany.

      V Bangladeši deště už trvají pět týdnů a dosud neustávají. Přes milion hektarů zemědělské půdy, zejména rýžových polí, je zasaženo a 25 milionů obyvatel postiženo. Zejména řádí posvátná řeka Jamuna. Už se jí podařilo vyplavit 7 milionů obyvatel z jejich příbytků. V Indii je tentokrát zejména postižen stát Bihar, jeden z nejbídnějších. Tam se řítí zmohutnělá řeka Punpun. Další milion hektarů polí zejména kukuřičných je pod vodou, jakož je i železniční síť. Život je převrácen 15 milionům obyvatel. Patna, obyvatel 1,7 milionů, hlavní město státu, oznamuje, že smrt způsobují četná utopení, zřícená obydlí jakož i jedovatí hadi.

      Závěrem: často dostávám otázku, co že si Američané myslí o České republice. Odpovídám, že nic moc. Na světě je téměř 200 suverénních států, statisticky to tedy vychází jen na půl procenta pozornosti. Určitě je té pozornosti ale víc, v neposlední řadě zásluhou v domácím prostředí již nikoliv příliš ceněného Václava Havla. Dočetl jsem se o potupně nepatrné finanční pomoci (50.000 dolarů), kterou prý poskytl Washington. Souhlasím s názorem, že než takový obnos, to raději nic. Nicméně nemohu nepoznamenat, že Američané, pouhá 4 procenta lidstva, od nichž se dost automaticky předpokládá a požaduje pomoc z všemožných stran, momentálně mají doma své vlastní záplavy (stát Illinois) a přehodně ničivých požárů (státy Arizona, Colorado, Kalifornie, Oregon).