Česká televize 30.června 2002, dva týdny po parlamentních volbách s nikterak veselým výsledkem, uvedla dva pořady: jeden s otazníkem („… a co naše nátura?“), druhý bez otazníku („Míra české stádnosti.“). Téma patrně věčné a zcela jistě nevděčné. Však generalizacemi se vstupuje na tenký led, kde pro každé příliš všeobecné tvrzení se najde výjimka, nikterak ale neanulující to které pravidlo. Právě proběhla tiskem zpráva o americkém basketbalovém klubu, který uzavřel smlouvu s Asiatem, téměř dosáhnuvším vzrůstu žirafy. Čímž ovšem není vyvrácena realita, že Asiaté jsou postavou spíš mrňaví.

      Rozdíly jsou postřehnutelné, věru nepřehlédnutelné. Irčané si rozhodně víc potrpí na alkohol než Číňané, propadlí tradiční národní vášni, jíž jsou hazardní hry. V Itálii plno společenského života probíhá mimo stěny vlastních domovů. V ulicích je živo, slunné počasí tomu přeje, kdežto v sychravé Skandinávii se bude spíš sedět pod střechou u plápolajícího krbu. Beduin nabídne pohostinství ve svém stanu, zatímco v Japonsku se cizinec i po mnohaletém pobytu nedočká pozvání do domorodé domácnosti. Jižané ve středomořské oblasti se při setkání obejmou, případně i na tvář políbí, což by například Brity, ať už jakékoliv sexuální orientace, nikdy nenapadlo. Leč připomeňme si, že nejeden římský historik charakterizoval někdejší obyvatele Albionu jako vyložené extroverty, vznětlivé, snadno popudlivé plemeno, zatímco v pozdějších stoletích Teutonii dělali dočasný dojem nepraktických, romantických snílků.

      V dnešní době politické korektnosti, až groteskní přecitlivělosti, též klademe nohu na hodně třaskavé minové pole. Po jakémkoliv nepříjemném zevšeobecňování hrozí obvinění z xenofobie, rasismu a dalších ismů. Například každému známou, statisticky důkladně potvrzenou skutečností, že menšina, již se dřív říkalo cikánská, se v daleko větší míře podílí na páchání zločinů majetkové povahy, než je tomu v případě většinové společnosti. I když se občas vyskytne Rom vzdělanec, dříč, třeba i světec. V USA zločinnost černošské menšiny je mnohonásobně větší než ostattního obyvatelstva. Jak přiznal sám velebný pán Jesse Jackson, rok co rok se uskuteční ve vlastní řadách víc vražd, než jaký byl výkon Ku Klux Klanu za všechna svá leta dohromady. Taková jsou zjištění o skutečném, zjistitelném, měřitelném stavu, tedy COa nikoliv PROČ. O příčinách se lze pak dohadovat ad infinitum. Zda je to vina rasismu většinové společnosti, přetrvávající dopad otroctví, které skončilo před sedmi či kolika generacemi, zda to je v genech a tak dlouze dále. Cikáni – Romové se v Evropě za přemnohá století nepříliš úspěšně asimilovali. Čí vinou? Lze docílit kýžené změny experimentem pozitivní diskriminace nebo jsou ty kočovnické pudy nevymýtitelné? Inu, hádejme se.

      Jen umanutý dogmatik bude ignorovat materiální podmínky života, pomine dopad toho kterého prostředí. Do teplých kožešin se budu balit mezi Eskymáky a nikoliv v tropech. Modernizaci se prozatím daří jen v pásmu s mírným klimatem, zatímco v tropech se prozatím značně povedla jen v maličkém ex-koloniálním Singapuru a Hongkongu.

      Jakou roli kromě přízně přírody může hrát nepřízeň historické zkušenosti? Francouzové oslavují svá nepříliš početná vítězství, zatímco Srbové si nejvíc pamatují svou kosovskou porážku v roce 1389 a pro Čechy nevýznamnější je debakl na Bílé Hoře. Ti tehdy pozbyli svou suverenitu, ztratili aristokracii a na rozdíl od sousedních Poláků a Maďarů se vyvinuli v národ lokajský, jak nelichotivě říkal T.G.Masaryk. Po třech stoletích bez samostatné existence se utvářel ohebný národ se zvykem té které vrchnosti se přispůsobovat a jí podkuřovat.

      Čímž se konečně dostávám k oněm televizním pořadům v posledním červnovém večeru roku 2002, opepřeným dokumentárními záznamy. Když 8.července 1942 na Václavském náměstí téměř čtvrt milionu českých patriotů hajlovalo, se zdviženou pravicí slibovalo věrnost Třetí Říši za zvuků naší hymny. Když pár roků poté v tomtéž prostředí Viliam Široký vzdával hold Stalinovi: „To prísaháme!“ opakoval třikrát.

      Debatéři a komentátoři nelakovali nikterak růžově. „Chceme žít než pro národ umírat. Vyvinuli se z nás chytří milovníci života,“ jsem slyšel a snad to adjektivum „chytří“ bych pozměnil na „mazaní, ohební.“  Pavel Tigrid, v odkazu na dlouhou dobu od devatenáctého století po Mnichov 1938, se zmínil o Leitmotivu důsledného nenásilí a volbě kompromisu v situaci, v níž hrozilo nebezpečí porážky.  Rozhodnutí necháno na Benešovi, který dal příkaz armádě vyklidit pohraniční území, bez odporu vzdal stát s dobře vyzbrojenou armádou, čímž i porušil tehdejší ústavu. A Ústřední výbor KSČ se  stejně tak zachoval, když v roce 1968 dal příkaz neodporovat invazním vojskům. Tigrid pokračoval: Za Protektorátu, Češi, zejména třída dělnická, spolehlivě pracovali pro Říši a odpor byl minimální. Vzdor zářné výjimce letců v Anglii, 300 let se pramálo bojovalo, řešením byla kapitulace - ať už v předvečer druhé světové války nebo v roce 1948 nebo v roce 1968. Po válce došlo k souzení protektorátních politiků, po kapitulaci v srpnu 1968 kapitulanti zůstali miláčky národa.  Nebudeme-li zpívat s anděli, budeme výt s vlky. V roce 1952 Tomáš Frejka se (úspěšně) domáhal popravy svého nevinného otce v procesu se spikleneckým centrem Rudolfa Slánského. Zanícená dojička krav, inspirována sovětskými metodami, po 25 letech změnila své metody práce. Tentýž Ústřední výbor KSČ, který odvolal Novotného, pak odvolal Dubčeka..A nastal reálný socialismus, v němž nebylo místo pro snílky. Byl ušit pro českou mentalitu se sklonem ke kolaboraci, k pacifikaci obyvatelstva, které chápe, že nic nestojí za to ohrožovat životní jistoty a dosažený standard. Okamžitý úspěch je ceněn daleko víc, než charakter. Husák odhalil pomník svému vězniteli Gottwaldovi. K takovým nehoráznostem nedocházelo v žádné jiné zemi.

      Mezi debatéry byli osobnosti jako Ivan Medek, jurista Otakar Motejl, žurnalistka Jana Klusáková, sociolog Jiří Večerník, malíř Oldřich Kulhánek. Ten například tvrdil, že celý národ, všichni si na ten komunismus hráli, i první tajemník si takto hrál. Kvetl humor Švejkův, humor černý a k tomu Cimrman, šílený intelektuál s posunutou realitou. Pak se národ konečně dočkal kolapsu reálného či spíš surreálného socialismu, po listopadu v sametových podmínkách započal hon rychle zbohatnout, nutkání se vytahovat, můžeme do světa, v němž své oprávněné nejistoty kompenzujeme sebeiluzí své vyjímečnosti.

      Pokus o zdařilou sebeanalýzu se zpravidla nepovede. My tady v exilu jsme si zopakovali zkušenost, že po návratu do rodného prostředí jsme sice vládli týmž jazykem, ale v mnohém se míjeli s tamější mentalitou. Například nám tam vadil nedostatek zabran nedodržovat sliby a raději říkat pohodlnou nepravdu. „Mám občas dojem, že tu jednám s mimozemšťany,“ povzdychl jsem si a má přítelkyně se o tom zmínila v interview s tehdejším premiérem Milošem Zemanem. Neurazil se a poznamenal, že je snazší zlikvidovat komunimus jako systém než jako mentalitu.

      Čímž končím toto krátké povídání o ošidném tématu, za jehož přednes mi leckdo třeba hodně vynadá.