V exilovém tisku jsem se dočetl o otevření Muzea komunismu v Praze, v ulici Na Příkopě. Číslo domu jsem si nezapamatoval a při červnové návštěvě hlavního města chodil od Můstku k Prašné bráně tam a zpět a marně pátral. Neméně neúspěšné bylo listování v publikaci Přehled kulturních pořadů v Praze – červen 2002, stran 176 (část „Galerie, výstavy, muzea“, str.98-136). Přeptal jsem se tří výtečně informovaných novinářů, rodilých Pražáků, a ani jeden nevěděl.  Zatelefonoval jsem Informační službě města Prahy a rovněž nepořídil. Posléze se mi ale poštěstilo u Karlova mostu, místě turisty nejfrekventovanějším. Pár kráčejících reklam tam lákalo nejen na koncerty a do muzeí s všemožnými bizárnostmi, ale i do toho mého kýženého: Na Příkopě 10, 1^st floor, next to Casino, (02)2421 2966. www.muzeumkomunism.cz. THE WAY IT WAS. VISIT!. Takto výlučně anglicky, což mě poněkud mátlo, ba i popudilo, ale ne nadlouho. Výstavu totiž navstěvovali jen cizinci, jak jsem si ověřil na právě přítomných a rovněž  v zápisech v knize hostí. Návštěvníci z Kostariky ano, domorodci nikoliv. Dokonce i vstupenky tam prodávala cizinka - česky mluvící Ruska.

      Prostory nikterak mamutího rozsahu, ale pocit atmosféry oněch hanebných padesátých let se tam dal získat. Busty, portréty tyranů, plakáty s plamennými výzvami,  pyšné průmyslové výrobky a zvuky budovatelských pochodů v pozadí. Víc jsem ale očekával nalézt v místnosti s expozicemi o hrůzovládě doby. Pouhou zmínkou o procesu s Miladou Horákovou a s předními soudruhy Slánského spikleneckého centra se přece nelze vypořádat s účtem stovek lidí popravených či na hranicích zastřelených, tisíců ve věznicích zemřelých, statisíců žalářovaných nebo do exilu upláchnuvších.

      V Praze oněch dní, na rozdíl od úspěšně utajované existence Muzea komunismu, hodně publicity se dostalo odhalení pomníku obětí komunismu. Sochař Olbram Zoubek stvořil skupinu sedmi postav, z nichž první má zřetelnou lidskou podobu, zatím co druhá už jen částečně a ty další v závěsu jsou zmenšeny, tak jak zmenšován, zadupáván a nezřídka i beze zbytku byl ničen člověk, jemuž osud nadělil život v totalitě budovatelů zářných zítřků. Jan Burgermeister, nejen jménem, ale i funkcí starosta příslušné části města, k slavnostnímu odhalení nepozval bývalé politické vězně jako například spisovatele a prezidenta PENu Jiřího Stránského, absolventa přemnoha koncentráčnických semestrů v takové škola života. Dlužno ovšem dodat, že Stránský není členem Klausovy ODS. Oficiální ceremoniál pozorovali bývalí disidenti z povzdálí a není proč se divit. Vždyť disidenti byli a zůstávají špatným svědomím národa s tunami žluklého másla na opatrných, nezřídka i oportunistických hlavách.

      Před mnoha lety mi u Škvoreckých v Torontu vyšla knížečka s názvem Antinostalgicum, jakýsi recept proti nostalgii patriotů v dálavách, jimž čas, velikánský to iluzionista, začal připomínat rodnou zem hradčanským panoramatem a nikoliv ruzyňskou věznicí. K inspiraci jsem do Ameriky pravidelně dostával deník Rudé právo, týdeník Tvorbu a ještě hroznější Tribunu. Například jsem se dozvěděl od L´udovíta Pezlára, tajemníka ÚV KSČ (15.9.1971), že „Rok 1968 vehnal i Vasilu Bil´akovi nejednou slzy do očí.“ Vlastenec v dálavách se seznamoval s realitou hrdé domoviny: „Psala mi v červnu známá soudružka, že se jí splnilo největší přání života, vidět sovětskou zemi! Kéž by se sovětští lidé v nás nikdy nezklamali!“ (Marie Kratochvílová, 19.8.1970.)  „´Moskva, krása, pro ni se těžko hledá výraz. A ti lidé…´ Chlapsky se zajíkl, v očích slzy: ´My se jim charakterem nemůžeme rovnat.´ Myslel stejně jako já, na špínu, kterou jsme v naší zemi lili v r.1968 na naše přátele, zatím co oni nám od r.1945 oplácejí láskou a pomocí.“ (Libuše Hájková, Vsetín, 29.11.1976.)

      Též jsem obdržel publikaci Ve jménu socialismu a šťastného života proti rozvratníkům a samozvancům (1977, stran 138 za 8 korun). Útok na autory a signatáře Charty 77, apelující na vládu, aby dodržovala zákony, které si odhlasovala. Tato zločinná opovážlivost rozpoutala uragán rozhořčení pracujícího lidu - dělníků, rolníků, inteligence, doprovázený podpisovou kampaní a příslušnými závazky: Spisovatelé víc spisovat, skladatelé víc skládat, horníci víc fárat, hutníci a valcíři víc válet. Soudružka Božena Táboříková vyjádřila opovržení zaměstnanců Laboratorních přístrojů Praha : „Po uveřejnění v Rudém právu jsme šli po odborových úsecích na svých pracovištích, kde jsme dělníkům vysvětlili, co asi v ´chartě 77´  všechno je.“ Co ASI v tom je. Takto režim ponižoval občany a vynutil si, aby podpisem zatratili text, který nesměli shlédnout.

      Tuto mimořádně potupnou kampaň jsem si připomněl na oné návštěvě Muzea komunismu, též nabízejícího zajímavé publikace. Zakoupil jsem svazek z názvem Anticharta, který vyšel v lednu 2002 jako mimořádné číslo Revolver Revue. Úvodní text, faksimile příslušných stránek Rudého práva po dobu dvou týdnů (29.leden – 12.únor 1977), spolu s doprovodnými fotografiemi účinkujících, podepisujících rezolutní nesouhlas s textem jim nedostupným – Miloš Kopecký, Jiří Sovák, František Filipovský, Miloslav Šimek, Luděk Sobota, další a další. Umělci národní, zasloužilí, spisovatelé, skladatelé, mistři pera, štětce, dláta, architekti, vědci od archeologů po zoology, umělci hudební, koncertní, výtvarní, dramatičtí. Nebylo snad jména mně známého či aspoň trošku povědomělého, jehož podpis bych nenalezl. A nikdo z přítomných celebrit, případně i velikánů a miláčků národa, si netroufnul pípnout, proč nesmějí napřed přečíst jimi zatracovanou Chartu.

      Snadná, laciná otázka po tolika letech a z takové vzdálenosti. Jak já bych se tehdy byl zachoval?  Nejspíš bych také neměl odvahu riskovat svou kariéru, v mém případě zcela nevýznamnou, a třesoucí se rukou podepsal. (A proto už v roce 1959 jsem našel odvahu a měl štěstí upláchnout do zahraničí a tím se i zbavit takových dilemat.) Jak ale bez obdržení existenčních šrámů usilovat o čest v nečestných podmínkách? Podpis takto vynucený je přece apriori znicotněný, namítl mi po návratu z Muzea s touto publikací v ruce můj přítel, významný a velmi známý umělec. Tehdy z Prahy vyhnán, byl v dostatečné nemilosti, že lovci podpisů ho pominuli. Jako příklad uvedl přizpůsobivou Helenu Vondráčkovou, jíž nadále mohla kvést pšenice, v kontrastu ke zničené Martě Kubišové.

      V takových režimech občan ztratí nejen svobodu a vyvlastněn je mu nejen majetek, ale i právo na paměť. Je ovšem rozdíl mezi nepamatováním a předstíranou amnézií. Režim předstírá neznalost minulosti a prezentuje falešnou znalost čili lež. Že  Plzeň v roce 1945 osvobodili Rusové, že v roce 1950 Jižní Korea napadla Koreu Severní.

      Petr Fidelius ve své pozoruhodné knize Řeč komunistické moci (1998) uvádí „princip velké sekyry“, jíž je uťat, oddělen obsah od formy sdělovaného. Krutosti bolševické totality, hrůzy českých padesátých let – to byla jen forma, která nikterak nediskredituje onu prapodstatu, že totiž socialismus je výsostně demokratický. A beztoho, pokud kdy někdy někde došlo k přehmatům, zavinili to nepřátelé socialismu, rozdmychavší studenou válku. V bezostyšném popírání nepopiratelného si znamenitě počínají Číňané. V době Maocetungovy vlády každý tam pochodoval a mával rudou knížkou jeho citátů, která vyšla v nákladu, odhadovaném na půl miliardy výtisků. Když deset let po smrti nesmrtelného kormidelníka jsem si ji tam chtěl koupit, v každém knihkupectví se mi dušovali, že o takové publikaci nikdy neslyšeli.

      Ovšem i v demokraciích lze interpretovat realitu všelijak. Bill Clinton, vybavený brilantně fungujícím mozkem, pod přísahou tvrdil, že si nepamatuje, zda kdy byl někdy sám za zavřenými dveřmi s orální aktivistkou Monikou Lewinskou. S Václavem Klausem jsem se seznámil v dubnu 1991 v Olomouci na zakládajícím sjezdu ODS. Stalo se tak na pánském záchodku. Jak jsme tam u mušlí vedle sebe tryskali, představil jsem se mu a on k mému úžasu zareagoval slovy „Vždyt my se přece známe – z Binghamtonu, tehdy na párty, tam jste se mnou nesouhlasil.“ V mé paměti  neuvízlo nejmenší povědomí o tehdy již několik let staré epizodě. A tentýž Klaus se posléze nepamatoval na financování ODS, svého výtvoru, jemuž fondy údajně dodával jeden štědrý nuzák z ostrova Mauricius, též jeden mrtvý Maďar a mysteriozní Pepa z Hongkongu, přinašeč přemnoha bankovek v igelitové tašce.

      Výtečným pomocníkem hrobařů, zametačů paměti jsou nectnosti jako lenost, letargie, nezájem, ignorantství  Když občas zahlédnu nějakou tu quizz show nejen na americké televizi, v nevíře civím na docela civilizovaně vypadající individua, neschopná zodpovědět otázku, kdy se asi konala druhá světová válka, jakou řečí se zejména mluví v latinské Americe, jak se jmenuje kontinent, kde se nachází jižní pól. Na univerzitě, mé živitelce, snažící se o vzdělávání nikoliv mentálně postižené mládeže, jsem se třeba dozvěděl, že nejmohutnější africkou řekou je Rýn, že Stalin umřel v roce 1913, zrovna v předvečer španělské občanské války a prezidentem Izraele je jakýsi Arafat.

      Není to ale příliš přísný odsudek zejména mladších generací? Jak akutně  by se měly zajímat a dokonce soucítit s tragediemi, ke kterým došlo před víc než půl stoletím? Což v dobách našeho mládí jsme se akutně zajímali o minulost tak hodně či málo vzdálenou, nakolik námi pohnul třeba rok 1899 a výpuk burské války?

      Rozlišujme prázdné hlavy, v nichž není co k pamatování, od individuí, kteří si pamatovat nechtějí: Dnešní čeští komunisté, tolik teď mávající praporem vlastenectví, si určitě s menší vervou připomínají svou někdejší servilitu vůči všemu sovětskému. Paměť má prý beztoho jen jepičí trvání, s průměrnou výdrží dvou až tři roků. Poté pojmy jako třeba „výjezdní doložka“, za totality něco tak kýženého, důležitého, ztratí smysl. Seniorům se zpravidla vybavují zážitky z dávné minulosti. Pamatují se na svůj maturitní večírek se všemi podrobnosti, na včerejší večeři však nikoliv. Paměť se též dovede představit v roli iluzionisty: nostalgické vzpomínky na mládí v letech padesátých, z nichž se zdaleka víc než šibenice pamatují milostné hrátky na svazáckých brigádách. Zvlášť bizární variantou selektivní paměti je přeinterpretování vlastní minulosti. Nejedna kdysi máslem hodně obtěžkaná hlava bezpáteřného kejvala se přetransformovala v příslušníka napřed šedé zóny, poté do podoby disidenta, ne-li přímo neohroženého bijce za svobodu..

      Zmíněná publikace Anticharta  obsahuje foto ČTK ze zasedání v Divadle hudby 4,února onoho roku 1977, kdy k přítomným umělcům („působícím v oblasti zábavného umění“) v apelu k podpoře stanoviska strany a vlády promluvil Jiří Korn. Téměř čtvrt století poté (18.8.2000) Korn poskytl interview Lidovým novinám: „Podepsal jste někdy nějakou petici?“ „Podepsal.“ „Jakou?“ „Chartu.“ „Vážně? Měl jste z toho problémy?“  „Ne, žádné problémy, vlastně naopak. Prostě.. když teď mluvíte o těch peticích, oni tenkrát udělali takovou… no, to vy nevíte.“  „Myslíte antichartu?“ „No, no, no. Tak to jsem podepsal.“

      K selektivní pamětí inklinují celé národy zveličováním svých někdejších heroických počinů a  dramatizováním utrpěného příkoří, skutečného či imaginárního. Však tím se lze povýšit na trůn morální převahy, opravňující i k značně nepěkným skutkům. Pro ilustraci postačí nahlédnout do Srbska či i jinam na Balkáně. V Albánii dodnes má svou značnou váhu koncept krevní msty, podobně jako mezi novoguinejskými kmeny, pro něž někdejší újma (jakkoliv dávné znásilnění dcery či uloupení prasete) je legitimním důvodem k odplatě. Oko za oko, zub za zub, až z toho všichni oslepnou. Příliš takové paměti pak je vskutku ke škodě.

      Rozlišujme amnestii od amnézie, proces odpouštění od minulosti zapomínání či dokonce popírání. V Jižní Africe, arcibiskup Desmond Tutu se stal předsedou tzv.Truth and Reconcilliation Commission (Komise pravdy a usmíření), zabývající se zločiny z doby apartheidu, spáchaných jak bělošskými rasisty, tak černošskými teroristy. Účelem Komise bylo zjišťovat pravdu, aniž by trestala provinilce, ochotné se k ní přiznat. Tutu ve své knize No Future Without Forgiveness (Není budoucnosti bez odpuštění) tvrdí, že prominout ošklivou minulost byla pořád lepší alternativa než další zhoršování beztoho již nebezpečně napjaté rasové situace. Ve Vietnamu dlouho trvající válka způsobila smrt nebo aspoň zranění deseti procent všeho obyvatelstva. Čas však plyne, v současné době 60 procent Vietnamců se narodilo až po ukončení této války a průzkumem veřejného mínění se zjistilo, že Bill Clinton je tam dvakrát tolik populární než je tamější ministerský předseda. Velmi populární je nynější americký velvyslanec Pete Peterson, který jako válečný zajatec si odtrpěl šest let v Hanoji, kde teď jezdí na skútru a za ženu má Vietnamku.

      Příklady tak úspěšného usmiřování třeba budou citovat čeští prosazovatelé principu tlusté čáry či zpětného zrcátka. Křesťanům se věru sluší nastavit druhou tvář k nafackování, ale mně víc vyhovuje Konfuciovo uvažování „Odměňovat zlo dobrem, jaký je to nesmysl? Na dobro patří dobro a na zlo spravedlnost.“ V tomto smyslu se vyjádřil velký filozof, nikoliv ovšem česky. V Kambodži vědečtí marx-leninisté, Pol Potovi hrdlořezové, uspořádali velkořeznické jatky a  vyvraždili třetinu národa. Jim též by se mělo šlechetně odpouštět? Bohužel, prozatím se tak činí, z důvodů zcela nešlechetných.

      Užitečnou oporou, nástrojem tyranů jsou lidé – ovce bez paměti. Postrádají zkušenost, tento záchytný orientační bod, pilíř, odrazový můstek. Vlastně nic takového nepostrádají, poněvadž si nejsou vědomi jeho existence. Perfektní materiál, který ke svým záměrům hnětou demagogové. Proti chabnoucí paměti se lze bránit, avšak bez naděje na velké vítězství. Ale snažit se musíme, tolik a ještě víc předchozím generacím dlužíme. V červnu letošního roku 2002 jsme si připomněli šedesáté výročí atentátu na zloducha Heydricha. Konala se řada vzpomínkových akcí. Za přítomnosti několika přeživších veteránů a současných starostů z moravských, na odboji se podílejících obcí, v senátu jeho předseda Petr Pithart hovořil o ošidnostech paměti, o známém to varování, že kdo se z historie nepoučí, vystavuje se riziku, potřebě si ji zopakovat – známé to varování. Poslouchal jsem a přemýšlel o užitečnosti dějinného skanzenu, jichž je v mladičké Americe několik. Například v Plymouthu, státu Massachusetts, místu vylodění prvních Poutníků v roce 1619. Údajní obyvatelé osady – ve skutečnosti studenti, výtečně obeznámení s historickými reáliemi – starodávnou angličtinou odpovídají návštěvníkům na otázky, zvládnutelné zkušeností doby příjezdu z Evropy. Takže, nevybaveni hodinkami, nerozumějí otázce od kolika do kolika hodin pracují ve stáji či koželužně, a tím méně mohou posloužit názorem na osobnost ještě nenarozeného George Washingtona. Město Williamsburg ve Virginii si zachovalo koloniální podobu a je to nejen staré zdivo a interiér, ale též ona living history, s personálem, oblečeném a počínajícím tak, jak vyžadovala tehdejší doba. Pohybují se tam otrokářské patroly ve snaze lapit a trestat uprchlé černochy. Představení tak věrohodná, že děti návštěvníků se děsí a jejich rodičové se na herce – násilníky vrhají a snaží se jim vyrvat jejich falešné muškety.

      V Rožnově pod Radhoštěm máme skanzen s valašskými domečky. Co tak vytvořit skanzen totality, zoologickou zahradu vědeckého socialismu? U rezervace závory a za nimi příležitost vychutnat totalitní časy. Fronty před obchody s prázdnými pulty, v restauracích sprostá obsluha, na rozích všemocná policie, kontroly s bohatými variantami občanského ponižování. Za příplatek též možno inkasovat pár dobře mířených ran a pár hodin pobytu v kobce předběžného zadržení. Výtečné antinostalgicum, účinný prostředek proti amnézii.

      Něčeho tak pedagogicky účinného se hned tak nedočkáme. Ale někdy stačí začít s málem. Pohnout leností, letargií, například vylepšit onen Přehled kulturních pořadů v Praze.