Lidstvo prý mluví 6.701 jazyky (Time, 13.dubna 1998) - aniž bychom počítali přemnohé, i podstatně se lišící dialekty, všemožný slang, žargon či bezobsažné byrokratické a partajní tlachání, jež angličtina charakterizuje roztomilým slovem gobbledegook. Řečí afrických je kolem 500 a ještě víc je jich mezi americkými Indiány. Nikdo dosud pořádně nespočítal, kolik je toho v nedostatečně probádané divočině Nové Guineje. Na celém světě je asi jen 200 jazyků, z nichž každý je zdrojem komunikace aspoň jednoho milionu lidí.

          V počtu vede čínština, jak jinak. Společnou je jim ale jen řeč psaná - čímž nutno odečíst 200 milionů dosud tam existujících analfabetů. Nejsou-li schopni přečíst všem společný ideogram, značícím třeba koně, nedomluví se, poněvadž kůň pro mluvčí v mandarinské verzi je ma, kdežto ve fukienské verzi je be, a v dalších verzích zas úplně něco jiného. Řečí s druhým největším počtem mluvčích je angličtina. Víc než polovina jejích slov pochází z latiny a starořečtiny. Dopad latiny lze snadno chápat - vždy? se jim tam na deštivý ostrov svého času vecpal Julius Caesar se svými legiemi. Ale proč ten druhý zdroj? Snad to bylo zásluhou řeckých vzdělanců, kteří odešli západním směrem do exilu, poté co Turci v r.1453 dobyli Cařihrad.

          Svět tíhne ke společnému dorozumívacímu nástroji a žádný umělý jazyk (Esperanto, Interlingua či Volapuk) tohle zřejmě nezastane. Křesťanský středověk měl latinu, v osmnáctém století ji už dost vytlačila franština. Byla i na Vídeňském kongresu v r.1815 jednacím jazykem vítězů nad Napoleonem. Dovedl by si někdo představit, že po porážce Hitlera by byli spojenci na Postupinské konferenci mezi sebou komunikovali německy?  Převaha franštiny jako dominantního jazyka mezinárodní diplomacie začala ztrácet na síle po první světové válce a proces se ještě uspíšil po druhém světovém utkání.

          Angličtina, na rozdíl třeba od španělštiny, rozšířené jen do latinské Ameriky, nebo v porovnání s nikde nerozšířenou, insulární ruštinou,  pronikla do všech kontinentů, až k nejvzdálenějším protinožcům. Stala se dominantním dorozumívacím nástrojem moderního věku, v technologii, elektronice. Jen zírám, jakým tempem čeština tohle všemožné absorbuje - software, hardware, modem, printer, a tak dlouze dále. Angličtina je též obligatorní řečí v mezinárodní letecké dopravě a nedostatečné znalosti například korejských a ruských posádek už zapříčinily nejedno značné neštěstí.

          Některé evropské jazyky pronikly do světa a místy se tam dosud udržely zásluhou bývalého (a v případě Francouzů dosud místy trvajícího) koloniálního počínání. Kanadu postihl bolehlav v podobě frankofonní provincie Quebecu. Franština setrvává, ba  místy i dominuje, v západní Africe, karibské oblasti, v Polynésii. Portugalština je řečí Brazilie, státu o větším rozsahu než zbytek jihoamerického kontinentu dohromady. Dokonce dosud zcela nevymizelo ani teutonské sémě z odváté doby wilhelmovského císařství. Němčina přežívá jako jeden ze tří úředních jazyků v Namibii, bývalé německé kolonii Sudwest Afrika (S.W.A.). V hlavním městě Windhoeku, z hlavní pošty na rohu Wílhemstrasse a Goering Strasse (pojmenováno po posledním guvernérovi, otci otylého feldmaršála Hermanna G.) jsem šel pár ulic a usídlil se v hotelu Thuringer Hof a v tomto duryňském dvoře se mnou německy mluvil i černošský personál.

          Nebuďme však totálně eurocentričtí. Arabština je řečí značné islámské oblasti, ovšem s nevyhnutelnými regionálními odlišnostmi. Předpokládám, že při návštěvě Mekky domluva mezi poutníkem z Mauretárnie a Omanu nebude zcela jednoduchá. Turečtina prý dodnes postačí při vandrování z Istambulu až do Číny. Hlavní řeč urdu v Pakistánu, hindi v Indii, bahasa v Indonésii jsou dorozumívacím prostředkem přemnoha milionů. Součet: dvě třetiny všech pozemšanů mluví ne víc než jedním tuctem řečí.

          Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem," se říká. Vzato příliš doslova je ovšem nesmysl, nicméně obsahuje nějaké racionální molekuly. Schopnost mnoholingválně komunikovat umožňuje otevření víc než jedněch dveří. Obohacuje nás to, vybavuje možností seznamovat se s okolním světem ve víc než jedné dimenzi. V porovnání se západní a zejména se severní Evropou jsou na tom Češi dost chudě. Čtyřicet let ovšem pořádně izolovalo budovatele zářných zítřků a tu jedinou, hodně jim vnucovanou cizí řeč se nikdy nemínili pořádně naučit. Ruskyj jezyk, bukvy, jeříky, jděte nám s tím do háje.

          Když jsem dělal průzkum o profilu a motivaci uprchlíků poslední vlny osmdesátých let, jedním z nejpřekvapivějších poznatků byla právě jazyková neznalost nových příchozích a jejich podcenění handicapu, s kterým se pak museli lopotně vypořádávat. Mezi nimi byli i takoví, kteří si ověřili totožnou zkušenost: dostavili se s představou, že dovedou vládnout tím kterým jazykem a ono ne. Řeč psaná a mluvená, propast mezi znalostí pasivní a aktivní, si pak bolestně ověřovali při pokusu o objednání sklínky vína v prvním pařížském bistru.

          Politická izolace, celoživotní pobyt v monoetnickém prostředí a pocit, že jinak tomu už nikdy nebude, vykonávalo své. Též zeměpisná odloučenost vykoná své. Žiji-li v jednom údolí, tam také umřu a pokud mi přijde do cesty přespolní, tak místo pokusu o domluvu, já, podezíravý, jedním jazykem a mnoha předsudky vybavený primitiv se ho pokusím zabít. Jazyková zabedněnost ale není typická pro země tzv. Třetího světa, jemuž se ohleduplně říká "rozvojový." Těchto zemí jsem objel snad většinu.  Indonéský ostrov Sumatra, jeden z největších kdekoliv, je domovem nejen vzácných orangutanů, ale i větve mých vyženěných příbuzných. Když jsem je navštívil v Medanu (milionové město, o němž většina jakkoliv vzdělaných Čechů patrně nikdy neslyšela), mezi sebou mluvili čínsky ve dvou radikálně odlišných verzích, mluvili též anglicky, francouzsky, německy, řečí bahasa - hlavního jazyka země, a navíc i holandsky, řečí bývalých kolonizátorů. Přecházeli z jednoho do druhého a dalšího a já si v takové společnosti právem připadal jako blbeček.

          Dobrá - to byla místní aristokracie, světa znalá elita. Ale třeba i v Africe jsem se potkával s chudičkou mládeží, živořící v chatrčích. Neměli jedny pořádné boty, ale zato schopnost bez obtíží se vyjadřovat v řeči kikuyu, swahili, anglicky a kdoví co ještě. Něco takového by se v Americe pokládalo za vrchol geniality.

          V době před první světovou válkou převládal předpoklad, že vzdělanci se zajímají o cizí jazyky zejména kvůli tamějším kulturám, civilizacím, a ne proto, že by se tam mínili trmácet. Proto dominoval zájem o řeč psanou než o mluvenou. Důležitější bylo se seznamovat s gramatikou než s přízvukem, s ošidnostmi mluveného slova. To pak ovšem nebyl případ početné emigrační vlny, způsobené politickou nepřízní v tomto století.

          Budu referovat o patáliích s angličtinou, poněvadž s ní mám nějaké zkušenosti: v takto mluvícím prostředí již trávím většinu života. Basic English je jednoduchost sama. Nerozlišujeme členy - masculinum, femininum, neutrum, nic takového. Rovněž nepádíme, podstatná jména neohýbáme, slovesa též necháváme vesměs v klidu. Stačí pár set slov a domluvíme se.         

          Důkladná znalost jazyka, jímž pak lze kompetentně vládnout jak slovem, tak písmem, už je ale jiná záležitost. Kdy užít THE  či A, kdy pominout obojí? Na univerzitě jdu do sousedních dveří přeptat se kolegů, rodilých Američanů, a každý mi dá jinou odpověď. Též zapeklitost s předložkami: kdy užít IN, kdy ON, kdy AT? Řeč je protkaná veletucty idiomatických výrazů - někdy bych spíš řekl, že idiotických, nelogických - jež nutno pracně memorovat.

          Hledám nějaké výhody v tomto našem stavu frustrovaných outsiderů a snad jsem něco našel. Přistupujeme totiž k takové řeči ne jako k samozřejmosti ale jako k úkolu. Jsme méně spontánní a o to bedlivější, se slovníkem, s učebnicí někde v pozadí našeho mozku. V tomto kontextu pak nepokládám za nijak zvláštní výkon vládnout větší slovní zásobou než domorodci. Vybavují se nám nabiflovaná synonyma a hravě je chrlíme. Nezřídka se nám dostává docela upřímných komplimentů za prý mimořádně elokventní projevy a luxusně formulované statě na papíře. Na to zpravidla reaguji přirovnáním, že přechod z mateřtiny do přijatého jazyka je jako ochuzující výměna barevné high resolution televizní obrazovky za chudičce blikající černobílou bednu. I když přemýšlím, v duchu si povídám, mentální poznámky si dělám v angličtině a v ní také probíhají mé sny, je to pořád jen počínání v nezcela přirozeném terénu. Nedovedu si v něm suverénně vykročit, laskat se s nuancemi, tak jak mi poskytuje matka čeština, od níž jsem se vzdálil už před několika desetiletími.

           Jsou  ovšem výjimky. Třeba  čaroděj Vladimír Nabokov. V Petrohradě narozený, emigroval, když mu bylo osmnáct, vystudoval na cambridgeské univerzitě, když mu bylo třiadvacet, do svých čtyřiceti let psal rusky a pak tedy se vyřítily jeho vynikající literární výkony ve víc než v jednom naučeném jazyce. Nebo jeho předchůdce Joseph Conrad, původním jménem Korzeniowski (1857 - 1924). Polský mládenec, stane se námořníkem na britské lodi, vrátí se na souš, když je mu třicet sedm roků a pustí se do psaní, s výsledkem, že je dnes právem považován za jednoho z největších romanopisců anglické literatury.
           Ale i tento velmistr prý mluvil anglicky s těžkým polským přízvukem.
          V Anglii, dosud značně háklivé na společenské distinkce, správná mluva dělá člověka. Cizí akcent ale vůbec nevadí v naší příjemně plebejské Americe. V New Yorku snad polovina obyvatel při šla z jinojazyčného prostředí a tak je tomu na univerzitách, ve výzkumných ústavech, v leckterém pracovním prostředí.

          Zvoní telefon, ozve se cizí hlas a po pár slovech poznám, zda je to domorodec či něco přivandrovaného. Český přízvuk poznám okamžitě.  Facinující otázka: čím to je, že i my, místními doktoráty okrášlení mudrcové, nejsme schopni se zbavit své původní vizitky?

          Odborníci jako například světoznámý lingvista Mario Pei tvrdí, že z lidského hrdla může vzejít téměř tisíc různých zvuků. Jenže žádná řeč jich tolik nepotřebuje - stačí jí pouhých dvacet až šedesát, nic víc. Ona převážná většina použitelného potenciálu zůstane nevyužita a tím nevyužitím atrofuje, možnost jejího pozdějšího použití mizí. Tak se stane při dosažení věku deset let, maximálně v době výpuku puberty. Pak už je pozdě. To je ale doba, kdy se zpravidla začínáme seznamovat s jiným než rodným jazykem, který ale obsahuje nám již odumřelé zvuky. Nám pak nezbývá nic jiného, než si vypomáhat substitucí, nejpřibližnějšími napodobeninami - zkrátka ersatz, nasazujeme si protézy, skřípá to, už to není ono. V angličtině se lopotíme s W,  naše  R  slovansky rachotí (tím se však přibližujeme skotské angličtině) a ovšem pak ono navýsost ošidné TH, které se snažíme podstrčit v podobě TZ, DZ či Z. Ze slůvka nevertheless nám vznikne groteskní nevrzeles. Týmž handicapem jsou postiženi mluvčí všech jazyků. Však si poslechněte, co cizinci udělají z našeho proslulého Ř: vždy to bude Anton Dvoršak.

          Existuje jedna, dost vzdálená, verze angličtiny, v níž se my Češi můžeme orientovat snadněji než rodilí Anglosasové. Tou je Pidgin English (pidgin ze slova business, Číňany tak zpotvořeno pro dorozumívání při obchodních a jiných stycích), lingua franca na melanéských ostrovech v Pacifiku a jedna ze tří úředních řečí v nyní již nezávislém státě Papua New Guinea. Pidgin je totiž jazyk fonetický. Jestliže SBOHEM Angličan napíše jako GOOD-BYE a vysloví GUT BAI, melanéský ostrovan GUT BAI nejen vysloví, ale také napíše. Stejně NEWS (zprávy) se řeknou a napíšou NIUS a TIME je TAIM pro ně i pro nás. Jedna-dva-tři je WAN-TU-TRI, pěkně jako po našem a ne nějaké ONE-TWO-THREE. Na rozdíl od nás Čechů, kteří se při zdolávání nezdolatelné tvrze pouští do substitučních zvuků, Melanésan se na TH vykašlal a THREE jadrně vyslovuje TRI jako by to byl náš někdejší bratr Slovák.

          Minulý čas - perfectum, imperfectum, plusquamperfectum - řeší tento jazyk pouhým přidáním výrazu KONEC, tedy FINIŠ, vysloveno PINIS. V Pidgin se to penisy hemží jako ve snu nejnáruživější hédonistky. I-dai pinis - umřel, finito.

           Člen vyjadřuje výraz WANPELA (one fellow - jeden chlapík): tedy WANPELA HAUS je dům a WANPELA PUKPUK je krokodýl.

           Na všechno vztažné máme nejčastější Pidgin slovo BILONG (mně náležející) : můj otec je PAPA BILONG MI, má vlast je KANTRI BILOG MI a menstruace je SIK BILONG MUN (nemoc náležící měsíci). Když už jsem zabrousil k intimitám: kopulační činnosti se energicky říká PUSPUS (push push), genitálie jsou foneticky odvozené z nesalonní angličtiny, tedy KOK pro pány a KAN pro dámy. Příznivci někdejšího Klubu angažovaných nestraníků nechť prominou. V anatomii důležitým je SKRU (screw čili šroub). Loket (elbow) dopadne jako SKRU BILONG HAND (šroub patřící k ruce) a kotník bude SKRU BILONG FUT. Vlasy jsou GRAS (tráva) a vousy MAUSGRAS (tráva na bradě).

          Pidgin English se stala legitimním vědním oborem. Lze v něm dosáhnout doktorát na australské univerzitě v Brisbane. Jejím Josefem Jungmannem, autorem slovníku a učebnice, je katolický kněz Francis Mihalic z misie ve Wewaku na Nové Guineji. Mezi svými spolupracovníky uvádí jména J.Schebesta, J.Kolnik, A.Krajci a L.Luzbetak, které lze mít jen těžko za Anglosasy.

          Této zajímavé řeči jsem se věnoval v knize Bez Čedoku po Pacifiku, kdysi vyšla u Škvoreckých v Torontu. Kapitolku jsem uzavřel cvičením po pokročilé. Zde to máte:

RUDÉ PRÁVO
PROLETÁŘI VŠECH ZEMÍ, SPOJTE SE!
SPLNĚNÍM VÝKUPU BRAMBOR
DALŠÍ RÁNA VÁLEČNÝM PALIČŮM!
AT ŽIJE  DR.VASIL BILAK!
RETPELA LO
OL WOKBOI BILONG OLGETA GRAUN
I PASIN WANTAIM!
PINISIM BAIM OLPELA POTETO
I GO MOA WINIM I GO LONG
OLPELA BRISIM TAIM BILONG PAIT!
LONGTAIM I SINDAUN GUTPELA
DOKTA VASIL BILAK!