V roce 1968, RADIO BEIJING, centrum tehdy maoistické propagandy, vysílalo v českém jazyce výzvy dělníkům a rolníkům, aby se chopili zbrani, stáhli se do pralesů a zahájili partyzánský boj proti Dubčekově zrádcovské klice. Poté co došlo k internacionální pancéřové pomoci, tato stanice neméně zajímavě lála internacionalistům a normalizátorům. Též poskytla zaměstnání Karlu Kovandovi, jednomu ze studentských vůdců z oné pomýlené doby, jenž teď v sametových podmínkách si znamenitě počíná jako reprezentant České republiky v zahraničí.

      Jak se dostat do rozhlasové budovy, masivního mnohaposchoďového výtvoru z padesátých let? Vstup zařídila ředitelka asijského oddělení, rodačka ze stejné provincie jako manželka Priscilla. Komplikované proniknutí, ve vrátnici hlášení u zbrojnošů a zbrojnošek, telefonování, papírků vypisování, čekání. Poprvé v životě se ocitám ve výrobně komunistické propagandy. Co tady asi mají za československý personál?

      “Jé, to jsem moc ráda, že jste mohl přijít, já jsem Světla,” perfektní češtinou, současnou pražštinou, se představila usměvavá, zpočátku trošku ostýchavá slečna Wang Čchung-kchuang. Za chvíli se připojila její představená jménem Libuše čili Lu Jang-ču.

      Nevyhnutelnost oťukávání. Tohle jsou třeba nyní poněkud utlumené, ale v kořenech stále skálopevné, bláznivé maoistky, které ponoukaly český lid chopit se sudlic a samopalů, aby podetnul renegátské lidské tváře. Světla s Libuší si mě ošacovávaly s nemenší bedlivostí: tehle chlapík nám dal svou čínskou vizitku s americkou adresou, jeho čínská manželka se tady převřele baví s naší óbršéfkou. Jsem zrádce či cosi znormalizovaného?

      “V oddělení je nás třináct, z  toho šest hlasatelů – samí Číňané,” řekla Libuše a přikývla, když jsem zmáčkl knoflík
      na magnetofonu.

      Bez problému s naším zapeklitým “ř”, jejich čeština zněla přirozeně, autenticky. Při bedlivém zaposlouchání se ale dal
      postřehnout nedostatečný důraz na první slabice. Nadřízená Libuše se občas dopustila chybičky, na rozdíl od podřízené
      Světly.

      Ulč: “Co bylo pro vás to nejtěžší na české řeči? Měkké “i” a ypsilon? Co třeba “s” a “z” - sestoupit, zestoupit? Vzpomněl
      či vzpoměl?”

      Světla: “To nebyl problém. My se učily česky podle psané formy.”

      Čili k řeči přístup nikoli akustický, ale vizuální. Ovšem, když byly schopny absorbovat tisíce komplikovaných čínských
      ideogramů, proč by si nemohly vštípit těch pár našich obtížností.

      Libuše, párkrát se prohřešivší s předložkami: “Problém máme se “se” a “si”.”

      U: “Z toho si nic nedělejte, to my taky. Ale, poslyšte, jak jste se vůbec k této řeči dostaly?”

      S: “Já chtěla studovat nějaký cizí jazyk a vláda to rozhodla.”

      U: “Takže jste třeba mohla být Maďarka a teď jste Češka. Na co jste si nejhůř zvykaly – jídlo, počasí, lidi?”

      S: “ Počasí je dobré, je mírné, i když moc prší. Lidi na nás byli hodní. Pokládali nás za Vietnamky. Ale v pozdějších
      letech nám dávali nepříjemné, nepřátelské otázky. Já jim říkala, že politice nerozumím, nebo že se v tom nevyznám.”

      U “To jste jim to správně řekla. A co jídlo? Knedlíky, brambory a k tomu nějaká blbá omáčka?”

      L: “Brambory nejsou nejhorší, ale nesmí to být pořád. Málo rýže.”

      “A co sejry?” zeptal jsem se, vědom čínského tradičního nezájmu, ba odporu k mléčným výrobkům.

      “To je to nejhorší!” spustily a otřásaly se hnusem, když jsem se jim zmiňoval o olomouckých syrečcích, o romaduru,
      o sýru hubeném taveném. Nenajdete ve světě sýry jako v Madetě!

      “Kdybyste musely natrvalo žít v Československu, které místo byste si vybraly?”

      Světla vybrala Prahu nebo Karlovy Vary, Libuše by nejraději do Bratislavy: “Mám tam hodně přátelů a přátelek. Pardon,
      pří-tel-ky-ní. Jedna, co mluví dobře čínsky – Anna, Anna … ona je nyní strašně tlustá.”

      U: “Slovensky jste se, předpokládám, neučily.”

      S: “Nie.”

      Do košatící se československé tématiky jsem se ponořil nejen já, ale i tyto dvě asijské soudružky. Nevnímali jsme čínsky probíhající rozhovor pár metrů od nás, a když nám byl servírován čaj, Libuše zcela spontálně, automaticky česky řekla “Děkuju pěkně.”

      Později mi jak manželka tak náš kluk  tvrdili, zapřísahali se, že když nás pozorovali pohroužené v českém rozhovoru, tak prý obě – Libuše a Světla - vypadaly zcela česky. Pouze když se vrátily ke své mateřštině, do tváře se jim vrátily jejich orientální rysy.

      A jak že se nám v Číně líbí.

      Pravil jsem po pravdě, že pokrok tedy vidět je. Před čtyřmi roky tu ještě převládala pohřební nálada, teď už je veseleji, uvolněněji.

      “Změny v myšlení, to je to nejdůležitější,” řekla Libuše.

      Do českého oddělení nás ale k prohlídce nepozvaly. Uvedly nás jen do studia, v němž se rozmlouvalo ujgursky. Západoněmecká aparatura a místa tam pramálo. Připomnělo mi to krušně stísněné prostory v českém oddělení BBC v Londýně, kde ale ve studiu během vysílání servírovali šampaňské – roztomilá, jinde patrně neznámá tradice.

      Doprovodily nás k bráně. “Sakra, už zas prší,” zabručel jsem.

      “Vždyť jen mží,” konejšila mě lingvisticky sensitivní Světla.